Svobodná vůle v životě a dramatu (Illustrated Lodnon News 16. března 1912)

March 16, 1912 Free Will in Life and in the Drama
Jaká by to byla zábava, kdyby se dobří herci najednou chovali jako skuteční lidé! Nemyslím tím tón, způsoby, nebo gesta. Nic takového. Herec se, ani ve veřejném životě, nechová o ždibec uměleji, než se chová mnohý ministr, pastor nebo politik třeba i v soukromí. Každý člověk má nějaký přízvuk a nikdo neví, že ho má. Každá člověk má nějaký akcent a v té míře má v sobě i jakousi strojenost. Vy nebo já, jsme alespoň natolik bystří, že mluvíme řečí své třídy. Naším omezením je, že i když jí mluvíme, nedokážeme ji slyšet. Nedokážeme ji slyšet tak, jak ji slyší ostatní třídy. Na divadle není konvence, která by nemohla zítra být konvencí světa. Neexistuje žádná myslitelná protahovaná, líná mluva, žádné mektání nebo řvaní, od jednoho konce surreyského melodramatu na druhý, které by se nemohly snadno stát přiznávaným akcentem nejlepší společnosti. Polykání hlásky h se může být v angličtině stejně dobré jako ve francouzštině. Již nyní jsou dámy na scéně často méně namalované než dámy v hledišti. Světla ramp jsou již nyní jen chabou a mihotavou bariérou, il n’y a plus de Pyrenees (Pyreneje již neexistují, výrok připisovaný Ludvíku XIV. v souvslosti s tím, že se jeho vnuk stal španělským králem pozn. překl.). Ne, nemám na mysli vůbec nic z „tiše realistického“ hraní: to je příliš chabý a vzdálený ideál. Až se lidé začnou chovat podle života v salonech a společenských pokojích, bude myslím pravý čas vyzvat je, aby se chovali podle života na jevišti. Ne, mám na mysli něco mnohem zábavnějšího—jak pravil člověk v Jeromeho výtečném příběhu, když vypověděl nejnudnější příběh, jaký bylo kdy člověku strpět. Mám na mysli tu nejlegračnější ze všech pozemských věcí: myslím to, co říkám, vážně. Říkám, jaká by to byla legrace, kdyby se herci chovali, jako by byli v reálném životě. Představme si, že by měli hrát volně , měnit názor. Představme si, že Joseph Surface řekne Lady Teazle, aby se schovala za zástěnu, a ona mu odpoví, že se neschová. Představme si, že by mu odpověděla, že přece navštívit tak počestného gentlemana není nic špatného, a že chtěla zejména promluvit se sirem Petrem ohledně týdenního prádla. Co by se stalo se slavnou zástěnovou scénou? Co by všichni dělali? Představme si, že by Hamlet svůj slavný monolog „Být či nebýt“ zakončil náhlým rozhodnutím nebýt. Představme si, že by se sebou i skutečně zúčtoval obnaženou dýkou. Co by pak dělal Hrobník? Co by dělal Osric? Hrůza pomyslet. Nebo, abychom vzali ještě hroznější pasáž, představme si, že když Macbeth prohlásí „Tu věc už nechme být“—že by se toho držel! Představme si, že by odmítl být pod pantoflem. Představme si, že by na scéně zdvihl rudý prapor mužské vzpoury proti věčné ženské tyranii. Gladiátorské představení, se skutečně pobitými lidmi, by bylo mnohem méně vzrušující.

Pořád slýcháme o mezích realismu v umění, tedy že v tom či onom ohledu nemůže být psaná věc nikdy taková jako věc hraná. Přijde mi zvláštní, že nikdo nikdy nemluví o hlavní průrvě a propasti mezi věcí psanou a vykonanou. Točí se na starém čepu, který theologové nazývají Svobodnou vůlí. Rozdíl je v tom, že v autentickém umění jsou všechny události rozhodnuté: všechny události v autentickém životě (v čemkoliv, co si zaslouží označení život) jsou nerozhodnuté. Co je psáno, je psáno (abychom citovali římského místodržícího, který svou zálibu v epigramech projevil v poněkud nešťastnou chvíli); co je psáno, je psáno, ale co se děje není třeba dělat. Každé umělecké drama je na první stránce pojmenováno jako tragedie či komedie. Je to proto, že v každém uměleckém dramatu je poslední stránka napsána dříve, než první. V úžasném dramatu, které nám Nebesa dávají sehrát zde na zemi tomu tak není, nejsou tu žádné přesné narážky, nápověda je velmi neviditelná a někdy neslyšitelná a nikdo nemá nejmenší tušení, kdy spadne opona. Jestliže je drama reálného života mnohem strašnější, pak má alespoň jednu příjemnou vlastnost, je nejistější. Každý lidský život začíná jako tragedie, protože se počíná v bolestech a nářku. Každý lidský život ale může skončit jako komedie—dokonce božská komedie. Může skončit v radosti přesahující všechny vtipy, onom volání znějícím přes propast „Nebojte se, protože já jsem přemohl svět“. Skutečný lidský život se od všech svých nápodob liší v tom, že se ve svém průběhu může neustále proměňovat. Umění by sotva přežilo jedinou takovou změnu. Sérii takových změn by nepřežilo v žádném případě. Plný vodopád Dickensových tvořivých sil měl sotva dost sil na to, aby ho přenesl kolem těch dvou nebo tří záhybů, kde jeho příběh skutečně měnil svůj směr. O smyšleném příběhu můžeme zcela rozhodně říct, že má jít co nejpříměji ke svému konci. Jinak řečeno, čím dřív jsme s románem hotovi, tím lépe. U skutečného příběhu, v tom jak se liší od smyšleného, můžeme ovšem říct, že čím víc se jeho potůček na své cestě toulá sem a tam, tím víc je pravděpodobné, že to bude potůček čistý, nebo dokonce posvátný. Své přání ubírat se správným směrem dosvědčuje tím, že si tak často plete cestu.

O tomhle všem jsem začal přemýšlet v posledních dnech nedávných představení Macbetha se sirem Herbertem Treem. Mé zamyšlení přichází příliš pozdě, tak jako můj rukopis. Patřím k těm, kdo jsou odsouzeni (nemravný to výraz) k tomu, aby měli vždycky zpoždění. Měl jsem příbuzného, který dorazil pozdě k bitvě u Waterloo a sám někdy téměř doufám, že se nestihnu dostavit k Poslednímu soudu. I když jsem ale začal přemýšlet právě při představeních se sirem Herbertem Treem, své úvahy jsem skončil právě nyní. A třebaže s tím, jak sir Herbert interpretuje velké Shakespearovy postavy, ne vždy souhlasím, musím říct, že mi tentokrát uprostřed usazeného a otřepaného příběhu dal elektrický šok morální svobody. Když pronesl „Tu věc už necháme být,“ měl jsem na okamžik dojem, že to myslí vážně—i když jsem Macbetha četl stokrát. Uprostřed života jsme ve smrti: uprostřed jedné takové mrtvé slavnosti, uprostřed smrti, byl jsem najednou v životě. Na okamžik mě napadlo, že hra může dopadnout jinak. Žel, hra byla napsána před více než třemi sty lety.

Kalvinisté divadelní produkce neradi vidí. Přesto jsou všechny divadelní hry z nezbytí kalvinistické. Sama povaha umění je nutí, aby o spáse či zatracení člověka rozhodly už na samém začátku. To je důvod, proč měly úspěch staré řecké hry o osudovosti. Taková drama byla populární navzdory všemu, co mohlo být nepopulární a všemu, co mohlo být nedramatické—navzdory maskám, monologům, mělkému jevišti a nepřítomnosti náhody. Dramatu to vyhovovalo, protože bylo plné osudu. Přesto si pořád myslím, že největší drama vůbec je to, ve kterém se trůn osudu na okamžik zachvěje. Myslím, že největším dramatem na světě je Macbeth.

Myslím, že Macbeth je svrchovaným dramatem v tom, že je to drama křesťanské (a výtku o předsudku přijmu). Křesťanským ale v této věci označuji silný smysl pro duchovní svobodu a hřích, představu, že nejlepší člověk může být tak špatný, jak jsou špatné volby, které činí. Othela můžete označit za oběť náhody. Hamleta za oběť povahy. Macbetha nemůžete označit jinak, než za oběť Macbetha. Zlí duchové ho pokouší, ale nikdy ho nenutí: nikdy ho ani nevyděsí, protože je to velmi udatný muž. Velmi často jsem se podivoval nad tím, že nikdo nepoukázal na tak zjevnou paralelu mezi Macebthovými vraždami a manželstvími Jindřicha VIII. Jindřich i Macbeth byli původně stateční lidé, dobré povahy, spíše lepší, než horší, než jejich bližní. Oba před svým prvním zločinem—prvním bodnutím a prvním rozvodem—váhali . Oba seznali, jaký osud skýtá zlo—protože Macbeth pokračoval ve vraždění a chudák Jindřich v ženitbách. Paralela má jen jedno slabé místo. Bohužel pro dějiny, Jindřich VIII. nebyl zbaven trůnu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 257-260, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s