O vytváření pravidel pro výjimečné lidi (Illustrated London News 13. dubna 1912)

April 13, 191 2
On Making Rules for Exceptional Men
Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mně nepůsobí. Ani na mně působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně. Sílu takových poznámek bych začal cítit, kdyby někdo řekl „obyčejné stádo, ke kterému sám patřím“ nebo „výjimečný člověk, jakým nikdy nemohu doufat být nebo “Tato morálka se hodí pro zástupy, proto se jí budu řídit”“ nebo „Morálka se pro génia nehodí, proto se můj bratranec Tom opít může, ale já ne“ nebo „Nadřazená inteligence vyrostla z konvencí, ale pro mně jsou pořád užitečné.“ V extrémní filosofii nadřazenosti a podřazenosti zkrátka začnu věřit, až se dozvím něco málo o tom druhém. Když se člověk bude označovat za podřadného, řeknu o něm, že to myslí s odporem proti rovnostářství vážně. Pokud a dokud se bude vždy označovat za nadřazeného, budu o něm vždy říkat, že je to pitomý chlubil.
Celá věc je ale ještě horší. Zdá se mi velmi mimořádné, že si nikdo nevšímá praktické slabiny tohoto požadavku, aby se výjimečnému člověku dostávalo výjimečné svobody. Jde o prostý fakt (známý jistě každému člověku na světě), že jedincem, který si bude nejspíše nárokovat individuální svobodu, bude jedinec, který je docela jedinečným oslem. Dobří básnící možná vědí, že jsou básníci, nikdy si ale nejsou jisti, jak špatní jsou básníci. Shakespeare měl své nálady pochybností a deprese, stejně jako nálady nadšení a ujištění. Mohl napsat—
Tvé věčné léto však nic nezahubí,
tvá něžná krása bude věčná též,
na tebe Smrt si marně brousí zuby,
v mých věčných verších věčně přežiješ.
Vždyť v očích těch, kdo tohle budou číst,
Budeš žít ty, i popsaný můj list.

Ale mohl napsat také—
Závidím…že mají úspěch, slávu, schopnosti
Zatímco já, já znám jen pohrdání. (překlad Martin Hilský)

Takové střádání poledne a soumraku ovšem netrápí stálé a drzé léto pýchy hlupců. Mizerný básník, noční můra vydavatelů, člověk s nevydaným eposem o Waterloo, který předčítá své rodině a přátelům—ten žádné shakespearovské slabosti nemá. Nikdy druhému nezávidí um a úspěch, ani si neuvědomuje nedostatky schopností jiného. Nikdy není ani v nejmenším nespokojený s tím, co má nejraději, tedy sebe sama. A jestliže mají být přidána dodatečná potěšení, pokud má být žhářství, padělatelství, pobodání či svádění nabídnuty jen výjimečnému člověku, špatný básník jich jistě využije. Copak není výjimečným člověkem? V jednom smyslu naštěstí je. Naštěstí jsou umělci, dobří i špatní, menšinou a většina lidí se věnuje řemeslům a profesím, kde je potřeba zdatnosti a poctivosti přímější a nespornější. Jenže hloupí umělci jsou asi početnější, než moudří. Rozhodně jsou sebevědomější, než moudří. Nabídnout zvláštní morální svobody géniům ve skutečnosti znamená nabídnout výsadní morální svobody idiotům. Byron a Shelley mohli tvrdit, že jsou polygamní, protože jsou poetičtí. Jelikož to ale byli muži vybavení mozky, mám za mnohem pravděpodobnější, že se hlásili k tomu, že jsou polygamní proto, že se jim to líbí. Ale ten nejmizernější malý egoista, opičící se Swinburneovi, bude prohlašovat, že k básníkovi po právu patří všechny šílené a nepočestné věci, o kterých Byron (abych k němu byli spravedliví), tvrdil, že se sluší na gentlemana.
Tato námitka proti theorii jednoho práva a zákona pro výtečné a druhého pro nudné a obyčejné je námitka praktická a konečná, stejně konečná jako námitka proti pánvi bez dna, nebo deštníku bez vršku. V přísném, původním slova smyslu, tohle prostě „nefunguje“: nefunguje, protože to prostě nedělá ani to, co slibuje, že dělat bude. Intelektuální aristokracie by byla dost zoufalá záležitost sama o sobě, to už bych byl raději, aby mi vládla jakákoliv jiná aristokracie. Byl bych raději, aby mi vládl Byron s dalšími peery, než Byron s dalšími básníky. To by ovšem nevytvořilo aristokracii intelektu, ale aristokracii ničemů a otrapů. Ani zdaleka bychom neosvobodili intelektuálně silné, ve skutečnosti bychom vybrali a povznesli všechny intelektuálně malátné. Chudák starý Silný muž (ať už se teď schovává kdekoliv) by zjistil, že vyměnil demokracii za morokracii. Namísto toho, aby mu vládli lidé tupé mysli, vládli by mu nyní lidé slabomyslní.
Jsou tu ale méně zřejmé pokroky. V jistém soudobém magazínu se nedávno objevil výtečný ukázkový příklad, na který bych rád obrátil pozornost. Jeden z „nadlidí“ píše dlouhý dopis o skvělosti Nietzscheho a opovržlivosti obyčejných věcí. S veškerou vážností říká, že onoho zábavného německého sofistu nelze ani srovnávat s dalšími literáty. „I jen na okamžik naznačovat, že je srovnatelný s Dickensem nebo Carlylem je absurdní.“ Potud docela souhlasím. Nietzsche by si nedokázal představit cokoliv, co by se podobalo paní Wilfer, na to neměl imaginaci. Nietzsche by nedokázal vytvořit žádného Trabbyho chlapce, na to neměl sílu. Nedokázal popsat ani přehnaného člověka, ve kterého doufal. Na rozdíl od Dickense rozhodně nepopsal stovku různě přehnaných lidí, kteří jsou všichni příliš dobří, než abychom v ně mohli doufat. A i když pochybuji, že by Carlylova pověst zůstala stejně universální jako Dickensova, je jistě solidnější a kreativnější, než Nietzseho. Nietzsche dokázal jen matně popsat imaginární lůzu, kterou nenáviděl, ale vůbec neznal. Carlyle (ve Francouzské revoluci) dokázal velmi svěže popsat skutečnou historickou lůzu, kterou znal, byť ji nikdy neviděl.
Nietzsche byl výtečný autor epigramů a jako takový zaslouží chválu a využití. Ale srovnávat ho s Carlylem nebo Dickensem je něco podobného jako srovnávat čínského pyrotechnika s řeckým sochařem nebo benátským malířem. Nietzche nebyl o nic víc schopný přimět Dicka Swivellera chodit a mluvit, než bych toho byl schopen já. Když tedy výše zmíněný autor uvedl, že srovnávat Nietzsche s Dickensem nebo Carlylem by bylo absurdní, myslel jsem, že poukazuje na zřejmý rozdíl mezi fascinací divokou hrou logiky a starší a silnější fascinací pevnou a stvořenou věcí. Jaký byl můj úžas a zděšení, když jsem zjistil, že tento autor, zjevně příčetný a dostatečně vzdělaný, měl na mysli pravý opak. Píše: „Oba druzí zmínění udělali mnoho pro kmen průměrných, jemuž posluhují. Dickens mohl být příčinou mnoha dávno potřebných reforem, ale to byl i Pitt s Obilnými zákony. Carlyle má vytříbený styl, ale namísto toho, aby se směle postavil pomýlenosti dosud uznávané pravdy, zanechává temnotu „ještě více temnou“. Carlyle v jistých rozpoloženích nabízí radostnou útěchu a Dickens obstarává velmi příjemnou zábavu.“Mladému muži, kteří takto mluví (jen u mladého muže lze v tomto totiž učinit výjimku z nejkrajnějších konců opovržení) bych nabídl jeden velmi prostý test a lék. Nad svět se nemůžete postavit, dokud jím neprojdete. Nemůžete být lepší než Dickens, dokud nedokážete být Dickensem. Ať předpokládá, že jeho život, čest nebo přijetí do Croydonského kulturního klubu (nebo cokoliv jiného, na čem mu doopravdy záleží) závisí na tom, že napíše jednu stránku kreativní komedie, stejně originální a živé, jako jedna stránka u Dickense. Dokážete to? Nechávám tu myšlenku, aby ho utěšovala za nočního bdění.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 273-276, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

One comment on “O vytváření pravidel pro výjimečné lidi (Illustrated London News 13. dubna 1912)

  1. […] dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky. Share this:FacebookTwitterPrintEmailLike this:LikeBe the first to like this […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s