Zavírání opilců (Illustrated Lodnon News 25. května 1912)

May 25, 1912 The Detention of Inebriates

Je třeba něco provést k zastavení lidí, kteří přichází s návrhy, kolem kterých není spor. Sporné návrhy, debatované v parlamentu mi někdy přijdou jako moudrá a patriotická, někdy nemoudrá a nepatriotická, někdy marná a ignorantská, podobně jako debaty o náboženském vzdělávání. Ovšem návrhy, které nenarazí na odpor mi přijdou vždy nadmíru pitomé a špatné. Z bezrozporných návrhů vře krev. Když se všichni politici „v principu“ shodnou na návrhu zákona, můžeme si být jisti, že je to zákon, který nemá principy. Vše, co jej činí malým a neškodným v očích parlamentu jej činí velkým a škodlivým pro veřejnost. Projde skoro bez rozpravy, protože jeho téma zajímá jen poslance, který je jím a posedlý a s návrhem přišel. Projde bez velkého hněvu a zápalu, protože z povahy věci samotné plyne, že se tu parlament zabývá něčím, čemu nerozumí. Projde bez dlouhých a výmluvných proslovů, protože se zabývá hrubými, drsnými detaily nepolitického života, pro které ještě neexistuje politický slovník. Menšina Westminsteru ho schválí snadno právě proto, že drsně zachází s většinou Anglie—právě proto, že nebude působit na oněch pár veřejných životů, ale bude působit v milionech soukromých životů. Z týchž důvodů, ze kterých jej považují za triviální a prospěšný zjistíme, že je důležitý a protivný.

 

Nevím, zda jsou takové návrhy v parlamentu tak pošetilé, jak vypadají v novinách. Podle novin ale řekl pan Ellis Griffiths o svém novém návrhu zákona o rozšíření pravomocí pro zadržování podnapilých následující: Řekl toto, nebo přinejmenším někteří novináři tvrdí, že to řekl. V každém případě tenhle zchumlaný nesmysl byl kdesi pro jakýsi lidský mozek představitelný. „Jen tehdy, když podnapilý odmítne metody dobrovolného podrobení, nebo byly dobrovolné metody vyzkoušeny a neuspěly, lze nasadit donucovací metody.“ Tato obdivuhodná věta sestává ze dvou částí. První část říká: „Můžete se rozhodnou pro čaj, ale pokud to uděláte, dostanete kávu.“ Druhá část říká „Dáváte-li přednost kávě a káva vám nedělá dobře, když jí dáváte přednost, pak dostanete víc kávy, i když ji přednost nedáváte.“ Pokud existuje nějaká léčba, jíž mohou být zadržení opilci vyléčení, ať dobrovolně nebo nuceně, pak je výše uvedené naprosto férovou formulací této inteligentní politiky. Máme člověka, který trpí jistou chorobou—řekněme tancem sv. Víta. Máme jistého lékaře s jistou léčbou, ve kterou věří—řekněme uvěznění v uhelném sklepě. Lékař řekne pacientovi „Vlastně ani nemusím říkat, že jsem volný jako orel v horách, nepůjdete ale sám a dobrovolně do mého uhelného sklepa a nenecháte se uzdravit?“ Pokud pacient řekne: „Ne, nemyslím, že by mě to vyléčilo,“ lékař odpoví „Ehm, a nyní přecházíme do stadia vynucení. Zrovna jste si liboval v extatické svobodě přepychu volby, jelikož jste se ale rozhodl, že nepůjdete do uhelného sklepa, tak šup tam s vámi.“ Ještě mimořádnější je situace v druhé alternativě. Pokud pacient řekne: „Ano,“ a jde do uhelného sklepa, kde je ponechán po dobu, kterou lze předpokládat pro ověření experimentu. Pak zas vyjde ven, dál tančí a z tance sv. Víta zjevně uzdraven nebyl. A co udělá doktor pak? Nu, poblázněný doktor začne tančit kolem zahrady a křičet: „Uhelný sklep selhal! <i> Teď</i> vás mohu chytit za límec a nacpat vás tam jednou provždy. “

 

Nenapadlo by vás, že tohle je docela zřejmé a doslovné ztělesnění skutečného legislativního návrhu váženého parlamentáře. Jenže tomu tak je—pokud je zpráva věrohodná: a to pouze přenáší záhadu  k mysli, která ovládá noviny. Nevím, proč by tento prostý princip neměl být aplikován na všechny další osoby a příležitosti. Chirurg by tak mohl pacientovi uříznout levou nohu jen s jeho souhlasem, ale pokud by to udělal špatně, směl by mu pak pravou nohu uříznout bez souhlasu. Fotograf vás musí nejprve přesvědčit, že dokáže zachytit dobrou podobu, ale pokud vás zachytí špatně, pak má mít právo vás dál fotografovat za použití síly a násilím. Jestliže má kapitán plout s lodí potřebuje svobodné námořníky, kteří mu za mzdu pomáhají, pokud je ale jasně prokázáno, že s lodí plout nemůže, pak získá jakýsi diplom, že smí na palubu kohokoliv rekrutovat násilím.

 

Tak jak je věc formulována mohla být snad uspořádána opilci a ne pro ně. Lze však říci, že takový plán, ať už je jakkoliv bláznivý, nelze férově srovnávat s plány, které jsem zmínil, plány, které jsou tak lehké ve Westminsteru a tak těžké v Anglii. Dalo by se koneckonců říct, že sice mohou být šíleně nelogické, ale ovlivní jen šílence. Skutečný notorik (lze docela dobře upozorňovat) musí být nesmírně vzácný a dokonce i nespravedlivá legislativa bude nespravedlivá jen pro velmi malou a velmi nepříjemnou menšinu. Je to pravda—nebo spíše to musí být pravda. Nesmí být sporu o legálním zadržení nebo lékařské léčbě, vyjma hrstky těch, kdo mohou trpět nemocí, která může vést k protiprávnímu jednání. To je jistě zdravá politická teorie. Skutečná politická praxe ale bude fungovat docela jinak. V dnešní Anglii nechodí, nemluví, nemluví ani nemyslí nikdo, kdo by nevěděl, že bud fungovat docela jinak.

 

Záměr tohoto návrhu zákona je násilně uvěznit opilce a to i tehdy, pokud se nedopustili ničeho trestného. Pokud bude schválen, bude používán právě tak, jako se dnes používají stovky jiných věcí—tedy bude se používat tak, aby se vztahoval na co nejvíce chudých lidí. Skutečná posedlost alkoholem je jedním z nejstrašnějších a nejvýjimečnějších děl ďábla v tomto světě. Není ale tak hrozná jako krutost vůči dětem. A zákony proti krutosti vůči dětem jsou nyní tak roztažené, že pokrývají životy stovek lidí, o kterých se připouští, že jsou k dětem docela laskaví. Byly nataženy tak, aby trestaly přítomnost špíny tam, kde se ví o nepřítomnosti vody. Byly nataženy tak, aby trestaly opomíjení bot, které nebylo zač koupit a zdraví, které nikdy nebylo možné. Moderní filantropie překonala úzké myšlenky starých náboženství. Neobléká nahé, ale trestá je, že nejsou oblečení. Nekrmí chudé, ale posílá je do vězení, že se nenasytí navzájem. A děsivým vtipem celé věci je, že zmatený inspektor nebo soudce je často vlastně laskavý člověk, který se pokouší nějak ponapravit čím dál nemožnější situaci.

 

Nu je-li takové ohromné a neurčité rozšíření právní definice možné v případě věci tak odporné a výstřední jako trýznění dětí, proč by nebylo možné to udělat s věcí mnohem pochybnější a omluvitelnější jako je zneužívání alkoholických nápojů? Slovo „opilost“ může pokrývat tisíc stupňů požitkářství, od člověka, který přehání nahodilé oslavy po člověka, který topí velmi skutečný žal. Každý kdo zná naši nesoustředěnou a téměř zoufalou moderní filantropii musí vědět, jak bude toto pravidlo aplikováno. Bude aplikováno na každého, koho považují plutokrati za obtíž, na každého,koho vědci označují za problém—nu, vlastně na každého, koho amatéři s dobrým srdcem považují za těžký případ, který ale zaslouží pozornost a péči. Léčení (ať už je to cokoliv) bude zahrnovat víc a víc případů běžných a různorodých Angličanů. Už samotná slova návrhu říkají, že není třeba žádných <i> prima facie </i> důkazů člověkova kriminálního jednání. Léčení bude aplikováno násilně, pokud nebude oblíbené. A nakonec bude zavedeno povinně, pokud se prokáže jako neúspěšné.

Odlišní Američané (The Illustrated London News, 18. května 1912)

May 18, 1912 The Different Americans
Myslím, že nadchází krize, v níž si musíme dávat pozor a musíme být rovněž udatní—opatrnost bez odvahy je totiž stejně marná jako bezstarostná nedbalost. Platí to o mnoha moderních otázkách a platí to o otázkách vyvstávajících z prvních vyšetřování ohledně Titanicu . Pokud si nezachováme chladnou a čistou hlavu, můžeme se dostat do jednoho z oněch mezinárodních neporozumění, která přináší ultimáta a mobilizace, ale tato ohromná populární nepochopení, která od sebe navzájem oddělují národy na staletí a působí, že se omyly vrací jako trvající politický princip. Ještě nedávno tak před námi jakýsi pomalovaný závoj zakrýval mužnost a prosperitu francouzského národa. Podobně až nyní souhlasíme s tím, abychom poodstoupili od Irska právě tak daleko, abychom viděli jaké je. Hrozí nám nebezpečí, že se ocitneme ve fatálním střetu protichůdných cílů s velkým národem zvaným Spojené státy. Nejhoršími nebezpečím toho, že si budeme vzájemně špatně rozumět je pošetilá pohádka, že si navzájem dokonale rozumíme. Proto jsem nakloněn myslit si, že by nebylo příliš čeho litovat, pokud by takové fráze jako „Anglosasové“, „Krev není voda“, „Ruce napřažené přes Velkou louži“ a všechny ostatní, skončily na mořském dnu společně s velkou lodí, která byla jejich symbolem.

Amerika je s námi shodná v tom, že se zakládá na křesťanském řádu a čerpá z evropských pramenů, to znamená, že je s námi spřízněná tak, jako Francie, Německo a Rusko. Víc než tyto státy s námi spřízněná vůbec není. Je docela jisté, že my a oni nejsme nyní jednou a touž rasou, je čím dál víc sporné, zda vůbec lze říci, že bychom mluvili shodným jazykem. Nakolik jde o identický jazyk, je kvůli tomu vše jen horší, jde totiž spíše o společnou překážku, než o společné pouto. Kdyby byli Američané Francouzi, mohl by někdo, kdo zná oba jazyk, překládat jejich slova z francouzštiny do angličtiny. Nikdo se ale nenamáhá překládat z američtiny do angličtiny, i když to často je potřeba mnohem víc. Francouzi a Angličané mají různá slovo pro totéž, ale, Američané a Angličané mají mnohem větší potíže. Mají stejná slova pro různé věci. Angličan řekne „Judge“ a Němec řekne „Richter“, ale oba mají na místě téhož člověka (soudce pozn. překl.). Angličan i Američan řeknou „Judge“, ale myslí dva docela odlišné lidi. Lze bezpečně přeložit francouzské „commandant“ anglickým „major“. Není bezpečně možné přeložit americké „colonel“ anglickým „colonel“, je totiž cesta posetá nejděsivějšími společenskými hrozbami. Další podivnou věcí je, že Američan nikdy není ne-angličtější, než když je to starý Angličan. Některé americké fráze, které slýchám, nejenže nedokážu přeložit, ale ani bych je nechtěl překládat. Jsou t takové fráze, například, jako „joy-riding“ (bláznivá jízda pozn. překl.). Takové a další nikdy nebyly anglické a doufám, že ani nikdy nebudu. Lze si ale se vší vážností všimnout, že i tehdy, když nějaký amerikanismus odkazuje na nějaké předchozí období naší evropské historie, vyvolává to v nás nepopsatelný nesoulad způsobovaný výstřednosti či bizarností řeči. Když americká dáma řekla, že její sestra „get a beau“ (má milence, slovní hříčka s podobně znějícím beau a bow – luk pozn. překl.), myslel jsem si, že dala na lukostřelbu. Teprve jsem si pak, po krátké době, s mírným šokem uvědomil, že je tu řeč o poněkud mythologyčtějším luku a šípu. Samotné slovo je francouzské, jeho použití je vlastní angličtině osmnáctého století. A přece by ho na této planetě nepoužil nikdo jiný než Američan.

Celý tento jazyk je jen maličkost: může se ukázat jako důležitý, jen pokud se opíráme o tak slabou třtinu. Stojí jen za důraznější slovo, které ukazuje, že vnitřní energie unikla z našeho jazyka ven, skoro tak, jako by krev přestala být naší krví. Mnohem víc než krev či jazyk (což jsou myslím v obojím případě věci, jejichž význam se značně přehání) dlužno přemýšlet o velkém duchu společenství, duchu Ameriky. S Amerikou musíme jednat jako s velkým cizím národem. To značí, že musíme být uctiví a bdělí, připraveni k pochopení—a přece být připraveni k tomu, že nebudeme pochopeni.

Pravda je totiž taková, že Anglie a Amerika si ani zdaleka nejsou podobné, vlastně jsou si téměř protikladem. Právě ty vlastnosti, které jedné chybí, druhá přehání. Právě ty konkrétní vášně, které Amerika dovádí až k neřestem, nelze Anglii přimět ani k tomu, aby je praktikovala jako ctnosti. Tento rozchod velmi rychle začíná být tak temný a hrozný jako propast v oné konkrétní otázce odpovědnosti za velké ztroskotání v Atlantiku. Oba národy se samozřejmě spojují v obyčejné lidské emoci, očistné lítosti a hrůze, ale v tom už se sejdou všechny národy. Jenže dva národy propletené ve skutečné odpovědnosti jsou propleteny ještě více ve vzájemném neporozumění, protože jejich chyby jsou chybami protikladnými a to co lze v jedné zemi prominout nejsnáz, v druhé zemi dojde odpuštění nejhůř.

Je naprosto pravda, jak píší anglické noviny, že některé americké noviny se chovají způsobem, který můžeme označit za vulgární i mstivý, že posílají smečku na divoký hon na konkrétního člověka, že netrpělivě snáší odklady a jsou dychtivé barbarských rozhodnutí a že vlajky, pod nimiž pochodují, jsou často vlajkami nezodpovědného a bezohledného žurnalismu. To vše je pravda, ale pokud jsou tohle americké chyby, pak je o to důležitější zdůraznit opačné anglické chyby. Naše národní zla jsou přesně opačného směru: vše ututlat, vše uhasit, zanechat každou velkou aféru neuzavřenou a každou ohromnou otázku bez odpovědi. Je proto podstatné uvědomit si, že obviňování na obou stranách mohou být reálná. Vzdělaný Angličan říkává Američanům „Znám vás i vaše populární pronásledování. Budete chudáka pana Ismaye honit od soudu k soudu, jako by to byl jediný zachráněný z Titanicu —zrovna tak, jako jste honili chudáka Gorkého z hotelu do hotelu, jakoby to byl jediný muž, který kdy nežil se svou manželkou. “ Je ale podstatné mít na paměti, že vzdělaný Američan může říct druhé straně něco podobného. Řekne: „Znám vás a vaše gentlemanské tajnosti a pokrytectví. Z tohoto vyšetřování kolem Titanicu se vyzujete zrovna tak, jako jste se vyzuli s vyšetřování nájezdu na Jamesonova nájezdu. Budete ignorovat prosté jednoduché otázky a schovávat existující telegramy, abyste umožnili zachovat tvář nějakému boháči, zrovna tak, jako jste zachránili tvář africkým milionářům. My si na milionáře takový pozor nedáváme. Honíme jako smečka, myslíme jako psí smečka, i kdyby to měla být smečka voříšků, protože není zas tak marné, aby se pustila do vlků—nebo lišek.“

Nu je důležité trvat na tom, že každá z těchto kritik na druhou stranu je nespravedlivá. Je naprostá, hrozná, pravda, že anglické soudy a výbory mají sklon věci ututlávat. Není pravda, že anglickým motivem je jen snobský strach a nic jiného. Anglická váhavost a nedůslednost má v sobě něco víc než jen tento mizerný motiv, který jinak v některých nás jistě existuje. Je tu také něco ze sportovního ducha, něco z velkorysosti gentlemana, něco z toho, co téměř nelogicky činí „žalování“ ve škole téměř nemožné. Je to pocit vlastní jen určité třídě lidí, ale není to jen pocit třídní pýchy nebo třídní hrůzy, je to dobrý pocit. Nakolik by to Američané připsali společné kalkulované servilitě, mýlili by se. Nu a my bychom se ještě děsivěji mýlili, kdybychom z amerického pobouření a inkvizice dělali jen příklad strašící žurnalistiky a senzacechtivé demagogie. Jestliže je v naší touze věci skrývat prvek skutečné shovívavosti, pak v jejich touze věci odhalovat je prvek skutečného a spravedlivého rozhorlení. Přiznávám, že v případech jako je tento mám pro tento prvek pochopení.

Proto si například všímám, že se všechny anglické noviny vysmívají a pošklebují senátoru Smithovi, že neví jisté věci o lodní dopravě. Nu, docela v tomto případě rozumím opačnému pocitu. Dokážu pochopit lidi, kteří si myslí, že moc nezáleží na tom, zda senátor Smith zná fakta, důležité je, zda se je opravdu pokouší odhalit. Není úplnou odpovědí říkat, že bychom mohli jmenovat presidenta, který by o lodní dopravě věděl mnohem víc. Mohli bychom namísto něj jmenovat někoho, kdo by o lodní dopravě věděl až příliš mnoho. Mohl by vědět příliš mnoho, než aby nechal kohokoliv o tom promluvit pravdu. Američané na mně působí naprosto jako cizinci, ale vím o cizincích dost na to, abych věděl, že cizinci mohou národ opravit a doplnit. Toto americké vzrušení je věc, která v Anglii sotva existuje. Je to věc zvaná veřejné mínění. Je netrpělivé, zvídavé, často hněvivé, ale ujišťuji vás, že bývá užitečné. Neopovrhujte jím.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 292-296, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Velké ztroskotání jako analogie (The Illustrated London News 11. května 1912)

May II, 1912
The Great Shipwreck as Analogy

Tragedie velkého ztroskotání je příliš strašná na jakékoliv analogie založené na pouhých libovolných představách. Ovšem analogie, která nám tane na mysli, mezi velkou moderní lodí a velkou moderní civilizací, která ji vyslala na cestu, jen tak libovolnou představou není. Je to fakt, fakt možná příliš veliký a jednoduchý, než aby si ho bylo možné všimnout pouhým okem. Celá naše civilisace je vskutku velmi podobná Titanicu, jak v jeho moci a síle, tak v jeho bezmoci, v jeho bezpečí i nebezpečí. Vzato technicky, je dostatečnost předběžných a preventivních opatření věcí technického zkoumání a vyšetřování. Z psychologického hlediska ale není pochyb o tom, že něco tak ohromně propracovaného a systematického vyvolává rozložení mysli, které je spíše neúčinné, než účinné. Zcela nezávisle na otázce, zda lze někoho vinit, zůstává jeden velký nápadná fakt: že totiž nebyla žádná rozumná úměra mezi rozsahem zajištění přepychu a lehkomyslnosti a rozsahem zajištění pro případ nouze a beznaděje. Projekt se mnohem víc než bylo zdrávo věnoval dobrým časům a úspěchu a mnohem méně než bylo zdrávo se staral o čas tísně a nouze—zrovna jako moderní stát. Zůstane v paměti, že pan Veneering ve svém volebním projevu „založil nové a poutané srovnání mezi státem a lodí,“, tedy srovnání, které sice není možná nové, ale začíná být až přesmíru trefné. Když postavíte loď velkou jako stát, pak se váš stát začne velmi podobat lodi—a to spíše potápějící se lodi.

Existuje totiž skutečné spojení mezi takovými katastrofami a jistým stavem mysli, který je odmítá očekávat. Drsný muž plující mořem na malé lodičce dělá všechny možné ostatní omyly: může se držet pověr, může pít příliš mnoho rumu, může se opíjet, může utonout. Ale ať už je opatrný nebo riskuje, ať už je střízlivý nebo opilý, nemůže zapomenout, že je v lodi a že loď je stejně nebezpečné zvíře jako divoký kůň. Už samotné linie lodi mají v sobě svižnou poesii nebezpečí, už to jak se loď nese a jaká gesta dělá je vlastní napadeným věcem. Pokud ale svou loď postavíte tak velkou, že už ani nepřipomíná loď, ale nějaké obrovské lázně, pak to musí, kvůli nejhlubším zvyklostem lidské mysli, musí vyvolat její méně bdělý postoj. Aristokrat, který pluje na lodi, kde má i garáž pro svůj motorový vůz, má skoro pocit, jakoby cestoval se stromy svého parku. Lidé žijící v kavárnách pod širým nebem pokropených likéry a chlazenými nápoji se od jakékoliv myšlenky na vzpouru živlů vzdalují stejně daleko, jako jsou pod Hotelem Cecil vzdáleni pomyšlení na zemětřesení. Myšlenkový proces je to docela nelogický, ale docela nevyhnutelný. Pasažéři i námořníci si jsou samozřejmě na intelektuální rovně vědomi, že motorové vozy jsou na moři často méně užitečné než záchranné čluny, a že ledové nápoje nic nepomohou proti ledovcům. Jenže člověka řídí nejen to, co si myslí, ale také to, co se rozhodne si myslet a to, co denně vidíme, se do nás noří a zabarvuje naši mysl každým odstínem mezi drzostí a děsem. Tohle je jedno z nejhorších zel na onom extrémním oddělení společenských tříd, které je tak příznačné pro moderní loď—a stát.

Ale bez ohledu na to, zda naši nešťastní bližní na Titanicu trpěli víc než bylo nezbytné kvůli této nereálnosti původního názoru, nemohli mít menší instinkt skutečnosti, než máme my, kdo jsme zůstali naživu na souši: a teď, když jsou mrtví, jsou mnohem reálnější než my. Poznali to, co naše noviny a naši politici nikdy nepoznávají—z čeho je člověk skutečně utvořen, a ve věci jakého druhu se naše přirozenost projevuje nejlépe a nejhůře. Právě tato podivná, studená, chatrná neschopnost pochopit, co taková věc může být, se objevuje na tolika místech a to i v komentářích o tomto ohromném zármutku. Projevuje se to v nepříjemné příhodě se slečnou Silvií Pankhurst, která bezprostředně po katastrofě zřejmě spěchala ujišťovat veřejnost, že muže nelze chválit za to, že se vzdávali míst ve člunech ve prospěch žen a to proto, že na moři je to „pravidlo“. Nestojí nám zde za to zkoumat, zda jsou taková slova od veselé staré panny pro osm set vdov v hrozné osudové hodině tou správnou laskavostí, kterou by v takovou chvíli měla říkat. Stejně jako kanibalismus je to otázka chuti. Co mě ale na takových poznámkách šokuje nejvíc, je to, že odhalují naprostou nepřítomnost i jen nejhrubších základů politického myšlení. Copak si asi tak představuje slečna Pankhurst, že je „pravidlo“?—nějaký druh basiliška? Několik set mužů se nachází, v přesném a doslovném smyslu přísloví, mezi čertem a hlubokým mořem. Jejich úkolem je, pokud si dokáží srovnat myšlenky, čertu odolat a přijmout hluboké moře. Jak si myslí slečna Pankhurst, že jim v tak krajní situaci může pomoci nějaké „pravidlo“? Předpokládá, že kapitán uloží každému muži, který dá najevo, že by si raději zachránil život, pokutu ve výši sixpence? Napadlo ji, že setina obyvatelstva lodi by mohla kapitána a všechny oficiální činitele naházet do moře? Ovšem poznámka slečny Pankhurst je sice imbecilní, ale také informativní. Když nyní vidím zavrženíhodný a modlářský způsob, jímž používá slovo „pravidlo“, začínám chápat bídný a modlářský způsob, jímž užívala slovo „volební právo“. Nechápe, že události ovládají vůle, nikoliv slova. Pokud se někdy ocitne v požáru nebo ztroskotání s muži pod jistou úrovní evropských mravů, zjistí brzy, že existence pravidla závisí na tom, zda lze lidi donutit k jeho dodržování. A pokud bude někdy mít hlasovací právo ve velmi ubohém stavu evropské politiky, zjistí brzy, že jeho důležitost závisí na tom, zda lze člověka, pro kterého jste hlasovali, donutit, aby jednal podle svého mandátu, nebo dodržel, kterýkoliv ze svých slibů. Je marné volit, pokud vás váš delegát může neposlechnout a neposlechne.

Skutečné pravidlo se ale jistě obejde bez takových výjimek jako jsou sufražetky, de minimis non curat lex (banalitami se zákon nezabývá pozn. překl.). A lze-li slovo „pravidlo“ použít v širším smyslu snahy udržovat jistý standard soukromého chování kvůli respektu k veřejnému mínění, pak můžeme říct, že je to nejen skutečný morální triumf, ale také v současné situaci triumf dosti překvapivý a uklidňující. Právě tohle společné a společenské svědomí moderní stát nebezpečně opomíjí. Instinktivního bratrství a pocitu shodných zájmů bylo možná víc na lodi, nebudu říkat nějakého starého kapitána, ale nějakého starého piráta, než bylo mezi emigranty, aristokraty, žurnalisty nebo milionáři, kteří vypluli, aby společně zemřeli na této velké lodi. To, že našli své bratrství a člověkovu potřebu respektu od svých bližních je hrozná pravda, ale je to jistě pravý opak pravdy znevažující. Případ pana Steada, o kterém chovám dosti zvláštní emoce, a to jak soucitu, tak odlišnosti, je pro celou tragedii velmi příznačný. Pan Stead byl příliš, příliš velký a udatný muž, než aby vyžadoval jakékoliv skrývání přemrštěnosti jeho poněkud více nevyvážených nálad, jeho silou byla jistota pojmenovávání, kterou člověk jen oslabuje, když jí označuje za upřímnost, a hlad a žízeň po lidském pochopení a porozumění. Jeho přehánění, můžeme říct se skutečným respektem, vedla směrem k megalomanii, dětské víře v e velké říše, velké noviny, velké aliance—velké lodi. Dřel jako Titán pro ono anglo-americké spojení, za jejíž emblém lze docela dobře označit právě tu loď, která klesla ke dnu. A nakonec se všechny tyto velké věci kolem něj bořily a lámaly a něco ještě většího zůstávalo: udatnost, který byla zcela individuální, laskavost která byla zcela universální. Jeho smrt se může docela dobře stát legendou.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 288-291, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Realita nacionalismu (Illustrated London News 4. května 2012)

May 4, 1912 The Reality of Nationalism
Velmi rád bych věděl, proč jsou bystří lidé z docela hajitelnými názory a tématy vždy nuceni užívat všechny špatné argumenty, spolu s těmi dobrými.. Je to něco podobného, jako kdyby Tommy Atkins musel jít do bitvy nejen s poslední a nejlepší puškou, ale také se všemi zbraněmi, ze kterých se kdy vystřelilo pod bitevní zástavou, od arbalasty pod kanon. Existují velmi silné argumenty na podporu volného obchodu, ale každý jeho stoupenec musí říct, že cizinci jedí odpadky z pouličních stok. Existují velmi silné argumenty pro ochranářství, ale od každého jeho stoupence se očekává, že bude se vší vážností prohlašovat, že stačí, abyste zaměstnali o pár lidí víc na celnici a ti pak, tak či onak, zaměstnají všechny ostatní lidi v Anglii. Jsou to pošetilé lži a jsou i jako takové známy, rozumní lidé si je nikdy nevykládají u snídaně nebo u oběda: a už vůbec ne rozumní lidé, kteří opravdu věří v to, co mají tyhle hlouposti podporovat. Přesto se politický projev považuje za vlastně nedostatečný, pokud do něj politik nevloží zjevné nesmysly spolu s věcmi zjevně rozumnými. Jeho nadšení stoupenci nejsou spokojeni, dokud neoslabí silný argument, který zrovna použil, argumentem slabým. Zřejmě jim nedochází, že lidské mysli jsou na tom stejně jako lidská těla: chorá věc poznamená zdravou takovým způsobem, že zdravá nemocnou nemůže nikdy posílit. Jeden kus čiré bláhovosti v dlouhém výkladu je stejně ničivý, jako jedna čirá lež v dlouhém a rozumném svědectví člověka před soudem. Přesto se v našem bolestivém a namáhavém politickém schématu musí ti nejlehčí a nejaktivnější bojovníci obtížit vším balastem své armády, všemi věci, které jen překáží a které s sebou shodou okolností přivlekl kdokoliv, kdo se k jeho vojsku zrovna přidal. Člověk, který je tak schopný jako pan Gavin, protože je tak schopný jako pan Gavin, musí jít a chovat se jako pan …, ale to jméno asi nebude otištěno. Zjevně si myslí, že musí používat všechny své argumenty, jak ty silné, tak ty slabé.

Myslím, že se dopouští velkého omylu. Je to omyl založený (podobně jako mnoho dalších moderních omylů) na používání slova „válka“ a „boj“ ve falešně analogickém smyslu a přehlížení velmi lidského a hrozného faktu, k němuž tyto pojmy ve skutečnosti odkazují. V bitvě může být lepší nasadit všechny vaše muže, silné i slabé, protože vojáci nebudou bojovat mezi sebou. Je ale lepší nepoužívat všechny vaše argumenty, silné i slabé, protože argumenty se mohou stavět, a taky to udělají, jeden proti druhému. Žádný logický řetězec není silnější než jeho nejslabší článek. Často se ale ukázalo, že řada vojáků je nejen silnější, než nejslabší muž v ní, ale silnější i než ten nejsilnější člověk v ní. Ba co víc, síla řady se ukázala silnější, než všichni vojáci v ní dohromady. Přiznáváme to dokonce v naší běžné mluvě. Mluvíme o „tělese padesáti mužů“ (pozn. překl. anglicky body, tedy i přímo tělo). Proč bychom měli považovat za nějakou mystiku slovo o duši padesáti mužů?
A to mě přivádí k příkladu toho, co považuji za pošetilost bystrých mužů: jejich pošetilosti, s níž se chápou všech chabých, hloupých a ošuntělých theorií své strany, když jsou docela schopni ji hájit čerstvými a rozumnými návrhy. Viděl jsem třeba nedávno pár článků proti (irské) samosprávě od lidí tak kultivovaných a schopných jako je pan L. S. Amery, který napsal Dějiny války v Transvaalu pro Timesy. Měl jsem tu smůlu, že jsem nalistoval stránku, kde se pan Amery pokouší rozptýlit představu irského nacionalismu jako takového: opírá se přitom o všechny ty omšelé šarády, které jsme všichni slyšeli od méně vzdělaných radních: Co je to národ a stát? Kdy bylo Irsko národem? Irsko nikdy národem nebylo a tak dál a tak dál.

Nu, existuje mnoho dokonale racionálních argumentů proti zřízení parlamentu v Dublinu. Existuje argument, že takové a takové konkrétní věci stojí stále za to dělat, i když je dělá parlament ve Westminsteru. Je tu i argument, že zrovna nyní nestojí za to zakládat parlament kdekoliv. Kdybych byl unionista (čtenář, před jehož pronikavým zrakem nemůže být nic skryto, možná vidí, že unionista nejsem), kdybych tedy, jak říkám, byl unionista, musel bych říct, že národy existují i bez parlamentů: Skotsko má národ, parlament ne a přece má své vlastní zákony a náboženství a jeho národní obyčeje jsou respektovány, neřku-li hýčkány. Pochybovat o nezbytnosti parlamentů je pochopitelná skepse, která může být někdy i užitečná. Pochybovat o národní povaze Irska je bláhový anarchismus, skepse je pro něco takového příliš důstojným jménem. Přesto považuje jeden z nejschopnějších unionistů za uhlazené zařadit takový argument do svého uhlazeného seznámku.
Není-li Irsko národem, pak to může znamenat jedině to, že nic takového jako národ neexistuje. Jestliže nic takového jako národ neexistuje, pak to může znamenat jen to, že neexistuje nic takového, jako domácnost, klub, regiment, sesterstvo nebo škola. Všechny pedantické nebo dětinské dotazy, které mají dokazovat, že Irsko nikdy nebylo národem lze právě tak použít k dokazování, že Anglie nikdy nebyla národem, nebo že Francie nikdy nebyla národem. Byla Anglie národem za Edwarda Vyznavače? Jestliže ano, nebyl snad tento národ zničen Normany? A pokud snad byl Normany národ založen, nebyl to nad národ normanský a ne anglický? A pokud se normanský národ stal anglickým, kdy se to stalo? Když se v Anglii narodil první francouzský král, nebo když velmi dlouho poté první francouzský král mluvil anglicky? Můžeme skutečně říci, že jsme nikdy neměli žádné anglické krále. Po posledních zatoulaných potomcích Anjouovců přišli velští Tudorovci, Stuartovci byli Skotové a Brunšvičtí Němci. Ať mi někdo, kdo si myslí, že tyhle nemyslné rýpance rozporují existenci anglického patriotismu, říká, že zakazují existenci Irů.

To, že národ existuje, víme všichni stejně tak, jako víme, že existuje firma nebo klub, protože si s nimi dopisujeme, kopeme do nich, nenávidíme je, dlužíme jim peníze, nebo jinak chováme, jako bychom byli v kontaktu s nějakým činitelem a osobností. A podstata a nutnost národa se nijak nepojí s jeho existujícím oficiálním uspořádáním. Národ je něco, co rozeznává určitý morální princip zvaný patriotismus, jehož opakem je zrada. Mohu se nacházet v South Bucks a přesto být, kvůli Anglii, vázán tím, abych viděl výhodu, které se dostává North Bucks, nikdo mě kvůli tomu nebude označovat za zrádce. Pokud ale záměrně podporuji zájmy Německa proti zájmům Anglie, pak je nutno mě zastřelit. Přesně stejně platí, že jestliže pan Tim Healy podporuje zájmy Anglie proti Irsku, je nutno ho zastřelit. A pokud lidem někdo tvrdí že nacionalismus je visionářská abstrakce, pak jim jen poradím, aby šli a někde na hraniční čáře vogézských hor na ni nedbali. Pokud přežijí, zjistí, že nacionalismu je asi tak jediná morálka, které se dodnes věří, a to tak, že velmi prakticky.