Kde skončily železniční vozy druhé třídy? (Illustrated London News 1. června 1912)

June I, 1912 Where Are the Second-Class Railroad Carriages?

Myslím, že nejpodivnějším znamením a symbolem našeho podivného stavu (symboličtější, než potopení nepotopitelné lodi) je pouhý fakt, že železnice má nyní vagony první a třetí třídy, aniž by měla jakoukoliv druhou třídu. Jakousi sevřenou shodou okolností to nese všechny známky našeho přítele Moderního ducha: jeho kompromis, jeho opovržení rozumem, jeho trhavou a nerovsní diplomacii při jednání s bohatými i chudými, jeho nedostatek důstojnosti, jeho rozšiřující se rozdělení mezi lidmi. První, co nám padne do oka, je jeho chabost: dělá kompromisy stejně jako je dělají moderní politici—ne hledáním společné půdy, ale přerušením společného pouta. V tomto ohledu bylo zeslabení státnictví docela neočekávaně rychlé. Kdo si dokáže představit, že by Palmerstone nebo Disraeli či Gladstone napadali politiku svých protivníků krotkým a nimravým způsobem, jímž zákon o pojištění napadá těch pár toryů, kdo si vůbec dovolí jej napadnou? Kdo si dokáže představit jinou historickou dobu, kdy by se lidé pokoušeli svolat dav slovy „Prosaďte pozměňovací návrhy k zákonu!“ Lidé, kteří nedokáží pronést slovo „zrušit“, ale pokouší se křičet slovo „pozměnit“ musí být navždy nezpůsobilí pro jakýkoliv skutečný občanský zápas. Myslí si snad, že takové koktavé a vystrašené řeči někdy přiměly nějakou vládu ke zdrženlivosti nebo smetly nějaký systém? Myslí si snad, že když vojáci Severu zpívali hřmícím sborem „Pověsíme Jeffa Davise,“ znělo by stejně dobře, kdyby zpívali „Polepšíme Jeffa Davise“? Když ve skutečné demokracii, jakou mají třeba Francouzi, studenti volali „Conspuez Zola!“, volali by stejně nadšeně „Améliorez Zola“? Dostanou nyní oranžisté pokyn nekřičet „Ne papeženství!“ ale „Méně papeženství!“ nebo „Stěží nějaké papeženství? Bude nejlepší verš státní hymny upraven na „restart their politics, improve their knavish tricks“? (původní text confound their politics, frustrate their knavish trick neboli pletichy jejich zmař, podlosti jejich kaž by mohlo „nahradit“ pletichy jejich sprav, podlostí budiž stráž nebo něco podobného pozn. překl.)

A byl by skvělý verš z Marseillaisy o krvi valící se brázdami omezen na drobné lékařské pouštění žilou? To věru nevím, ale jsem si jist, že taková uměřenost je nejen méně energická, ale také méně racionální než fanatismus. „Zrušte zákon“ znamená a může znamenat jen jedinou věc. „Pozměňte zákon“ neznamená nic, protože to může znamenat cokoliv. Přehodit nějakou čárku, přepsat poslední větu, zrušit vše vyjma poslední věty, zákon zmírnit, zpřísnit, rozšířit jej na všechny, omezit na licitátory, vytisknout jej zeleným inkoustem, vytisknout jej polsky—to vše se vejde pod slovo „pozměnit“. Je výtečným příkladem nejzvláštnějšího a nejnebezpečnějšího vývoje v naší době, že naše kompromisy nejen přestaly být praktické, ale staly se ještě nepraktičtějšími, než naše impulsy a naše vzpoury. Střední cesty jsou pro nás totiž nyní tajuplné, pochybné, fantastické, matné. Praktické jsou nyní jen krajní cesty.

I když je to ale silný příklad toho, jak kompromis rozpoutává chaos, nemyslím, že by byl tak silný jako je prostý příklad číslování železničních vagonů. Předpokládám, že se to děje stejně jako naši silní kapitáni průmyslu dělají všechno, tedy v horečce nerozhodnosti mezi nebezpečím, že urazí odloučením uhlazených a vystrašením obyčejných lidí, kteří jsou v takovém případě vždy považováni za neskutečně pitomé. Vydat se naprosto zřejmou cestou, tedy nechat milostpány a hejsky, tam kde jsou, a nádeníky posunout o jednu třídu výš, za stejné jízdné, by asi pánům ředitelům připadalo jak masakr z časů velké francouzské revoluce.

Nejde ale jen o tuto moderní politiku rozvrzaných domů na půli cesty, kterou ilustruje drážní trik s odebráním čísla dřív než o tom někdo přemýšlel. To, že by mohla, vedena jakýmikoliv kolejemi myšlenek, dospět k zrušení čísla dvě, je už jen obecně příznak hlubokého šílenství moderní mysli. Někteří z těch přežívajících dekadentů, kterým nevhodně říkáme divoši, začínají, tuším, počítat „Raz, dva tři,“ a nechávají toho někde kolem pěti. Já si ale myslím, že s dekadenty, kteří začali počítat „raz, tři, to jde z kopce do mnohem temnější ignorance a neskutečnosti.

Velmi dobrý způsob, jak ověřovat jisté studené, divoké a nelidské vlastnosti obsažené v mnoha soudobých teoriích, je všimnout si, že se ani nevejdou do lidského jazyka, že jaksi přehazují jakoukoliv uspořádanou řeč. Slovníku odporují víc než Bibli. Už samotné jejich ideje jsou negramatické. Například inteligentní námitka vůči komunismu a podobným extrémním formám kolektivismu, které umenšují vlastnictví až k zániku, lze formulovat mnoha způsoby. Mluvím o inteligentní námitce proti komunismu a kolektivismu, hloupá a zlá námitka proti nim prostě zní, že implikují soucit a pokroucenou verzi křesťanství: to je jediná námitka, se kterou se v moderní politice a literatuře setkáváme. Ale inteligentní námitka, námitka, že vlastnictví má být individuálním potěšením, i když je universální, lze složit do mnoha argumentačních tvarů, od nejjemnějších emocí o dědictvích, krajinách, místech a vzpomínkách po nejhrubší a nejprostší statistiky o jmění a efektivitě rolníků.

Ale snad nejkratší a nejjasnější způsob, jak to říct, je poukázat na to, že člověk už musí zajít dost daleko, když začne rušit část řeči a že komunismus ruší přivlastňovací zájmena. Pokud taková slova jako „moje“ nebo „tvoje“ či „jeho“ neexistují, pak je zřejmé, že jsme dospěli do dosti prazvláštního místa, jak říkal Nicholas Nicleby. Pokud je ale možné volně si pohazovat s čísly, která jsou v povaze věcí a nejsou na rozdíl od jazyka výsledkem lidského růstu, nebo je dokonce zahazovat, pak jsme dospěli do místa ještě prazvláštnějšího. Pokud mysl společnosti necítí překvapení nad tím, že lidé od dráhy s ideou čísla dvě strkají a posunují tak, jak strkají a odsouvají vlaky, pak musí být v podivném stavu.

Vposledku a nejprostěji je ale tahle divná drážní úpravička typická pro naši dobu v tom, že je vyraženo a vyhozeno něco z prostředku. Obětováno je to ústřední, to normální. V anglické parní dráze, zrovna tak jako v anglické společnosti, střední třída mizí nebo zmizela. Spěchám dodat, že jsem nikdy neznal žádnou osobu střední třídy, která by byla zvrácená, aby cestovala druhou třídou, a že já cestuji stejně jako oni třetí třídou. Nicméně celé podobenství není impertinentní, protože v obou případech zvětšuje ponechání této mystickém mezery vzdálenost mezi přepychem a chudobou. Úpadek střední třídy zanechal, s ohledem na zvláštní způsob, jakým se odehrál, oba okraje společnosti ve větší vzájemné vzdálenosti než kdykoliv dřív. Bankéři a pivovarníci byli povzneseni na roveň peerům (v šlechtě pozn. překl.), statkáři a farmáři gentlemani se propadali mezi pouhé chalupníky a nájemníky. Prostřední druh člověka, dostatečně vytříbený, aby si mohl promluvit s aristokratem a přece dost lidový na to, aby mu vzdoroval, odešel tam, kde skončily vagony druhé třídy.

Všimněte si ale, že tatáž podivná fikce se udržuje v obou případech. Železniční vagon je označen jako vůz první třídy, což implikuje, že existuje také druhá třída. Další vagon je označen jako vůz třetí třídy, což rovněž implikuje, že existuje druhá třída. Jenže žádná druhá třída není. Stejně tak se velmi bohatým říká, že jsou v národě nejvýše postavení, velmi chudým se říká, že jsou v národě nejníže postavení. Jde jen o to, že národ byl zrušen.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 300-303, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s