Krotkost moderní reformy (13. července 1912 Illustrated London News)

July 13, 1912 The Tameness of Modern Reform
Jelikož jsem se se minulý týden zmínil o knize The Great State , která mi byla laskavě zaslána, je zřejmě správné, abych mezi řečí poznamenal, že mě pan Wells označuje ne za konservativce, ale za konservátora nebo konservu, nebo cosi takového. Dobrá, dobrá, ať o mně říká, že jsem houština z kapradí, nebo konstrukce na pnutí okurek, jen pokud bude dál psát tak zajímavé věci: zde se nebudu zajímat jeho zajímavým příspěvkem, ale dalšími věcmi z téže knihy.

Všechny společenské spekulace dnešní doby v sobě mají cosi, co člověka nutí hledat metaforu, která by to vystihla. Kdybych o těchto lidech řekl, že neví nic o historii, myslili by si, že tím chci říct, že nikdy nechodili do školy. Kdybych řekl, že nemají žádné tradice, mohli by si (nebesa ať jsou jim milostiva) myslet, že si myslím, že nikdy nechodili do soukromé školy. Nejbližší obraz, který vyjadřuje, co myslím, je asi tenhle. Jsou jako bohatí lidé, kteří se usadili v lóži v polovině druhého dějství: jsou vybíraví, kritičtí, mohou být bystří a přesní, ale nikdy nebyli u ničeho na počátku. Například nejsou nikdy u, abychom tak řekli, počátku sporu. V The Great State se má vážená nepřítelkyně slečna Cicely Hamilton důležitě ptá „Mají ženy rády domácí práce?“. Neptá se „Má vůbec někdo rád nějakou práci?“ Ale to je zjevná první otázka. Pokud si ji položíte, brzy zjistíte, že fakta zapadají do jistých férových proporcí, jako třeba, že si můžete vážit své práce, aniž byste ji měli rádi, nebo ji můžete mít rádi, aniž by se vám na ní vše líbilo, nebo se vám sice může líbit výsledek, aniž byste měli rádi proces, který mu předchází. Pak, když jste dobře pochopili, co práce je, můžete se docela dobře ptát, co je to práce, můžete se docela dobře ptát, zda je něco zcela zvláštního a jedinečného na domácích pracech—zda je na nich něco, kvůli čemu by byly horší než práce na poli nebo v kanceláři. Okamžitě přiznávám, že jedna zvláštní a jedinečná věc na nich je—totiž fakt, že i když mohou být domácí práce jakkoliv příležitostné, může na ně přijít řada kdykoliv ve dne či v noci. Pomyslel jsem na to proto, že jsem z uvažováním začal ze správného konce, ale slečna Cicely Hamilton na to nutně pomyslet nemusela. Ona jen spustí příval sarkastických komentářů o představě, že by žena mohla „mít ráda“ svou práci, jako by nikdo jiný nepracoval, nebo všichni ostatní svou práci měli rádi.

Názory těchto pozdě příchozích návštěvníků divadel jsou podivně divoké a prazvláštně krotké. Myslím ale, že zvláštnější je jejich krotkost. Jak řekl Alexander Selkirk o ostrovních zvířatech, jejich krotkost mě šokuje. Kdybych měl říct „Anglie musí kolonizovat Plejády“ byli byste překvapeni. Kdybych ale dodal, „Naštěstí ale naše drahá královna Viktorie je pořád naživu, aby nad nimi vládla,“ byli byste myslím překvapeni ještě víc. Kdyby vám někdo řekl. „Slyšel jsem, že kočáry bude brzy pohánět síla vůle,“ asi byste si o něm mysleli, že je dost praštěný, ale dost praštěných lidí jste potkali spoustu. Kdyby vám ale někdo řekl: „Slyšel jsem, že povozy bude brzy pohánět pára,“ chodili byste za ním v davech ulicemi. Taková nevědomost by byla úžasnější, než prorocké vědění. Právě taková kombinace divoké vědy s mírnou nevědomostí mě pronásleduje v dílech jako je The Great State , které jsem právě citoval.

Zdálo by se docela podivné, že by žena měla, třeba i jen hypoteticky či podmíněně, říkat, že „nevidí žádnou škodu, když se instinkty jejího pohlaví a mateřství nechají vyhasnout.“ Není to samozřejmě nic vážného, autorka to jen předpokládá jako možný důsledek některých dalších idejí, ale už jen to, že něco takového přišlo někomu na mysl může vypadat jako výlet k vnějším hranicím šílenství. Už jen styl a zvuk takových slov vypadá, jako kdyby někdo říkal: „Proč oživovat starou instituci Smrti?—je to docela mrtvá litera.“ Je to také něco podobného jako říkat: „Rána a večery se už přihází tak zřídka, že ranní modlitby můžeme docela klidně zrušit.“ Přece ale i když už jen pohybovat se mezi takovými obrazy je podivné, není to ve skutečnosti to, co by mě překvapovalo nejvíc. Na dotyčné autorce mě osobně nepřekvapují divné věci, které si myslí, že zná, ale naprosto běžné věci, které neví.

Slečna Hamilton, stejně jako další autoři obsažení v The Great State , si naprosto oprávněně vymýšlí imaginární stát a národ, který by jí přesně vyhovoval. Je docela nevýslovně nepravděpodobné, že se na této zemi kdykoliv přihodí cokoliv, co by ona, či ti další, chtěli, nikdo s velkorysou myslí ale nebude mít pocit, že by to nějak umenšovalo důstojnost jejich snů. Slečna Hamilton si může dělat radost světem, o kterém si myslí, že musí existovat, a mně nijak nešokuje, že se její ideál liší od mého. Šokuje mě ale, že také popisuje svět, který existuje a její popis se světu, který existuje, podobná jako zahrada Hesperidek nebo Země, kde žijí Jumblies. „Jednoho by napadlo, že ženy dosáhnou svobody myšlení a jednání víceméně stejným způsobem, jakým ji dosáhly a dosahují další podrobené třídy—postupně a více či méně pomalu“. Právě taková tvrzení mě vedou k úvahám, zdažlipak slečna Hamilton nežije na měsíci. Lord Tennyson, který nežil na měsíci, ale na ostrově Wight (což je prakticky hned vedle) a který záměrně ztratil kontakt s většinou praktického společenského života, skutečně řekl „Svoboda se pomalu šíří směrem dolů“ v naší nedávné anglické historii, já ale mám pochybnosti, zda by to třeba i sám lord Tennyson řekl nyní. Svoboda se nerozšiřuje směrem dolů, ona dolů o překot padá. Podrobené třídy „nedosahují“ svobody jednání a myšlení. Přichází o ni „postupně a více či méně pomalu“.

Právě to je tak podivně zajímané na postoji této dámy. Její pojetí ženských možností mohou a nemusí být skutečné listy ze Sybiliny knihy, ale své představy o politických realitách prostě převzala z hodně špatných starých čísel toryovských novin. Její emancipované ženy mohou jednoho dne existovat. Její emancipovaní muži prostě neexistují. Není po nich ani stopy a v temném rozpoložení by jeden mohl říkat, že není naděje, že by se mohli objevit. Myšlenka, že by se matky obešly bez mateřských instinktů můžeme označit za fantasii—byť ne zrovna příjemnou fantasii. Ale to, že se dělníci budou muset obejít bez pěti šilinků na uhlí nebo šestipence na pojištění je fakt a to fakt, který lze změnit jen vskutku prudkým činem. Dalším omylem, který totiž slečna Hamilton pokojně zdědila po Tennysonovi a toryovských novinách, je totiž představa, že všechny takové emancipační akty, mají-li být úspěšné, musí být pomalé. To je zcela nehistorická představa. Většina lidí, kteří byli kdy vůbec osvobozeni, byli osvobozeni buď škrtem pera, třeba jako ruští nevolníci, nebo ostrou a nelítostnou občanskou válkou, jako třeba američtí černoši. A pro kohokoliv, kdo v moderní anglické legislativě nachází útisk, ani zdaleka neplatí, že by měl věci dělat pomalu, pravda je taková, že si bude muset počínat nezvykle čile, pokud má vůbec něčeho dosáhnout.

To je to, co považuji za podivné spojení divokosti na poli fantasie s krotkostí na poli informací u těchto spisovatelů. Kdyby byl dámský pokoj vyzdoben jen futuristickým obrazem a vyblednou barevnou litografií prince manžela, dal bych z hlediska inteligence přednost jím, ale přítomnost obou by mě mátla. Kdyby dáma v jedné ruce nesla slušný zelený karafiát a v druhé staré paraple, dal bych z estetického hlediska přednost parapleti, o obojím dohromady bych si ale myslil cosi o tom, že je to krajní případ toho, když vaše pravice neví, co dělá levice. A má-li dáma vpředu své mysli maneadovskou vizi bezpráví a svobody a v pozadí jejího myšlení jsou představy dámy z Primrose League o opatrné poloviční sebedůvěře pracujících tříd, jsem podobě zmaten výstředností a konvenčností. Jsem si ale jist, že konvenčnost jez z těch dvou hlubší.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 324-328, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s