O vězeňské reformě (The Illustrated London News 20. dubna 1912)

April 20, 1912 On Prison Reform
Napsal jsem nedávno dopis do Westminster Gazzette, ve kterém jsem naléhal, že se sufražetkami je třeba zacházet s větší uměřeností a shovívavostí, než jsou dnes někteří lidé dnes nakloněni s nimi zacházet. Svůj apel jsem založil nejen na krutosti našeho trestního systému, ale i na bláhovosti rozumných lidí, kteří nechávají hysterické lidi, aby se předváděli jako objevitelé této krutosti. Sufražetky nebyly dost špatné a zlé na to, aby si zasloužily tresty vězení a zcela jistě nebyly dost dobré na to, aby si zasloužily jej zničit. Poté, co jsem dopis odeslal, jsem byl na cestách a nevím, zda se od té doby něco přihodilo, ani zda můj dopis vyšel. Mám ale za to, že vyjít musel, protože jsem obdržel vzkaz od jednoho svého přítele, který je silným stoupencem volebního práva žen. Sděluje, že ony ženy jsou nyní ve vězení, nutno jim tedy přiznat slávu jeho kritiky. Bohužel pro svou velmi dobře argumentovatelnou věc přikládá o všem brožuru. Svému příteli bych věřil vždy, brožuru mám ovšem v ohavnosti a odříkám se jí. Ne že by to byla jeho (abych k němu byl spravedlivý) brožura. Je to pamflet nazvaný „Ženy a vězení“, napsaly ho slečna Helen Blagg a paní Charlotte Wilson a vydává ji Fabian Women’s Group. Autorky ve vězení určitě nebyly, rozhodně ne v tom smyslu, v jakém chodí do vězení zloději a padělatelé. Pokud je ale na světě něco, co by mně mohlo přimět, abych chtěl takové neškodné ženy posílat do vězení, pak tato brožura by toho mohla dosáhnout. Pokud jde o můj první humanitární záměr, cítím hlubokou úlevu. Dámy, které dokáží psát s tak malichernou oficiózností jako tyhle, ještě nezažily od úředních činitelů špatného zacházení. Není to duch, ve kterém lidé psali Baladu z readingského žáláře, nebo Zločin a trest či Na nápravu není nikdy pozdě. Nejtlustší a nejsprostší stará vdova, které se podaří pokleknout v oblíbeném kostele a v jakémsi oparu tradičního sentimentu prosit Boha, aby projevil milosrdenství všem vězňům a zajatcům je o něco blíž vězeňské reformě, kterou mám na mysli, než je Fabian Women’s Group.
Píši tu s jistým záměrným důrazem, protože si myslím, že tak vážní a vynikající lidé jako slečna Blagg a paní Wilson chtějí být velmi důrazně zastaveni. Jejich pamflet obsahuje vše vyčpělé a odlidštěné, od ostudy trestu na neurčitou dobu, po knihy plné šejdíře Lombrosa. Není v tom všem ale ani stopy po dvou zcela prostých pravdách, kterými by se zabýval každý, kdo se k otázce vězení staví stejně jako k otázce salámů nebo prostého sčítání. Ony dva zřejmé fakty jsou—že uvěznění je trest a že je to trest proto, že bere člověku svobodu. Je-li na nebi Bůh nebo je-li v člověku svědomí, pak nemáte právo uvěznit občana, pokud nemáte právo jej potrestat. Nemáte právo ho potrestat, pokud se na vás nedopustil velké křivdy, ublížení či zla. Je už dlouho prapodivné, že bychom byli dotlačeni k tomu, abychom vysvětlovali tak samozřejmé věci. Jenže jsme.
Bláhovost našich moderních vězeňských reformátorů je v tom, že se jim nikdy v hlavě ani neobjevila věc, kterou měl jako první na mysli kdokoliv, kdo někdy na někoho vězení uvalil, nebo věznění vzdoroval. Mám na mysli ideu Svobody, libertatis sacra fames, onen první z velkých hladů, jimiž se člověk učí, že není živ jen chlebem. Slečna Blagg a paní Wilson nikdy v životě o svobodě nesnily. Myslí, že jde o problém „dobrého zacházení“ ve vězení, otázka dobrého nebo špatného jídla, dlouhé práce nebo krátké práce, čistých nebo špinavých cel: jako by Odyseus v zahradách Kalypsó nikdy neplakal po domově a král Lví srdce v Rakousku nikdy nesnil o tom, že se znovu ocitne v sedle. Jak všichni ví, pravda je taková, že některé z nejpůsobivějších a nejupřímnějších stížností proti věznění přišly od těch, kdo se sami ve vězení měli jako knížata, byl jim poskytnut skvostný příbytek nebo jim sloužil uctivý doprovod: byli to muži jako skotský král Jakub, muži jako Karel Orelánský, muži jako Walter Raleigh. Hořkost vězení není v tom, že je člověk nucen dělat čisté nebo špinavé věci, ale v tom, že nemůžete dělat, co se vám zlíbí. Autorky brožury neslaně nemastně říkají „Odsouzenci v preventivní vazbě nemohou získat právo na jakékoliv zmírnění trestu, ale musí jej vykonat v celé uložené délce. Namísto toho ve vězení získávají zvláštní výsady a jsou tam drženi na základě specifických pravidel.“ Ti se mají! Dokážu si ty výsady představit. Nejspíš mají něco společného s mýdlem. Bohužel, nerozumí-li bohaté ženy ideji svobody, hodně chudých mužů jí rozumí: z toho pak plynou nezodpovědné pokusy o útěk, útoky na strážce—kvůli kterým je pak útočník opět podroben „zvláštním pravidlům a dostává se mu mimořádné výsady, které se kdysi říkalo mučení. Jejich instinkty jim ale zůstávají, nevytlučete jen z nich ani devítiocasou kočkou a nemůžete je z nich sedřít kostkou mýdla. Je to idea, že svoboda je normální a vězení abnormální. Umytý člověk v čisté moderní cele je degradován v přesně stejném slova smyslu jako člověk, který ležel špinavý a zablácený ve špinavé starodávné kobce. V každém případě je docela prostě a doslovně otrokem: není totiž vlastníkem svého vlastního těla.
Morálka celé záležitosti je jistě dostatečně prostá a zřejmé. Uvalit takové zajetí, v němž lidé dobří i zlí, Bruce či Whitaker Wright, raději zemřeli, než by je snášeli, je cosi strašného. Je třeba je uvalovat na lidi, kteří jsou velmi špatní a vyvolávají hněv obce, pro všechny ostatní je vlastnictví jejich rukou, nohou a zvyklostí jedinou věcí, která působí, že jejich život stojí za to žít. Ale v téhle fabiánské brožuře může člověk v jedné důležité sekci najít tato hrozná a nechutná slova:
Má-li se předcházet zločinnosti účinnou segregací nebo nápravou zločinců, pak musí být umístněni, a po jistou značnou dobu drženi, v zdatné péči a dohledu, jakmile se dopustí prvních provinění, ale ukládání dlouhých trestů vězení za drobné prohřešky je čirá krutost…Nicméně mnohé nyní zaváděné změny vedou přímo k přeměně trestů přísného vězení na přesně stanovenou dobu uměřenou odpornosti zločinu na neurčitou dobu humánního ústavní nebo externí péče odpovídající potřebám provinilce.
Nu, proč vy nebo já nejsme ve vězení? Alespoň předpokládám, že nejsme, protože si jsem jist, že chudákům vězňům není dovoleno užít si žádného tak autentického potěšení jako je čtení The Illustrated London News , ani jim není umožněno konat žádnou práci tak užitečnou, jako je psaní pro tento list. Proč ale nejsem ve vězení: Proč není ve vězení nejbližší vévoda? Proč není vězení kdokoliv? Je to proto, že nemáme „potřeby“; protože v nás není nic špatného? Je to proto, že by nám nemohlo nijak prospět, kdybychom byli donuceni ke zdravotnímu odpočinku a podrobeni humánní ústavní péči? Neví snad kterýkoliv rozumně bohatý člověk, který čte tyto stránky, o sobě či svých přátelích, že by pro ně bylo lepší, kdyby museli chodit dřív spát, brát si delší dovolenou, jíst více masa nebo méně kouřit, pracovat více—nebo pracovat méně? Proč si v mém nebo vašem případě žádný policista netroufá uložit vězení v délce „odpovídající potřebám provinilce“?. Jistě je to proto, že dotyčná není žádný provinilec. Bůh mu dal duši a tělo, o které se má starat, ale neuděl nic, nebo alespoň doufám, že v mém případě neudělal, nic tak jedovatě provokativního vůči svým bližním, aby to ospravedlnilo zbavení vlastní schopnosti ztratit nebo zachránit svou duši či své tělo. Se vší důrazností říkám, že trest má být přiměřený „odpornosti zločinu“ a zcela jednoznačně ne „potřebám provinilce“. Provinilec může potřebovat všechny plameny očistce, aby z něj vypálily nejmenší zlo. Od zákona se ale nežádá spása hříšníka, ale předcházení nebo trestání hříchu. Přijměte jednou rozlišení zmíněné v předchozím odstavci, totiž léčení pochybných duší namísto trestání duší odsouzených, a nebude důvodu, aby byl kdokoliv mimo vězení. V občanském smyslu nemusíme všichni tropit šprýmy o tom, co by asi tak řekly. Vím vše o tom, co měly na mysli. To, co měly autorky na mysli, jsou tyto velmi prosté a praktické okolnosti: že pro vás či pro mě vězeňská reforma ničím nehrozí, do starého či nového vězení jsou totiž posíláni jen chudí lidé.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 277-281, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s