Konverse bez vyznání (Illustrated London News 30. března 1912)

March 30, 1912 Conversion without a Creed
„Jedinečně pohnut, abych miloval milé, kteří nejsou milovaní“ miluji misionáře. Když říkám, že je miluji, pak myslím to, co říkám, v tom nejmystičtějším a nejtranscendentnějším smyslu. Nemám je rád—kdo by taky měl? Mimoto, sotvakdy je vídám. Mám pro ně ale skutečnou duchovní sympatii a porozumění, jak je má člověk s každým, kdo vede, celkem vzato, dobrý boj, a kdo je, celkem vzato, špatně pochopen. Říká se kupříkladu, že vyvolávají války. Ale to lze říci o všech idealistech, od Judy Makabejského po Jeana Jacquese Rousseaua, od poutníků v Palestině po čistě smýšlející patrioty ve Virginii. Také se říká, že podceňují ostatní vyznání, se kterými se setkávají, a nerozumí jim. I to platí pro všechny nadšence a dovolím si říct, že bodrý baptistický misionář z Exeter Hall ví o taoismu zrovna tolik, kolik kdy věděl o katolicismu nebo ruském pravoslaví nebo křesťanské historii jako takové. A pokud někteří z moderních misionářů opravdu selhávají, nebo podléhají zničujícím pletichám, není to proto, že by hlásali své vyznání, ale proto, že jako tolik moderních lidí, nemají žádné vyznání, které by mohli hlásat.
V tento konkrétní okamžik mám ale konkrétní důvod proč o misionářích a v jejich prospěch chci něco povědět. A to kvůli podivné krisi v moderní Číně. Je to proto, že misionář je isolovaným a možná nahodilým representantem principu, který je nyní ignorován téměř celou naší planetou. Nepochybuji o tom, že se často mýlí, často je fanatický, často prostě heretický—což znamená, že se mýlí. Je ale posledním zbylým představitelem ideje změny společenství zevnitř: změny skrze změnu smýšlení jejích občanů. Nebo spíše (abychom uchovali svobodnou vůli, jediný základ politické svobody) snahy přivést občany k tomu, aby sami změnili své smýšlení: i zde v Anglii je podle všeho spoustu lidí, jejichž smýšlení se chce změnit. Misionáři se pokouší společnost změnit zevnitř, zatímco všichni státníci a sociologové, reakcionáři i revolucionáři, staromódní i podle poslední módy, se pokouší změnit ji zvenčí. Nemám žádné teologické sympatie pro onen druh evangelikálního misionáře, o kterém se říká, že působí problémy v mnoha koloniích a závislých územích, a narušuje náš Imperiální úděl. Do zahraničních potíží bych upadal raději kvůli nějakému nadšení, než bych je přinášel nebo se jim vyhýbal čistě na základě obchodní úvahy. Jako pouhý misionář bych byl raději nucen bojovat proto, že jsem nedokázal přesvědčit, než být jako běžný imperialista nucen přesvědčit, protože jsem zcela okatě nedokázal bojovat.
Vezměme si nyní zajímavý, velmi zajímavý, případ nové republiky v Číně. Mnozí misionáři se pokusili změnit velkou duši Číny zevnitř a některým se to málem povedlo. Když se tam v šestnáctém století vypravil František Xaverský, obrátil na křesťanství miliony. Aniž by vystřelil jediný výstřel, aniž by někam přitloukl výnos, změnil intelektuální přístup asi tak poloviny jižních Číňanů. Jeho účinek byl tak převládající, tak praktický, že jsem od jistého historického badatele slyšel projev jednoznačné úlevy nad jeho konečným neúspěchem a stažením, protože, (jak můj přítel prohlásil) „by to bylo pěkně strašné, kdyby křesťanství bylo tvořeno hlavně Číňany“. Nu, ať už si o onom ohromném a pokojném přesvědčení mysli myslíme cokoliv, zamysleme se trochu nad tím, co se vlastně odehrávalo místo něj. Netrvám ani tak na faktu, že Xaverský uvedl západní ideje do Číny bez prolití jediné kapky krve, nebo jediného gesta donucení, zatímco nová čínská republika zavedla západní ideje do Číny toliko prostřednictvím militarismu, ba masakru. Tento rozdíl zaujme některé z mých kvakerských přátel. Já jsem ale správný staromódní republikán a proti válce za spravedlivou věc nemám o nic víc námitek, než měl Washington nebo Madame Roland. Moje pochybnosti se netýkají toho, zda se má Čína stát republikánskou skrze sílu zbraní. Pochybuji o tom, zda se Čína republikánsku vůbec stala. Ať už to hodnotíme jakkoliv, šlo o proces militaristický, ne misionářský. Bylo do dobývání, nebo obracení. Nu, jako národ filosofů je Čína docela uvyklá tomu, že je dobývána. Ale vyjma onoho krátkého šoku, který mu uštědřil sv. František Xaverský, nebylo nikdy ani nejmenšího náznaku, že by byla obracena.
Žurnalisté nám toho o Číně řekli spoustu: musím se ale přiznat, že dávám přednost starým hloupým misionářům, kteří nám vyprávěli (nyní a tehdy) o Číňanovi. Čínský konvertita přenesl, možná hloupě, možná bláznivě, možná pokaženě, ale alespoň individuálně svou příslušnost od jedné věci k druhé. Kdyby všichni ostatní Číňané provedli to samé, duše národa by nabrala nový obrat. Říkají nám, že Čína je republika. Je ale Číňan republikán? Pokud není Číňan republikán, není Čína republikou.
Jsem stejný jako všichni ostatní novináři v tom, že píšu o tom, čemu nerozumím. Od všech ostatních novinářů se liším tím, že připouštím, že tomu nerozumím. V tomto případě jen žádám, jako Sokratés a slečna Dartle, abych byl informován. Je možné, že po celém kontinentu větším než Evropa, recituje jeden každý Číňan jasná Rousseaova pravidla a občanský patriotismus, který stvořil malé republiky Západu. Je možné, že už existují tři z oněch veselých hranatých malovaných písmenek, podobných letmým Euklidovým náčrtkům, které představují slova „Volnost, Rovnost, Svornost“. Je možné, že každý žlutý kuli dokáže vysvětlit princip samosprávy. Je možné, že každý muž s culíkem se dokonale obeznámil s parlamentarismem. Slyšel jsem, že culík se má ustřihnout. Parlamentarismus právě tak. Ještě pravděpodobnější je, že Číňan, podobně jako Rus, je skutečný demokrat, a v malých komunách a místní samosprávě vždy byl. Ještě pravděpodobnější je, že se bude dál ubírat svou vlastní, demokratickou nebo nedemokratickou, cestou a Pekingu bude věnovat právě tolik pozornosti, kolik by Macbeth, Offa nebo Brian Boru věnovali Byzanci. Čínská revoluce možná vůbec nenastala, nebo k ní došlo před tisíci lety. Možná byla Čína vždy republikou.
V každém případě se ale musíme ozvat proti této moderní tendenci vytvářet republiky, aniž by byl kdokoliv obrácen k republikánství. Poslední případy této tendence nebyly příliš povzbudivé. Turecko zcela a úplně přejalo britský ústavní pořádek a okamžitě začalo vraždit a plenit Albánce. Portugalsko se stalo čistou republikou a okamžitě začalo pálit ze všech hlavní do dělníků, kteří měli tu drzost, že zahájili stávku. Všude po celém světě se dnes setkáváme s tímto marným, leč arogantním klamem, totiž myšlenkou lidové vlády, která nemá od lidu žádnou podporu. Republiky dnes vyhlašují malé kliky, zrovna tak jako při pletichách Jindřicha IV. nebo Edwarda VI. malé kliky provolávávaly krále.
To je důvod, proč chci, aby se vrátil můj přítel misionář. Nemusím snad ani dodávat, že chci, aby lidi obracel na správnou víru, totiž na moji víru. Chci ale vědět něco víc, než to, že Číňané přišli o své copánky. Mě záleží na jejich hlavách, na vlasech ne. A žádám nějakého běžného misionáře, aby mi řekl ne jen, zda Číňané konvertovali ke křesťanství, ani zda konvertovali k republikánství, ale zda Číňané, opravdu a skutečně, konvertovali vůbec k čemukoliv.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 265-268, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s