Jak správně věci odsuzovat (Illustrated London News 29. června 1912)

June 29, 1912 The Right Way to Denounce Things
Moderní svět nenosí své srdce na rukávu, ale spíš je v má v rukávu schované jako kartu falešného hráče nebo gardistův kapesník. Z různých důvodů, v neposlední řade kvůli velmi vysoké četnosti a rozmanitosti jeho výstupů, zůstává velmi tajuplný, pokud jde o jeho základní představy dobra a zla. Jeho přikázání jsou vytesána z velmi propletených hieroglyfů na velmi tmavých kamenných deskách a člověk neustále nachází věty a poznámky, které ho vedou k tomu, aby vážně přemýšlel, zda v pozadí smýšlení lidí není pověra nebo atheismus, nebo uctívání fetišů nebo ironie nebo zoufalství. Jeden proslulý milionář například nedávno v proslovu ke studentům řekl, že nedokáže pochopit, v čem je zábavné vtahovat do úst kouř a zase ho vyfukovat, nebo něco v podobném smyslu. Načež jedny noviny (a byly to dobré noviny se zdravou popularitou a bez sklonu a zájmu milionářům podlézat) podotkly, že dotyčný milionář je „příliš velký idealista“. Nu, co to asi může znamenat? Co může mít idealismus společného s nelibosti k vůni tabáku? Je spoustu věcí, u kterých „nechápu, čím jsou zábavné“, nikdy mi ale nebylo přiznáno uznání mých dalekosáhlých ambicí kvůli tomu, že tu zábavu nevidím. Když se mně číšník u večeře zeptá „Dá si pán ledvinky?“ odpovím „Děkuji, ne,“ protože je nemám rád. Ale číšník neříká, hlubokým tichým hlasem, „Pane, jste příliš dobrý pro tenhle mrzký svět: byl jste sem poslán spíš jako příklad, než coby spoluhříšník. “ Když mi bude holič radit, že by mi bylo veseleji, kdybych měl na vlasech Mugg’s Marmaline, pak pevně odpovím, že Mugg’s Marmaline ve vlasech nechci. Ovšem jak zřídka a vzácně holič odpoví: „Takové jest, pane, chování světcův, kteří jsou již téměř anděly: ale pro nás, kdo jsme vzešli ze země a prostého vzduchu, musí být takové věci spíše ideálem, než čímsi dosažitelným.“ Nevidím zábavu v lékořici, pokojovém golfu, grilovaných ledvinkách, sbírání známek, nebo šodó, nebo nošení rukavic nebo držení sluhy. Mohu také, se vší jemností vůči k milionářovým citům, že nevidím žádnou zábavu v přičítání nul v účetní knize, když jste starý člověk a nemůžete z nich udělat nic víc, než nuly. To jsou ale věci chuti a vkusu, a nikdy mně nenapadlo, že by to mohly být věci idealismu. Nikdy jsem neměl pocit, že by se mi hlava vznesla ke hvězdám, když jsem odmítl lékořici, nebo vystoupala na duchovní vrchol, když jsem odmítl šodó. Kdyby onen výtečný finančník řekl, že kouří rád, ale zdržuje se toho kvůli památce své pratety, nebo z úcty ke svatyni sv. Hilariona z Heliopolisu, nebo i jen proto, že by si myslel, že kouření člověka nebezpečně oslabuje, pak bych chápal, že se to označuje za idealismus asketického druhu. Pokud ale kouření nemá, pak je to, že se jej zdržuje, jen velmi rozumná poživačnost. Mám příliš mnoho tolerance k rozmanitým rozkoším lidstva, abych něco namítal, když si milionář užívá trochu té bezdýmosti, nebo si dopřeje upřít si cigaretku.

Co je ale skutečným důvodem pro velmi podivné rozlišování mezi tabákem a lékořicí? Jako by bylo proti samotným principům věku kultury a pokroku předpokládat i jen na okamžik, že když je někdo milionářem, může to mít nějaký vliv na jeho úsudek. Mohu jen předpokládat, že subtilnost nebo zvláštnost celé věci nespočívá v člověku, ale v látce. A jsem skutečně nakloněn myšlence, že na tom může něco být. To je důvod, proč říkám, že to může být téměř uctívání nějakého fetiše. Vypadá to, že v lidské mysli jako by byl jakýsi mystický materialismus, uctívání, nebo odpor a hrůza k, určitých strohých látek: jako by kouř byl jakýmsi zavrženíhodným kadidlem zahrnujícím modloslužbu, nebo jako by tabák byl materiálem příliš posvátným, než aby se dal spálit. Stejně se samozřejmě chovají k mnoha dalším podobným tabu stejného typu. S jakousi okultní intuicí právě tak považují biliárové koule za stejně nebezpečné jako dělové koule, ale kroketové koule za právě tak neškodné jako knedlíky. Existují samozřejmě racionalistické námitky proti tabáku, ale podobě jako racionalistické argumenty pro abstinování od alkoholu a pro sabbatarianismu se v posledním důsledku jeví spíše jako záminky. Je pravda, že tabák, třebaže není opojný, v jistém smyslu je drogou: to samé ale platí o čaji: a kolem čaje tito lidé tak ničemnou atmosféru necítí. Je pravda, že když se tabák užívá nerozumně a nevhod může vám pokazit chuť: ale to samé platí o sladkostech a tihle lidé kolem sladkostí tak ničemnou atmosféru nevnímají. Je pravda, že je to přepych, jen břitké a dráždivé polechtání či podráždění: to samé ale platí o pepři a hořčici a stovce dalších neškodných darech dobré paní domácí. Je pravda, že z něj zbyde jen kouř: ale totéž platí o všech světských mocech a rozkoších. Je pravda, že se obrací v popel, ale to my také. Možná právě to je součástí tajemství milionáře, a že ti, kdo si vybudovali silnou usedlost a na zemi nahromadili zlato, jsou tímto drobným a prchavým drobným potěšením upomínáni, že lidské tělo padá jako popel a jeho duše stoupá jako pára. Nemyslím, ale že je to tenhle pocit, jak říkám, nedokážu se dohadovat, jaký ten pocit doopravdy je.

Existuje ale jeden pohled na věc, který je k fanatikům trošku spravedlivější. Myslím, že převaha a nadvláda puritánů je špatná pro morálku, a to mnohem horší pro morálku, než pro potěšení z umění. Myslím ale také, že si svou nadvládu a převahu v jednom smyslu zasloužili. Zasloužili si ji proto, že celé masy naší podivné společnosti, masy, které by byly vyděšeny, kdybyste je za puritány označili, a přesto potajmu uctívají bohy, kterým se puritáni otevřeně klaní ráno i v poledne. Je zřejmé, že existuje mnoho lidí, kteří podobně jako onen novinář považují pana Carnegie za „příliš idealistického“, kteří ve svém srdci věří, že tabák znesvěcuje ideál života, využívají ale výhody svého přiznání, že se nehlásí k žádné hrdinské ctnosti. Nu, když lidé prohlašují něco takového, jde úspěch pravidla tam, kam ve sporech mezi hrdinským a nehrdinským, mezi vírou a malomyslností chodívá. Osobně, jak jsem už řekl, nedokážu představit, co to znamená, když se řekne, že je kouření špatné, než když budete tvrdit, že je špatné kýchání. Pokud je ale někdo jako špatné odmítne, pak nejspíš bude (v pravém slova smyslu) posvátným děsem pro všechny, kdo je považují za špatné, ale zachovávají si je. Takové protikuřácké náboženství je mizernější, než uctívání opice, ale i při uctívání opice lidé věří ve člověka, který skutečně věří v opici.

To je omyl cyniků, pokud tvrdí, že idealisté nemají úspěch. Idealisté, důslední idealisté, mají mnohem víc úspěchů, než kdokoliv jiný, protože nikdo nemůže být v klidu v přítomnosti ideálu, kterého se zřekl. Lidé se vždy ošívají a posouvají k širému moři, kde sedí fanatik. Je-li někdo označen za nepraktického visionáře, téměř mu nezbývá nic jiného než uspět. Jakmile je něco s určitostí označeno za nemožné, něco soupeřivého v člověku ihned přijme sázku a rozhodne se to provést. Před dvaceti lety lidé říkali, že socialismu je utopický, že „odporuje lidské přirozenosti“, že by „mohl docela dobře posloužit andělům“ a tak dál. A celou tu dobu socialismus obřími kroky nabíral tempo, přijímal tisíce do svých klubů a své proroky prosazoval do parlamentů a sněmů. Nyní lidé přišli na to, že socialismus je nevyhnutelný, a on se nám každým dnem vzdaluje.

Když člověka označíte ta příliš idealistického připouštíte, že našel cestu, a nakonec k němu bude vždy silou mocí taženi za ním. To je důvod, proč do jisté míry mají úspěch jak nejvyšší, tak nejnižší fanatici. Omlouvám se socialistům, že jsem je třeba i jen přirovnal k milionářům: postup je ale v jednom smyslu stejný. Je pravděpodobnější, že novináři, který označil milionáře za „příliš velkého idealistu“ milionář sebere jeho dýmku, než by on vrazil další dýmku do úst milionáře. Nu a já tvrdím, že ať už je o libůstku ušlechtilou, jako je socialismu, nebo libůstku hanebnou, jako je odpor proti tabáku, měli bychom je odsuzovat správným způsobem, totiž metodou, která je oslabuje a ne posiluje. Prostě řekněme, že socialismus není nic, co by se hodilo pro anděly, ale prostě věc, která se nehodí pro lidi, ne proto, že lidé jsou oproti socialismu níž, ale proto, že jsou výš. Protože čest, panství malého místa, obrana rodiny a racionální vzdor mocem světa nejsou věci, za které bychom se styděli, protože jsou to libůstky, které si dopřáváme ze slabosti, ale jsou to naše přirozená práva. A neříkejme o člověku, který opovrhuje tabákem, že je příliš idealistický, ale řekněme, že je příliš nervosní bez důvodu. Takové a rozmanitosti a rozkoše jsou, s uměřeností, součástí idealismu: země bez plotů není víc podobná ráji, an obloha bez mraků není víc podobná nebesům.

ZDROJ: ILLUSTRATED LONDON NEWS 1911-1913, STR. 315-319, G. K. CHESTERTON COLLECTED WORKS, VOL. XXIX, IGNATIUS PRESS, SAN FRANCISCO 1988

Expertova moc (Illustrated London News 22. června 1912)

June 22, 1912 The Power of the Expert
Všechny lidské bytosti se shodnou, že na specialisty se spoléhává příliš mnoho, to ale nemůže zabránit veškerým politickým stranám spoléhat na ně ohledně toho, co chtějí umenšit. Jenže doby, kdy jsme expertům důvěřovali, protože jsou experti, jsou vážně pryč. Dospěli jsme k tomu, že jim věříme i v tom, v čem jsou amatéři. Ten, který se běžně věnuje osypkám, musí ustoupit velkému specialistovi na paměť a protože jiný specialista ví o hydrofobii víc než nějaký pes, očekává se také, že bude vědět o zubech víc, než dentista. Člověk není autokratem jen v jednom oboru, ale ve všech ostatních oborech právem vydobytým v onom jednom oboru a smí být pánem desíti měst, protože byl jakýmsi monomaniakem v jednom z nich. Nepřeháním, jeden pohled do populárních magazínů a veřejných polemik vám nabídne kopy příkladů. Náboženství biologa Haeckela je důležitější než jeho biologie. Novinářská práce proslulého hráče kriketu je významnější, než jeho kriket. Každý týden mají nějaké noviny takzvané „Sympsium“ ve kterém všechny možné „autority“ nebo „representivní mužové“ přednáší své názory na nějaký veřejný problém. Téměř vždy zjistíte, že „autority“ jsou autoritami v nějakém jiném oboru a že „representativní mužové“ nerepresentují nikoho a nic jiného, než své nahodilé záliby a nechuti.

Nedávno se konalo jedno takové Symposium o rozvodu a editor listu si konečný soud vyžádal od sira Ernesta Shackletona. Jaká může být asociace idejí v tomto případě? Pokud to byla matná vzpomínka na to, že námořník má ženu v každém přístavu, pak to byla pomluva nanejvýš váženého námořního důstojníka. A pokud nešlo o tohle, pak se vážně nedovedu ani dohadovat, jaký měl být jeho vztah k projednávané otázce. Osobně chovám vřelé sympatie k populárnímu obdivu k takovým věcem, jako byla Shackletonova expedice: jsou totiž lepší než užitečné, protože jsou ozdobné. Přispívají k člověkovým trofejím a jsou pírkem na jeho klobouku, když už ne v jeho hnízdě. Přesto ale mají jsou vědeckou a praktickou stránku: a nedokážu si představit, že by si Ernest našel kolem jižního pólu populaci tak početnou, civilizovanou a složitou, aby mu něco napověděla o rozvodu. Myslím že, kdyby sir Ernest mluvil jako specialista, řekl by, že jižní pól potřebuje nejdříve získat možnosti ohledně sňatků a manželství, aby se mohl zabývat možnostmi rozvodu. Pokud ale vezmete kterékoliv jiné symposium, bude to pravděpodobně něco podobného. Pokud to bude Symposium na téma Bacon versus Shakespeare, budou se ptát na názor Andrewa Carnegie, německého císaře, Madame Pavlové, a pana Selfrige. Pokud půjde o Řím a znovusjednocení křesťanstva, pak to bude pan Roosevelt, madame Clara Butt, pan George R. Sims, pan Edison, pan Escoffer. Pokud se bude probírat zda Dickensovy Vánoce zacházejí na úbytě, pak samozřejmě celou věc rozsoudí signor Marconi, signor Maltesta, vrchní rabín, šejch al-Islam a tak dále.

Nu tohle všichni známe a víme, že je to naprosto a obludně k ničemu. Všichni víme, že tito lidé nejsou autoritami v těchto tématech, i když mohou být autoritami sami o sobě. Všichni bychom tím museli pohrdat a nesnášet to, pokud by to bylo vyloženo jako jasná a logická kombinace idejí. Představme si, že by takový Paderewski napsal: „Dvacet let jsem pilně hrál na piáno, ale nikdy jsem přitom nenarazil na jakýkoliv argument proti trestu smrti.“ Představme si, že byl sir Flinders Petrie napsal: „Úplné vykopání všech základů starověkého Egypta nám nijak neobjasňuje, kdo napsal Juniův list.“ Představme si, že sir Frederic Treves by napsal: „Provedl jsem stovky úspěšných operací a věřte mi, že žádná z nich by neskončila nezdarem, kdyby Irsko mělo svou samosprávu.“ Vyloženy takto prostě jsou tyto úsudky absurdní, ale nejsou o nic absurdnější, než ne primární plutokratický nebo editorský úsudek, který takové sudí povolává. Dnes skutečně učeným a vzdělaným lidem důvěřujeme ve věcech, o kterých neví ani zbla a cestovatelům visíme na rtech, když mluví o zemích, které ani nenavštívili.

Dobrým příkladem je neobyčejný způsob, jímž se myšlení tak schopných lidí jako je pan Lowes Dickinson zapletly do takových věcí, jako je nový návrh zákona, který se vypořádává se „slabomyslnými“. Už to, že se takový návrh musí uchylovat k takovému označení je jeho dostatečným odsudkem. V jakékoliv svobodné zemi je člověk buď příčetný, nebo šílený, je občanem nebo idiotem. Pokud jste zapomněli na tenhle rozdíl, zapomněli jsme na svobodu. Už musíte být sami slabomyslní, než o slabomyslnosti začnete mluvit. Ostatně nic než zdvořilost vám či mě nebrání v tom, abychom rodiče, opatrovníky, pastory, mistry, přátele, příbuzné, sloužící, děti obvinili ze slabomyslnosti. Slabomyslnost můře (a nejspíš je slovem), které poletuje docela volně kruhem každé rodiny. Teprve při poslední hádce byste tetičku Marii označili za šílenou. V první tahanici byste o ní řekli, že je slaboduchá. Návrh zákona o slabomyslnosti je prostě povolení zavírat tetičky Marie do blázince ne po poslední, ale po první hádce. A právě tady přichází ke slovu obludné zneužívání expertů. Doktor může skutečně vědět lépe než já, jestli je někdo šílený. Ani v nejmenším ale neví lépe než já, jestli je někdo slaboduchý. Velmi často je chabé mysli on sám, a nemá o tom nejmenší ponětí. Existují takové věci jako úžeh, zápal mozkových blan, abnormálně malá lebka, stává se, že některé nervy nepracují, svaly se nehýbou a někteří lidé nevykopnou, když je klepnete pod koleno. Žádná slabomyslnost neexistuje—leda bychom hledali jedno slovo, jímž popsat celé lidské plémě. O některých nemocích, které napadají intelekt vědí doktoři víc, než my ostatní. O intelektu v jeho normálním stavu, vědí mnohem méně.

Nu tento směšný zákon o „slaboduchých“, který předložil člen vlády, nebesa ví proč, je prostě oprávněním k tomu, aby se někteří experti stali amatéry, opustili spory, o kterých něco ví, a stali se despoty ohledně čehosi, čemu nerozumí nikdo. Inteligenci nebo hlouposti nerozumí nikdo. Můžete vidět, jak se obojí střídá jako maska na tváři vašeho nejdůvěrnějšího přítele. Vážený lékař za rohem má právo říct mi, že mám osypky. Má právo říct mi, že trpím vražednou mánií. Ani zem ani nebesa mu ale nedávají právo říkat mi, že mám, nebo nemám, běžnou inteligenci. Může mě považovat za mentálně nedostatečného. Já mohu za mentálně nedostatečného považovat jeho. Často považuji. Ani jeden z nás ale nemá žádné právo toho druhého zavírat do blázince na základě jakéhokoliv jiného představitelného principu, než chaosu.

Zde je zvláštní a nebezpečné zvrácení moci experta. V parlamentu leží návrh zákona, který má doktorům umožnit nechat lidi zavírat do blázince ne proto, že by byli šílení, ale protože jsou pitomí. Výslovně vysvětluje, svými vlastními pojmy a jazykem všech svých exponentů, že chce jako se šílenci zacházet s lidmi, které v žádném běžném slova smyslu za šílence označit nelze. Záměrně nařizuje degradaci a morální zničení kohokoliv, kdo přijde doktorům nebo policistům jako hlupák. Jako pitomý jim přijde samozřejmě jen jeden druh člověka. Dny potulek z něj mohou udělat hlupce, divoký a neustávající hlad z něj mohou udělat ještě většího pitomce, spravedlivý hněv ukrytý pod troskami celého života mohou způsobit, že on i jeho slova budou vypadat ještě pitoměji. Takový je druh člověka, kterého každý laciný doktor nebo inspektor vykleští a zhasí, a k tomu, aby ho soudili mají asi takové právo, jako mají právo soudit své předky, nebo dítko ještě nenarozené. Něco o něčem vědí, ať si vystačí s tím. O bolesti, ztracené hrdosti a hanbě svobodných lidí a o urážce v krajní hodině—o tom neví vůbec nic.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 311-315, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Jak důležité je nebrat věci příliš vážně (Illustrated Lodnon News 15. června 1912)

June 15, 1912
The Importance of Not Being Earnest

Abych si vypůjčil větu z po právu proslulé frašky, jsem nucen kázat o tom, jak důležité je nebrat věci příliš vážně (Importance of being Earnest česky se tradičně překládá Jak je důležité je míti Filipa). Earnest je myslím německé křestní jméno, které onomu národu věru nezávidím. „Vážnost“ je také německá idea, německý stav mysli a to takový, že mě přivádí k vražednému vzteku. Jako všechny nenávistné věci samozřejmě napodobuje něco dobrého. V tomto případě ale není těžké určit hlavní rozdíl mezi věcí autentickou a špatnou. Entusiasmus je zcela jistě ušlechtilý a nikdy nebyl potřebnější než dnes. Máme-li ale být nadšení, musíme být nadšení z něčeho nebo pro něco. Strašně vážní ale můžete být kvůli ničemu konkrétnímu: a u většiny vážných lidí tomu tak je. Entusiasmus je prostě řecké slov pro to, že máte svého boha, a proto musíte vědět, jakého boha. Jenže vážnost je prostě německé slovo pro chození s otevřeným ústy, připravenými spolknout cokoliv, ať by to byl bůh nebo skřet, jako spoustu much. Z takové formy vyprahlé dychtivosti nad čímkoliv, co je zrovna ve vzduchu, která je někdy popisována jako „usilování“, nevzešlo nikdy žádné ovoce ani žádná forma dobrého. Respekt by mělo být dokonavé a ne nedokonavé sloveso a měl by po něm následovat akuzativ, nemůžeme totiž mít respekt bez toho, abyste byli respektu hodní. Úcta by měla být aktem pocty, ne stavem mysli. Když se děvčata smějí a nemají čemu, říká se, že jsou hysterická, je ale mnohem hysteričtější být vážný o ničem.

Kdybych chtěl do moderního světa zavést demokracii (ohromující inovace) a kdybych zvažoval takové plány jako referendum nebo druhý hlasovací lístek, pak je tu jedna reforma, o které nevím, že by ji kdokoliv navrhoval: spočítal bych všechny občany, kteří nehlasovali pro významnou změnu tak, že hlasovali proti ní. To by vážné chlapíky povalilo. Není totiž spravedlivé, a není to ani užitečné, aby se z národa počítali jen vážní a dychtiví. Lhostejnost národa má značnou morální hodnotu, lhostejnost může být zrovna tak zdravá, jako může být vzrušení nezdravé. Normální občan musí mít možnost nad něčím si zaskuhrat a něčemu se smát, mělo by mu ale také být dovoleno nad něčím si zívnout. A toto jeho zívnutí by se mělo počítat stejně, jako se počítá jeho křik. Zdravá demokracie by měla zívat sborem, a když vážní lidé spustí povyk o té či o oné nudné záležitosti, všichni, kdo jsou opačného názoru by to měli dát najevo tím, že si dají ruce před ústa. Je totiž kritikou, mocnou a působivou kritikou, jakéhokoliv projektu, pokud nechává ohromné spousty velmi rozmanitých lidí nedbalé a opovržlivé. Lhostejnost je zbrojí příčetnosti. Představme si, že by někdo rozeslal list požadující, aby lidé hlasovali pro povinné chrániče hrudi a nikdo se nepřipojil. Vážní řeknou, že nikdo nehlasoval, já bych ale řekl, že hlasovali jednomyslně. Představme si, že bychom byli požádáni o podepsání petice proti nebezpečí vánočních petard. A představme si, že bychom ji nepodepsali. Opravdu si myslím, že by naše ticho mělo mít jistou váhu, i kdybychom zrovna hned nesepsali petici proti petici.

Jenže právě na tom by, v proklaté atmosféře vážnosti, kdokoliv důležitý trval. Ty, kdo podobně jako já považují jistá moderní hnutí za pomíjivé módy a výstřelky, nelze přimět k tomu, aby si myslili, že jejich vlastní síla je v tom, že si hledí svého a sami se do výstřelků nepouští. Jejich vzdor je nejúčinnější, když (podobně jako u člověka, který odmítá petici proti rachejtlím) „jejich odpovědí je jejich opovržení.“ Namísto toho se pouští do zakládání lig. Otevírají kancelář proti kancelářím nebo zakládají kluby proti klubům. Napadají mě dva zvláštní, ba komické případy. Existují například jakési instituce zvané socialistické nedělní školy. Předpokládám a věřím, že to jsou místa, kde se děti v neděli učí o socialismu. Nic jiného o nich nevím, vyjma toho, že jeden můj přítel jednou viděl nějakým parkem pochodovat smutnou řádku malých, útlých dětí, které malými, útlými hlásky prozpěvovaly ječivě a neživotně následující slova—
Kdy revoluce přijde,/ kdy revoluce přijde,/kdy revoluce přijde./Revoluce sociální.

Jistý nedostatek rozmanitosti ve znění této bojové hymny možná napomohl tomu, že se ji děti snadněji učily, ale (řekl bych) ne tomu, aby ji snadněji pochopily. A myslím, že každý člověk, který je pořád ještě oběma nohama mimo Bedlam (pověstný londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.), bude vědět, že děti nic takového chápat nemohou a ani nemají. Nejsem socialista, socialismus je na můj vkus příliš toryovský. I kdybych ale socialista byl, pořád bych ještě mohl být příčetným člověkem a nepokoušel bych se mluvit k malým dětičkám o odměně podle schopností nebo záložní armádě pracujících, ani bych otravoval Karlem Marxem ty, kdo se mají o dozvídat svatém Mikuláši. Nu, přirozeně byste předpokládali, že antisocialisté, tedy lidé, kteří jsou v boji právě a výslovně se socialismem, vystaví takovou pedanterii veřejnému posměchu a náležitě pojmenují absurditu zanášení takových věcí do dětského pokoje. Antisocialisté by, se značným účinkem mohli volat. „Podívejte se, co jsou tihle socialisté zač! Jak jsou odříznutí od lidskosti a humoru! Nevědí, co je dítě zač, nevědí, co je zač škola, a rozhodně neví, co je zač revoluce, jinak by tak neladící věci nemíchali dohromady.“ Říkají to ale antisocialisté, nebo říkají alespoň něco podobného? Kdepak, přátelé moji. Povím vám, co antisocialisté dělají. Četl jsem včera v novinách, že založili vážně míněnou oficiální organizaci nazvanou „Antisocialistická dětská liga“. Jaký to věk vraždění neviňátek! Představte si šestiletou holčičku jako socialistku nebo antisocialistku! To už by nám mohla povědět, co si myslí o bimetalismu (monetární standard měny založené v jistém poměru na zlatě a stříbře pozn. překl.), když jsme přitom.
Druhý případ je složitější, ale myslím, že je stejně pomýlený. Má se za to, ať už po právu či ne, ale v každém případě je to názor velmi rozšířený, že přítomnost ženy v onom drsném střetu politického davu, který je pojistným ventilem samosprávy, by ublížila jejímu jedinečnému postavení ve společnosti a rodině. Nejlepším argumentem pro to (ať už je to pravda či ne) je, že žena sama takové scény instinktivně nevyhledává. Jsem jedním z těch, kdo takový názor zastává a znám mnoho výtečných žen (stejně jako ohromný zástup obyčejných žen), které jej zastávají též. Jenže výteční budou spíše než instinktu věřit organisaci. Spěchají na tribuny, aby z nich prohlašovaly svou nenávist k veřejnému životu, i když by bylo mnohem působivější, kdyby prostě řekly, že je veřejný život nudí, což je pravda. Nechápou, že takové falešné mudrování jako je „pohlavní soudružství“ je nejlépe zabít jedním obrovským kamenným kyjem lhostejnosti. Na jedné či druhé straně to musí s hlasováním myslet vážně. Jenže tohe není vážné téma.

Skutečnou námitkou proti tomu, aby dítě bylo socialistou nebo antisocialistou je to, že je čímsi mnohem lepší, totiž dítětem. V takových otázkám je vůči nám podřazené, protože o nich nic neví, ale je nám také nadřazené, protože se nestará. Stejně tak opravdu nejde o to, že by (jak tvrdí odpůrci ženského volebního práva) ženy ničily britské impérium. Otázka zní, zda se britské impérium, kvůli nějaké poblázněné módě, nerozhodne zničit ženu. Poměrný význam ženy a britského impéria lze nejlépe odhadnout porovnáním muže a babylonské říše. Naši socialisté ani sufražisté politiku nerozbijí, obávám se. Nejhorší co mohou udělat je, že přilijí trochu jedu vážnosti do silné, nevědomé příčetnosti našeho plemene, naruší onu hlubokou a spravedlivou lhostejnost, na níž vše spočívá; ticho matky a bezstarostnost dítěte.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 307-311, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Sedmdesát let Illustrated London News (Illustrated London News 8. června 1912)

June 8, 1912 Seventy Years of The Illustrated London News

Illustrated London News byly založeny před sedmdesáti lety. Před méně než sedmdesáti lety (mohu oprávněně říci, že to bylo před mnohem méně než sedmdesáti lety) jsem byl malý desetiletý kluk. Ale už tehdy byl můj osud temně spojen s vyvázanými svazky dlouhou dobu jediných ilustrovaných novin, a když zavřu oči, dodnes ty obrázky vidím. Slovo ilustrace se zde opravdu hodí použít tak, jak to nikdy neplatí v moderních románech nebo magazínech. Tyto ilustrace ilustrují, jako trojúhelník na černé tabuli. Ilustrují nejen písmena vytištěná ve svazku, ale celý život venku, všechny vzpomínky mých rodičů, narážky a příhody vyprávěné u snídaně či u večeře. Pokud vypovídaly o skandálech krymského komisariátu, nevěděl jsem, co znamená komisariát, ale věděl jsem, co znamená Krym a věděl jsem i něco o tom, jak vypadá. Když hovořily o pozdější politice a porážce Ludvíka Napoleona, neznal jsem jeho politiku, ale znal jsem velmi dobře jeho tvář a jeho legrační špičatý vous, který mě tehdy zajímal mnohem víc. Krym pro mě byl místem a Ludvík Napoleon osobou, což jsou dvě skutečně důležité pravdy vynechávané v moderních knihách o historii. Já jsem se ale moderních dějinách nedozvídal z knížek, ale ze skicáků. Měl jsem nezvyklé štěstí.

Ohromná spousta vzdělaných lidí o moderní historii neví vůbec nic. Moderní Londýňan ztratil své pouto s historií, tak jako ztratil své pouto s místem. Vyznává všelidské přátelství, ale jediný člověk, kterého nemůže vystát, je jeho soused odvedle. Je vzdělaný a kultivovaný, ale jediná doba, kterou nemůže studovat je doba jeho otce. Jinde lidstvo strádalo všemi hříchy a žalostmi, které pochází z místních nebo kmenových předsudků: z příliš snadného přijímání čehokoliv, co je nám blízké sousedstvím nebo pokrevenstvím. My ale máme podivnější hříchy a smutky. Už dlouho je pro nás lidství tím vzdálenější, čím je nám bližší. Tolstojovský úředník bude snáz milovat svého nepřítele, než svého bližního. Moderní mladý člověk tak shledává snazším věřit svým předkům, než svému otci a většina z toho, co nazýváme pokrokem je hodně hloupá otcovražda. Ono dohasínání velkých událostí, ono přirozené tlachání o nich, které přirozeně vzdělává novou generaci, ono dědictví, téměř tělesné, z dob před člověkovým narozením—zkrátka výrazná pravda zvaná tradice—to vše si budu vždy spojovat s některými z vybledlých svazků těchto novin, v nichž se královna Viktorie v krinolíně, v doprovodu prince Alberta v krátkém krátkém upnutém vypasovaném kajzrroku navěky pochází výstavním palácem postaveným ze skla a naplněným ze skla.

Je zcela namístě, a člověka to napadne instinktivně, tu zmínit vážného a nedávno zesnulého muže, který tuto podivnou mezeru v historické kultuře skutečně viděl a snažil se ji zaplnit. Pan Justin McCarthy zaslouží mnohou chválu, Jeho románům se dostává skutečně nedostatečné chvály, protože udržoval proud zdravé satiry proti pomatencům právě tehdy, když se lidé poprvé ocitli v nebezpečí, že budou brát pomatence vážně. V Dear Lady Disdain byla jedna pokročilá dáma, která byla skutečná jako smrt a vtipná jako Dickens. Byla vlastně velmi dickensovská v tom smyslu, že vyrostla do skvostné rozmanitosti ze stonku jediného vtipu. Svou tirádu vždy začala vyjádřením konkrétního názoru a skončila tím, že mu naprosto protiřečila. Neříkejte mi ale, že byla přehnaná nebo konvenční, protože já jsem se s ní setkal. V poslední době jsem ji potkával často. Také příliš uniká pozornosti, že i když byl oním typem člověka, který má rád všední zdvořilost a věci uspořádané podle zdravého rozumu, člověkem, kterého bavila a těšila anglická společnost, který se Angličanům podobal v náboženském a společenském duchu, přesto vzal svůj díl spolu s ostatními Iry, když se Irové chovali jako rebelové a zacházelo se s nimi jako s vyvrheli. Byl patriot, a cena, kterou zaplatil za to, že byl skutečně loyální Ir byla pro člověka jeho typu a povahy tvrdší, než pro ty ostatní. To nesmí být zapomenuto. Celkem vzato si ale myslím, že to nejlepší, co udělal a to nejlepší, co po něm zůstalo na památku je to, že ho jako prvního napsat pečlivou a vyváženou knížku nazvanou Dějiny naší doby.

Mimo tohoto experimentu a jednoho pozdějšího z pera pana Herberta Paula si nepamatuji na žádný jiný záznam zmizelé raně viktoriánské Anglie, který by byl stejně dobrý jako ony staré svazky The Illustrated London News . Pro takové dějiny jsou totiž podstatné obrázky a byly-li méně vědecké, pak byly o to soudobější. V tom totiž, že mluvíme o páře či fotografii jako o moderních je jakási nadsázka nebo snad i omyl. Vynalezeny byly shodou okolností v devatenáctém století, ale bylo je možné vynalézt v kterémkoliv století. Parní stroj je potenciálně stejně starý jako voda a oheň. Potenciálně mohl člověk začít fotografovat jakmile Bůh stvořil světlo. Prchavé nálady lidu ve skutečnosti neodráží takové triky a změny oděvu, architektury či kreslířské dovednosti. Takové nálady mohou být jedinečné a nemusí se nikdy vrátit. Žena už nikdy nemusí zažít ony záhadné emoce, které ji vedly k tomu, aby nosila „honzíka“, už nikdy nemusíme vidět člověka oblečeného jako Jiří IV. nebo stavbu vyprojektovanou jako Crystal Palace. Kdybych ztratil svoje kapesní vydání násobilky, mohlo bych na to (asi tak za čtyřicet let stát) na všechno přijít sám: protože je to pravda. Pokud bych ale někde zapomněl svůj moderní límec (jak rád bych) pak se mohou vrátit časy, ale mně se nikdy nevrátí žádný předmět, který by byl tak směšný a nepohodlný. Kdybych ztratil své moderní kalhoty, přijdu o ně navždy.

Je proto důležité mít dobrý a trvající ilustrovaný list, zejména je ale cenné mít takový, který má tradici tak poměrně dlouhou a svým způsobem propojující dvě historické epochy. Atmosféra vyjádřená kabátem prince Alberta a stroji v Crystal Palace je nejen odlišná od naší, ale je také nebezpečně špatně chápána. Jak jsem již řekl, většina vzdělanců naší doby o ní nic neví, nebo je k ní lhostejná. A ti, kdo ví, nebo jí na ní záleží, jsou znevýhodněni ubohou a negramotnou módou minulostí opovrhovat, což víc než co jiného brání skutečnému pokroku vpřed. První viktoriáni udělali dva nebo tři konkrétní omyly. Mýlili se, když měli za to, že obchod musí působit jako nástroj míru a ne války. Mýlili se, když si myslili, že „zvýšení bohatství Manchesteru“ musí znamenat snížení chudoby Manchesteru. Bylo to ale skutečně mužné omyly, protože šlo o skutečně pomýlení. Nebylo v tom žádné sebeobelhávání, žádné napůl přesvědčené a napůl popletené chlubené, neblufovali. Jinak řečeno, nepodobaly se nijak devíti desetinám moderních řečí a o břemeni bílého muže nebo o obchodu, který jde tam, kam jde vlajka. Byly to faktické omyly, které mohou vyvrátit jen fakta. Velmi by nás znectilo, kdybychom se alespoň my nepoučili z finančních válek a z glasgowských slumů. Naše otce neznectívá nic.

Obraz, který skýtají, s jejich tuhými klobouky a licousy, je totiž v mnoha ohledech nejen logičtější, ale také hrdinštější, než ten náš. Pokud měli odpor k válce, nezdráhali se to přiznat. Hokynář, který prostě a přímo řekne, že nebude bojovat je padesátkrát víc ctností vojáka, než zastavárník, který platí druhým, aby bojovali. At o je v zásadě rozdíle mezi manchesterskými radikalismem čtyřicátých let a pozdějším birminghamským jingoismem (hurávlastenectvím pozn. překl.) Měli za to, ať už to byla pravda nebo be, že obchodník musí být civilizovaným předvojem vojáka, ale když se obchodník maskoval za vojáka, tropili si z něj šprýmy. Boji se rozumně vyhýbali, nebo jej zachmuřeně přijali, ale předstíranému boji se vysmívali. Tak či tak, jedno spojení by tu s nimi bylo. Tento list a Anglie byly naživu před sedmdesáti lety. Bůh dej, aby byly naživu za sedmdesát dalších let.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 304-307, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Kde skončily železniční vozy druhé třídy? (Illustrated London News 1. června 1912)

June I, 1912 Where Are the Second-Class Railroad Carriages?

Myslím, že nejpodivnějším znamením a symbolem našeho podivného stavu (symboličtější, než potopení nepotopitelné lodi) je pouhý fakt, že železnice má nyní vagony první a třetí třídy, aniž by měla jakoukoliv druhou třídu. Jakousi sevřenou shodou okolností to nese všechny známky našeho přítele Moderního ducha: jeho kompromis, jeho opovržení rozumem, jeho trhavou a nerovsní diplomacii při jednání s bohatými i chudými, jeho nedostatek důstojnosti, jeho rozšiřující se rozdělení mezi lidmi. První, co nám padne do oka, je jeho chabost: dělá kompromisy stejně jako je dělají moderní politici—ne hledáním společné půdy, ale přerušením společného pouta. V tomto ohledu bylo zeslabení státnictví docela neočekávaně rychlé. Kdo si dokáže představit, že by Palmerstone nebo Disraeli či Gladstone napadali politiku svých protivníků krotkým a nimravým způsobem, jímž zákon o pojištění napadá těch pár toryů, kdo si vůbec dovolí jej napadnou? Kdo si dokáže představit jinou historickou dobu, kdy by se lidé pokoušeli svolat dav slovy „Prosaďte pozměňovací návrhy k zákonu!“ Lidé, kteří nedokáží pronést slovo „zrušit“, ale pokouší se křičet slovo „pozměnit“ musí být navždy nezpůsobilí pro jakýkoliv skutečný občanský zápas. Myslí si snad, že takové koktavé a vystrašené řeči někdy přiměly nějakou vládu ke zdrženlivosti nebo smetly nějaký systém? Myslí si snad, že když vojáci Severu zpívali hřmícím sborem „Pověsíme Jeffa Davise,“ znělo by stejně dobře, kdyby zpívali „Polepšíme Jeffa Davise“? Když ve skutečné demokracii, jakou mají třeba Francouzi, studenti volali „Conspuez Zola!“, volali by stejně nadšeně „Améliorez Zola“? Dostanou nyní oranžisté pokyn nekřičet „Ne papeženství!“ ale „Méně papeženství!“ nebo „Stěží nějaké papeženství? Bude nejlepší verš státní hymny upraven na „restart their politics, improve their knavish tricks“? (původní text confound their politics, frustrate their knavish trick neboli pletichy jejich zmař, podlosti jejich kaž by mohlo „nahradit“ pletichy jejich sprav, podlostí budiž stráž nebo něco podobného pozn. překl.)

A byl by skvělý verš z Marseillaisy o krvi valící se brázdami omezen na drobné lékařské pouštění žilou? To věru nevím, ale jsem si jist, že taková uměřenost je nejen méně energická, ale také méně racionální než fanatismus. „Zrušte zákon“ znamená a může znamenat jen jedinou věc. „Pozměňte zákon“ neznamená nic, protože to může znamenat cokoliv. Přehodit nějakou čárku, přepsat poslední větu, zrušit vše vyjma poslední věty, zákon zmírnit, zpřísnit, rozšířit jej na všechny, omezit na licitátory, vytisknout jej zeleným inkoustem, vytisknout jej polsky—to vše se vejde pod slovo „pozměnit“. Je výtečným příkladem nejzvláštnějšího a nejnebezpečnějšího vývoje v naší době, že naše kompromisy nejen přestaly být praktické, ale staly se ještě nepraktičtějšími, než naše impulsy a naše vzpoury. Střední cesty jsou pro nás totiž nyní tajuplné, pochybné, fantastické, matné. Praktické jsou nyní jen krajní cesty.

I když je to ale silný příklad toho, jak kompromis rozpoutává chaos, nemyslím, že by byl tak silný jako je prostý příklad číslování železničních vagonů. Předpokládám, že se to děje stejně jako naši silní kapitáni průmyslu dělají všechno, tedy v horečce nerozhodnosti mezi nebezpečím, že urazí odloučením uhlazených a vystrašením obyčejných lidí, kteří jsou v takovém případě vždy považováni za neskutečně pitomé. Vydat se naprosto zřejmou cestou, tedy nechat milostpány a hejsky, tam kde jsou, a nádeníky posunout o jednu třídu výš, za stejné jízdné, by asi pánům ředitelům připadalo jak masakr z časů velké francouzské revoluce.

Nejde ale jen o tuto moderní politiku rozvrzaných domů na půli cesty, kterou ilustruje drážní trik s odebráním čísla dřív než o tom někdo přemýšlel. To, že by mohla, vedena jakýmikoliv kolejemi myšlenek, dospět k zrušení čísla dvě, je už jen obecně příznak hlubokého šílenství moderní mysli. Někteří z těch přežívajících dekadentů, kterým nevhodně říkáme divoši, začínají, tuším, počítat „Raz, dva tři,“ a nechávají toho někde kolem pěti. Já si ale myslím, že s dekadenty, kteří začali počítat „raz, tři, to jde z kopce do mnohem temnější ignorance a neskutečnosti.

Velmi dobrý způsob, jak ověřovat jisté studené, divoké a nelidské vlastnosti obsažené v mnoha soudobých teoriích, je všimnout si, že se ani nevejdou do lidského jazyka, že jaksi přehazují jakoukoliv uspořádanou řeč. Slovníku odporují víc než Bibli. Už samotné jejich ideje jsou negramatické. Například inteligentní námitka vůči komunismu a podobným extrémním formám kolektivismu, které umenšují vlastnictví až k zániku, lze formulovat mnoha způsoby. Mluvím o inteligentní námitce proti komunismu a kolektivismu, hloupá a zlá námitka proti nim prostě zní, že implikují soucit a pokroucenou verzi křesťanství: to je jediná námitka, se kterou se v moderní politice a literatuře setkáváme. Ale inteligentní námitka, námitka, že vlastnictví má být individuálním potěšením, i když je universální, lze složit do mnoha argumentačních tvarů, od nejjemnějších emocí o dědictvích, krajinách, místech a vzpomínkách po nejhrubší a nejprostší statistiky o jmění a efektivitě rolníků.

Ale snad nejkratší a nejjasnější způsob, jak to říct, je poukázat na to, že člověk už musí zajít dost daleko, když začne rušit část řeči a že komunismus ruší přivlastňovací zájmena. Pokud taková slova jako „moje“ nebo „tvoje“ či „jeho“ neexistují, pak je zřejmé, že jsme dospěli do dosti prazvláštního místa, jak říkal Nicholas Nicleby. Pokud je ale možné volně si pohazovat s čísly, která jsou v povaze věcí a nejsou na rozdíl od jazyka výsledkem lidského růstu, nebo je dokonce zahazovat, pak jsme dospěli do místa ještě prazvláštnějšího. Pokud mysl společnosti necítí překvapení nad tím, že lidé od dráhy s ideou čísla dvě strkají a posunují tak, jak strkají a odsouvají vlaky, pak musí být v podivném stavu.

Vposledku a nejprostěji je ale tahle divná drážní úpravička typická pro naši dobu v tom, že je vyraženo a vyhozeno něco z prostředku. Obětováno je to ústřední, to normální. V anglické parní dráze, zrovna tak jako v anglické společnosti, střední třída mizí nebo zmizela. Spěchám dodat, že jsem nikdy neznal žádnou osobu střední třídy, která by byla zvrácená, aby cestovala druhou třídou, a že já cestuji stejně jako oni třetí třídou. Nicméně celé podobenství není impertinentní, protože v obou případech zvětšuje ponechání této mystickém mezery vzdálenost mezi přepychem a chudobou. Úpadek střední třídy zanechal, s ohledem na zvláštní způsob, jakým se odehrál, oba okraje společnosti ve větší vzájemné vzdálenosti než kdykoliv dřív. Bankéři a pivovarníci byli povzneseni na roveň peerům (v šlechtě pozn. překl.), statkáři a farmáři gentlemani se propadali mezi pouhé chalupníky a nájemníky. Prostřední druh člověka, dostatečně vytříbený, aby si mohl promluvit s aristokratem a přece dost lidový na to, aby mu vzdoroval, odešel tam, kde skončily vagony druhé třídy.

Všimněte si ale, že tatáž podivná fikce se udržuje v obou případech. Železniční vagon je označen jako vůz první třídy, což implikuje, že existuje také druhá třída. Další vagon je označen jako vůz třetí třídy, což rovněž implikuje, že existuje druhá třída. Jenže žádná druhá třída není. Stejně tak se velmi bohatým říká, že jsou v národě nejvýše postavení, velmi chudým se říká, že jsou v národě nejníže postavení. Jde jen o to, že národ byl zrušen.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 300-303, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988