Velké ztroskotání jako analogie (The Illustrated London News 11. května 1912)

May II, 1912
The Great Shipwreck as Analogy

Tragedie velkého ztroskotání je příliš strašná na jakékoliv analogie založené na pouhých libovolných představách. Ovšem analogie, která nám tane na mysli, mezi velkou moderní lodí a velkou moderní civilizací, která ji vyslala na cestu, jen tak libovolnou představou není. Je to fakt, fakt možná příliš veliký a jednoduchý, než aby si ho bylo možné všimnout pouhým okem. Celá naše civilisace je vskutku velmi podobná Titanicu, jak v jeho moci a síle, tak v jeho bezmoci, v jeho bezpečí i nebezpečí. Vzato technicky, je dostatečnost předběžných a preventivních opatření věcí technického zkoumání a vyšetřování. Z psychologického hlediska ale není pochyb o tom, že něco tak ohromně propracovaného a systematického vyvolává rozložení mysli, které je spíše neúčinné, než účinné. Zcela nezávisle na otázce, zda lze někoho vinit, zůstává jeden velký nápadná fakt: že totiž nebyla žádná rozumná úměra mezi rozsahem zajištění přepychu a lehkomyslnosti a rozsahem zajištění pro případ nouze a beznaděje. Projekt se mnohem víc než bylo zdrávo věnoval dobrým časům a úspěchu a mnohem méně než bylo zdrávo se staral o čas tísně a nouze—zrovna jako moderní stát. Zůstane v paměti, že pan Veneering ve svém volebním projevu „založil nové a poutané srovnání mezi státem a lodí,“, tedy srovnání, které sice není možná nové, ale začíná být až přesmíru trefné. Když postavíte loď velkou jako stát, pak se váš stát začne velmi podobat lodi—a to spíše potápějící se lodi.

Existuje totiž skutečné spojení mezi takovými katastrofami a jistým stavem mysli, který je odmítá očekávat. Drsný muž plující mořem na malé lodičce dělá všechny možné ostatní omyly: může se držet pověr, může pít příliš mnoho rumu, může se opíjet, může utonout. Ale ať už je opatrný nebo riskuje, ať už je střízlivý nebo opilý, nemůže zapomenout, že je v lodi a že loď je stejně nebezpečné zvíře jako divoký kůň. Už samotné linie lodi mají v sobě svižnou poesii nebezpečí, už to jak se loď nese a jaká gesta dělá je vlastní napadeným věcem. Pokud ale svou loď postavíte tak velkou, že už ani nepřipomíná loď, ale nějaké obrovské lázně, pak to musí, kvůli nejhlubším zvyklostem lidské mysli, musí vyvolat její méně bdělý postoj. Aristokrat, který pluje na lodi, kde má i garáž pro svůj motorový vůz, má skoro pocit, jakoby cestoval se stromy svého parku. Lidé žijící v kavárnách pod širým nebem pokropených likéry a chlazenými nápoji se od jakékoliv myšlenky na vzpouru živlů vzdalují stejně daleko, jako jsou pod Hotelem Cecil vzdáleni pomyšlení na zemětřesení. Myšlenkový proces je to docela nelogický, ale docela nevyhnutelný. Pasažéři i námořníci si jsou samozřejmě na intelektuální rovně vědomi, že motorové vozy jsou na moři často méně užitečné než záchranné čluny, a že ledové nápoje nic nepomohou proti ledovcům. Jenže člověka řídí nejen to, co si myslí, ale také to, co se rozhodne si myslet a to, co denně vidíme, se do nás noří a zabarvuje naši mysl každým odstínem mezi drzostí a děsem. Tohle je jedno z nejhorších zel na onom extrémním oddělení společenských tříd, které je tak příznačné pro moderní loď—a stát.

Ale bez ohledu na to, zda naši nešťastní bližní na Titanicu trpěli víc než bylo nezbytné kvůli této nereálnosti původního názoru, nemohli mít menší instinkt skutečnosti, než máme my, kdo jsme zůstali naživu na souši: a teď, když jsou mrtví, jsou mnohem reálnější než my. Poznali to, co naše noviny a naši politici nikdy nepoznávají—z čeho je člověk skutečně utvořen, a ve věci jakého druhu se naše přirozenost projevuje nejlépe a nejhůře. Právě tato podivná, studená, chatrná neschopnost pochopit, co taková věc může být, se objevuje na tolika místech a to i v komentářích o tomto ohromném zármutku. Projevuje se to v nepříjemné příhodě se slečnou Silvií Pankhurst, která bezprostředně po katastrofě zřejmě spěchala ujišťovat veřejnost, že muže nelze chválit za to, že se vzdávali míst ve člunech ve prospěch žen a to proto, že na moři je to „pravidlo“. Nestojí nám zde za to zkoumat, zda jsou taková slova od veselé staré panny pro osm set vdov v hrozné osudové hodině tou správnou laskavostí, kterou by v takovou chvíli měla říkat. Stejně jako kanibalismus je to otázka chuti. Co mě ale na takových poznámkách šokuje nejvíc, je to, že odhalují naprostou nepřítomnost i jen nejhrubších základů politického myšlení. Copak si asi tak představuje slečna Pankhurst, že je „pravidlo“?—nějaký druh basiliška? Několik set mužů se nachází, v přesném a doslovném smyslu přísloví, mezi čertem a hlubokým mořem. Jejich úkolem je, pokud si dokáží srovnat myšlenky, čertu odolat a přijmout hluboké moře. Jak si myslí slečna Pankhurst, že jim v tak krajní situaci může pomoci nějaké „pravidlo“? Předpokládá, že kapitán uloží každému muži, který dá najevo, že by si raději zachránil život, pokutu ve výši sixpence? Napadlo ji, že setina obyvatelstva lodi by mohla kapitána a všechny oficiální činitele naházet do moře? Ovšem poznámka slečny Pankhurst je sice imbecilní, ale také informativní. Když nyní vidím zavrženíhodný a modlářský způsob, jímž používá slovo „pravidlo“, začínám chápat bídný a modlářský způsob, jímž užívala slovo „volební právo“. Nechápe, že události ovládají vůle, nikoliv slova. Pokud se někdy ocitne v požáru nebo ztroskotání s muži pod jistou úrovní evropských mravů, zjistí brzy, že existence pravidla závisí na tom, zda lze lidi donutit k jeho dodržování. A pokud bude někdy mít hlasovací právo ve velmi ubohém stavu evropské politiky, zjistí brzy, že jeho důležitost závisí na tom, zda lze člověka, pro kterého jste hlasovali, donutit, aby jednal podle svého mandátu, nebo dodržel, kterýkoliv ze svých slibů. Je marné volit, pokud vás váš delegát může neposlechnout a neposlechne.

Skutečné pravidlo se ale jistě obejde bez takových výjimek jako jsou sufražetky, de minimis non curat lex (banalitami se zákon nezabývá pozn. překl.). A lze-li slovo „pravidlo“ použít v širším smyslu snahy udržovat jistý standard soukromého chování kvůli respektu k veřejnému mínění, pak můžeme říct, že je to nejen skutečný morální triumf, ale také v současné situaci triumf dosti překvapivý a uklidňující. Právě tohle společné a společenské svědomí moderní stát nebezpečně opomíjí. Instinktivního bratrství a pocitu shodných zájmů bylo možná víc na lodi, nebudu říkat nějakého starého kapitána, ale nějakého starého piráta, než bylo mezi emigranty, aristokraty, žurnalisty nebo milionáři, kteří vypluli, aby společně zemřeli na této velké lodi. To, že našli své bratrství a člověkovu potřebu respektu od svých bližních je hrozná pravda, ale je to jistě pravý opak pravdy znevažující. Případ pana Steada, o kterém chovám dosti zvláštní emoce, a to jak soucitu, tak odlišnosti, je pro celou tragedii velmi příznačný. Pan Stead byl příliš, příliš velký a udatný muž, než aby vyžadoval jakékoliv skrývání přemrštěnosti jeho poněkud více nevyvážených nálad, jeho silou byla jistota pojmenovávání, kterou člověk jen oslabuje, když jí označuje za upřímnost, a hlad a žízeň po lidském pochopení a porozumění. Jeho přehánění, můžeme říct se skutečným respektem, vedla směrem k megalomanii, dětské víře v e velké říše, velké noviny, velké aliance—velké lodi. Dřel jako Titán pro ono anglo-americké spojení, za jejíž emblém lze docela dobře označit právě tu loď, která klesla ke dnu. A nakonec se všechny tyto velké věci kolem něj bořily a lámaly a něco ještě většího zůstávalo: udatnost, který byla zcela individuální, laskavost která byla zcela universální. Jeho smrt se může docela dobře stát legendou.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 288-291, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s