Hloupoust vzdělaných lidí (The Illustrated London News, 27. dubna 1912)

April 27, 1912 The Silliness of Educated People

Nejhorší metlou dnešní politiky a společnosti je ohromná a rostoucí hloupost vzdělaných lidí. Říkám vzdělaných lidí, protože nevzdělanci v tomhle slova smyslu hloupí nejsou a jejich problém je docela odlišný. Nevědomý dav, říkává se, býval nebezpečný svým neklidem a hněvivostí, dnes je nebezpečný spíše svou apathií. Pasivní a nepodnikavá populace totiž není silným základem státu, ať už v problémech populačních nebo ve válce. Lidský život je sám o sobě dobrodružství stejně riskantní jako bouchnutí do policisty. A muži a ženy musí být poněkud zasaženi revolučním plamenem, aby začali urážet věci tak hrozné a hrdinské jako je společné narození a smrt. Ale i když se naši chudí často nechávají unášet proudem, nejsou spořiví ani tvořiví, nejsou ani pošetilí. O tom, čemu rozumí, mluví k věci a dokonce s vtipem a o tom, čemu nerozumí, nemluví, což je vzácná a skutečná známka toho, že přemýšlí. Ten druh pošetilosti a hlouposti, který mám na mysli, se vyskytuje téměř výlučně u docela úspěšných a často i mocných lidí: poslanců, starostů a radních, soudců, filantropických vévodkyň a módních sufražetek A všude je její známkou zásadní bezmyšlenkovitost, zvyk načít větu zjevně bez potuchy ani starosti o to, jak skončí. Okázalé řeči po večeři jsou vždy typické buď svou bezvýznamností, nebo vnitřní rozporností. Znamená to, že řečník buď prohlásí (jako ve starém otřepané vtipu): „To už by se to mohlo jmenovat Stony Stratford, protože nikde jinde jsem nebyl tak pokousaný od blech.“ Nebo, pokud neřekne tohle, poví: „To už by se to mohlo jmenovat Stony Stratford, protože celé to požehnané místo je postavené ze dřeva.“ Soudce, který řekl zloději: „Získal jste od své matky výtečné vzdělání a místo toho jste chodil krást kachny,“ nebyl nijak výjimečný, ale naopak velmi representativní. Nu, zloděj by takhle se soudcem nemluvil. Říkal by mu, že kachny neukradl, nebo že je, podobně jako své vzdělání, dostal od své matky. Ať už by to byla pravda nebo ne, dávalo by to smysl a pokud to byla lež, měla motiv. Zloději na lavici obžalovaných nemluví, co jim slina na jazyk přinese, na rozdíl do soudců na jejich soudcovské lavici.
Vezmu jeden mimořádný příklad, který mi dnes ráno padl do oka. Všichni známe ony vtipné seznamy vyňatých vět z proslovů a kázání, které tisknou některé noviny. Říkávají jim „Vtipy a důvtipy“, „Víc hlav víc ví“ nebo jiným podobně zavádějícím názvem. Citáty to jsou obyčejně neškodné a nesmyslné, někdy to jsou citáty moje. Někdy to jsou citace reverenda Browna, který na Bagnoru řekl: „Kdybychom všichni konali svou povinnost, měli bychom být všichni svědomitější,“ nebo reverenda Smithe, který v Clactonu poznamenal „Kdybychom si všichni dělali vzájemně radost, byl by svět příjemnějším místem.“ Tu a tam ale člověk narazí na větu obludné a spletité neinteligence a je pozoruhodné, že téměř vždy je citována od nějaké společensky významné osoby—člověka v tak zvaném dobrém postavení, člověka s písmeny za jménem. V tomto případě tím člověkem byl poslanec a slova, která z něho vyšla, zněla: „Jakýkoliv zákon, který člověku umožňuje odolávat pokušení tím, že mu brání dopouštět se zlého, je dobrý zákon.“
Nu, jeden neví, kde začít rozplétat a narovnávat ztrápený nesmysl těchto několika málo slov. Nemluvím teď o tom, jak dobré nebo špatné je to, co měl onen člověk skutečně na mysli. Vím, co měl skutečně na mysli, chtěl říct: „Je nutno pozavírat všechny hospody.“ Je hanebné a hříšné říkat něco takového, ale aspoň to není nijak nelogické nebo rozporné. Uvažme ale, co poslanec skutečně řekl, a rozpleťme vlákna nerozumu. Především je zřejmé, že pokud člověku zabráníte konat zlo, neznamená to, že byste ho uschopnili odolávat pokušení. Zabránit mu páchat zlo může být docela v pořádku, jenže mu současně bráníte i odolávat pokušení. Uvažme také úžasně rozmáchnuté zevšeobecnění provedené bez nejmenšího uvážení důsledků: zákon, který jakkoliv, a s jakýmikoliv dalšími výsledky, brání člověku dopouštět se zla, je dobrý zákon. Kupříkladu zákon nařizující setnout všechny hlavy by nám jistě zabránil páchat zlo značnou dobu po provedení experimentu. Sešití úst by nám všem zabránilo pronášet lži, usekání všech našich nohou by nám zabránilo kopat děti, vyloupání očí by nám zabránilo číst nemravnou a mizernou literaturu, nedomnívám se totiž, že by mnoho šťavnatých děl vycházelo v hmatovém písmu pro slepé. Nemyslím ale, že by nás náš bezhlavý, beznohý nebo bezruký stav „uschopňoval odolávat pokušení.“ Veřejná osoba, která taková slova pronáší z tribuny, se chová stejně nezodpovědně, jako by byla na tribuně opilá. Samozřejmě stačila by jen drobná úprava jazyka a daná věta by byla dostatečně racionální, jenže právě to je to, nač si stěžuji, totiž že si řečník ani na malou chvíli nezastaví, aby tu drobnou úpravu udělal. Říct měl samozřejmě tohle: „Nakolik kterýkoliv zákon člověku brání dělat něco zlého, je to v tomto ohledu dobrý zákon, i když to může být ve stovkách jiných ohledů špatný zákon.“ To je naprosto rozumné, i když sotva politicky plodné. Tak jak byla věta otištěna, je naprosto pošetilá a hloupá a ukazuje skutečnou lehkovážnost a nedostatek veřejného ducha u těch, kdo takové věci říkají a tisknou. Byl jsem označován za chaotického a není sporu o tom, že jsem nepořádný. Nikdy jsem ale nenapsal ani pozdrav na pohlednici, aniž bych o tom, co napíšu, nepřemýšlel trochu víc, než tento zákonodárce přemýšlí, když dělá zákony. A nikdy jsem neměl, neztratil, nejedl, nepil, nekouřil, ani neoblékal nic tak nepořádného a mizerného, jak je poznámka, kterou on pronesl.
Nu z novin a tribun se denně valí tisíce takových poznámek a nepronáší je lidé z okraje společnosti, nejsou to pouhé omyly o věcech, kterých by se dopouštěli lidé, kteří o nich nic neví, nejsou to části nějaké obecné a vyčpělé pověry, nejsou to výsledky nějakého zařízeného klamu nebo jedné úspěšné pomluvy. Jsou to prostě jen doklady (nakolik vidím a mohu říct) o tom, že vzdělaní lidé přestali myslet, zrovna tak, jako nevzdělaní lidé přestali pracovat. Přesto přese všechno může pro onu věc být ospravedlnění právě tak, jako podle mého mínění existuje ospravedlnění pro druhou věc. I rčení o soli země bylo bráno poněkud příliš rozmáchle, sůl není nutně tím nejdůležitějším na jídle. Je to ale součást (jak poukazuje Bible), která svou palčivou chuť nemá odnikud, než ze sebe a v tomto smyslu vzdělaná třída byla a má být solí společnosti. Má mít i trpkost soli, má obstarávat národní sebekritiku. Dělníci, podobně jako školáci, mají právo být hurávlastenci, ale vzdělanou osobu to znevažuje—a to proto, že je to nepatriotické. Tuto docela druhotnou službu mozku můžeme od pohodlněji žijících tříd žádat, zdá se ale, že jsou příliš pohodlné i na ni. Pan Asquith by mohl docela dobře uznávat vedle principu minimální mzdy i princip minimálního myšlení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 281-284, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

O vězeňské reformě (The Illustrated London News 20. dubna 1912)

April 20, 1912 On Prison Reform
Napsal jsem nedávno dopis do Westminster Gazzette, ve kterém jsem naléhal, že se sufražetkami je třeba zacházet s větší uměřeností a shovívavostí, než jsou dnes někteří lidé dnes nakloněni s nimi zacházet. Svůj apel jsem založil nejen na krutosti našeho trestního systému, ale i na bláhovosti rozumných lidí, kteří nechávají hysterické lidi, aby se předváděli jako objevitelé této krutosti. Sufražetky nebyly dost špatné a zlé na to, aby si zasloužily tresty vězení a zcela jistě nebyly dost dobré na to, aby si zasloužily jej zničit. Poté, co jsem dopis odeslal, jsem byl na cestách a nevím, zda se od té doby něco přihodilo, ani zda můj dopis vyšel. Mám ale za to, že vyjít musel, protože jsem obdržel vzkaz od jednoho svého přítele, který je silným stoupencem volebního práva žen. Sděluje, že ony ženy jsou nyní ve vězení, nutno jim tedy přiznat slávu jeho kritiky. Bohužel pro svou velmi dobře argumentovatelnou věc přikládá o všem brožuru. Svému příteli bych věřil vždy, brožuru mám ovšem v ohavnosti a odříkám se jí. Ne že by to byla jeho (abych k němu byl spravedlivý) brožura. Je to pamflet nazvaný „Ženy a vězení“, napsaly ho slečna Helen Blagg a paní Charlotte Wilson a vydává ji Fabian Women’s Group. Autorky ve vězení určitě nebyly, rozhodně ne v tom smyslu, v jakém chodí do vězení zloději a padělatelé. Pokud je ale na světě něco, co by mně mohlo přimět, abych chtěl takové neškodné ženy posílat do vězení, pak tato brožura by toho mohla dosáhnout. Pokud jde o můj první humanitární záměr, cítím hlubokou úlevu. Dámy, které dokáží psát s tak malichernou oficiózností jako tyhle, ještě nezažily od úředních činitelů špatného zacházení. Není to duch, ve kterém lidé psali Baladu z readingského žáláře, nebo Zločin a trest či Na nápravu není nikdy pozdě. Nejtlustší a nejsprostší stará vdova, které se podaří pokleknout v oblíbeném kostele a v jakémsi oparu tradičního sentimentu prosit Boha, aby projevil milosrdenství všem vězňům a zajatcům je o něco blíž vězeňské reformě, kterou mám na mysli, než je Fabian Women’s Group.
Píši tu s jistým záměrným důrazem, protože si myslím, že tak vážní a vynikající lidé jako slečna Blagg a paní Wilson chtějí být velmi důrazně zastaveni. Jejich pamflet obsahuje vše vyčpělé a odlidštěné, od ostudy trestu na neurčitou dobu, po knihy plné šejdíře Lombrosa. Není v tom všem ale ani stopy po dvou zcela prostých pravdách, kterými by se zabýval každý, kdo se k otázce vězení staví stejně jako k otázce salámů nebo prostého sčítání. Ony dva zřejmé fakty jsou—že uvěznění je trest a že je to trest proto, že bere člověku svobodu. Je-li na nebi Bůh nebo je-li v člověku svědomí, pak nemáte právo uvěznit občana, pokud nemáte právo jej potrestat. Nemáte právo ho potrestat, pokud se na vás nedopustil velké křivdy, ublížení či zla. Je už dlouho prapodivné, že bychom byli dotlačeni k tomu, abychom vysvětlovali tak samozřejmé věci. Jenže jsme.
Bláhovost našich moderních vězeňských reformátorů je v tom, že se jim nikdy v hlavě ani neobjevila věc, kterou měl jako první na mysli kdokoliv, kdo někdy na někoho vězení uvalil, nebo věznění vzdoroval. Mám na mysli ideu Svobody, libertatis sacra fames, onen první z velkých hladů, jimiž se člověk učí, že není živ jen chlebem. Slečna Blagg a paní Wilson nikdy v životě o svobodě nesnily. Myslí, že jde o problém „dobrého zacházení“ ve vězení, otázka dobrého nebo špatného jídla, dlouhé práce nebo krátké práce, čistých nebo špinavých cel: jako by Odyseus v zahradách Kalypsó nikdy neplakal po domově a král Lví srdce v Rakousku nikdy nesnil o tom, že se znovu ocitne v sedle. Jak všichni ví, pravda je taková, že některé z nejpůsobivějších a nejupřímnějších stížností proti věznění přišly od těch, kdo se sami ve vězení měli jako knížata, byl jim poskytnut skvostný příbytek nebo jim sloužil uctivý doprovod: byli to muži jako skotský král Jakub, muži jako Karel Orelánský, muži jako Walter Raleigh. Hořkost vězení není v tom, že je člověk nucen dělat čisté nebo špinavé věci, ale v tom, že nemůžete dělat, co se vám zlíbí. Autorky brožury neslaně nemastně říkají „Odsouzenci v preventivní vazbě nemohou získat právo na jakékoliv zmírnění trestu, ale musí jej vykonat v celé uložené délce. Namísto toho ve vězení získávají zvláštní výsady a jsou tam drženi na základě specifických pravidel.“ Ti se mají! Dokážu si ty výsady představit. Nejspíš mají něco společného s mýdlem. Bohužel, nerozumí-li bohaté ženy ideji svobody, hodně chudých mužů jí rozumí: z toho pak plynou nezodpovědné pokusy o útěk, útoky na strážce—kvůli kterým je pak útočník opět podroben „zvláštním pravidlům a dostává se mu mimořádné výsady, které se kdysi říkalo mučení. Jejich instinkty jim ale zůstávají, nevytlučete jen z nich ani devítiocasou kočkou a nemůžete je z nich sedřít kostkou mýdla. Je to idea, že svoboda je normální a vězení abnormální. Umytý člověk v čisté moderní cele je degradován v přesně stejném slova smyslu jako člověk, který ležel špinavý a zablácený ve špinavé starodávné kobce. V každém případě je docela prostě a doslovně otrokem: není totiž vlastníkem svého vlastního těla.
Morálka celé záležitosti je jistě dostatečně prostá a zřejmé. Uvalit takové zajetí, v němž lidé dobří i zlí, Bruce či Whitaker Wright, raději zemřeli, než by je snášeli, je cosi strašného. Je třeba je uvalovat na lidi, kteří jsou velmi špatní a vyvolávají hněv obce, pro všechny ostatní je vlastnictví jejich rukou, nohou a zvyklostí jedinou věcí, která působí, že jejich život stojí za to žít. Ale v téhle fabiánské brožuře může člověk v jedné důležité sekci najít tato hrozná a nechutná slova:
Má-li se předcházet zločinnosti účinnou segregací nebo nápravou zločinců, pak musí být umístněni, a po jistou značnou dobu drženi, v zdatné péči a dohledu, jakmile se dopustí prvních provinění, ale ukládání dlouhých trestů vězení za drobné prohřešky je čirá krutost…Nicméně mnohé nyní zaváděné změny vedou přímo k přeměně trestů přísného vězení na přesně stanovenou dobu uměřenou odpornosti zločinu na neurčitou dobu humánního ústavní nebo externí péče odpovídající potřebám provinilce.
Nu, proč vy nebo já nejsme ve vězení? Alespoň předpokládám, že nejsme, protože si jsem jist, že chudákům vězňům není dovoleno užít si žádného tak autentického potěšení jako je čtení The Illustrated London News , ani jim není umožněno konat žádnou práci tak užitečnou, jako je psaní pro tento list. Proč ale nejsem ve vězení: Proč není ve vězení nejbližší vévoda? Proč není vězení kdokoliv? Je to proto, že nemáme „potřeby“; protože v nás není nic špatného? Je to proto, že by nám nemohlo nijak prospět, kdybychom byli donuceni ke zdravotnímu odpočinku a podrobeni humánní ústavní péči? Neví snad kterýkoliv rozumně bohatý člověk, který čte tyto stránky, o sobě či svých přátelích, že by pro ně bylo lepší, kdyby museli chodit dřív spát, brát si delší dovolenou, jíst více masa nebo méně kouřit, pracovat více—nebo pracovat méně? Proč si v mém nebo vašem případě žádný policista netroufá uložit vězení v délce „odpovídající potřebám provinilce“?. Jistě je to proto, že dotyčná není žádný provinilec. Bůh mu dal duši a tělo, o které se má starat, ale neuděl nic, nebo alespoň doufám, že v mém případě neudělal, nic tak jedovatě provokativního vůči svým bližním, aby to ospravedlnilo zbavení vlastní schopnosti ztratit nebo zachránit svou duši či své tělo. Se vší důrazností říkám, že trest má být přiměřený „odpornosti zločinu“ a zcela jednoznačně ne „potřebám provinilce“. Provinilec může potřebovat všechny plameny očistce, aby z něj vypálily nejmenší zlo. Od zákona se ale nežádá spása hříšníka, ale předcházení nebo trestání hříchu. Přijměte jednou rozlišení zmíněné v předchozím odstavci, totiž léčení pochybných duší namísto trestání duší odsouzených, a nebude důvodu, aby byl kdokoliv mimo vězení. V občanském smyslu nemusíme všichni tropit šprýmy o tom, co by asi tak řekly. Vím vše o tom, co měly na mysli. To, co měly autorky na mysli, jsou tyto velmi prosté a praktické okolnosti: že pro vás či pro mě vězeňská reforma ničím nehrozí, do starého či nového vězení jsou totiž posíláni jen chudí lidé.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 277-281, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O vytváření pravidel pro výjimečné lidi (Illustrated London News 13. dubna 1912)

April 13, 191 2
On Making Rules for Exceptional Men
Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mně nepůsobí. Ani na mně působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně. Sílu takových poznámek bych začal cítit, kdyby někdo řekl „obyčejné stádo, ke kterému sám patřím“ nebo „výjimečný člověk, jakým nikdy nemohu doufat být nebo “Tato morálka se hodí pro zástupy, proto se jí budu řídit”“ nebo „Morálka se pro génia nehodí, proto se můj bratranec Tom opít může, ale já ne“ nebo „Nadřazená inteligence vyrostla z konvencí, ale pro mně jsou pořád užitečné.“ V extrémní filosofii nadřazenosti a podřazenosti zkrátka začnu věřit, až se dozvím něco málo o tom druhém. Když se člověk bude označovat za podřadného, řeknu o něm, že to myslí s odporem proti rovnostářství vážně. Pokud a dokud se bude vždy označovat za nadřazeného, budu o něm vždy říkat, že je to pitomý chlubil.
Celá věc je ale ještě horší. Zdá se mi velmi mimořádné, že si nikdo nevšímá praktické slabiny tohoto požadavku, aby se výjimečnému člověku dostávalo výjimečné svobody. Jde o prostý fakt (známý jistě každému člověku na světě), že jedincem, který si bude nejspíše nárokovat individuální svobodu, bude jedinec, který je docela jedinečným oslem. Dobří básnící možná vědí, že jsou básníci, nikdy si ale nejsou jisti, jak špatní jsou básníci. Shakespeare měl své nálady pochybností a deprese, stejně jako nálady nadšení a ujištění. Mohl napsat—
Tvé věčné léto však nic nezahubí,
tvá něžná krása bude věčná též,
na tebe Smrt si marně brousí zuby,
v mých věčných verších věčně přežiješ.
Vždyť v očích těch, kdo tohle budou číst,
Budeš žít ty, i popsaný můj list.

Ale mohl napsat také—
Závidím…že mají úspěch, slávu, schopnosti
Zatímco já, já znám jen pohrdání. (překlad Martin Hilský)

Takové střádání poledne a soumraku ovšem netrápí stálé a drzé léto pýchy hlupců. Mizerný básník, noční můra vydavatelů, člověk s nevydaným eposem o Waterloo, který předčítá své rodině a přátelům—ten žádné shakespearovské slabosti nemá. Nikdy druhému nezávidí um a úspěch, ani si neuvědomuje nedostatky schopností jiného. Nikdy není ani v nejmenším nespokojený s tím, co má nejraději, tedy sebe sama. A jestliže mají být přidána dodatečná potěšení, pokud má být žhářství, padělatelství, pobodání či svádění nabídnuty jen výjimečnému člověku, špatný básník jich jistě využije. Copak není výjimečným člověkem? V jednom smyslu naštěstí je. Naštěstí jsou umělci, dobří i špatní, menšinou a většina lidí se věnuje řemeslům a profesím, kde je potřeba zdatnosti a poctivosti přímější a nespornější. Jenže hloupí umělci jsou asi početnější, než moudří. Rozhodně jsou sebevědomější, než moudří. Nabídnout zvláštní morální svobody géniům ve skutečnosti znamená nabídnout výsadní morální svobody idiotům. Byron a Shelley mohli tvrdit, že jsou polygamní, protože jsou poetičtí. Jelikož to ale byli muži vybavení mozky, mám za mnohem pravděpodobnější, že se hlásili k tomu, že jsou polygamní proto, že se jim to líbí. Ale ten nejmizernější malý egoista, opičící se Swinburneovi, bude prohlašovat, že k básníkovi po právu patří všechny šílené a nepočestné věci, o kterých Byron (abych k němu byli spravedliví), tvrdil, že se sluší na gentlemana.
Tato námitka proti theorii jednoho práva a zákona pro výtečné a druhého pro nudné a obyčejné je námitka praktická a konečná, stejně konečná jako námitka proti pánvi bez dna, nebo deštníku bez vršku. V přísném, původním slova smyslu, tohle prostě „nefunguje“: nefunguje, protože to prostě nedělá ani to, co slibuje, že dělat bude. Intelektuální aristokracie by byla dost zoufalá záležitost sama o sobě, to už bych byl raději, aby mi vládla jakákoliv jiná aristokracie. Byl bych raději, aby mi vládl Byron s dalšími peery, než Byron s dalšími básníky. To by ovšem nevytvořilo aristokracii intelektu, ale aristokracii ničemů a otrapů. Ani zdaleka bychom neosvobodili intelektuálně silné, ve skutečnosti bychom vybrali a povznesli všechny intelektuálně malátné. Chudák starý Silný muž (ať už se teď schovává kdekoliv) by zjistil, že vyměnil demokracii za morokracii. Namísto toho, aby mu vládli lidé tupé mysli, vládli by mu nyní lidé slabomyslní.
Jsou tu ale méně zřejmé pokroky. V jistém soudobém magazínu se nedávno objevil výtečný ukázkový příklad, na který bych rád obrátil pozornost. Jeden z „nadlidí“ píše dlouhý dopis o skvělosti Nietzscheho a opovržlivosti obyčejných věcí. S veškerou vážností říká, že onoho zábavného německého sofistu nelze ani srovnávat s dalšími literáty. „I jen na okamžik naznačovat, že je srovnatelný s Dickensem nebo Carlylem je absurdní.“ Potud docela souhlasím. Nietzsche by si nedokázal představit cokoliv, co by se podobalo paní Wilfer, na to neměl imaginaci. Nietzsche by nedokázal vytvořit žádného Trabbyho chlapce, na to neměl sílu. Nedokázal popsat ani přehnaného člověka, ve kterého doufal. Na rozdíl od Dickense rozhodně nepopsal stovku různě přehnaných lidí, kteří jsou všichni příliš dobří, než abychom v ně mohli doufat. A i když pochybuji, že by Carlylova pověst zůstala stejně universální jako Dickensova, je jistě solidnější a kreativnější, než Nietzseho. Nietzsche dokázal jen matně popsat imaginární lůzu, kterou nenáviděl, ale vůbec neznal. Carlyle (ve Francouzské revoluci) dokázal velmi svěže popsat skutečnou historickou lůzu, kterou znal, byť ji nikdy neviděl.
Nietzsche byl výtečný autor epigramů a jako takový zaslouží chválu a využití. Ale srovnávat ho s Carlylem nebo Dickensem je něco podobného jako srovnávat čínského pyrotechnika s řeckým sochařem nebo benátským malířem. Nietzche nebyl o nic víc schopný přimět Dicka Swivellera chodit a mluvit, než bych toho byl schopen já. Když tedy výše zmíněný autor uvedl, že srovnávat Nietzsche s Dickensem nebo Carlylem by bylo absurdní, myslel jsem, že poukazuje na zřejmý rozdíl mezi fascinací divokou hrou logiky a starší a silnější fascinací pevnou a stvořenou věcí. Jaký byl můj úžas a zděšení, když jsem zjistil, že tento autor, zjevně příčetný a dostatečně vzdělaný, měl na mysli pravý opak. Píše: „Oba druzí zmínění udělali mnoho pro kmen průměrných, jemuž posluhují. Dickens mohl být příčinou mnoha dávno potřebných reforem, ale to byl i Pitt s Obilnými zákony. Carlyle má vytříbený styl, ale namísto toho, aby se směle postavil pomýlenosti dosud uznávané pravdy, zanechává temnotu „ještě více temnou“. Carlyle v jistých rozpoloženích nabízí radostnou útěchu a Dickens obstarává velmi příjemnou zábavu.“Mladému muži, kteří takto mluví (jen u mladého muže lze v tomto totiž učinit výjimku z nejkrajnějších konců opovržení) bych nabídl jeden velmi prostý test a lék. Nad svět se nemůžete postavit, dokud jím neprojdete. Nemůžete být lepší než Dickens, dokud nedokážete být Dickensem. Ať předpokládá, že jeho život, čest nebo přijetí do Croydonského kulturního klubu (nebo cokoliv jiného, na čem mu doopravdy záleží) závisí na tom, že napíše jednu stránku kreativní komedie, stejně originální a živé, jako jedna stránka u Dickense. Dokážete to? Nechávám tu myšlenku, aby ho utěšovala za nočního bdění.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 273-276, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O jednomyslném smýšlení (Ilustrated London News 6. dubna 1912)

April 6, 1912 On the Unanimity of Opinion
Existuje jeden velmi hloupý trik se slovy, který se dnes ujal v mnoha sektách a sektorech: mám na mysli zvyk říkat „Všechny nejlepší mysli dnešní doby si myslí to a to“–třeba že rozvod je zdravý a prospěšný, nebo že alkohol je nezdravý, nebo že zázraky se nedějí, nebo že stávky se nemají dít, nebo že sociasmus musí přijít, nebo že theologie musí odejít, nebo že Rusové jsou skrz naskrz zkažení, nebo že Japončíci jsou fajn. Nu, nejlepší intelekty se na tom neshodnou—ani na ničem jiném. Nebyla nikdy taková doba, kdy by byla naše civilisace tak zploštělá a degenerovaná, že by si všichni chytří lidé myslili jedno a totéž. Existují velcí doktoři, kteří hájí alkohol, seriosní sociologové, kteří nedůvěřují rozvodu (Matthew Arnold kupříkladu), existují tvrdohlaví vědci, kteří byli přesvědčeni o psychických divech, existují tvrdohlaví vědci, kteří považují stávky za praktičtější, než státní arbitráž, existují silní a zdatní představitelé rolnického vlastnictví, zdanění hodnoty půdy, anarchistického komunismu a dalších alternativ k socialismu, a ještě víc kupodivu, existují dokonce i velcí theologové, kteří si nemyslí, že „theologie musí jít“. Existují myslitelé, dokonce revoluční myslitelé, kteří starou, náboženskou, Rus považují za nejmocnější a nejdemokratičtější populaci na světě, existují cestovatelé, dokonce i angličtí cestovatelé, kteří si nemyslí nic moc zvláštního o Japoncích. Ať už mají pravdu, nebo se mýlí, jsou jistě zdatní a slavní, jsou to muži evropského věhlasu, postavení přinejmenším rovného tomu, které zastávají jejich oponenti tvrdící opak. Pokud tvrdíte, že všechny moderní mysli míří jedním progresivním směrem, pak prokazujete svou provinčnosti, na zaostalost. Pokud si myslíte, že všichni velcí Evropané jsou „pokrokoví“, pak nemůžete být na úrovni doby.
Je-li do jisté míry pravda, že slýcháme víc o jistých autorech jako je Zola nebo Tolstoj, než o velkých autorech jako je Barres či Dostojevský má to zábavně prostý důvod. Je to proto, že názory Zoly a Tolstého jsou shodou okolností více v módě v té konkrétní provincii, v níž jsme my lidmi provinčními. Tento proces, když mu dobře rozumíme, je vysoce zábavný. Je to něco podobného, jako kdyby chudinka stará konservativní stará panna na vsi někde v Devonu říkala: „Je však jistě nanejvýš pozoruhodné, že všichni státničtí a patriotičtí veřejní činitelé jsou známí coby toryové, kdežto všechny špatně uvážené proslovy přednáší a špatně mířené zákony vždy předkládají liberálové. Mohu to dokázat na celém svázaném ročníku magazínu Standard .“ Je to něco podobného, jako kdyby nějaký radikální švec v Northamptonu tvrdil: „Nu já si lidi nejdřív prohlídnu a pak se jich ptám na názor, a nemůžete popřít, že moudrý, pevný a předvídaný státník jako Asquith je liberál, kdežto mizerný, vyděšený, popletený oportunista, jako je Balfour, se ukáže jako konservativec.“ Měli bychom se s těmito dvěma váženými proviničníky pustit do diskuse a říct: „Ale, přátelé moji, pes vrtí ocasem a ne ocas psem. Pověst těchto politiků nepřispívá slávě těchto stran, oni svou pověst získali právě jen tím, že patřili ke svým stranám. Nejsme v nějaké neobyčejně zvláštní situaci, kdy je předseda vlády liberál, jsme jen v situaci, kdy předsedou vlády může být pouze liberál. Pokud celý váš svět souhlasí s tím, že všichni velcí muži jsou na jedné straně a všichni malí muži na straně druhé, je to proto, že patříte do světa malých mužů. Pravda je taková, že pár státníků na obou stranách je velmi schopných, a většina státníků na obou stranách je velmi hloupých “ Když se díváme na dělící linii tak svévolně narýsovanou, rozdělení tak pestře zbarvené, jako je naše partají politice, pak je zřejmé, oč tu jde. Stejně tak je to zřejmé, pokud jde o hlubší a ušlechtilejší rozdělení moderního evropského myšlení. Jako intelektuální vůdce na jedné či druhé straně, který se těší větší či menší vážnosti v té či oné části křesťanstva podle míry morálního vzruchu v dané části: zrovna tak jak byste očekávali, že katolická Evropa bude vědět víc o vojenské slávě Jana Rakouského a protestantská o slávě Gustava Adolfa, katolická Evropa, že bude vědět víc o Turenném a protestantská o Fridrichu Velkém.
Největší francouzské literáty rozdělila Dreyfusova záhada na dvě téměř stejně velké strany. Jeden z nich, Zola, měl shodou okolností v Anglii a dalších zemích jistý zvláštní a docela nesouvisející úspěch, úspěch toho druhu, ze kterého by mu doufám bylo stydno. K tomu se přidal ohromný aplaus za jeho dreyfusovské aktivity od upjatě dreyfusovského anglického tisku. Výsledkem bylo, že průměrný Angličan byl oslněn pevným přesvědčením, že Zola byl největším francouzským spisovatelem, protože to byl jediný francouzský spisovatel, o kterém kdy slyšel, že by se mluvilo. S touto pevně zafixovanou ideu, pak Angličan v jakémsi vytržení pokračoval: A tento největší z Francouzů, tento filosof a stoupenec pravdy, je pro Dreyfuse, proto jsem pro něj i já.“ Zola byl oslavován kvůli Dreyfusovi a Dreyfusov byl přezlacen slávou Zolovou. Stejně tomu bylo se všemi ostatními literárnímu postavami, pokud o nich byla vůbec nějaký zmínka. L’Aurore a La Libre Parole byly oba zuřivě fanatické listy, oba měly velmi zajímavé články. Podle britských novin byl ale jeden z nich váženým a uměřeným názorovým orgánem, zatímco druhý byl duchaprostý škvár. Jak Rochefort, tak Clemenceau byli typickými autory polemických brožurek připravenými ke každému souboji, oba byli tím, co někteří lidé označují za dobrodruhy, alespoň ale tím lepším druhem dobrodruhů, který se nezdráhá podstupovat dobrodružství. Přesto byl v britském tisku Clemenceau rozvážným a vlídným křesťanem a Rocheford byl zestárlým šílencem, třebaže ho s britskými novinami pojilo sbližující pouto atheismu.
Pokud by, krátce po obnově monarchie (nástupu Karla II. po občanské válce v sedmnáctém století) tvrdil nějaký cavalier, že všichni velcí ministři jsou, jakousi shodou okolností, také cavaliers, dívali bychom se na to asi poněkud nepřesvědčeni. Katolík, který by tvrdil: „Podívejte se jak jsou katolíci úspěšní! V křesťanstvu není vyššího úřadu než papežského, a všichni, kdo ho dosáhnou, jsou katolíci, “ by nás zrovna nepřesvědčil. Stejně tak bychom nebrali jako rozhodující důkaz, kdyby nám nějaký mazaný anglikán vysvětloval, že oba angličtí arcibiskupové jsou anglikáni ani jeden z nich není methodista Wesley. Stejně hloupé přitom je tvrdit, že všichni velcí spisovatelé jsou racionalisté jen proto, že racionalisté obyčejně čtou racionalistické knížky. Zrovna tak hloupé je tvrdit, že vše, co se právě děje, je socialistické, protože když se pohybujete v socialistických kruzích, obyčejně slýcháte socialistické zprávy. A právě tak hloupé je představovat si, že neexistují žádní jiní ruští svatí či mudrci, než Tolstoj, jen proto, že se Tolstoj shodou okolností hodí anglickým kvakerům jako svatý a anglickým trdlům a nemotorům jako mudrc. Pan Yeats není jediný člověk v Irsku , který dokáže přemýšlet, pan Maeterlinck není jediným obyvatelem vylidněných belgických provincií. Singnor d’Annunzio není jediný Ital, který umí číst a psát, stejně jako takový není signor Marconi, jsou i jiní Němci (Bohu díky!) než Hauptmann a Sudermann, a dokonce ani Norsko nebyla jen holá skála slouží jako podstavec pro Ibsena—třebaže jeden můj přítel, který tam čekal celou noc na parník tvrdí, že se tomu trochu podobá. Pokud bychom (myslím my jako vzdělaná anglická střední třída) chtěli hrát větší roli v dějinách Evropy, jak jsme ji často hrávali v minulosti, pak prostě musím zahlušit a umlčet všecho tohle levné tlachání o nejzřejmějších moderních směrech a největších moderních intelektech. Stejně dobře by mohl někdo mluvit o tendencích uprostřed bitvy u Waterloo.
Náš první úkol je zjistit, že se odehrává bitva a náš druhý úkol je buď si v ní zvolit svou stranu, nebo zmlknout.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 269-272, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988