Konverse bez vyznání (Illustrated London News 30. března 1912)

March 30, 1912 Conversion without a Creed
„Jedinečně pohnut, abych miloval milé, kteří nejsou milovaní“ miluji misionáře. Když říkám, že je miluji, pak myslím to, co říkám, v tom nejmystičtějším a nejtranscendentnějším smyslu. Nemám je rád—kdo by taky měl? Mimoto, sotvakdy je vídám. Mám pro ně ale skutečnou duchovní sympatii a porozumění, jak je má člověk s každým, kdo vede, celkem vzato, dobrý boj, a kdo je, celkem vzato, špatně pochopen. Říká se kupříkladu, že vyvolávají války. Ale to lze říci o všech idealistech, od Judy Makabejského po Jeana Jacquese Rousseaua, od poutníků v Palestině po čistě smýšlející patrioty ve Virginii. Také se říká, že podceňují ostatní vyznání, se kterými se setkávají, a nerozumí jim. I to platí pro všechny nadšence a dovolím si říct, že bodrý baptistický misionář z Exeter Hall ví o taoismu zrovna tolik, kolik kdy věděl o katolicismu nebo ruském pravoslaví nebo křesťanské historii jako takové. A pokud někteří z moderních misionářů opravdu selhávají, nebo podléhají zničujícím pletichám, není to proto, že by hlásali své vyznání, ale proto, že jako tolik moderních lidí, nemají žádné vyznání, které by mohli hlásat.
V tento konkrétní okamžik mám ale konkrétní důvod proč o misionářích a v jejich prospěch chci něco povědět. A to kvůli podivné krisi v moderní Číně. Je to proto, že misionář je isolovaným a možná nahodilým representantem principu, který je nyní ignorován téměř celou naší planetou. Nepochybuji o tom, že se často mýlí, často je fanatický, často prostě heretický—což znamená, že se mýlí. Je ale posledním zbylým představitelem ideje změny společenství zevnitř: změny skrze změnu smýšlení jejích občanů. Nebo spíše (abychom uchovali svobodnou vůli, jediný základ politické svobody) snahy přivést občany k tomu, aby sami změnili své smýšlení: i zde v Anglii je podle všeho spoustu lidí, jejichž smýšlení se chce změnit. Misionáři se pokouší společnost změnit zevnitř, zatímco všichni státníci a sociologové, reakcionáři i revolucionáři, staromódní i podle poslední módy, se pokouší změnit ji zvenčí. Nemám žádné teologické sympatie pro onen druh evangelikálního misionáře, o kterém se říká, že působí problémy v mnoha koloniích a závislých územích, a narušuje náš Imperiální úděl. Do zahraničních potíží bych upadal raději kvůli nějakému nadšení, než bych je přinášel nebo se jim vyhýbal čistě na základě obchodní úvahy. Jako pouhý misionář bych byl raději nucen bojovat proto, že jsem nedokázal přesvědčit, než být jako běžný imperialista nucen přesvědčit, protože jsem zcela okatě nedokázal bojovat.
Vezměme si nyní zajímavý, velmi zajímavý, případ nové republiky v Číně. Mnozí misionáři se pokusili změnit velkou duši Číny zevnitř a některým se to málem povedlo. Když se tam v šestnáctém století vypravil František Xaverský, obrátil na křesťanství miliony. Aniž by vystřelil jediný výstřel, aniž by někam přitloukl výnos, změnil intelektuální přístup asi tak poloviny jižních Číňanů. Jeho účinek byl tak převládající, tak praktický, že jsem od jistého historického badatele slyšel projev jednoznačné úlevy nad jeho konečným neúspěchem a stažením, protože, (jak můj přítel prohlásil) „by to bylo pěkně strašné, kdyby křesťanství bylo tvořeno hlavně Číňany“. Nu, ať už si o onom ohromném a pokojném přesvědčení mysli myslíme cokoliv, zamysleme se trochu nad tím, co se vlastně odehrávalo místo něj. Netrvám ani tak na faktu, že Xaverský uvedl západní ideje do Číny bez prolití jediné kapky krve, nebo jediného gesta donucení, zatímco nová čínská republika zavedla západní ideje do Číny toliko prostřednictvím militarismu, ba masakru. Tento rozdíl zaujme některé z mých kvakerských přátel. Já jsem ale správný staromódní republikán a proti válce za spravedlivou věc nemám o nic víc námitek, než měl Washington nebo Madame Roland. Moje pochybnosti se netýkají toho, zda se má Čína stát republikánskou skrze sílu zbraní. Pochybuji o tom, zda se Čína republikánsku vůbec stala. Ať už to hodnotíme jakkoliv, šlo o proces militaristický, ne misionářský. Bylo do dobývání, nebo obracení. Nu, jako národ filosofů je Čína docela uvyklá tomu, že je dobývána. Ale vyjma onoho krátkého šoku, který mu uštědřil sv. František Xaverský, nebylo nikdy ani nejmenšího náznaku, že by byla obracena.
Žurnalisté nám toho o Číně řekli spoustu: musím se ale přiznat, že dávám přednost starým hloupým misionářům, kteří nám vyprávěli (nyní a tehdy) o Číňanovi. Čínský konvertita přenesl, možná hloupě, možná bláznivě, možná pokaženě, ale alespoň individuálně svou příslušnost od jedné věci k druhé. Kdyby všichni ostatní Číňané provedli to samé, duše národa by nabrala nový obrat. Říkají nám, že Čína je republika. Je ale Číňan republikán? Pokud není Číňan republikán, není Čína republikou.
Jsem stejný jako všichni ostatní novináři v tom, že píšu o tom, čemu nerozumím. Od všech ostatních novinářů se liším tím, že připouštím, že tomu nerozumím. V tomto případě jen žádám, jako Sokratés a slečna Dartle, abych byl informován. Je možné, že po celém kontinentu větším než Evropa, recituje jeden každý Číňan jasná Rousseaova pravidla a občanský patriotismus, který stvořil malé republiky Západu. Je možné, že už existují tři z oněch veselých hranatých malovaných písmenek, podobných letmým Euklidovým náčrtkům, které představují slova „Volnost, Rovnost, Svornost“. Je možné, že každý žlutý kuli dokáže vysvětlit princip samosprávy. Je možné, že každý muž s culíkem se dokonale obeznámil s parlamentarismem. Slyšel jsem, že culík se má ustřihnout. Parlamentarismus právě tak. Ještě pravděpodobnější je, že Číňan, podobně jako Rus, je skutečný demokrat, a v malých komunách a místní samosprávě vždy byl. Ještě pravděpodobnější je, že se bude dál ubírat svou vlastní, demokratickou nebo nedemokratickou, cestou a Pekingu bude věnovat právě tolik pozornosti, kolik by Macbeth, Offa nebo Brian Boru věnovali Byzanci. Čínská revoluce možná vůbec nenastala, nebo k ní došlo před tisíci lety. Možná byla Čína vždy republikou.
V každém případě se ale musíme ozvat proti této moderní tendenci vytvářet republiky, aniž by byl kdokoliv obrácen k republikánství. Poslední případy této tendence nebyly příliš povzbudivé. Turecko zcela a úplně přejalo britský ústavní pořádek a okamžitě začalo vraždit a plenit Albánce. Portugalsko se stalo čistou republikou a okamžitě začalo pálit ze všech hlavní do dělníků, kteří měli tu drzost, že zahájili stávku. Všude po celém světě se dnes setkáváme s tímto marným, leč arogantním klamem, totiž myšlenkou lidové vlády, která nemá od lidu žádnou podporu. Republiky dnes vyhlašují malé kliky, zrovna tak jako při pletichách Jindřicha IV. nebo Edwarda VI. malé kliky provolávávaly krále.
To je důvod, proč chci, aby se vrátil můj přítel misionář. Nemusím snad ani dodávat, že chci, aby lidi obracel na správnou víru, totiž na moji víru. Chci ale vědět něco víc, než to, že Číňané přišli o své copánky. Mě záleží na jejich hlavách, na vlasech ne. A žádám nějakého běžného misionáře, aby mi řekl ne jen, zda Číňané konvertovali ke křesťanství, ani zda konvertovali k republikánství, ale zda Číňané, opravdu a skutečně, konvertovali vůbec k čemukoliv.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 265-268, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Morální prinicpy a zákon (Illustrated London News 23. března 1912)

March 23, 1912
Moral Principles and the Law

Morální napomínání typického soudce nižšího soudu nijak nezvyšují jeho morální autoritu. Jeho rozhodování může být někdy rozumné, jeho odůvodňování bývá takřka vždy hloupé. Lidé protestují proti vtípkům pana Plowdena, ale vtipy pana Plowdena, byť nejsou tak vtipné jako úvahy pana Fordhama, jsou často dostatečně zábavné. Je-li ale na sudím, aby se dotkl morálních a sociálních principů podkládajících zákony, zdá se mi zpravidla, že žádné principy nemá, že je to člověk zcela (ne v morálním, ale v mnohem děsivějším smyslu) bez principů. Není lepšího příkladu, než vyčpělé fráze o „sentimentalitě“ mírných trestů nebo vězeňské reformy, která byla onehdy znovu vytažena ze smetiště, kde ležela. Je jistě očividné, že už jen samotné řečnění proti sentimentalismu je sentimentalismem toho nejneohrabanějšího druhu. Je to sentimentalismus v tom zásadním smyslu, že otročí asociacím a nerovně aplikovaným ideám, a že se tedy neřídí principy. Je plný nevědomého nadržování a frivolních předsudků, třída jej může podráždit a pohlaví zeslabit. Má ve vší upřímnosti dojem, že nepořádky v Poplaru jsou porušováním veřejného pořádku, kdežto nepořádky v Oxfordu jsou jen takový žert. Upřímně má dojem, že když kleje nádeník, je to veřejné pobuřování, a že když kleje plukovník je to „soukromý život“. Soudce nemá definici rouhání nebo porušování veřejného pořádku, nemá žádný myšlenkový test, který by mohl použít na množství případů. Má jen celoživotní emoční spojení, které jakýmsi způsobem dává dohromady chudobu, pohrabáče a vězení a současně spojuje peníze, soudcouvský úřad a morální napomínání. Tohle je sentimentalismus, a v soudcovském stavu najdeme některé obzvláště slzivé případy. Nu, já ve vší slušnosti tvrdím, že sentimentalismus nemám rád. Myslím, že je sentimentalismus mít námitky proti ideji trestu a odčinění v tomto zlém světě jako takovém. Problém s moderním anglickým trestem není v tom, že je to trest, dokonce ani v tom, že je to přísný trest. Problém je v tom, že je soustavně uplatňován špatně, proti špatným lidem, a pro špatná provinění. Nejslabší zloději jsou pronásledováni a trestáni s vytrvalou, malichernou a naprosto neplodnou zlobou. Nejsilnější zloději nejsou trestáni vůbec.
Kvůli krádeži absurdní rohožky před dveřmi jde člověk na pět let do vězení, ala za to, že někdo vykoupí celou provincii a uvrhne ji do hladu, nejde do vězení ani na den, i když ve středověku by ho kvůli tomu postavili na pranýř. Moderní anglický trest je zkrátka špatný proto, že je skutečně sentimentální. Vznáší se na obláčcích pocitových spojení, zejména společenských styků a třídního cítění. Je sentimentální mluvit (jak to dělají labourističtí předáci, ti kavalíři dam) o tom, jaká je to ostuda, když mají elegantní dámy chodit do vězení jako všichni ostatní. Pokud ta stížnost něco znamená, pak to, že dámy a gentlemani jsou nad zákonem. Bylo by sentimentální dlouze lamentovat nad stětím oné jemné a vytříbené dámy, markýzy de Brinvillers, která jen tak pro zábavu trávila všechny své přátele. Není ale sentimentální litovat nebo se rozčílit nad tím, když je stará chudá pradlena odsouzena pro zanedbávání dětí, o které se neměla kdy starat a kterým neměla co dát k jídlu. Mít výhrady proti tomuhle není ani sentimentální, dokonce ani emocionální, je to racionální. Je to rozpor chladného rozumu. Její tvrdý případ je tvrdý fakt. Sentimentalista je ten, kdo zavírá oči před jeho ošklivostí, ne ten, kdo mu hledí do ošklivé tváře a nazývá jej jeho ošklivým jménem. Stoupenci ženského volebního práva a socialisté typu „umírněný labouristický předák“ si nepochybně převážně neuvědomují, že je ovlivňuje podivná směs snobství a romance. Test je přesto prostý: pro pradleny si na kavalíry nehrají.
Je vlastně zvláštní porovnávat senilní intoleranci, na niž často u soudcovskéo stavu naráží velmi rozumné protesty chudých vězňů s rozlehlými řečnickými vysvětlováními, které užívala a jichž si při svém nedávném stání před soudem užívala paní Pankhurst. S bláznivým nedostatkem jakékoliv perspektivy srovnávala své drobné laškování a klepání na okna (vůdkyně sufražetek v té době stála před soudem, protože hodila kámen do okna v Downing Street a její stoupenkyně dělaly podobný nepořádek jinde v centru Londýna pozn. překl.) s celostátním zlým snem stávky v uhelných dolech a když pak toto srovnání provedla, dodala, že to byl docela jiný případ, protože horníci mají volební právo. Směšnější politické zmatení mysli si těžko představit. Paní Pankhurst by mohlo napadnout, že už sám fakt, že horníci stávkovali, místo aby hlasovali, může vrhnout jisté světlo na moderní hodnotu volebního hlasu. Ženy musí všechno roztřískat, aby něco dostaly a je to přitom věc, kterou se muži, kteří opravdu něco chtějí, příliš opovrhují, než aby ji použili. Jestliže nemá milion voličů žádnou hodnotu k tomu, aby si vymohli na mikroskopické menšině uznávaný princip, pak smí člověk pochybovat o tom, zda je volební hlas věc stejné hodnoty jako okno.
Tohle vše ale bylo před soudem předneseno s důstojností a pohodlím, které zcela jistě nejsou přiznány chudákovi, který se pokouší vysvětlit, že si myslel, že věci, které dal do zastavárny, vyplatil. Právě tento podivný chaos nadržování se vine právním systémem a činí jej den ze dne nemožnějším. Bohužel zlo rychle narůstá, protože mu pomáhají lepší lidé obojího druhu. Plutokratický lepší člověk má rád anarchii, protože v ní se vždy dostane na vrchol ten nejpyšnější a nejchamtivější člověk. I idealistický lepší člověk má anarchii rád, protože nemusí přijímat žádnou autoritu—dokonce ani autoritu toho, co sám řekl před pěti minutami. Proto i kapitalisté nemají rádi zákon a říkají mu „socialismus“ a rádi ho nemají ani potřeštěnci, kteří mu říkají „dogma“. Oběma se nelíbí idea jakéhokoliv srozumitelného pravidla, které by se dalo aplikovat na všechny případy a to platí jak pro nejbystřejší, tak nejtupější příslušníky vládních tříd. Pánové Skimpole a Nupkins jsou zajedno ve své hluboké touze dělat, co se jim zlíbí. Myšlenka, že jsou oba občané a že město má zákonem podloženou autoritu, by je oba rovným dílem pobuřovala. Pan Skimpole chce být nad zákonem, který porušuje. Pan Nupkins, ještě dychtivěji, chce být nad zákonem, který spravuje.
A pan Nupkins, sudí, skutečně jedná, jako by byl nad zákonem, který spravuje. Má tón a způsoby člověka, který zákony státu vymýšlí za pochodu a to nejen zákony, ale také jeho základní právní principy. „Nechte mne skládat národní balady a jeho zákony ať sestavuje kdokoliv,“ řekl skotský autor. „Nechte mne vynášet rozsudky a zákony ať dělá kdokoliv,“ to je první a poslední slovo Nupkinsů.
Pokud jde o obvyklá vylepšení navrhovaná nebo implikovaná panem Fordhamen a jinými, ta jsou ve skutečnosti docela k ničemu, protože jsou jen rozšířením stávajících omylů. Tvrdší tresty, delší věznění, uvěznění na neurčitou dobu, trvalé uvěznění, to vše je jen přehánění věci, která už selhala. Myšlenka prodlužovat věznění je cosi jako poslat zlobivého kluka do postele, a pak poslat zlobivějšího kluka do dvou postelí. Když je někdo zavřený deset let místo toho, aby postupně dostal dva pětileté tresty, možná to policii ušetří trochu práce, my tu ale nejsme od toho, abychom policii šetřili práci, ale od toho, abychom společnost chránili co nejvíce před zločinem. A nikdo nepředložil nic, co by se i jen vzdáleně blížilo vysvětlení pro předpoklad, že vězení člověku brání ve vloupání čímkoliv jiným, než tím, že je v něm zavřený. To nás tedy žene zpět k myšlence, že musíme buď natrvalo uvěznit kohokoliv, kdo měl někdy nějaké oplétačky kvůli majetku (tedy ohromnou masu chudých) nebo založit náš morální systém na něčem, co by se vzdáleně podobalo skutečné nelibosti ke zlu a křivdě.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 261-264, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Svobodná vůle v životě a dramatu (Illustrated Lodnon News 16. března 1912)

March 16, 1912 Free Will in Life and in the Drama
Jaká by to byla zábava, kdyby se dobří herci najednou chovali jako skuteční lidé! Nemyslím tím tón, způsoby, nebo gesta. Nic takového. Herec se, ani ve veřejném životě, nechová o ždibec uměleji, než se chová mnohý ministr, pastor nebo politik třeba i v soukromí. Každý člověk má nějaký přízvuk a nikdo neví, že ho má. Každá člověk má nějaký akcent a v té míře má v sobě i jakousi strojenost. Vy nebo já, jsme alespoň natolik bystří, že mluvíme řečí své třídy. Naším omezením je, že i když jí mluvíme, nedokážeme ji slyšet. Nedokážeme ji slyšet tak, jak ji slyší ostatní třídy. Na divadle není konvence, která by nemohla zítra být konvencí světa. Neexistuje žádná myslitelná protahovaná, líná mluva, žádné mektání nebo řvaní, od jednoho konce surreyského melodramatu na druhý, které by se nemohly snadno stát přiznávaným akcentem nejlepší společnosti. Polykání hlásky h se může být v angličtině stejně dobré jako ve francouzštině. Již nyní jsou dámy na scéně často méně namalované než dámy v hledišti. Světla ramp jsou již nyní jen chabou a mihotavou bariérou, il n’y a plus de Pyrenees (Pyreneje již neexistují, výrok připisovaný Ludvíku XIV. v souvslosti s tím, že se jeho vnuk stal španělským králem pozn. překl.). Ne, nemám na mysli vůbec nic z „tiše realistického“ hraní: to je příliš chabý a vzdálený ideál. Až se lidé začnou chovat podle života v salonech a společenských pokojích, bude myslím pravý čas vyzvat je, aby se chovali podle života na jevišti. Ne, mám na mysli něco mnohem zábavnějšího—jak pravil člověk v Jeromeho výtečném příběhu, když vypověděl nejnudnější příběh, jaký bylo kdy člověku strpět. Mám na mysli tu nejlegračnější ze všech pozemských věcí: myslím to, co říkám, vážně. Říkám, jaká by to byla legrace, kdyby se herci chovali, jako by byli v reálném životě. Představme si, že by měli hrát volně , měnit názor. Představme si, že Joseph Surface řekne Lady Teazle, aby se schovala za zástěnu, a ona mu odpoví, že se neschová. Představme si, že by mu odpověděla, že přece navštívit tak počestného gentlemana není nic špatného, a že chtěla zejména promluvit se sirem Petrem ohledně týdenního prádla. Co by se stalo se slavnou zástěnovou scénou? Co by všichni dělali? Představme si, že by Hamlet svůj slavný monolog „Být či nebýt“ zakončil náhlým rozhodnutím nebýt. Představme si, že by se sebou i skutečně zúčtoval obnaženou dýkou. Co by pak dělal Hrobník? Co by dělal Osric? Hrůza pomyslet. Nebo, abychom vzali ještě hroznější pasáž, představme si, že když Macbeth prohlásí „Tu věc už nechme být“—že by se toho držel! Představme si, že by odmítl být pod pantoflem. Představme si, že by na scéně zdvihl rudý prapor mužské vzpoury proti věčné ženské tyranii. Gladiátorské představení, se skutečně pobitými lidmi, by bylo mnohem méně vzrušující.

Pořád slýcháme o mezích realismu v umění, tedy že v tom či onom ohledu nemůže být psaná věc nikdy taková jako věc hraná. Přijde mi zvláštní, že nikdo nikdy nemluví o hlavní průrvě a propasti mezi věcí psanou a vykonanou. Točí se na starém čepu, který theologové nazývají Svobodnou vůlí. Rozdíl je v tom, že v autentickém umění jsou všechny události rozhodnuté: všechny události v autentickém životě (v čemkoliv, co si zaslouží označení život) jsou nerozhodnuté. Co je psáno, je psáno (abychom citovali římského místodržícího, který svou zálibu v epigramech projevil v poněkud nešťastnou chvíli); co je psáno, je psáno, ale co se děje není třeba dělat. Každé umělecké drama je na první stránce pojmenováno jako tragedie či komedie. Je to proto, že v každém uměleckém dramatu je poslední stránka napsána dříve, než první. V úžasném dramatu, které nám Nebesa dávají sehrát zde na zemi tomu tak není, nejsou tu žádné přesné narážky, nápověda je velmi neviditelná a někdy neslyšitelná a nikdo nemá nejmenší tušení, kdy spadne opona. Jestliže je drama reálného života mnohem strašnější, pak má alespoň jednu příjemnou vlastnost, je nejistější. Každý lidský život začíná jako tragedie, protože se počíná v bolestech a nářku. Každý lidský život ale může skončit jako komedie—dokonce božská komedie. Může skončit v radosti přesahující všechny vtipy, onom volání znějícím přes propast „Nebojte se, protože já jsem přemohl svět“. Skutečný lidský život se od všech svých nápodob liší v tom, že se ve svém průběhu může neustále proměňovat. Umění by sotva přežilo jedinou takovou změnu. Sérii takových změn by nepřežilo v žádném případě. Plný vodopád Dickensových tvořivých sil měl sotva dost sil na to, aby ho přenesl kolem těch dvou nebo tří záhybů, kde jeho příběh skutečně měnil svůj směr. O smyšleném příběhu můžeme zcela rozhodně říct, že má jít co nejpříměji ke svému konci. Jinak řečeno, čím dřív jsme s románem hotovi, tím lépe. U skutečného příběhu, v tom jak se liší od smyšleného, můžeme ovšem říct, že čím víc se jeho potůček na své cestě toulá sem a tam, tím víc je pravděpodobné, že to bude potůček čistý, nebo dokonce posvátný. Své přání ubírat se správným směrem dosvědčuje tím, že si tak často plete cestu.

O tomhle všem jsem začal přemýšlet v posledních dnech nedávných představení Macbetha se sirem Herbertem Treem. Mé zamyšlení přichází příliš pozdě, tak jako můj rukopis. Patřím k těm, kdo jsou odsouzeni (nemravný to výraz) k tomu, aby měli vždycky zpoždění. Měl jsem příbuzného, který dorazil pozdě k bitvě u Waterloo a sám někdy téměř doufám, že se nestihnu dostavit k Poslednímu soudu. I když jsem ale začal přemýšlet právě při představeních se sirem Herbertem Treem, své úvahy jsem skončil právě nyní. A třebaže s tím, jak sir Herbert interpretuje velké Shakespearovy postavy, ne vždy souhlasím, musím říct, že mi tentokrát uprostřed usazeného a otřepaného příběhu dal elektrický šok morální svobody. Když pronesl „Tu věc už necháme být,“ měl jsem na okamžik dojem, že to myslí vážně—i když jsem Macbetha četl stokrát. Uprostřed života jsme ve smrti: uprostřed jedné takové mrtvé slavnosti, uprostřed smrti, byl jsem najednou v životě. Na okamžik mě napadlo, že hra může dopadnout jinak. Žel, hra byla napsána před více než třemi sty lety.

Kalvinisté divadelní produkce neradi vidí. Přesto jsou všechny divadelní hry z nezbytí kalvinistické. Sama povaha umění je nutí, aby o spáse či zatracení člověka rozhodly už na samém začátku. To je důvod, proč měly úspěch staré řecké hry o osudovosti. Taková drama byla populární navzdory všemu, co mohlo být nepopulární a všemu, co mohlo být nedramatické—navzdory maskám, monologům, mělkému jevišti a nepřítomnosti náhody. Dramatu to vyhovovalo, protože bylo plné osudu. Přesto si pořád myslím, že největší drama vůbec je to, ve kterém se trůn osudu na okamžik zachvěje. Myslím, že největším dramatem na světě je Macbeth.

Myslím, že Macbeth je svrchovaným dramatem v tom, že je to drama křesťanské (a výtku o předsudku přijmu). Křesťanským ale v této věci označuji silný smysl pro duchovní svobodu a hřích, představu, že nejlepší člověk může být tak špatný, jak jsou špatné volby, které činí. Othela můžete označit za oběť náhody. Hamleta za oběť povahy. Macbetha nemůžete označit jinak, než za oběť Macbetha. Zlí duchové ho pokouší, ale nikdy ho nenutí: nikdy ho ani nevyděsí, protože je to velmi udatný muž. Velmi často jsem se podivoval nad tím, že nikdo nepoukázal na tak zjevnou paralelu mezi Macebthovými vraždami a manželstvími Jindřicha VIII. Jindřich i Macbeth byli původně stateční lidé, dobré povahy, spíše lepší, než horší, než jejich bližní. Oba před svým prvním zločinem—prvním bodnutím a prvním rozvodem—váhali . Oba seznali, jaký osud skýtá zlo—protože Macbeth pokračoval ve vraždění a chudák Jindřich v ženitbách. Paralela má jen jedno slabé místo. Bohužel pro dějiny, Jindřich VIII. nebyl zbaven trůnu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 257-260, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Obracení věcí naruby (Illustrated London News 9. března 1912)

March 9, 1912 Things Turning into Their Opposite
Ti, kdo chodili světem, dávali hádanky a louskali hlavolamy (jací to nepřátelé lidského rodu), mívali jednu obzvláště oblíbenou hádanku, která po stanovení aritmetického rámce spočívala „v odebrání čísla, na které jsem pomysleli nejdříve“. Je to hloupoučká hra a podobně jako mnoho jiných pošetilých hříček byla hrána velkými říšemi ve velkém měřítku Oné stopy přílišné civilizovanosti, která je první známkou návratu k barbarství, si lze nejlépe všimnout všude tam, kde tato hra na odečítání čehokoliv od nějaké originální myšlenky začala. Chci říct, že lidé budou stavět instituce a promyšlenosti kolem ústředního pilíře nějaké myšlenky. Až uplynulou staletí ústřední pilíř se pak zhroutí, zbytek stavby ale zůstává. Taková stavba není vždy v nebezpečí, ale je v rozpadu.
Naši předkové z časů jitra světa se vyjevují v jistých starodávných a myslím i věčných postojích, v postoji vykonávání jistých nejstarších lidských úkonů jako je lov, tanec či hodování nebo obětování bohům. Je správné a přirozené, aby tyto věci s postupem doby nabývaly bohatství a složitosti. Je ale nebezpečné a úpadkové, pokud tyto věci zapomínají na svůj původ a mění svou nejniternější povahu, když se po běhu staletí promění v cosi jiného a někdy cosi protikladného.
Abychom se vyhnuli fascinujícímu tématu pití a náboženství, vezměme si případ lovu. Lovectví tiše a subtilně zvrátilo svůj starý charakter. Podstata změny je následující: lidé započali s poměrně velkorysou myšlenkou zabíjení divoké zvěře a skončili u poměrně mdlé myšlenky její ochrany. První byla heroická, protože byla tvrdá a nutná: byla to spravedlivá a dokonce rytířská součást války s anarchií, která je válkou v sebeobraně. Byla stejně morální jako boj Jacka, zabíječe obrů. V prvních legendách je koneckonců zabíjení oblud a zabíjení běžných zvířat považováno za součást jedné a téže služby potulných rytířů. Herkules při svých dvanácti úkolech přemůže běžného lva a divokého kance stejně jako trojhlavého psa a devítihlavou hydru. Existuje dokonce (pamatuji-li dobře) také středověká legenda o rytíři, který se pokryl slávou tím, že zdolal krávu—jistě krávu obří, nicméně zjevně samici a „z příčin čistě přirozených“. Nepodléhejme ovšem oné nadřazenosti nad středověkem, která je hlavním tónem hulváta. Velmi mnoho z rytířů, kteří se objevují v seznamech příjemců státních vyznamenání, by se krávě postavit nedovedlo a to ani tehdy, kdyby kráva nebyla obří, ale mikroskopické velikosti.
Nu a právě zlomky prvopočátečních eposů o pobíjení oblud daly vůbec prvním loveckým příběhům a loveckým písním nezaměnitelnou příchuť morální poctivosti a zdravého cítění. Některé ze starých keltských a germánských loveckých písní jsou velké básně, básně velkého stylu. Jejich tón zaznívá ještě v hornách Chevského honu (Chevy Chase), kde autor balady v náladě mezi ironií a úžasem mluví a uvažuje o bitvě na hranicích v pojmech honu—
And of the rest of less account
Did many hundreds die; So ended the hunting of Chevy Chase
Made by the Lord Percy. (a z mnohých méně slovuntých/stovky padly, tak sknočil lov chevského honu/jejž vedl lord Percy pozn. překl)
Téměř se zdá, že básník považuje za vyšší chválu označit to za lov, než aby mluvil o boji. Tato hrdinská tradice samozřejmě pocházela ze skutečné hrozby dřívější zábavy: kanec zahnaný do úzkých byl stejně ničivý jako dynamit a ani jelen zahnaný do rohu nebyl jen tak nějaká legrace. Šlo ale o víc, byla tu nejasná, ale intensivní vzpomínka na tuto dřívější zhoubu obrovských nepřátel člověka, tyranů hmotného vesmíru, havěti velké jako domy, havěti, která plula kolem jako galéry. Mimo jejich ohromné stíny mohou vyvstat všemožné city o ptactvu a zvěři. Příběh o sv. Jiří a drakovi je zrovna tak křesťanský jako příběh o sv. Františku a vlku. Každý ale patří do jiné atmosféry.
Představte si aplikaci starého smýšlení o netvorech na moderní lov a uvidíte, jak ohromně a tiše se změnil, proměnil se z upřímné představy zabíjení tvorů pro jejich protivnost k složité představě jejich zachovávání jako přepychu. Představme si, že by se Jacka někdo zda na svém malém statku obry „zachovává“. Představte si sv. Jiří jak draka „vozí“ a jak ho každý den po lovu dává zpět na vůz. Představte si, že by ve starých romancích byla pro gryfy doba hájení nebo že by bylo pevně stanovené datum, po němž by bylo nanejvýš nerytířské zabít tříhlavého obra. A přesto by takové věci primitivní národy překvapily víc, než tentýž systém aplikovaný na nemejské lvy a nebo velké prase
Who wasted fields and slaughtered men Along Albania’s shore. (které plení pole a hubí muže při albánských březích pozn. překl.)
Nemíním tu naznačovat, že bych byl proti uchovávání nebo střílení ptáků, nejsem. Toto převrácení heroického aspektu lovu používám jen jako příklad způsobu, jímž se přespříliš složité společnosti ocitají s vlastním ocasem v tlamě v postavení, které je nejen zkroucené, ale i převrácené.
Jsou tu samozřejmě i další příklady, na které jsem už letmo pohlédl. Byl tu primitivní člověk, kterého jsme naposledy viděli, jak předkládal oběti bohům, když jsme se my vypravili za lovcem. Obětník staví oltář a vylévá na něj víno nebo krev nebo něco jiného, vztahuje ruce k nebesům a promlouvá k někomu, koho nemůže vidět: je to rozumný chlapík. Poté, postupem doby, své promluvy mění v uspořádaný zpěv a pak možná do psané knihy a dočká se střechy, která zakryje lidi, kteří se přišli podívat na to, jak obětuje, pultu, ze kterého může z knihy číst, i nějakou kazatelny nebo fora, kde se může postavit a vysvětlovat, co dělá a tak dál. A když se pak civilisace v některých zemích rozroste, přijde Ethická společnost—předsunutá hlídka barbarství. Můžete to poznat podle této mimořádné skutečnosti: neodebírá to, co narostlo a bylo přidáno kolem staré lidské věci, sebere starou lidskou věc samotnou. Zanechá čtecí pult a řečniště a lidi tiše sedící na tvrdých sedadlech. Sebere ale oltář. Sebere boha. Sebere první číslo, na které pomyslela.
Dalo by se dát mnoho dalších příkladů převracení věcí ocasem napřed, krácení původního cíle. Dal jsem příklad lovce, který se dnes stará především o uchovávání právě těch tvorů, které chce ničit. Dal jsem příklad etického idealisty, velmi ctihodné osoby, která nadále trvá na klečení, i když už nemá před čím klečet. Jsou ale další příklady, na které už tu nemám místo; mohu jen naznačit, že tento směr uvažování najde nápovědu v kritice moderního světa, který je především a veskrze světem postaveným na hlavu. To je důvod, proč je pár mírných a racionáních lidí obviňováno, že stojí na hlavách. Mohl bych citovat případ těch, kdo hlásají, že si drží obrovský arzenál proto, aby zajistili trvalý mír. Je to možná velmi praktický postoj, je ale jistě velmi postavený na hlavu. Mohl bych dodat případ těch, kdo chtějí volební právo ženám, protože musí být špatné nechat si vládnout menšinou, a pak chtějí dát právo volit jen některým ženám, protože menšina má vždy pravdu. Příkladů této schopnosti zahodit mentální kompas a vrazit si vlastní ocas pevně a s konečnou platností do úst je dostatek. Zbytek je ticho.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 253-257, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Politické strany a byrokracie (Illustrated London News 2. března 1912)

March 2, 1912 The Political Parties and Bureaucracy

Bývaly doby, kdy jsem se zdráhal na této stránce zmiňovat politiku. To ale bylo v dobách, kdy jsem o politice nic nevěděl, kdy jsem zkrátka býval dobrý straník, ba mi i vážně hrozilo, že se stanu politikem. Od té doby jsem už dávno seznal zcela prostý princip, podle kterého běžný Angličan připustí debatu o politice. Žádnému Angličanovi se nelíbí poslouchat nadávání na svou stranu, a to je v pořádku. Každý Angličan rád slyší, když se nadává oběma stranám a to je v pořádku ještě víc. Když se hrnec s konvicí hádají, kdo je víc černý, dopadne to (velmi přirozeně) tak, že se hrnec ocitne ve vroucí vodě. Shodneme-li se ale všichni, že je černý jak hrnec, tak konvice, pak bude Anglie klidná, ba optimistická. Ze dvou černých se tak jaksi přirozeně stane jedna bílá. Přiznám se, že si nemyslím, že by bílou dohromady daly, myslím ale, že vydají na šedou a že se taková šedá nakonec může ukázat jako znepokojivá šeď svítání. Nebo, abychom starší, domáčtější a tím pádem i pravdivější metaforu obrátili: pokud si hrnec a konvice vyčítají, kdo je víc černý a vzájemně se usvědčí, že jsou černí, pak se přinejmenším naskýtá možnost, že je oba kuchyňská služka vycídí.
Nu, těžko bychom našli jasnější, nebo komičtější příklad, než nedávnou diskusi o tom, co by se povšechně dalo označit za byrokracii—údajné násobné množení oficiálních činitelů a nadužívání úředních pravomocí. Toto zlo neexistuje. Je to výsledek směsi anglického zvyku zahrnovat s anglickým zvykem snobství. Znamená to, že my v Anglii ze zákona zahrnování tvoříme jednoho boháče se stovkou chudých příbuzných. Současně ovšem, pro náš respekt k aristokracii, požadujeme, aby se ze všech těchto chudých příbuzných stali bohatí příbuzní. Nezamlouvá se nám představa, že by nějaký Cecil nebo Churchill zůstali zcela bez podpory, poflakovali a nakonec byli přinejhorším dohnáni k tomu, aby si vydělávali na vlastní živobytí. Proto krmíme okraj vládnoucí třídy (tahle metafora se moc nepovedla, okraj nikdo nekrmí) bohatstvím společenství—zvaným v angličtině pro stručnost Commonwealth. Můžeme si tedy představit, že je jen v pořádku, že majitelé půdy začali pytlačit na obecním, když to ještě byla obecní, společně vlastněná půda. Statkáře v Pumps-in-the-Puddle zlobil a otravoval jeho mladší bratr—protože mladší bratři občas otravní bývají—a tak mu řekl, aby si šel zastřílet na obecní. A on šel a střílel na kachny, husy, staré vesničany a vůbec všechno nač nezamířil a po nějaké nedlouhé době byla obecní půda jeho. Stejné to je s dnešním plutokratem. I on „krade husy na obecním“, ale ne tak, že by je střílel. Nemůže na husu zakřičet „kšá“, natož po ní práskat. Zůstává tu ovšem tentýž skvělý princip provorozenectví. Většina půdy stále patří velkému půdnímu vlastníkovi a jeho bratři a synovci se smí volně prohánět po tom, co zbývá. Systém naší země zůstává týž. Nejstarší syn dědí všechny soukromé peníze. Mladší syn dostane všechny veřejné peníze.
A nás, kdo víme, že tohle je přiznávaný anglický systém, musí ukrutně pobavit spor o byrokracii, tak jako ho (kupříkladu) vede pan Bonar Law a pan Lloyd George. Vážně si myslím, že nadchází čas, abychom přestali říkat, že lidé dosáhli postavení v kabinetu, ale že do něj upadli, ne tak, že se jim nepodařilo dosáhnout místa v přední lavici ve Sněmovně, ale tak, že jejich neúspěchem je právě to, že se na ní ocitli. Jak pan Bonar Law, tak pan Lloyd George mají skutečné ideje—nebo, což bývá i lepší, skutečné předsudky. Pan Lloyd George je Velšan a vážně cítí, že starší a mystičtější Wales je lepší, než Anglie. Pan Bonar Law je Kanaďan: a vážně má dojem, že mladá a drsnější Kanada je lepší než Anglie. Pan Lloyd George je stoupencem (irské) samosprávy, protože je Kelt. Pan Bonar Law je imperialista, protože je z kolonií. Oba jsou to muži s přirozeným talentem pro veřejné řečnění. Jak úžasné proslovy bychom od nich bývali mohli slyšet, kdyby oba hájili to, v co oba věří! Jak skvěle by býval pan Law mohl hovořit o rozšiřování vykolíkovaných záborů kolem Calgary nebo Vancouveru před tím, než by vypukla zlatá horečka na Klondike. Jak výtečně by pan Lloyd George mohl promlouvat o nezničitelných vsích v nesmrtelných horách, jež zní toutéž hudbou, jež zněla ještě před příchodem Artušovým! Pomyslete, co jsme v nich ztratili! A, nebesa, pomyslete, co jsme v nich získali!
Případ byrokracie je dokonalým příkladem onoho dohadování se hrnce a konvice, kdo je více černý, dohadování, které vede k pokračování a prodlužování černoty veškerého druhu. Pan Bonar Law, a s ním spousta z nás, si myslel, že rozdávání veřejných peněz soukromým osobám, synům a synovcům veřejných osob, bylo příliš. Stranická poslušnost ho ale nutila, aby tvrdil, že tato jmenování nebyla toliko plutokratická, ale stranická. Jenže ona jsou plutokratická, ne stranická. Pan Bonar Law by mohl snadno ukázat, jak ministři preferují svou rodinu, své okolí, svou společenskou atmosféru, své přátele. Jenže on musel ukázat, že preferují svou stranu , a to se mu nepovedlo. Pan Lloyd George neměl žádný problém ukázat, velmi mnozí mladší synové, synovci z prvního kolene i vzdálení synovci, jimž se dostávalo postů, patřili ke straně pana Bonara Lawa a ne jeho. Bez jakéhokoliv problému ukázal, že toroyovská vláda učinila celou spoustu takových jmenování, často z jeho strany a ne ze strany pana Bonara Lawa. Celý případ je snad nejsilnějším osvědčením názoru těch, kdo tvrdí, že stranický systém je mrtvý, v reálné historii. Zlo stran nespočívá v tom, v čem se navzájem liší, ale v tom čem se navzájem shodnou. V nezodpovědném utváření vládních postů s ohromnými platy a nedefinovanými pravomocemi je skutečné nebezpečí. Jenže pan Lloyd George jej nemůže skutečně reformovat, protože polovina z těch, kdo užívají jeho výhod, jsou dobří liberálové. Pan Bonar Law jej nemůže skutečně odsoudit, protože polovina těch, kdo užívají jeho výhod, jsou dobří konservativci. Každý z vůdců musí odsuzovat zla na jedné straně. Oba vůdci jsou nuceni tolerovat zlo na všech stranách.
Takové je mimořádné politické dilema, ve kterém se nacházíme. Kdyby bylo zlo omezené na jistý úsek, mohli bychom je odsoudit. Jelikož je universální, nesmíme si ho všímat. Moderní politik se jistě dopouští favoritismu, rozhodně však ne fanatismu. Dává bochníky a ryby těm se kterými stále lámal chléb nebo jedl ryby, jistě však ne těm, s nimiž by se politicky shodl: o politice totiž po politickém obědě nikdo nemuví—rozhodně ne tehdy, pokud to byl dobrý oběd. Noví činitelé vybraní pro nové posty budou v mnohém stejní jako staří činitelé pro staré posty. Tedy nebudou vybíráni zkoušením jako v čínské říši. Nebudou po pravdě řečeno vybíráni podle popularity a působení na veřejnost, jako za francouzské revoluce. Budou vybráni, protože jsou to synové či sekretáři či přátelé či bratři lidí, kteří již patří do kroužku a svět se jejich politiky bude starat právě tak málo (pokud to vůbec lze) jako oni. Skutečná námitka proti tomuto rozdělování chlebů a ryb spočívá v tom, co je obsaženo v metafoře samotné. Staré chleby a ryby v Bibli se rozdávaly hladovým v pustině. Nové chleby a ryby jsou omezeny toliko tímto zákonem: ať už jsou rozdělovány jakkoliv, musí být rozdělovány výlučně těm, kdo už je mají.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 250-253, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988