Hloupoust vzdělaných lidí (The Illustrated London News, 27. dubna 1912)

April 27, 1912 The Silliness of Educated People

Nejhorší metlou dnešní politiky a společnosti je ohromná a rostoucí hloupost vzdělaných lidí. Říkám vzdělaných lidí, protože nevzdělanci v tomhle slova smyslu hloupí nejsou a jejich problém je docela odlišný. Nevědomý dav, říkává se, býval nebezpečný svým neklidem a hněvivostí, dnes je nebezpečný spíše svou apathií. Pasivní a nepodnikavá populace totiž není silným základem státu, ať už v problémech populačních nebo ve válce. Lidský život je sám o sobě dobrodružství stejně riskantní jako bouchnutí do policisty. A muži a ženy musí být poněkud zasaženi revolučním plamenem, aby začali urážet věci tak hrozné a hrdinské jako je společné narození a smrt. Ale i když se naši chudí často nechávají unášet proudem, nejsou spořiví ani tvořiví, nejsou ani pošetilí. O tom, čemu rozumí, mluví k věci a dokonce s vtipem a o tom, čemu nerozumí, nemluví, což je vzácná a skutečná známka toho, že přemýšlí. Ten druh pošetilosti a hlouposti, který mám na mysli, se vyskytuje téměř výlučně u docela úspěšných a často i mocných lidí: poslanců, starostů a radních, soudců, filantropických vévodkyň a módních sufražetek A všude je její známkou zásadní bezmyšlenkovitost, zvyk načít větu zjevně bez potuchy ani starosti o to, jak skončí. Okázalé řeči po večeři jsou vždy typické buď svou bezvýznamností, nebo vnitřní rozporností. Znamená to, že řečník buď prohlásí (jako ve starém otřepané vtipu): „To už by se to mohlo jmenovat Stony Stratford, protože nikde jinde jsem nebyl tak pokousaný od blech.“ Nebo, pokud neřekne tohle, poví: „To už by se to mohlo jmenovat Stony Stratford, protože celé to požehnané místo je postavené ze dřeva.“ Soudce, který řekl zloději: „Získal jste od své matky výtečné vzdělání a místo toho jste chodil krást kachny,“ nebyl nijak výjimečný, ale naopak velmi representativní. Nu, zloděj by takhle se soudcem nemluvil. Říkal by mu, že kachny neukradl, nebo že je, podobně jako své vzdělání, dostal od své matky. Ať už by to byla pravda nebo ne, dávalo by to smysl a pokud to byla lež, měla motiv. Zloději na lavici obžalovaných nemluví, co jim slina na jazyk přinese, na rozdíl do soudců na jejich soudcovské lavici.
Vezmu jeden mimořádný příklad, který mi dnes ráno padl do oka. Všichni známe ony vtipné seznamy vyňatých vět z proslovů a kázání, které tisknou některé noviny. Říkávají jim „Vtipy a důvtipy“, „Víc hlav víc ví“ nebo jiným podobně zavádějícím názvem. Citáty to jsou obyčejně neškodné a nesmyslné, někdy to jsou citáty moje. Někdy to jsou citace reverenda Browna, který na Bagnoru řekl: „Kdybychom všichni konali svou povinnost, měli bychom být všichni svědomitější,“ nebo reverenda Smithe, který v Clactonu poznamenal „Kdybychom si všichni dělali vzájemně radost, byl by svět příjemnějším místem.“ Tu a tam ale člověk narazí na větu obludné a spletité neinteligence a je pozoruhodné, že téměř vždy je citována od nějaké společensky významné osoby—člověka v tak zvaném dobrém postavení, člověka s písmeny za jménem. V tomto případě tím člověkem byl poslanec a slova, která z něho vyšla, zněla: „Jakýkoliv zákon, který člověku umožňuje odolávat pokušení tím, že mu brání dopouštět se zlého, je dobrý zákon.“
Nu, jeden neví, kde začít rozplétat a narovnávat ztrápený nesmysl těchto několika málo slov. Nemluvím teď o tom, jak dobré nebo špatné je to, co měl onen člověk skutečně na mysli. Vím, co měl skutečně na mysli, chtěl říct: „Je nutno pozavírat všechny hospody.“ Je hanebné a hříšné říkat něco takového, ale aspoň to není nijak nelogické nebo rozporné. Uvažme ale, co poslanec skutečně řekl, a rozpleťme vlákna nerozumu. Především je zřejmé, že pokud člověku zabráníte konat zlo, neznamená to, že byste ho uschopnili odolávat pokušení. Zabránit mu páchat zlo může být docela v pořádku, jenže mu současně bráníte i odolávat pokušení. Uvažme také úžasně rozmáchnuté zevšeobecnění provedené bez nejmenšího uvážení důsledků: zákon, který jakkoliv, a s jakýmikoliv dalšími výsledky, brání člověku dopouštět se zla, je dobrý zákon. Kupříkladu zákon nařizující setnout všechny hlavy by nám jistě zabránil páchat zlo značnou dobu po provedení experimentu. Sešití úst by nám všem zabránilo pronášet lži, usekání všech našich nohou by nám zabránilo kopat děti, vyloupání očí by nám zabránilo číst nemravnou a mizernou literaturu, nedomnívám se totiž, že by mnoho šťavnatých děl vycházelo v hmatovém písmu pro slepé. Nemyslím ale, že by nás náš bezhlavý, beznohý nebo bezruký stav „uschopňoval odolávat pokušení.“ Veřejná osoba, která taková slova pronáší z tribuny, se chová stejně nezodpovědně, jako by byla na tribuně opilá. Samozřejmě stačila by jen drobná úprava jazyka a daná věta by byla dostatečně racionální, jenže právě to je to, nač si stěžuji, totiž že si řečník ani na malou chvíli nezastaví, aby tu drobnou úpravu udělal. Říct měl samozřejmě tohle: „Nakolik kterýkoliv zákon člověku brání dělat něco zlého, je to v tomto ohledu dobrý zákon, i když to může být ve stovkách jiných ohledů špatný zákon.“ To je naprosto rozumné, i když sotva politicky plodné. Tak jak byla věta otištěna, je naprosto pošetilá a hloupá a ukazuje skutečnou lehkovážnost a nedostatek veřejného ducha u těch, kdo takové věci říkají a tisknou. Byl jsem označován za chaotického a není sporu o tom, že jsem nepořádný. Nikdy jsem ale nenapsal ani pozdrav na pohlednici, aniž bych o tom, co napíšu, nepřemýšlel trochu víc, než tento zákonodárce přemýšlí, když dělá zákony. A nikdy jsem neměl, neztratil, nejedl, nepil, nekouřil, ani neoblékal nic tak nepořádného a mizerného, jak je poznámka, kterou on pronesl.
Nu z novin a tribun se denně valí tisíce takových poznámek a nepronáší je lidé z okraje společnosti, nejsou to pouhé omyly o věcech, kterých by se dopouštěli lidé, kteří o nich nic neví, nejsou to části nějaké obecné a vyčpělé pověry, nejsou to výsledky nějakého zařízeného klamu nebo jedné úspěšné pomluvy. Jsou to prostě jen doklady (nakolik vidím a mohu říct) o tom, že vzdělaní lidé přestali myslet, zrovna tak, jako nevzdělaní lidé přestali pracovat. Přesto přese všechno může pro onu věc být ospravedlnění právě tak, jako podle mého mínění existuje ospravedlnění pro druhou věc. I rčení o soli země bylo bráno poněkud příliš rozmáchle, sůl není nutně tím nejdůležitějším na jídle. Je to ale součást (jak poukazuje Bible), která svou palčivou chuť nemá odnikud, než ze sebe a v tomto smyslu vzdělaná třída byla a má být solí společnosti. Má mít i trpkost soli, má obstarávat národní sebekritiku. Dělníci, podobně jako školáci, mají právo být hurávlastenci, ale vzdělanou osobu to znevažuje—a to proto, že je to nepatriotické. Tuto docela druhotnou službu mozku můžeme od pohodlněji žijících tříd žádat, zdá se ale, že jsou příliš pohodlné i na ni. Pan Asquith by mohl docela dobře uznávat vedle principu minimální mzdy i princip minimálního myšlení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 281-284, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s