Jak správně věci odsuzovat (Illustrated London News 29. června 1912)

June 29, 1912 The Right Way to Denounce Things
Moderní svět nenosí své srdce na rukávu, ale spíš je v má v rukávu schované jako kartu falešného hráče nebo gardistův kapesník. Z různých důvodů, v neposlední řade kvůli velmi vysoké četnosti a rozmanitosti jeho výstupů, zůstává velmi tajuplný, pokud jde o jeho základní představy dobra a zla. Jeho přikázání jsou vytesána z velmi propletených hieroglyfů na velmi tmavých kamenných deskách a člověk neustále nachází věty a poznámky, které ho vedou k tomu, aby vážně přemýšlel, zda v pozadí smýšlení lidí není pověra nebo atheismus, nebo uctívání fetišů nebo ironie nebo zoufalství. Jeden proslulý milionář například nedávno v proslovu ke studentům řekl, že nedokáže pochopit, v čem je zábavné vtahovat do úst kouř a zase ho vyfukovat, nebo něco v podobném smyslu. Načež jedny noviny (a byly to dobré noviny se zdravou popularitou a bez sklonu a zájmu milionářům podlézat) podotkly, že dotyčný milionář je „příliš velký idealista“. Nu, co to asi může znamenat? Co může mít idealismus společného s nelibosti k vůni tabáku? Je spoustu věcí, u kterých „nechápu, čím jsou zábavné“, nikdy mi ale nebylo přiznáno uznání mých dalekosáhlých ambicí kvůli tomu, že tu zábavu nevidím. Když se mně číšník u večeře zeptá „Dá si pán ledvinky?“ odpovím „Děkuji, ne,“ protože je nemám rád. Ale číšník neříká, hlubokým tichým hlasem, „Pane, jste příliš dobrý pro tenhle mrzký svět: byl jste sem poslán spíš jako příklad, než coby spoluhříšník. “ Když mi bude holič radit, že by mi bylo veseleji, kdybych měl na vlasech Mugg’s Marmaline, pak pevně odpovím, že Mugg’s Marmaline ve vlasech nechci. Ovšem jak zřídka a vzácně holič odpoví: „Takové jest, pane, chování světcův, kteří jsou již téměř anděly: ale pro nás, kdo jsme vzešli ze země a prostého vzduchu, musí být takové věci spíše ideálem, než čímsi dosažitelným.“ Nevidím zábavu v lékořici, pokojovém golfu, grilovaných ledvinkách, sbírání známek, nebo šodó, nebo nošení rukavic nebo držení sluhy. Mohu také, se vší jemností vůči k milionářovým citům, že nevidím žádnou zábavu v přičítání nul v účetní knize, když jste starý člověk a nemůžete z nich udělat nic víc, než nuly. To jsou ale věci chuti a vkusu, a nikdy mně nenapadlo, že by to mohly být věci idealismu. Nikdy jsem neměl pocit, že by se mi hlava vznesla ke hvězdám, když jsem odmítl lékořici, nebo vystoupala na duchovní vrchol, když jsem odmítl šodó. Kdyby onen výtečný finančník řekl, že kouří rád, ale zdržuje se toho kvůli památce své pratety, nebo z úcty ke svatyni sv. Hilariona z Heliopolisu, nebo i jen proto, že by si myslel, že kouření člověka nebezpečně oslabuje, pak bych chápal, že se to označuje za idealismus asketického druhu. Pokud ale kouření nemá, pak je to, že se jej zdržuje, jen velmi rozumná poživačnost. Mám příliš mnoho tolerance k rozmanitým rozkoším lidstva, abych něco namítal, když si milionář užívá trochu té bezdýmosti, nebo si dopřeje upřít si cigaretku.

Co je ale skutečným důvodem pro velmi podivné rozlišování mezi tabákem a lékořicí? Jako by bylo proti samotným principům věku kultury a pokroku předpokládat i jen na okamžik, že když je někdo milionářem, může to mít nějaký vliv na jeho úsudek. Mohu jen předpokládat, že subtilnost nebo zvláštnost celé věci nespočívá v člověku, ale v látce. A jsem skutečně nakloněn myšlence, že na tom může něco být. To je důvod, proč říkám, že to může být téměř uctívání nějakého fetiše. Vypadá to, že v lidské mysli jako by byl jakýsi mystický materialismus, uctívání, nebo odpor a hrůza k, určitých strohých látek: jako by kouř byl jakýmsi zavrženíhodným kadidlem zahrnujícím modloslužbu, nebo jako by tabák byl materiálem příliš posvátným, než aby se dal spálit. Stejně se samozřejmě chovají k mnoha dalším podobným tabu stejného typu. S jakousi okultní intuicí právě tak považují biliárové koule za stejně nebezpečné jako dělové koule, ale kroketové koule za právě tak neškodné jako knedlíky. Existují samozřejmě racionalistické námitky proti tabáku, ale podobě jako racionalistické argumenty pro abstinování od alkoholu a pro sabbatarianismu se v posledním důsledku jeví spíše jako záminky. Je pravda, že tabák, třebaže není opojný, v jistém smyslu je drogou: to samé ale platí o čaji: a kolem čaje tito lidé tak ničemnou atmosféru necítí. Je pravda, že když se tabák užívá nerozumně a nevhod může vám pokazit chuť: ale to samé platí o sladkostech a tihle lidé kolem sladkostí tak ničemnou atmosféru nevnímají. Je pravda, že je to přepych, jen břitké a dráždivé polechtání či podráždění: to samé ale platí o pepři a hořčici a stovce dalších neškodných darech dobré paní domácí. Je pravda, že z něj zbyde jen kouř: ale totéž platí o všech světských mocech a rozkoších. Je pravda, že se obrací v popel, ale to my také. Možná právě to je součástí tajemství milionáře, a že ti, kdo si vybudovali silnou usedlost a na zemi nahromadili zlato, jsou tímto drobným a prchavým drobným potěšením upomínáni, že lidské tělo padá jako popel a jeho duše stoupá jako pára. Nemyslím, ale že je to tenhle pocit, jak říkám, nedokážu se dohadovat, jaký ten pocit doopravdy je.

Existuje ale jeden pohled na věc, který je k fanatikům trošku spravedlivější. Myslím, že převaha a nadvláda puritánů je špatná pro morálku, a to mnohem horší pro morálku, než pro potěšení z umění. Myslím ale také, že si svou nadvládu a převahu v jednom smyslu zasloužili. Zasloužili si ji proto, že celé masy naší podivné společnosti, masy, které by byly vyděšeny, kdybyste je za puritány označili, a přesto potajmu uctívají bohy, kterým se puritáni otevřeně klaní ráno i v poledne. Je zřejmé, že existuje mnoho lidí, kteří podobně jako onen novinář považují pana Carnegie za „příliš idealistického“, kteří ve svém srdci věří, že tabák znesvěcuje ideál života, využívají ale výhody svého přiznání, že se nehlásí k žádné hrdinské ctnosti. Nu, když lidé prohlašují něco takového, jde úspěch pravidla tam, kam ve sporech mezi hrdinským a nehrdinským, mezi vírou a malomyslností chodívá. Osobně, jak jsem už řekl, nedokážu představit, co to znamená, když se řekne, že je kouření špatné, než když budete tvrdit, že je špatné kýchání. Pokud je ale někdo jako špatné odmítne, pak nejspíš bude (v pravém slova smyslu) posvátným děsem pro všechny, kdo je považují za špatné, ale zachovávají si je. Takové protikuřácké náboženství je mizernější, než uctívání opice, ale i při uctívání opice lidé věří ve člověka, který skutečně věří v opici.

To je omyl cyniků, pokud tvrdí, že idealisté nemají úspěch. Idealisté, důslední idealisté, mají mnohem víc úspěchů, než kdokoliv jiný, protože nikdo nemůže být v klidu v přítomnosti ideálu, kterého se zřekl. Lidé se vždy ošívají a posouvají k širému moři, kde sedí fanatik. Je-li někdo označen za nepraktického visionáře, téměř mu nezbývá nic jiného než uspět. Jakmile je něco s určitostí označeno za nemožné, něco soupeřivého v člověku ihned přijme sázku a rozhodne se to provést. Před dvaceti lety lidé říkali, že socialismu je utopický, že „odporuje lidské přirozenosti“, že by „mohl docela dobře posloužit andělům“ a tak dál. A celou tu dobu socialismus obřími kroky nabíral tempo, přijímal tisíce do svých klubů a své proroky prosazoval do parlamentů a sněmů. Nyní lidé přišli na to, že socialismus je nevyhnutelný, a on se nám každým dnem vzdaluje.

Když člověka označíte ta příliš idealistického připouštíte, že našel cestu, a nakonec k němu bude vždy silou mocí taženi za ním. To je důvod, proč do jisté míry mají úspěch jak nejvyšší, tak nejnižší fanatici. Omlouvám se socialistům, že jsem je třeba i jen přirovnal k milionářům: postup je ale v jednom smyslu stejný. Je pravděpodobnější, že novináři, který označil milionáře za „příliš velkého idealistu“ milionář sebere jeho dýmku, než by on vrazil další dýmku do úst milionáře. Nu a já tvrdím, že ať už je o libůstku ušlechtilou, jako je socialismu, nebo libůstku hanebnou, jako je odpor proti tabáku, měli bychom je odsuzovat správným způsobem, totiž metodou, která je oslabuje a ne posiluje. Prostě řekněme, že socialismus není nic, co by se hodilo pro anděly, ale prostě věc, která se nehodí pro lidi, ne proto, že lidé jsou oproti socialismu níž, ale proto, že jsou výš. Protože čest, panství malého místa, obrana rodiny a racionální vzdor mocem světa nejsou věci, za které bychom se styděli, protože jsou to libůstky, které si dopřáváme ze slabosti, ale jsou to naše přirozená práva. A neříkejme o člověku, který opovrhuje tabákem, že je příliš idealistický, ale řekněme, že je příliš nervosní bez důvodu. Takové a rozmanitosti a rozkoše jsou, s uměřeností, součástí idealismu: země bez plotů není víc podobná ráji, an obloha bez mraků není víc podobná nebesům.

ZDROJ: ILLUSTRATED LONDON NEWS 1911-1913, STR. 315-319, G. K. CHESTERTON COLLECTED WORKS, VOL. XXIX, IGNATIUS PRESS, SAN FRANCISCO 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s