Šílenství a zodpovědnost (Illustrated London News 24. února 1912)

February 24, 1912 Madness and Responsibility

Pro národ je špatným znamením, když ty nejhorší věci jsou nejlepší. Mám na mysli to, když zloději jsou poctivější než právníci, nebo právníci čistší než kněží, kdy věci, které jsou zapřisáhle vulgární, jsou důvěryhodnější, než ty, které se prohlašují za důstojné nebo idealistické. Právě nyní jsme takovému stavu v jistých ohledech blízko. Nejhorší nepoctivosti a neupřímnosti nejsou v bulvárním tisku, ale seriozních novinách, nejhoršího podvádění lidí se nedopouští demagogové, ale státníci. Ti, kdo jsou na volné noze, nejsou zdaleka nejhorší mezi všemi našimi svévolnými lupiči. Všichni známe jistý druh dobrodruha, který už dlouho ovládá naše sportovní či populární listy, ve kterých mu často stojí za to říkat pravdy, které si nikdo jiný netroufne, cítíme přitom nutkání zlehčovat jeho nezodpovědnost s ohledem na jeho nezávislost. Nikdy mu nemůžeme tak docela důvěřovat—často mu ale můžeme věřit. Každého napadnou příklady takhle složitého veřejného ducha v našem současném tisku a žalobách pro pomluvu.

Jedním takovým starším a ušlechtilejším příkladem byl zesnulý pan Labouchere, který zachovával jistou královskou loyalitu vůči svým theoriím tím, že odmítal zachovávat loyalitu vůči svým společníkům. Pouze jeho cynismus mu dovoloval být stále donem Quichotem. Jakmile začal být jednou slavnostně vážný, věděli jsme, že mu nějaký zájem či instituce sdělily, nad čím má tak chmurně slavnostní být. Dokázal být kostlivcem ve skříni—i kostlivcem na hostině. Dělal to ale tak, jak to dělají kostlivci—křenil se. Dělal výtečnou práci, zůstává ale vážný odrazem doby, že tak světácká a frivolní postava mohla být nezávislým typem. Neříká se snadno o nějakém systému nebo době, že se člověk musí podívat do společenských listů, aby našel něco, co by se podobalo pravdě. Neříká se lehko, že to byl „cynický požitkář“, jistý finanční spekulant, velmi běžný posměváček našich velkých tradic, kdo se jako jediný ptal po chybějícím telegramu při vyšetřování Jamesonova výpadu v búrské válce. Typ upřímných žurnalistů do té doby propadl mnohem níž, než k pouhé prostořekosti. Pokud budeme takhle nadále pokračovat, pak se ocitneme v situaci, kdy mluvit pravdu budou jen lháři.

Tohoto podivného převrácení důstojnosti a nestoudnosti je ještě mnoho příkladů. Možná je to náhoda, ale často se stává, že skandální plátky jsou dnes férovější než partajní tisk. A podle stejného principu velmi vážně pochybuji o tom, zda je nějaká jiná část novin stejně povznášející nebo filosofický jako jsou policejní zprávy. Skutečná rvačka ve Whitechapel je mnohem cennější, ne předstíraná bitka ve Westminsteru a je také mnohem důležitější, jak pro filosofa, tak pro patriota. Zprávy o vraždách a vloupáních navíc velmi často vyvolávají zásadní a naléhavé otázky o Bohu a člověku, což jsou právě ty otázky, kterým se hlavní články a zvláštní zpravodajové velmi pečlivě vyhýbají.

Četl jsem kdesi onehdy o jednom případu, který shrnoval celou duchovní válku naší doby, jež pohnula základy svobody a náboženství a v novém jazyce položila ohromnou otázku útisku. Byl to případ atheisty a pesimisty, který zabil své vlastní dítě a tvrdil (a zjevně věřil), že mu dopřál laskavost, když je ochránil od toho, aby zdědilo to, co ten nešťastník označoval za morální poskvrnu. Soudce a právníci se s těmi nejlidštějšími motivy usilovně snažili dokázat, že je ten muž šílený, on se ještě usilovněji snažil dokázat, že je příčetný a to se mu i povedlo. Naprosto zřetelně a vyrovnaně se držel svého míněná a chtěl nést důsledky svého činu. Doufám, že ten nešťastník nakonec dostane milost, protože celou tu záležitost se škrtícími šňůrami našich odporných moderních věznic, kde smrt působí bez božského vykoupení i demokratického hněvu, upřímně nesnáším. A jsem si docela jist, že soudce v tvrdém boji o mužův život jednal toliko jako křesťan a dobrý člověk. To ale nic nemění na tom, že je tu ve hře ještě jedna úvaha a ta je dosti zvláštní. Pokud by tenhle člověk bodl rivala v milostné zuřivosti, kdyby zabil krutou a opilou manželku prvním pohrabáčem, který mu padl pod ruku, pak by právníci muže bez mrknutí okem oběsili. Mohl by svého činu okamžitě a vášnivě litovat, ale právníci by jeho život zahodili stejně, jako já odhazuji cigaretu.

Nacházíme se tedy v této mimořádné morální posici: muž, který se z okamžitého pohnutí dopustí vraždy, musí být zabit, zatímco muž na vraždu upjatý musí být ušetřen. Tento vězeň přijal a držel vzdorný postoj vůči společnosti. Přiznal vinu právně, protože nepřiznával vinu morálně. Kdyby zhřešil a okamžitě se kál, nebylo by s ním slitování. Jelikož zhřešil a nelitoval, milost se natahuje a roztahuje, aby ho pokryla, až téměř praská. Kdyby byl člověkem, jehož většina myšlenek by byla normální a lidská, pak by za svou abnormálnost zaplatil životem. Jelikož jsou jeho myšlenky a vlastnosti souvisle, zcela a pevně černé a ničivé, stává se předmětem našeho sociálního pochopení. Když se tou otázkou budete zabývat poctivě a důkladně dvacet minut, ocitnete se v přítomnosti velmi starodávného a velmi těžkého problému, totiž herese. Nechci, aby tomu člověku kdokoliv ublížil, ale doznávám silné pokušení pronásledovat a stíhat jeho odporné vyznání. Uspokojilo by mě pět nebo šest eugenických knížek pověšených v řadě vedle sebe.

Tím, že muže prohlásíte za šílence, se totiž z problémů nedostanete. Znamená to jen ucpat díru v mysli pouhým slovem. Můžeme tvrdit, že veškerá ďábelská zloba je šílenství. Naši praotcové říkali, že veškeré šílenství je od ďábla. Nemůžeme plně pochopit význam slova „ďábel“, ale ani slova „šílený“. Pořád nám zůstává otázka, jaký má být náš postoj k těm, kdo věří v a potvrzují čin ukrutné morálky. A v případě šílenství musíme mít na mysli ještě další logické rozlišení. Když je člověk na základě takového doznání omluven, pošlou ho do blázince. Do blázince nejde ale proto, že zabil člověka, je tam poslán proto, že je blázen. Nu, jediným předloženým dokladem šílenství byly obludné názory, které zastával. Kdyby ty nebyly samy o sobě šílené, pak ani samotná vražda by nebyla považována za šílenou. Jestliže ale jsou samy o sobě šílené, pak pět eugeniků, a mnozí další, musí být také odvezeni od útulků pro choromyslné—ne proto, že by byli vrazi, ale proto, že to jsou šílenci.

Ohledně intelektuálního omylu a morální odpovědnosti musí být naše vyznání skutečně jasnější a srozumitelnější, nechceme-li trpět tím, co je vždy trestem za nepořádné myšlení—totiž slepou a brutální reakcí a návratem skutečně krutého pronásledování. Nemůžeme se spokojit s neurčitou moderní frází, že je nutné tolerovat každý pocit, pokud je upřímný. Upřímnost je zmírněním částečně zlých věcí: zcela zlé věci ale jen zhoršuje. To, že člověk dobrým mormonem jej činí lepším člověkem, to, že je upřímným satanistou jej ale činí horším člověkem. Existují tak hanebné theorie, tak odporné víry, že člověk může jejich existenci snést jen tak, že jim upře upřímnost. Upřímnost v těchto případech nemá morální hodnotu. Neznamená to nic víc, než tvrdit, že kanibal si upřímně vychutnává vařeného misionáře nebo, že paní Brownrigg se upřímně snažila ublížit svým učňům. Ti, kdo mluví o „tolerování všech názorů“ jsou velmi provinční upjatí nesnášenlivci, kteří jsou obeznámeni toliko s jedním názorem. Existují názory, které jsou v doslovném a právním smyslu netolerovatelné. Jinak tvrdíme, že dvě černé dají dohromady bílou a že pokud někdo hanebně jednal je omluven proto, že hanebně i smýšlel.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 246-249, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s