Nový pojišťovací zákon (Illustrated London News 27. července 1912)

July 27, 1912
The New Insurance Act
Je zvláštní, že zatímco naši byznysmeni se chlubí tím, jak jsou svižní a rychlí, naši reformátoři se pyšní svou pomalostí. Zatímco finančník vám čile sdělí, že jemu rozhodně tráva pod nohama vyrůstat nestačí, sociální idealista nejen považuje trávu vyrůstající pod jeho nohama a prorážející mezi řemínky jeho sandálů za vysoce vážný a velkolepý důkaz pomalého postupu evoluce, ale pokud tráva doroste dostatečně vznešené výšky, pak ji bude idealista i jíst. Sociální reformátor moderního druhu je vskutku člověkem uctívajícím přírodu—skoro bychom mohli říct, že se zbožně klaní zvířatům, i když zvířata, kterým se klaní není jehně nebo lev či holubice nebo orel, ba ani opice ne, ale hlemýžď. Zatímco člověk, který se živí obchodní reklamou, přírodní procesy popíše jako bleskově prováděné triky, takže vlasy tryskají z holé hlavy jako pramen ze suché země a ochrnulí hopsají jako kobylky, jen co ucítí konkrétní pilulku, sociolog na druhé straně velmi hrdě vysvětluje, že každé pravé vylepšení je jako ono vznešené zlepšení, které opici změnilo v člověka. Z celých dějin uvede vždy právě toto jedno vylepšení. Možná je to proto, že je to jediné vylepšení, na které může přijít. A ani to nemůže prokázat—protože to není zdokonalení v dějinách. To jsou ale jiné věci, nestačí zopakovat, že burzovní makléř si libuje ve své rychlosti, a reformátor má rád svou pomalost: byznysmen visí na světě telefonem, kdežto vědec ocasem.

Nu tato dlouhá perspektiva pokroku, jak bychom tomu mohli říkat, přináší třetí a ještě zvláštnější odrůdu těch, kdo jsou nejen politickými filosofy, ale politiky. Vyvolává zvyk nabízet cosi nového a často ohavného a spěšně dodávat, že v pomalé evoluci lidské společnosti toho přijde ještě spoustu. Někdy to má tu podobnu, že říkají, že nám letos dají něco, co rádi nemáme, ale příští rok nám k tomu dají v té záležitosti zalíbení. Někdy mluví tak, jako by mělo platit, že čím déle trvá zvyknout si na nějaké zlo, tím jistěji to musí být něco dobrého. Někdy to vypadá, že si myslí, že jako první musí přijít na řadu ta nejabsurdnější či nejméně důležitá součást nějakého plánu a to pak vypadá, jako když jakési ohromné zvíře do místnosti vchází pozadu a všechny děsí svým ocasem. Tato podivná politická směs ješitného profesora a snobského obchodníka vždy dává dohromady týž druh výtečného státníka. Politik se v mnoha ohledech podobá finančníkovi—především v ohledu finančním. Svým vážným a uklidňujícím ujišťováním, že přijde ještě mnoho změn a rozšíření, že nic v jeho ani žádném jiném plánu není konečné, že cesta teprve začala, že byl dán jen základní směr—zkrátka, že ať se nám to líbí nebo ne, přijde toho ještě spousta—připomíná ovšem politik sociologa. Běžní řemeslníci a obchodníci, podobně jako komedianti a majitelé cirkusů oblepují svá divadla a karavany plakáty „Právě začíná“, „Pouze dnes večer“, „Definitivně poslední vystoupení“. Politici ale ty své oblepují oznámeními sdělujícími „Ještě nezačínáme“, „Milenium nepřijde zítra“, „Představení Utopie bez mezí ode dneška za sto let.“ Ať už to ale dělají proto, že si myslí, že se lidem taková reklama líbí nebo proto, že vědí, že se lidem představení nelíbí, pochybuji o tom, že byt to sami dokázali říct.

Nu, když mi někdo říká, že mě čeká čím dál víc toho samého, chci znát, co to bude. A když slyším, že stejný princip lze aplikovat na mnoho dalších problémů, chci před zkoumáním problémů zkoumat princip. Když tedy pan Lloyd George říká, že jeho pojišťovací zákon (či pojišťovací zákon velkokapitalisty) je velmi dobrý zákon, ale je to jen počátek. Tedy, lze racionálně zastávat—i když já si to nemyslím—názor, že to je dobrý zákon. Nelze ale racionálně zastávat, že je to dobrý počátek, pokud nevíme, jaký asi bude konec. Co začíná pojišťovacím zákonem? Jaký je to princip, který lze dále rozšířit: Inu, odpověď se jeví propracovaně prostá a, nicméně, poněkud alarmující. Stačí, když se podíváme na hlavní principy zákona, tak jak je přiznává stoupenec zákona v jeho přítomné nerozšířené podobě. Vyslovuje jisté zřejmé věci o jistých stanovených osobách a věcech movitých a je li to pouze počátek, pak patrně rozšíří své principy na další osoby a movitosti. Nu a co se stane, pokud tyto principy, ať už jsou v tomto případě dobré nebo zlé, budou rozšířeny na další případy?

Například: první princip zákona je právní zadržení a uzavření jedné konkrétní části výdělku chudých, aby byly použity na jednu konkrétní část trápení chudých. Tuto definici nepopře žádný stoupenec zákona. Žádný přítel zákona nebude vyvracet, že silou odděluje část něčích příjmů na část jeho potřeb. Přítel zákona jen řekne, že si myslí, že je to potřeba tak velká a částka tak malá, že dělník, ať dobrovolně nebo z donucení, dělá skutečně výhodný nákup. O tom zde nediskutuji. Diskutuji zde toto: co budou takové věci znamenat, pokud budou dovedeny směrem své ústřední ideje. Osobně, kdybych byl chudý dělník, by se mi tahle představa nelíbila, a to ani ve svých zcela zvláštních a úzkých aplikacích na velmi široké a skutečné zlo—nemoci chudých. Vadilo by mi, kdybych nemohl ze zástavy dostat jediný nástroj, který mohu použít a neutěšilo by mně pomyšlení, že mohu bezpečně mít svůj díl komplikovaných nemocí. Hněval bych se, pokud by mému synovi ujela poslední tramvaj a přišel o práci kvůli tomu, že by chyběla částka stojící nyní jako hradba mezi mnou a zarděnkami. Poněkud bych zahořkl, kdybych téměř ušetřil na snubní prsten, ale nemohl bych si ho koupit, protože jsem tak pevně chráněn proti možnosti cholery a ztuhlému kolenu. To ale vyvolává další otázky. Připusťme, že se nemoc odděluje od dalších trápení chudých natolik, aby bylo představitelně rozumné vynutit pro ni zvláštní zajištění. Přesto se ptám, je-li v tomto případě oddělení správné, co se rozumí rozšířením jeho principů na další problémy? Co se rozumí tím, že má být „více“ takové legislativy? Jakého druhu zákonů je tento zákon, jak se o něm říká, „počátkem“?

Nakolik lze smrtelnickým rozumem poznat, jediným možným rozšířením bude odebírání dalších drobných sum chudákovi a jejich zamykání do dalších malých schránek, aby se užívaly pro více a dalších malých účelů. O pojištění se může mluvit jak o „počátku“ zákonů, které oddělí sumu na vykoupení nástroje, aby tak nemohla být použita na zaplacení tramvaje. O pojištění se může mluvit jak o „počátku“ zákonů, které oddělí sumu na zaplacení tramvaje, aby tak nemohla být použita na zakoupení snubního prstenu. A nakonec bude spokojený dělník sedět obklopený jakýmsi kruhem maličkých peněžních schránek, obsahujících celou jeho mzdu a celou oddělenou pro jeho věřitele. Nyní je to jedna schránka (obsahující jeho peníze, ale od které nemá klíč ) označená „doktor“. Až ale tahle blažená legislativa doopravdy „začne“ přibudou další malé schránky označené „hokynář“, „zelinář“, „trafika“, „zubař“ atd.

Netvrdím, že kdokoliv něco takového navrhuje, ani v nejmenším neříkám, že kdokoliv, kdo schvaluje pojišťovací zákon musí něco takového navrhovat, ale se vším důrazem říkám, že je to jediný druh záměru, který si dokážu představit jako další provádění principů zákona, je to jediná věc, jíž si dokážu představit, že by tento zákon mohl být nazýván „počátkem“.

Stejné to samozřejmě je s řadou dalších aspektů, příliš zajímavých, než abych se jim věnoval zde. Další hlavní princip zákona (v jeho odlišnosti od praktického účinku, ať dobrého či špatného) je v uznání či rozeznání zákona, že jistí lidé se musí lopotit a dřít a druzí si je k té lopotě a dřině najímají, tedy první formální popření svobodného občana, které máme od pádu Říma. Představme si ale, že takto počíná zdravý princip, jak bychom ho rozšířili? Mám za to, že rozdělením lidí na více a více tříd, pověřením hospodyní, aby střežily svědomí kuchařky a kuchařkám dát totéž pověření, pokud jde o služky. Je to jistě „počátek“.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 331-335, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Módní sufražetky a skutečná ženskost (Illustrated London News 20. července 1912)

July 20, J 912
Fashionable Suffragettes and the Truly Feminine
V debatě na jiném místě jsem měl příležitost říct, že i když jsou zábavy našich nižších tříd často hloupé, nemotorné a groteskní, ve skutečnosti na tom nejsou nijak hůř než kratochvíle našich vyšších a středních tříd. Konkrétní případ, který se v diskusi objevil, se týkal toho, že si o státních svátcích pouliční prodavači a prodavačky mění své klobouky a čepce. Podotkl jsem, že mě to neodpuzuje o nic víc než mnohé oblíbené konvence, načež jeden gentleman napsal všímavý dopis, ve kterém mě popsal jako typického „Jindru z doby Jindrů“. Jak rád bych si takový kompliment zasloužil, jenže jako mnoho jiných z mé třídy nedokážu ani tak pořádně pracovat, ani se tak pořádně bavit jako lidé, kteří si o státních svátcích vyměňují pokrývky hlavy. Jen o pár dní později ale bylo kupodivu moje tvrzení o podobnosti všech tříd ve veselé pošetilosti zvláštním způsobem potvrzeno. Vypravil jsem se na jednu garden party víceméně stylové a nezřetelně vojenské povahy, kde se páni opravdu vystrojili a měli dámské klobouky a bavili se tím opravdu dobře, zrovna tak, jako by se bavili pouliční prodavači. Chcete-li, můžete to označit za vulgární, a přísně vzato, to můžete popsat i jako idiocii. Není na tom ale nic špatného a nic zvlášť plebejského. Když vás někdo zesměšní proti vaší vůli, je to, nebo může být, zlé počínání, protože může být spojené se zotročením a ponížením člověka. Když se ale zesměšníte sami, není to zlé, ale naopak ctnostné, protože je to jasnější stránka pokory. Takové trojčení navíc zahrnuje mnoho nahodilé upřímnosti a vyznání věcí, tak jak jsou, jemuž mohou strojeněji vážné skupiny obvykle uniknout. I proto je konversace těch nejvíce převelice vážných lidí tak krajně neskutečná, vůbec když přijde na tuhle věc pohlaví. A já mám mnohem raději Jardy, kteří chtějí, aby si muži a ženy vyměňovali klobouky, než intelektuály, kteří, kteří chtějí, aby si vyměňovali hlavy.

To mě ale přivádí k dalšímu a ještě podivnějšímu komentáři k tomuto textu. Když si pohlaví vyměňují klobouky, není to nijak zvlášť demokratický vtip, ale je to ve své plnosti a vůni víceméně moderní vtip. Pro nejlepší a nejušlechtilejší mysli v mnoha předchozích stoletích neměla tato kratochvíle tak silnou a jemnou přitažlivost z toho zcela prostého důvodu, že ony čepce a klobouky nebyly zas tak odlišné. Kdyby si Karel I. vyměnil v nějaký veřejný nebo vznešený státní svátek klobouk s Henriettou Marií, nemohl by se ten žertík svou úrovní rovnat těm, které provozovali někteří z divočeji řádících a hýřících kavalírů, i když by mnohem více odpovídal osobní vážnosti samotného Karla. Ony dva klobouky, oba s širokým okrajem a vysokým dýnkem, by se lišily hlavně chocholem, sponou nebo rozetou a mohly být skoro doslova stejné. Rozhodně by nebylo nic komického jen na tom, že by muž nosil vysoký, převažující se klobouk s peřím. Když šel Karel I. na představení Shakespearových her (které měl ve velké oblibě), velmi doufám, že si svůj klobouk sundal stejně, jako to dělá moderní dáma, i když přitom nemusel nedůstojně zápasit s jehlicemi. Tuto podobnost oděvů obou pohlaví zřejmě nevykazuje veškeré dobové odívání, ale většina období ji vykazuje spíše větší, než naše a předchozí století. Římské dámy nosily ve vlasech spoustu ozdob, které římským mužům mohly připadat zženštilé, ale pro obě pohlaví bylo docela běžné zakrývat si hlavu šatem nebo pláštěm. Středověké ženy, zejména ve fantastickém soumraku středověkého světa, nosívaly různé vysoko trčící a hrozné pokrývky hlavy, které vypadají spíš jako hlavy žiraf, nebo chrličů, spíš než čepce lidských bytostí. Muži nenosili přesně to samé, ale základní záměr nosit čepec byl pro oboje stejný. Podobně obecný dojem vyvolávaný holením mužských tváří a pudrováním ženským vlasů byl učinit alespoň mužské a ženské hlavy podobnými. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta si nebyli, odhlížeje do pohlaví, podobní postavou nebo fysickým typem. Když jim ale byly sťaty hlavy a ukázány davu, bylo docela snadné je zaměnit. Podobně cítí většina z nás vnímá pronikavou podobnost mužů a žen orientálních národů, ale to může být dojem subjektivnější a více zakotvený v jejich vzdálenosti. Je v každém případě zvláštní, že vzájemný trik s klobouky zcela jistě získává nejvíce své veselosti z krajního protikladu, který je moderní.

Stojíme před podivným faktem, že v době, kdy si ženy nárokují co nejvíce maskulinní status, oblékají se nanejvýš žensky. I tehdy, když požadují, aby byly v jistých nových ohledech rovné a neodlišitelné, oblékají se tak, aby je bylo možné rozeznat i jako tečky na obzoru. Moderní, trendu dbalá žena, která je často sufražetkou, mluví o „rytířství“ s opovržením a dává najevo, že to neznamená a nikdy neznamenalo víc, než to, že muž smekne klobouk. Ona sama se ale sama sotva činí věci rovnými či shodnými: na matiné a politické schůze se obléká tak, že to, co dřív dělal gentleman, aby uctil dámu, musí nyní udělat dáma, aby uctila gentlemana. Znamená-li mužská rytířskost v praxi jen smekání klobouku, pak stejně tak platí, že ženin veřejný zápal a občanství znamená to, že smeká svůj klobouk. Vůbec se tomu nešklebím: je to velmi skutečný projev veřejného ducha: možná jediný skutečný projev veřejného ducha, který politici ženského pohlaví, nebo kteréhokoliv, konají.

Nutno dále poznamenat, že módní ženské odění není jen ženské, ale ženské bujaře a fanaticky. Současně s tím, jak aristokratická sufražetka neustále zdůrazňuje, že už nebudou hračkou, panenkou, dívenkou k tanci, pouhou ozdobou či rozkoší, obléká se víc a víc, jako by byla právě tím. Nikdy dřív v lidských dějinách, nutno říci (vyjma asi tří období skutečně mimořádného úpadku), nebylo méně pochopení pro to, že tělo je něco víc, než šat nebo že duše je cokoliv víc než tělo. Nikdy nebylo pro muže méně možné nosit peří, než v téhle době, kdy ženy nosí volské kůže a modré rosety. Nikdy nebylo více skutečně směšné nebo nemožné pro muže nosit ženský klobouk, než v době, kdy bylo tomuto klobouku dovoleno překážet ve výhledu jak na politiky, tak na panáky. Moc na tom nesejde, horší ztrátou jsou panáci, fakt ale zůstává. Hra na výměnu klobouků nebyla nikdy víc šokující ani pokořující. A chceme-li znát smysl tohoto rozporu, pak musíme kopat velmi hluboko.

Nemám v úmyslu a rád říkám, že ani nemám místo, kopat nijak hluboko a podobenství z Písma nasvědčuje, že obvyklou metodou politika v takovém případu je sprásknout nad otázkou ruce. Ale novinář bývá, i v tom nejhorším případě (jako nyní), i kdyby to mělo být jen kvůli spěchu, poctivějším člověkem. Kopat nemohu a žebrat s rukama sepjatýma se stydím. Jediné, co k téhle věci řeknu je toto: jedna žena, kterou znám, osoba silného úsudku a výjimečného nadšení pro své pohlaví, si myslí, že současný rozruch pochází z toho, že jsou ženy příliš ženské a vidí v tom netrpělivost s odklady, opovržení legalitou a zuřivé osobní loyality školaček. Sám o tom soudy vynášet nemohu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 328-331, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Krotkost moderní reformy (13. července 1912 Illustrated London News)

July 13, 1912 The Tameness of Modern Reform
Jelikož jsem se se minulý týden zmínil o knize The Great State , která mi byla laskavě zaslána, je zřejmě správné, abych mezi řečí poznamenal, že mě pan Wells označuje ne za konservativce, ale za konservátora nebo konservu, nebo cosi takového. Dobrá, dobrá, ať o mně říká, že jsem houština z kapradí, nebo konstrukce na pnutí okurek, jen pokud bude dál psát tak zajímavé věci: zde se nebudu zajímat jeho zajímavým příspěvkem, ale dalšími věcmi z téže knihy.

Všechny společenské spekulace dnešní doby v sobě mají cosi, co člověka nutí hledat metaforu, která by to vystihla. Kdybych o těchto lidech řekl, že neví nic o historii, myslili by si, že tím chci říct, že nikdy nechodili do školy. Kdybych řekl, že nemají žádné tradice, mohli by si (nebesa ať jsou jim milostiva) myslet, že si myslím, že nikdy nechodili do soukromé školy. Nejbližší obraz, který vyjadřuje, co myslím, je asi tenhle. Jsou jako bohatí lidé, kteří se usadili v lóži v polovině druhého dějství: jsou vybíraví, kritičtí, mohou být bystří a přesní, ale nikdy nebyli u ničeho na počátku. Například nejsou nikdy u, abychom tak řekli, počátku sporu. V The Great State se má vážená nepřítelkyně slečna Cicely Hamilton důležitě ptá „Mají ženy rády domácí práce?“. Neptá se „Má vůbec někdo rád nějakou práci?“ Ale to je zjevná první otázka. Pokud si ji položíte, brzy zjistíte, že fakta zapadají do jistých férových proporcí, jako třeba, že si můžete vážit své práce, aniž byste ji měli rádi, nebo ji můžete mít rádi, aniž by se vám na ní vše líbilo, nebo se vám sice může líbit výsledek, aniž byste měli rádi proces, který mu předchází. Pak, když jste dobře pochopili, co práce je, můžete se docela dobře ptát, co je to práce, můžete se docela dobře ptát, zda je něco zcela zvláštního a jedinečného na domácích pracech—zda je na nich něco, kvůli čemu by byly horší než práce na poli nebo v kanceláři. Okamžitě přiznávám, že jedna zvláštní a jedinečná věc na nich je—totiž fakt, že i když mohou být domácí práce jakkoliv příležitostné, může na ně přijít řada kdykoliv ve dne či v noci. Pomyslel jsem na to proto, že jsem z uvažováním začal ze správného konce, ale slečna Cicely Hamilton na to nutně pomyslet nemusela. Ona jen spustí příval sarkastických komentářů o představě, že by žena mohla „mít ráda“ svou práci, jako by nikdo jiný nepracoval, nebo všichni ostatní svou práci měli rádi.

Názory těchto pozdě příchozích návštěvníků divadel jsou podivně divoké a prazvláštně krotké. Myslím ale, že zvláštnější je jejich krotkost. Jak řekl Alexander Selkirk o ostrovních zvířatech, jejich krotkost mě šokuje. Kdybych měl říct „Anglie musí kolonizovat Plejády“ byli byste překvapeni. Kdybych ale dodal, „Naštěstí ale naše drahá královna Viktorie je pořád naživu, aby nad nimi vládla,“ byli byste myslím překvapeni ještě víc. Kdyby vám někdo řekl. „Slyšel jsem, že kočáry bude brzy pohánět síla vůle,“ asi byste si o něm mysleli, že je dost praštěný, ale dost praštěných lidí jste potkali spoustu. Kdyby vám ale někdo řekl: „Slyšel jsem, že povozy bude brzy pohánět pára,“ chodili byste za ním v davech ulicemi. Taková nevědomost by byla úžasnější, než prorocké vědění. Právě taková kombinace divoké vědy s mírnou nevědomostí mě pronásleduje v dílech jako je The Great State , které jsem právě citoval.

Zdálo by se docela podivné, že by žena měla, třeba i jen hypoteticky či podmíněně, říkat, že „nevidí žádnou škodu, když se instinkty jejího pohlaví a mateřství nechají vyhasnout.“ Není to samozřejmě nic vážného, autorka to jen předpokládá jako možný důsledek některých dalších idejí, ale už jen to, že něco takového přišlo někomu na mysl může vypadat jako výlet k vnějším hranicím šílenství. Už jen styl a zvuk takových slov vypadá, jako kdyby někdo říkal: „Proč oživovat starou instituci Smrti?—je to docela mrtvá litera.“ Je to také něco podobného jako říkat: „Rána a večery se už přihází tak zřídka, že ranní modlitby můžeme docela klidně zrušit.“ Přece ale i když už jen pohybovat se mezi takovými obrazy je podivné, není to ve skutečnosti to, co by mě překvapovalo nejvíc. Na dotyčné autorce mě osobně nepřekvapují divné věci, které si myslí, že zná, ale naprosto běžné věci, které neví.

Slečna Hamilton, stejně jako další autoři obsažení v The Great State , si naprosto oprávněně vymýšlí imaginární stát a národ, který by jí přesně vyhovoval. Je docela nevýslovně nepravděpodobné, že se na této zemi kdykoliv přihodí cokoliv, co by ona, či ti další, chtěli, nikdo s velkorysou myslí ale nebude mít pocit, že by to nějak umenšovalo důstojnost jejich snů. Slečna Hamilton si může dělat radost světem, o kterém si myslí, že musí existovat, a mně nijak nešokuje, že se její ideál liší od mého. Šokuje mě ale, že také popisuje svět, který existuje a její popis se světu, který existuje, podobná jako zahrada Hesperidek nebo Země, kde žijí Jumblies. „Jednoho by napadlo, že ženy dosáhnou svobody myšlení a jednání víceméně stejným způsobem, jakým ji dosáhly a dosahují další podrobené třídy—postupně a více či méně pomalu“. Právě taková tvrzení mě vedou k úvahám, zdažlipak slečna Hamilton nežije na měsíci. Lord Tennyson, který nežil na měsíci, ale na ostrově Wight (což je prakticky hned vedle) a který záměrně ztratil kontakt s většinou praktického společenského života, skutečně řekl „Svoboda se pomalu šíří směrem dolů“ v naší nedávné anglické historii, já ale mám pochybnosti, zda by to třeba i sám lord Tennyson řekl nyní. Svoboda se nerozšiřuje směrem dolů, ona dolů o překot padá. Podrobené třídy „nedosahují“ svobody jednání a myšlení. Přichází o ni „postupně a více či méně pomalu“.

Právě to je tak podivně zajímané na postoji této dámy. Její pojetí ženských možností mohou a nemusí být skutečné listy ze Sybiliny knihy, ale své představy o politických realitách prostě převzala z hodně špatných starých čísel toryovských novin. Její emancipované ženy mohou jednoho dne existovat. Její emancipovaní muži prostě neexistují. Není po nich ani stopy a v temném rozpoložení by jeden mohl říkat, že není naděje, že by se mohli objevit. Myšlenka, že by se matky obešly bez mateřských instinktů můžeme označit za fantasii—byť ne zrovna příjemnou fantasii. Ale to, že se dělníci budou muset obejít bez pěti šilinků na uhlí nebo šestipence na pojištění je fakt a to fakt, který lze změnit jen vskutku prudkým činem. Dalším omylem, který totiž slečna Hamilton pokojně zdědila po Tennysonovi a toryovských novinách, je totiž představa, že všechny takové emancipační akty, mají-li být úspěšné, musí být pomalé. To je zcela nehistorická představa. Většina lidí, kteří byli kdy vůbec osvobozeni, byli osvobozeni buď škrtem pera, třeba jako ruští nevolníci, nebo ostrou a nelítostnou občanskou válkou, jako třeba američtí černoši. A pro kohokoliv, kdo v moderní anglické legislativě nachází útisk, ani zdaleka neplatí, že by měl věci dělat pomalu, pravda je taková, že si bude muset počínat nezvykle čile, pokud má vůbec něčeho dosáhnout.

To je to, co považuji za podivné spojení divokosti na poli fantasie s krotkostí na poli informací u těchto spisovatelů. Kdyby byl dámský pokoj vyzdoben jen futuristickým obrazem a vyblednou barevnou litografií prince manžela, dal bych z hlediska inteligence přednost jím, ale přítomnost obou by mě mátla. Kdyby dáma v jedné ruce nesla slušný zelený karafiát a v druhé staré paraple, dal bych z estetického hlediska přednost parapleti, o obojím dohromady bych si ale myslil cosi o tom, že je to krajní případ toho, když vaše pravice neví, co dělá levice. A má-li dáma vpředu své mysli maneadovskou vizi bezpráví a svobody a v pozadí jejího myšlení jsou představy dámy z Primrose League o opatrné poloviční sebedůvěře pracujících tříd, jsem podobě zmaten výstředností a konvenčností. Jsem si ale jist, že konvenčnost jez z těch dvou hlubší.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 324-328, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Zhroucení stranických nálepek (Illustrated London News 6. července 1912)

July 6, 1912
The Collapse of Party Labels
Všímám si, že pan H. G. Wells s velkým vtipem a značnou přesností popisuje ideál můj a některých mých přátel jako „pojetí ovíněných, hlučně pozpěvujících, zemitých, klopotných, obyčeji ovládnutých, zdravých a nehygienických mužů.“ Je to tedy vskutku veselé pojetí, musím říct. Nechci tu ale psát o této egoistické pravdě, ale o jedné zvláštnější věci více hodné veřejného zájmu, který se pojí k tomu, co následovalo. Slova, která jsem citoval, jsem nečetl v páně Wellsově knize, ale v recenzi na ni v jednom výtečném týdeníku. A po těchto slovech kritik, který již dále pana Wellse necitoval, ale předpokládám, shrnoval, pokračoval: „“Nejsme ale hnáni zpět k tomuto konservatismu , ani jakémusi bezcílnému pokroku běžného radikála či socialisty.“ Podívejte se na ono slovo konservatismusa přemýšlejte—přemýšlejte pořádně a Anglii snad bude ještě možné zachránit.

Pokud chce někdo velmi jasně vidět, co někteří z nás mají na mysli, když tvrdíme, že stranické loyality již nadále neodpovídají přesvědčením, může to vidět v tomto použití slova „konservativní“ a v podobném užití slova „liberální“, které budu brzy citovat z téhož vydání stejného listu. Doklad zhroucení strany je zde, v tomto faktu: už ani nemůžete použít jméno strany ve větě, aniž byste se nedostali do rozporu s jejím smyslem. Volat „Konservativci, vzhůru za celní reformu!“ je něco jako volat: „Neživé předměty, žijte svým životem!“ A třeba i „Radikálové musí podporovat vládu“ je trochu jako říkat „veřejní analytici musí podporovat mlékaře.“ Obrátit konkrétní anglickou obchodní politiku může být správné, ale není na tom nic zvlášť konservativního. Posilovat státní exekutivu nehledě na všechny protesty může být správné, ale není na tom nic zvlášť radikálního. Nechci se tu ale zabývat těmito čistě politickými záležitostmi, ale širší záležitostí, kterou onen týdeník otevřel, totiž naším obecným národním ideálem: a onou souběžnou větou v témže vydání. Slova jako „liberální“ nabývají na velikosti s malým počátečním písmenem.

Nu, co tedy kritik z týdeníku měl na mysli, když mě označil za „konservativce“ (k čertu s jeho drzostí, byl to velmi dobrý článek?) Opakuji, co chtěl říct tím, že označil za „konservativní“ muže ovíněné, hlučně zpívající, dodržující obyčeje, zemité, zdravé a tak dále? Konservativní zřejmě znamená, že snažit se udržet zemi takovou, jaká je. Jak vypadá naše země dnes ráno? Hlučně zpívá? Odhlížeje od toho, že opravu nemá, o čem by si zrovna mohla vyzpěvovat, je notoricky známá tím, že nezpívá: je notoricky známé nyní, a bylo tomu tak odedávna, že Angličan je docela hrdý na to, že nedává své pocity najevo hlučným, lyrickým nebo symbolickým způsobem. A je snad ovíněný? Od středověku tu žádné vinice nejsou, a ani jeden člověk ze čtyřiceti si nemůže dovolit nejlevnější klaret. A třebaže se ve slumech pije až běda, a v elegantních kruzích bývají omámení ještě hůř, je pan Wells příliš velkomyslný a chápavý, když naznačuje, že chci, aby lidé byli „ovínění“ v tomto slova smyslu. Je zemitý? Zjevně ne. Od sazí ušpiněný by bylo jistě výstižnější. Celý náš civilisační rámec je průmyslový, ne zemědělský, bylo by nutné ho téměř rozbít na kusy, aby ho bylo možné znovu poskládat jako zemědělský. Lopotí se? Ano, bez zpěvu, bez vína, bez výhledu na přírodu: ale ano, lopotí se, jak se patří—nebo spíš, jak se nepatří. Tohle je jediná věc, kterou náš pokrok dokázal „konservovat“: prokletí po Pádu. Ale ani zde nejsou slova zvolena šťastně: největší fakt našeho života je nyní v tom, že zdržování se práce (ona veselá věc) bylo jednou třídou tak ostouzeno jako rozkoš, že to druhá třída používá jako zbraň. Ovládaný obyčeji? Právě naopak samozřejmě. Ve velkých určujících městech a čím dál víc i v hrabstvích kolem nich, jsou lidé čím dál víc kočovníky a valící se kameny si nehromadí žádné obyčeje. Rodiče a děti jsou si pravděpodobně vzdálenější a jejich způsoby (ba i třída) se liší víc, než v jakékoliv dříve známé společnosti. Je, abychom použili páně Wellsovu poslední a milou frázi „zdraví a nehygieničtí“? Bylo by těžké představit si společnosti, kde by bylo více hygieny a méně zdraví.

Docházíme tedy k tomu, a mohli bychom shrnout takto: Protože chci téměř cokoliv, co ještě neexistuje, protože chci z mlčících lidí udělat lidi zpívající, protože bych se radoval, kdyby se země bez vína stal vinorodý kraj, protože bych svět nájemných otroků změnil ve svět svobodných malorolníků, protože dáváme přednost zdravé zaměstnanosti před ohavnou nezaměstnaností, protože chci, a lidé ovládání výstředními nápady někoho jiného byli řízeni svými vlastními zákony a svobodami, protože nenávidím zavedenou špínu a zášť víc, než zavedou čistotu, protože zkrátka chci změnit skoro vše, co tu je—přijde proklatý, povýšený, vysoce počestný, obavami o svět naplněný, do nebes čnící, nimravý, hlavy rozbíjející akademický škrabák a nadává mi do konservativců!

Omlouvám se! Už pokračuji. Pokud se vám zdá, že chovám i jen nejmenší zášť vůči mimořádně rozumnému kritikovi, kterého jsem právě popsal, pak nerozumíte abstraktním vášním intelektu, a také nerozumíte vtipu. Zajímá mně jen to, co měl autor na mysli, když spojil tak obrovské a násilné změny s pouhým uchováváním a předpokládám, že to byla nejasná idea (do značné míry oprávněná), že i když lidé nyní taková lidská práva nemají, měli alespoň jejich náznak ve vzdálené minulosti. K tomu mohu říct jen dvě věci. Za prvé, je-li dělení velkých statků konservací, pak pochybuji, že si to myslí majitelé, je-li obklopení pracujících jejich vlastními cechy a zvyky je konservace, pak pochybuji, že si to myslí zaměstnavatelé. Za druhé, je-li ohlížení se za šťastnějšími historickými a téměř prehistorickými časy toryovství, je-li utváření všeho po vzoru nejen staršího, ale prostšího státu je toryovství—pak ta nejtoryovštější věc, která se kdy přihodila, byla francouzská revoluce.

Nu pokud jde o mého bratra „liberála“—myslel si snad, že unikne? Napsal do téhož týdeníku dopis, ve kterém vyjádřil šok, překvapení a znepokojení nad tím, že „liberální“ list byl tak „reakcionářský“, že se stavěl proti návrhu zákona o slabomyslnosti tedy návrh zákona pro věznění bez soudu pro kohokoliv z chudých lidí, kdo je příliš inteligentní, než aby je bylo možné označit za idioty. Nezabývám se tu ale vlastnostmi samotného zákona. Eugenika není tématem pro slušnou, uvolněnou konversaci. Vynaložte úsilí, které by otřáslo zemí a a přepokládejte na okamžik, že by tento návrh zákona byl dobrý. I v takovém případě by to nebyl nijak zvlášť „liberální“ zákon. Onen liberální dopisovatel jedním svým postřehem děsivě osvětlil zkázu a nerozum, do nichž liberalismus upadl. Řekl, že my, kdo se proti zákonu stavíme, bráníme veškeré „konstruktivní“ legislativě.

Nu, často jsem zde poukazoval na to, že každý lidský počin je konstruktivní i destruktivní. Když vytvoříte plamen, zničíte zápalku, když vykouříte cigaretu, vytvoříte pěknou hromádku popela. Nu, tento vzácný „konstruktivní“ návrh zákona ničí mnoho věcí—počínaje nenarozeným dítětem. Jediné, co staví a tvoří j vězení. Nu, budova vězení může asi být stejně elegantní a zdobná jaké každé jiné architektonické dílo. Je to ale jistě jedno z nejméně „svobodných“ či liberálních z takových umění. I kdyby bylo v pořádku zavírat více lidí bez nějakých ohledů na Habeas Corpus, člověka to těžko vyděsí, protože pochybnosti či odsudky takového návrhu pochází od „liberálního“ listu. Odkud od jinud by měly pocházet, i kdyby byly mylné.
A tak vidíme, že se v jedněch novinách za šest pencí sešly dva příklady zhroucení názvu strany. Není to tak, že by jméno nic neznamenalo. Jde o to, že vždy znamená pravý opak toho, co myslí pisatel. Člověk, který mě chce skutečně odsoudit jako zbožného nebo romantického člověka, nebo revolucionáře, nebo něčeho jiného, co si myslí, že jsem, mě musí označit za konservativce, což je to poslední, co bych ve skutečnosti byl. Když chce někdo vysvětlit, že návrh zákona o přihlouplosti je opravdu pokrokový, nebo jednoznačně vědecký, nebo v každém případě „pokročilý“, musí říct, že je jistě „liberální“—což zjevně není. Snaží se vyjádřit své zděšení nad tím, že „liberální“ list odporuje „konstruktivnímu“ návrhu zákona. Ale slova nemohou vyjádřit jeho děs. Tyranie může být právě tak konstruktivní jako svoboda. A platí to ještě mnohem víc—v současné době.