Některé rozumné věci u Tolstého (Illustrated London News 17. února 1912)

February 17, 1912 Some Sensible Things in Tolstoy
Četl jsem výtečnou knížečku o Tolstém od dr. Charlese Sarolea (vydal ji Neslon), která se vyznačuje kombinací obdivu a uměřenosti, která je při tomto tématu až příliš vzácná. Tolstého obvykle v Anglii chválí lidé, kteří jsou zjevně vyšinutí, a to mě trochu odrazuje. Dr Sarolea má ale tu výhodu, že je obdivovatel Tolstého, ne tolstojovec. Tolstého asketismus obdivuje asi tak, jako by mohl obdivovat asketismus sv. Jeronýma, totiž jako vlastnost konkrétního asketika. Nepřijímá jej jako novou versi křesťanské morálky, jak to činí Tolstoj a tolstojovci. Pokud člověk přestane jíst ústřice, je to zajímavá skutečnost, protože je to heroická skutečnost. Pokud ale říká, že jezení ústřic je vražda, pak mě tohle dogma v nejmenším nezajímá, protože nic, co není možné vzít, třeba jen na okamžik vážně, není zajímavé. A pokud chceme poznat, jak vysoká a široká byla stará tradice křesťanstva ve srovnání s moderními sektami, jako jsou tolstojovci, pak člověk nemůže použít silnější test, než je tenhle: zeptejte se, jak mnoho bylo věcí, o kterých Dante nebo Chaucer myslili, že se nemají dělat vůbec , že je nemá dělat nikdo, a pak porovnejte, jak malá hrstka jich je v porovnání s věcmi, které tak universálně zakazuje Tolstoj, nebo Shaw, nebo Kropotkin, nebo pan Salt, nebo paní Eddy. Ve středověku byli kněží, kteří nebojovali a mniši, kteří neměli žádný majetek a jedni poustevnici, kteří nepili víno a druzí, kteří nejedli maso a svatí, jejich duše byly zaživa vytaženy z jejich těl. Jenže Tolstoj chce, aby nikdo nebojoval, pan Shaw chce, aby nikdo nic nevlastnil, pan Salt chce, aby nikdo nejedl maso, pan Liddy chce, aby nikdo neměl tělo a nevolal lékaře. Nu a právě tahle máchající šavle fanatismu se blýskla v Tolstého rukou a jaksi oslepila naše anglické oči. Svět Tolstých by byl dosti strašný a zdá se, že Tolstoj chce svět Tolstých, zatímco sv. Jeroným nechtěl (nebo přinejmenším netrval) na světě Jeronýmů. Ovšem dr. Sarolea velmi svižně a zdravě obrátil naši pozornost od pár šílených věcí, které Tolstoj řekl, když byl idealistou, k značnému počtu rozumných věcí, které řekl, když byl realistou. Jinak řečeno, ukazuje jej jako velkého kritika oné moderní civilisace, kterou jsme vytvořili. Protože my jsme vytvořili moderní civilisaci, to je naše nejsmrtelnější provinění.
Ve srovnání Tolstého s Rousseauem a Ruskinem, drží dr. Sarolea prst na vláknu myšlení, které se vine všemi moderními mysliteli jakékoliv jemnosti či původu. Je pozoruhodné, že téměř všichnihlubší moderní učenci nenáviděli směřování moderní společnosti: směřování k továrnám, výhním, dělbě práce, průmyslové vědě. Rusové byli ve svých malých občinách (jak říká dr. Sarolea) demokraty po staletí a to až k přehánění—když přehlíželi (říká dr. Sarolea) jednotlivce. A přesto může tak výtečný anglický týdeník jako je Nation všechny tyto antithese ignorovat. Když mluví o „Nové manželce“ jakoukoliv pochybnost o moderní civilisaci vypouští. Zvláštní je, že Nationpostavil dva nespojité názory na ženy do dosti těsného rozporu. Není nutno brát jednu větu zde a druhou támhle a oddělit je tečkami, jak se to obyčejně ve sporech o nedůslednosti dělá. Zde tyto věty vlastně následují jedna za druhou: „S tím, jak žena vstupuje volněji do světa jako občanka a pracující, nemůže už zůstávat spokojená s existující ekonomickou a sociální strukturou rodinného života. Její místo v rodině, dané jak jejím postavením matky, tak uměním tvořit domácnost, je víc ústřední, než postavení jejího manžela a v obou těchto postaveních rozumná autorita náleží jí.“
Druhá věta je docela pravdivá a první věta je proto docela falešná. Kdy a kde moderní žena „vstupuje volněji do světa jako občanka a pracující“? Prostý a do očí bijící fakt říká, že čím víc vstupuje do světa jako pracující, tím méně vstupuje jako občanka. Vychází z domova, ale ne volněji—mnohem méně volně. V obchodech a továrnách se musí držet v řadě, monotonně pracovat na monotonních věcech, dělat celý den pořád to samé. Uvažme třeba případ (řekněme) mladé písařky v podniku obchodujícím s vínem. Nejspíš bude dvanáctkrát za den psát prohlášení, že zásilka našeho nejlepšího portského (starého ve dřevě a nejspíš nejhoršího na světě) bude řádně odeslána panu Smithovi, Jonesovi či Robinsonvi, podle jeho objednávky. Je svobodná? Je zpola tak svobodná, jako byla její babička? Není ani zpola tak svobodná. Babička či prababička víno dělaly —z čehokoliv, co našly v zahradě. Babička nebo prababička tvořila, byla umělkyní. Dělala petrklíčové víno, a mrknutím oka by udělala houbové víno. Dělala pampeliškový čaj: a kdybyste jí jen maličko popíchli, udělala by čaj z trávy. Jinými slovy, jak výtečně píše Nation „Byla umělkyní ve vytváření domova.“ Byla to ale mnohem svobodnější umění, než cokoliv, co je nahradilo. Víno, které dělala, mohlo být velmi pochybné, či dokonce nebezpeční. Já ale domácí víno posuzuji z hlediska těch, kdo ho dělali, ne těch, kdo ho pili. A bez váhání řeknu, že mít plnou zahradu rostlin, ze kterých se dá udělat jed (jako stará dobrá hospodyně) byl svobodnější stav, než psát dopisy o jednom obrovském jedu, jak tomu je v kanceláři obchodníka s vínem.
Pravda je taková, že když Nation a další podobné orgány mluví o svobodě pro ženy, docela nedostatečně uvažují o tom, jaká je povaha svobody. Někdy se zdá, že mají na mysli pouhou svobodu a někdy pouhou participaci na nějakém mužském zaměstnání, ať už je jeho povaha jakákoliv. Jenže samota není nutně svobodou .Když se člověk ztratí v poušti je v poušti zamčený právě tak, jako by byl zamčený v bedně. Pokud se chce dostat ven a nemůže, je zcela lhostejné, jak velká ta bedna je. A přináležitost s masami rozmanitých lidí není svoboda, jinak by otroci a odsouzenci svázání dohromady řetězem na galejích by byli vzory přátelství a svobody. Svoboda, v jediném positivním smyslu, který jí dává jakoukoliv hodnotu, je možností volit z širokého spektra možností, volba je totiž prvotní podmínkou tvořivosti. Nu a já pochybuji, zda měla kdy nějaká žena menší šíři voleb, než moderní žena, která klepe na psacím stroji nebo pracuje u šicího stroje. A pochybuji o tom, že by kdy jaká žena měla větší šíři voleb než, středostavovská žena v čase naší babičky nebo prababičky—žena, která dělala trochu krajinomalby a trochu se starala o domácnost—a trochu dělala akvarely a trochu víno.
A tak, jak stojí otázka mezi staromódní ženou a novou ženou, tak stojí i mezi starým ruským rolníkem a novým průmyslovým úředníkem nebo mechanikem velkých moderních měst. Tolstoj se zastával ruského rolníka, tupě tvrdil, že přečká a přetrvá průmyslový experiment. Rolník vydrží déle, protože je volnějšía to proto, že byl za jakýchkoliv politických forem více uzpůsoben k vybírání, k tomu, aby si spíše vybral jednu cestu lesem oproti jiným, aby se přidal spíše k jedné skupině rolníků, než k jiným a dělá to nejspíše častěji, než úředník, který „volně vychází“, aby stihl konkrétní vlak potěšil konkrétního šéfa. Právě tomu bychom se měli od Tolstého poučit. Není ani třeba říkat, že jsme se naučili všemu jinému, jen tomuhle ne.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 242-245, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s