Politické strany a byrokracie (Illustrated London News 2. března 1912)

March 2, 1912 The Political Parties and Bureaucracy

Bývaly doby, kdy jsem se zdráhal na této stránce zmiňovat politiku. To ale bylo v dobách, kdy jsem o politice nic nevěděl, kdy jsem zkrátka býval dobrý straník, ba mi i vážně hrozilo, že se stanu politikem. Od té doby jsem už dávno seznal zcela prostý princip, podle kterého běžný Angličan připustí debatu o politice. Žádnému Angličanovi se nelíbí poslouchat nadávání na svou stranu, a to je v pořádku. Každý Angličan rád slyší, když se nadává oběma stranám a to je v pořádku ještě víc. Když se hrnec s konvicí hádají, kdo je víc černý, dopadne to (velmi přirozeně) tak, že se hrnec ocitne ve vroucí vodě. Shodneme-li se ale všichni, že je černý jak hrnec, tak konvice, pak bude Anglie klidná, ba optimistická. Ze dvou černých se tak jaksi přirozeně stane jedna bílá. Přiznám se, že si nemyslím, že by bílou dohromady daly, myslím ale, že vydají na šedou a že se taková šedá nakonec může ukázat jako znepokojivá šeď svítání. Nebo, abychom starší, domáčtější a tím pádem i pravdivější metaforu obrátili: pokud si hrnec a konvice vyčítají, kdo je víc černý a vzájemně se usvědčí, že jsou černí, pak se přinejmenším naskýtá možnost, že je oba kuchyňská služka vycídí.
Nu, těžko bychom našli jasnější, nebo komičtější příklad, než nedávnou diskusi o tom, co by se povšechně dalo označit za byrokracii—údajné násobné množení oficiálních činitelů a nadužívání úředních pravomocí. Toto zlo neexistuje. Je to výsledek směsi anglického zvyku zahrnovat s anglickým zvykem snobství. Znamená to, že my v Anglii ze zákona zahrnování tvoříme jednoho boháče se stovkou chudých příbuzných. Současně ovšem, pro náš respekt k aristokracii, požadujeme, aby se ze všech těchto chudých příbuzných stali bohatí příbuzní. Nezamlouvá se nám představa, že by nějaký Cecil nebo Churchill zůstali zcela bez podpory, poflakovali a nakonec byli přinejhorším dohnáni k tomu, aby si vydělávali na vlastní živobytí. Proto krmíme okraj vládnoucí třídy (tahle metafora se moc nepovedla, okraj nikdo nekrmí) bohatstvím společenství—zvaným v angličtině pro stručnost Commonwealth. Můžeme si tedy představit, že je jen v pořádku, že majitelé půdy začali pytlačit na obecním, když to ještě byla obecní, společně vlastněná půda. Statkáře v Pumps-in-the-Puddle zlobil a otravoval jeho mladší bratr—protože mladší bratři občas otravní bývají—a tak mu řekl, aby si šel zastřílet na obecní. A on šel a střílel na kachny, husy, staré vesničany a vůbec všechno nač nezamířil a po nějaké nedlouhé době byla obecní půda jeho. Stejné to je s dnešním plutokratem. I on „krade husy na obecním“, ale ne tak, že by je střílel. Nemůže na husu zakřičet „kšá“, natož po ní práskat. Zůstává tu ovšem tentýž skvělý princip provorozenectví. Většina půdy stále patří velkému půdnímu vlastníkovi a jeho bratři a synovci se smí volně prohánět po tom, co zbývá. Systém naší země zůstává týž. Nejstarší syn dědí všechny soukromé peníze. Mladší syn dostane všechny veřejné peníze.
A nás, kdo víme, že tohle je přiznávaný anglický systém, musí ukrutně pobavit spor o byrokracii, tak jako ho (kupříkladu) vede pan Bonar Law a pan Lloyd George. Vážně si myslím, že nadchází čas, abychom přestali říkat, že lidé dosáhli postavení v kabinetu, ale že do něj upadli, ne tak, že se jim nepodařilo dosáhnout místa v přední lavici ve Sněmovně, ale tak, že jejich neúspěchem je právě to, že se na ní ocitli. Jak pan Bonar Law, tak pan Lloyd George mají skutečné ideje—nebo, což bývá i lepší, skutečné předsudky. Pan Lloyd George je Velšan a vážně cítí, že starší a mystičtější Wales je lepší, než Anglie. Pan Bonar Law je Kanaďan: a vážně má dojem, že mladá a drsnější Kanada je lepší než Anglie. Pan Lloyd George je stoupencem (irské) samosprávy, protože je Kelt. Pan Bonar Law je imperialista, protože je z kolonií. Oba jsou to muži s přirozeným talentem pro veřejné řečnění. Jak úžasné proslovy bychom od nich bývali mohli slyšet, kdyby oba hájili to, v co oba věří! Jak skvěle by býval pan Law mohl hovořit o rozšiřování vykolíkovaných záborů kolem Calgary nebo Vancouveru před tím, než by vypukla zlatá horečka na Klondike. Jak výtečně by pan Lloyd George mohl promlouvat o nezničitelných vsích v nesmrtelných horách, jež zní toutéž hudbou, jež zněla ještě před příchodem Artušovým! Pomyslete, co jsme v nich ztratili! A, nebesa, pomyslete, co jsme v nich získali!
Případ byrokracie je dokonalým příkladem onoho dohadování se hrnce a konvice, kdo je více černý, dohadování, které vede k pokračování a prodlužování černoty veškerého druhu. Pan Bonar Law, a s ním spousta z nás, si myslel, že rozdávání veřejných peněz soukromým osobám, synům a synovcům veřejných osob, bylo příliš. Stranická poslušnost ho ale nutila, aby tvrdil, že tato jmenování nebyla toliko plutokratická, ale stranická. Jenže ona jsou plutokratická, ne stranická. Pan Bonar Law by mohl snadno ukázat, jak ministři preferují svou rodinu, své okolí, svou společenskou atmosféru, své přátele. Jenže on musel ukázat, že preferují svou stranu , a to se mu nepovedlo. Pan Lloyd George neměl žádný problém ukázat, velmi mnozí mladší synové, synovci z prvního kolene i vzdálení synovci, jimž se dostávalo postů, patřili ke straně pana Bonara Lawa a ne jeho. Bez jakéhokoliv problému ukázal, že toroyovská vláda učinila celou spoustu takových jmenování, často z jeho strany a ne ze strany pana Bonara Lawa. Celý případ je snad nejsilnějším osvědčením názoru těch, kdo tvrdí, že stranický systém je mrtvý, v reálné historii. Zlo stran nespočívá v tom, v čem se navzájem liší, ale v tom čem se navzájem shodnou. V nezodpovědném utváření vládních postů s ohromnými platy a nedefinovanými pravomocemi je skutečné nebezpečí. Jenže pan Lloyd George jej nemůže skutečně reformovat, protože polovina z těch, kdo užívají jeho výhod, jsou dobří liberálové. Pan Bonar Law jej nemůže skutečně odsoudit, protože polovina těch, kdo užívají jeho výhod, jsou dobří konservativci. Každý z vůdců musí odsuzovat zla na jedné straně. Oba vůdci jsou nuceni tolerovat zlo na všech stranách.
Takové je mimořádné politické dilema, ve kterém se nacházíme. Kdyby bylo zlo omezené na jistý úsek, mohli bychom je odsoudit. Jelikož je universální, nesmíme si ho všímat. Moderní politik se jistě dopouští favoritismu, rozhodně však ne fanatismu. Dává bochníky a ryby těm se kterými stále lámal chléb nebo jedl ryby, jistě však ne těm, s nimiž by se politicky shodl: o politice totiž po politickém obědě nikdo nemuví—rozhodně ne tehdy, pokud to byl dobrý oběd. Noví činitelé vybraní pro nové posty budou v mnohém stejní jako staří činitelé pro staré posty. Tedy nebudou vybíráni zkoušením jako v čínské říši. Nebudou po pravdě řečeno vybíráni podle popularity a působení na veřejnost, jako za francouzské revoluce. Budou vybráni, protože jsou to synové či sekretáři či přátelé či bratři lidí, kteří již patří do kroužku a svět se jejich politiky bude starat právě tak málo (pokud to vůbec lze) jako oni. Skutečná námitka proti tomuto rozdělování chlebů a ryb spočívá v tom, co je obsaženo v metafoře samotné. Staré chleby a ryby v Bibli se rozdávaly hladovým v pustině. Nové chleby a ryby jsou omezeny toliko tímto zákonem: ať už jsou rozdělovány jakkoliv, musí být rozdělovány výlučně těm, kdo už je mají.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 250-253, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s