Jak důležité je nebrat věci příliš vážně (Illustrated Lodnon News 15. června 1912)

June 15, 1912
The Importance of Not Being Earnest

Abych si vypůjčil větu z po právu proslulé frašky, jsem nucen kázat o tom, jak důležité je nebrat věci příliš vážně (Importance of being Earnest česky se tradičně překládá Jak je důležité je míti Filipa). Earnest je myslím německé křestní jméno, které onomu národu věru nezávidím. „Vážnost“ je také německá idea, německý stav mysli a to takový, že mě přivádí k vražednému vzteku. Jako všechny nenávistné věci samozřejmě napodobuje něco dobrého. V tomto případě ale není těžké určit hlavní rozdíl mezi věcí autentickou a špatnou. Entusiasmus je zcela jistě ušlechtilý a nikdy nebyl potřebnější než dnes. Máme-li ale být nadšení, musíme být nadšení z něčeho nebo pro něco. Strašně vážní ale můžete být kvůli ničemu konkrétnímu: a u většiny vážných lidí tomu tak je. Entusiasmus je prostě řecké slov pro to, že máte svého boha, a proto musíte vědět, jakého boha. Jenže vážnost je prostě německé slovo pro chození s otevřeným ústy, připravenými spolknout cokoliv, ať by to byl bůh nebo skřet, jako spoustu much. Z takové formy vyprahlé dychtivosti nad čímkoliv, co je zrovna ve vzduchu, která je někdy popisována jako „usilování“, nevzešlo nikdy žádné ovoce ani žádná forma dobrého. Respekt by mělo být dokonavé a ne nedokonavé sloveso a měl by po něm následovat akuzativ, nemůžeme totiž mít respekt bez toho, abyste byli respektu hodní. Úcta by měla být aktem pocty, ne stavem mysli. Když se děvčata smějí a nemají čemu, říká se, že jsou hysterická, je ale mnohem hysteričtější být vážný o ničem.

Kdybych chtěl do moderního světa zavést demokracii (ohromující inovace) a kdybych zvažoval takové plány jako referendum nebo druhý hlasovací lístek, pak je tu jedna reforma, o které nevím, že by ji kdokoliv navrhoval: spočítal bych všechny občany, kteří nehlasovali pro významnou změnu tak, že hlasovali proti ní. To by vážné chlapíky povalilo. Není totiž spravedlivé, a není to ani užitečné, aby se z národa počítali jen vážní a dychtiví. Lhostejnost národa má značnou morální hodnotu, lhostejnost může být zrovna tak zdravá, jako může být vzrušení nezdravé. Normální občan musí mít možnost nad něčím si zaskuhrat a něčemu se smát, mělo by mu ale také být dovoleno nad něčím si zívnout. A toto jeho zívnutí by se mělo počítat stejně, jako se počítá jeho křik. Zdravá demokracie by měla zívat sborem, a když vážní lidé spustí povyk o té či o oné nudné záležitosti, všichni, kdo jsou opačného názoru by to měli dát najevo tím, že si dají ruce před ústa. Je totiž kritikou, mocnou a působivou kritikou, jakéhokoliv projektu, pokud nechává ohromné spousty velmi rozmanitých lidí nedbalé a opovržlivé. Lhostejnost je zbrojí příčetnosti. Představme si, že by někdo rozeslal list požadující, aby lidé hlasovali pro povinné chrániče hrudi a nikdo se nepřipojil. Vážní řeknou, že nikdo nehlasoval, já bych ale řekl, že hlasovali jednomyslně. Představme si, že bychom byli požádáni o podepsání petice proti nebezpečí vánočních petard. A představme si, že bychom ji nepodepsali. Opravdu si myslím, že by naše ticho mělo mít jistou váhu, i kdybychom zrovna hned nesepsali petici proti petici.

Jenže právě na tom by, v proklaté atmosféře vážnosti, kdokoliv důležitý trval. Ty, kdo podobně jako já považují jistá moderní hnutí za pomíjivé módy a výstřelky, nelze přimět k tomu, aby si myslili, že jejich vlastní síla je v tom, že si hledí svého a sami se do výstřelků nepouští. Jejich vzdor je nejúčinnější, když (podobně jako u člověka, který odmítá petici proti rachejtlím) „jejich odpovědí je jejich opovržení.“ Namísto toho se pouští do zakládání lig. Otevírají kancelář proti kancelářím nebo zakládají kluby proti klubům. Napadají mě dva zvláštní, ba komické případy. Existují například jakési instituce zvané socialistické nedělní školy. Předpokládám a věřím, že to jsou místa, kde se děti v neděli učí o socialismu. Nic jiného o nich nevím, vyjma toho, že jeden můj přítel jednou viděl nějakým parkem pochodovat smutnou řádku malých, útlých dětí, které malými, útlými hlásky prozpěvovaly ječivě a neživotně následující slova—
Kdy revoluce přijde,/ kdy revoluce přijde,/kdy revoluce přijde./Revoluce sociální.

Jistý nedostatek rozmanitosti ve znění této bojové hymny možná napomohl tomu, že se ji děti snadněji učily, ale (řekl bych) ne tomu, aby ji snadněji pochopily. A myslím, že každý člověk, který je pořád ještě oběma nohama mimo Bedlam (pověstný londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.), bude vědět, že děti nic takového chápat nemohou a ani nemají. Nejsem socialista, socialismus je na můj vkus příliš toryovský. I kdybych ale socialista byl, pořád bych ještě mohl být příčetným člověkem a nepokoušel bych se mluvit k malým dětičkám o odměně podle schopností nebo záložní armádě pracujících, ani bych otravoval Karlem Marxem ty, kdo se mají o dozvídat svatém Mikuláši. Nu, přirozeně byste předpokládali, že antisocialisté, tedy lidé, kteří jsou v boji právě a výslovně se socialismem, vystaví takovou pedanterii veřejnému posměchu a náležitě pojmenují absurditu zanášení takových věcí do dětského pokoje. Antisocialisté by, se značným účinkem mohli volat. „Podívejte se, co jsou tihle socialisté zač! Jak jsou odříznutí od lidskosti a humoru! Nevědí, co je dítě zač, nevědí, co je zač škola, a rozhodně neví, co je zač revoluce, jinak by tak neladící věci nemíchali dohromady.“ Říkají to ale antisocialisté, nebo říkají alespoň něco podobného? Kdepak, přátelé moji. Povím vám, co antisocialisté dělají. Četl jsem včera v novinách, že založili vážně míněnou oficiální organizaci nazvanou „Antisocialistická dětská liga“. Jaký to věk vraždění neviňátek! Představte si šestiletou holčičku jako socialistku nebo antisocialistku! To už by nám mohla povědět, co si myslí o bimetalismu (monetární standard měny založené v jistém poměru na zlatě a stříbře pozn. překl.), když jsme přitom.
Druhý případ je složitější, ale myslím, že je stejně pomýlený. Má se za to, ať už po právu či ne, ale v každém případě je to názor velmi rozšířený, že přítomnost ženy v onom drsném střetu politického davu, který je pojistným ventilem samosprávy, by ublížila jejímu jedinečnému postavení ve společnosti a rodině. Nejlepším argumentem pro to (ať už je to pravda či ne) je, že žena sama takové scény instinktivně nevyhledává. Jsem jedním z těch, kdo takový názor zastává a znám mnoho výtečných žen (stejně jako ohromný zástup obyčejných žen), které jej zastávají též. Jenže výteční budou spíše než instinktu věřit organisaci. Spěchají na tribuny, aby z nich prohlašovaly svou nenávist k veřejnému životu, i když by bylo mnohem působivější, kdyby prostě řekly, že je veřejný život nudí, což je pravda. Nechápou, že takové falešné mudrování jako je „pohlavní soudružství“ je nejlépe zabít jedním obrovským kamenným kyjem lhostejnosti. Na jedné či druhé straně to musí s hlasováním myslet vážně. Jenže tohe není vážné téma.

Skutečnou námitkou proti tomu, aby dítě bylo socialistou nebo antisocialistou je to, že je čímsi mnohem lepší, totiž dítětem. V takových otázkám je vůči nám podřazené, protože o nich nic neví, ale je nám také nadřazené, protože se nestará. Stejně tak opravdu nejde o to, že by (jak tvrdí odpůrci ženského volebního práva) ženy ničily britské impérium. Otázka zní, zda se britské impérium, kvůli nějaké poblázněné módě, nerozhodne zničit ženu. Poměrný význam ženy a britského impéria lze nejlépe odhadnout porovnáním muže a babylonské říše. Naši socialisté ani sufražisté politiku nerozbijí, obávám se. Nejhorší co mohou udělat je, že přilijí trochu jedu vážnosti do silné, nevědomé příčetnosti našeho plemene, naruší onu hlubokou a spravedlivou lhostejnost, na níž vše spočívá; ticho matky a bezstarostnost dítěte.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 307-311, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s