Odlišní Američané (The Illustrated London News, 18. května 1912)

May 18, 1912 The Different Americans
Myslím, že nadchází krize, v níž si musíme dávat pozor a musíme být rovněž udatní—opatrnost bez odvahy je totiž stejně marná jako bezstarostná nedbalost. Platí to o mnoha moderních otázkách a platí to o otázkách vyvstávajících z prvních vyšetřování ohledně Titanicu . Pokud si nezachováme chladnou a čistou hlavu, můžeme se dostat do jednoho z oněch mezinárodních neporozumění, která přináší ultimáta a mobilizace, ale tato ohromná populární nepochopení, která od sebe navzájem oddělují národy na staletí a působí, že se omyly vrací jako trvající politický princip. Ještě nedávno tak před námi jakýsi pomalovaný závoj zakrýval mužnost a prosperitu francouzského národa. Podobně až nyní souhlasíme s tím, abychom poodstoupili od Irska právě tak daleko, abychom viděli jaké je. Hrozí nám nebezpečí, že se ocitneme ve fatálním střetu protichůdných cílů s velkým národem zvaným Spojené státy. Nejhoršími nebezpečím toho, že si budeme vzájemně špatně rozumět je pošetilá pohádka, že si navzájem dokonale rozumíme. Proto jsem nakloněn myslit si, že by nebylo příliš čeho litovat, pokud by takové fráze jako „Anglosasové“, „Krev není voda“, „Ruce napřažené přes Velkou louži“ a všechny ostatní, skončily na mořském dnu společně s velkou lodí, která byla jejich symbolem.

Amerika je s námi shodná v tom, že se zakládá na křesťanském řádu a čerpá z evropských pramenů, to znamená, že je s námi spřízněná tak, jako Francie, Německo a Rusko. Víc než tyto státy s námi spřízněná vůbec není. Je docela jisté, že my a oni nejsme nyní jednou a touž rasou, je čím dál víc sporné, zda vůbec lze říci, že bychom mluvili shodným jazykem. Nakolik jde o identický jazyk, je kvůli tomu vše jen horší, jde totiž spíše o společnou překážku, než o společné pouto. Kdyby byli Američané Francouzi, mohl by někdo, kdo zná oba jazyk, překládat jejich slova z francouzštiny do angličtiny. Nikdo se ale nenamáhá překládat z američtiny do angličtiny, i když to často je potřeba mnohem víc. Francouzi a Angličané mají různá slovo pro totéž, ale, Američané a Angličané mají mnohem větší potíže. Mají stejná slova pro různé věci. Angličan řekne „Judge“ a Němec řekne „Richter“, ale oba mají na místě téhož člověka (soudce pozn. překl.). Angličan i Američan řeknou „Judge“, ale myslí dva docela odlišné lidi. Lze bezpečně přeložit francouzské „commandant“ anglickým „major“. Není bezpečně možné přeložit americké „colonel“ anglickým „colonel“, je totiž cesta posetá nejděsivějšími společenskými hrozbami. Další podivnou věcí je, že Američan nikdy není ne-angličtější, než když je to starý Angličan. Některé americké fráze, které slýchám, nejenže nedokážu přeložit, ale ani bych je nechtěl překládat. Jsou t takové fráze, například, jako „joy-riding“ (bláznivá jízda pozn. překl.). Takové a další nikdy nebyly anglické a doufám, že ani nikdy nebudu. Lze si ale se vší vážností všimnout, že i tehdy, když nějaký amerikanismus odkazuje na nějaké předchozí období naší evropské historie, vyvolává to v nás nepopsatelný nesoulad způsobovaný výstřednosti či bizarností řeči. Když americká dáma řekla, že její sestra „get a beau“ (má milence, slovní hříčka s podobně znějícím beau a bow – luk pozn. překl.), myslel jsem si, že dala na lukostřelbu. Teprve jsem si pak, po krátké době, s mírným šokem uvědomil, že je tu řeč o poněkud mythologyčtějším luku a šípu. Samotné slovo je francouzské, jeho použití je vlastní angličtině osmnáctého století. A přece by ho na této planetě nepoužil nikdo jiný než Američan.

Celý tento jazyk je jen maličkost: může se ukázat jako důležitý, jen pokud se opíráme o tak slabou třtinu. Stojí jen za důraznější slovo, které ukazuje, že vnitřní energie unikla z našeho jazyka ven, skoro tak, jako by krev přestala být naší krví. Mnohem víc než krev či jazyk (což jsou myslím v obojím případě věci, jejichž význam se značně přehání) dlužno přemýšlet o velkém duchu společenství, duchu Ameriky. S Amerikou musíme jednat jako s velkým cizím národem. To značí, že musíme být uctiví a bdělí, připraveni k pochopení—a přece být připraveni k tomu, že nebudeme pochopeni.

Pravda je totiž taková, že Anglie a Amerika si ani zdaleka nejsou podobné, vlastně jsou si téměř protikladem. Právě ty vlastnosti, které jedné chybí, druhá přehání. Právě ty konkrétní vášně, které Amerika dovádí až k neřestem, nelze Anglii přimět ani k tomu, aby je praktikovala jako ctnosti. Tento rozchod velmi rychle začíná být tak temný a hrozný jako propast v oné konkrétní otázce odpovědnosti za velké ztroskotání v Atlantiku. Oba národy se samozřejmě spojují v obyčejné lidské emoci, očistné lítosti a hrůze, ale v tom už se sejdou všechny národy. Jenže dva národy propletené ve skutečné odpovědnosti jsou propleteny ještě více ve vzájemném neporozumění, protože jejich chyby jsou chybami protikladnými a to co lze v jedné zemi prominout nejsnáz, v druhé zemi dojde odpuštění nejhůř.

Je naprosto pravda, jak píší anglické noviny, že některé americké noviny se chovají způsobem, který můžeme označit za vulgární i mstivý, že posílají smečku na divoký hon na konkrétního člověka, že netrpělivě snáší odklady a jsou dychtivé barbarských rozhodnutí a že vlajky, pod nimiž pochodují, jsou často vlajkami nezodpovědného a bezohledného žurnalismu. To vše je pravda, ale pokud jsou tohle americké chyby, pak je o to důležitější zdůraznit opačné anglické chyby. Naše národní zla jsou přesně opačného směru: vše ututlat, vše uhasit, zanechat každou velkou aféru neuzavřenou a každou ohromnou otázku bez odpovědi. Je proto podstatné uvědomit si, že obviňování na obou stranách mohou být reálná. Vzdělaný Angličan říkává Američanům „Znám vás i vaše populární pronásledování. Budete chudáka pana Ismaye honit od soudu k soudu, jako by to byl jediný zachráněný z Titanicu —zrovna tak, jako jste honili chudáka Gorkého z hotelu do hotelu, jakoby to byl jediný muž, který kdy nežil se svou manželkou. “ Je ale podstatné mít na paměti, že vzdělaný Američan může říct druhé straně něco podobného. Řekne: „Znám vás a vaše gentlemanské tajnosti a pokrytectví. Z tohoto vyšetřování kolem Titanicu se vyzujete zrovna tak, jako jste se vyzuli s vyšetřování nájezdu na Jamesonova nájezdu. Budete ignorovat prosté jednoduché otázky a schovávat existující telegramy, abyste umožnili zachovat tvář nějakému boháči, zrovna tak, jako jste zachránili tvář africkým milionářům. My si na milionáře takový pozor nedáváme. Honíme jako smečka, myslíme jako psí smečka, i kdyby to měla být smečka voříšků, protože není zas tak marné, aby se pustila do vlků—nebo lišek.“

Nu je důležité trvat na tom, že každá z těchto kritik na druhou stranu je nespravedlivá. Je naprostá, hrozná, pravda, že anglické soudy a výbory mají sklon věci ututlávat. Není pravda, že anglickým motivem je jen snobský strach a nic jiného. Anglická váhavost a nedůslednost má v sobě něco víc než jen tento mizerný motiv, který jinak v některých nás jistě existuje. Je tu také něco ze sportovního ducha, něco z velkorysosti gentlemana, něco z toho, co téměř nelogicky činí „žalování“ ve škole téměř nemožné. Je to pocit vlastní jen určité třídě lidí, ale není to jen pocit třídní pýchy nebo třídní hrůzy, je to dobrý pocit. Nakolik by to Američané připsali společné kalkulované servilitě, mýlili by se. Nu a my bychom se ještě děsivěji mýlili, kdybychom z amerického pobouření a inkvizice dělali jen příklad strašící žurnalistiky a senzacechtivé demagogie. Jestliže je v naší touze věci skrývat prvek skutečné shovívavosti, pak v jejich touze věci odhalovat je prvek skutečného a spravedlivého rozhorlení. Přiznávám, že v případech jako je tento mám pro tento prvek pochopení.

Proto si například všímám, že se všechny anglické noviny vysmívají a pošklebují senátoru Smithovi, že neví jisté věci o lodní dopravě. Nu, docela v tomto případě rozumím opačnému pocitu. Dokážu pochopit lidi, kteří si myslí, že moc nezáleží na tom, zda senátor Smith zná fakta, důležité je, zda se je opravdu pokouší odhalit. Není úplnou odpovědí říkat, že bychom mohli jmenovat presidenta, který by o lodní dopravě věděl mnohem víc. Mohli bychom namísto něj jmenovat někoho, kdo by o lodní dopravě věděl až příliš mnoho. Mohl by vědět příliš mnoho, než aby nechal kohokoliv o tom promluvit pravdu. Američané na mně působí naprosto jako cizinci, ale vím o cizincích dost na to, abych věděl, že cizinci mohou národ opravit a doplnit. Toto americké vzrušení je věc, která v Anglii sotva existuje. Je to věc zvaná veřejné mínění. Je netrpělivé, zvídavé, často hněvivé, ale ujišťuji vás, že bývá užitečné. Neopovrhujte jím.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 292-296, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s