Módní sufražetky a skutečná ženskost (Illustrated London News 20. července 1912)

July 20, J 912
Fashionable Suffragettes and the Truly Feminine
V debatě na jiném místě jsem měl příležitost říct, že i když jsou zábavy našich nižších tříd často hloupé, nemotorné a groteskní, ve skutečnosti na tom nejsou nijak hůř než kratochvíle našich vyšších a středních tříd. Konkrétní případ, který se v diskusi objevil, se týkal toho, že si o státních svátcích pouliční prodavači a prodavačky mění své klobouky a čepce. Podotkl jsem, že mě to neodpuzuje o nic víc než mnohé oblíbené konvence, načež jeden gentleman napsal všímavý dopis, ve kterém mě popsal jako typického „Jindru z doby Jindrů“. Jak rád bych si takový kompliment zasloužil, jenže jako mnoho jiných z mé třídy nedokážu ani tak pořádně pracovat, ani se tak pořádně bavit jako lidé, kteří si o státních svátcích vyměňují pokrývky hlavy. Jen o pár dní později ale bylo kupodivu moje tvrzení o podobnosti všech tříd ve veselé pošetilosti zvláštním způsobem potvrzeno. Vypravil jsem se na jednu garden party víceméně stylové a nezřetelně vojenské povahy, kde se páni opravdu vystrojili a měli dámské klobouky a bavili se tím opravdu dobře, zrovna tak, jako by se bavili pouliční prodavači. Chcete-li, můžete to označit za vulgární, a přísně vzato, to můžete popsat i jako idiocii. Není na tom ale nic špatného a nic zvlášť plebejského. Když vás někdo zesměšní proti vaší vůli, je to, nebo může být, zlé počínání, protože může být spojené se zotročením a ponížením člověka. Když se ale zesměšníte sami, není to zlé, ale naopak ctnostné, protože je to jasnější stránka pokory. Takové trojčení navíc zahrnuje mnoho nahodilé upřímnosti a vyznání věcí, tak jak jsou, jemuž mohou strojeněji vážné skupiny obvykle uniknout. I proto je konversace těch nejvíce převelice vážných lidí tak krajně neskutečná, vůbec když přijde na tuhle věc pohlaví. A já mám mnohem raději Jardy, kteří chtějí, aby si muži a ženy vyměňovali klobouky, než intelektuály, kteří, kteří chtějí, aby si vyměňovali hlavy.

To mě ale přivádí k dalšímu a ještě podivnějšímu komentáři k tomuto textu. Když si pohlaví vyměňují klobouky, není to nijak zvlášť demokratický vtip, ale je to ve své plnosti a vůni víceméně moderní vtip. Pro nejlepší a nejušlechtilejší mysli v mnoha předchozích stoletích neměla tato kratochvíle tak silnou a jemnou přitažlivost z toho zcela prostého důvodu, že ony čepce a klobouky nebyly zas tak odlišné. Kdyby si Karel I. vyměnil v nějaký veřejný nebo vznešený státní svátek klobouk s Henriettou Marií, nemohl by se ten žertík svou úrovní rovnat těm, které provozovali někteří z divočeji řádících a hýřících kavalírů, i když by mnohem více odpovídal osobní vážnosti samotného Karla. Ony dva klobouky, oba s širokým okrajem a vysokým dýnkem, by se lišily hlavně chocholem, sponou nebo rozetou a mohly být skoro doslova stejné. Rozhodně by nebylo nic komického jen na tom, že by muž nosil vysoký, převažující se klobouk s peřím. Když šel Karel I. na představení Shakespearových her (které měl ve velké oblibě), velmi doufám, že si svůj klobouk sundal stejně, jako to dělá moderní dáma, i když přitom nemusel nedůstojně zápasit s jehlicemi. Tuto podobnost oděvů obou pohlaví zřejmě nevykazuje veškeré dobové odívání, ale většina období ji vykazuje spíše větší, než naše a předchozí století. Římské dámy nosily ve vlasech spoustu ozdob, které římským mužům mohly připadat zženštilé, ale pro obě pohlaví bylo docela běžné zakrývat si hlavu šatem nebo pláštěm. Středověké ženy, zejména ve fantastickém soumraku středověkého světa, nosívaly různé vysoko trčící a hrozné pokrývky hlavy, které vypadají spíš jako hlavy žiraf, nebo chrličů, spíš než čepce lidských bytostí. Muži nenosili přesně to samé, ale základní záměr nosit čepec byl pro oboje stejný. Podobně obecný dojem vyvolávaný holením mužských tváří a pudrováním ženským vlasů byl učinit alespoň mužské a ženské hlavy podobnými. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta si nebyli, odhlížeje do pohlaví, podobní postavou nebo fysickým typem. Když jim ale byly sťaty hlavy a ukázány davu, bylo docela snadné je zaměnit. Podobně cítí většina z nás vnímá pronikavou podobnost mužů a žen orientálních národů, ale to může být dojem subjektivnější a více zakotvený v jejich vzdálenosti. Je v každém případě zvláštní, že vzájemný trik s klobouky zcela jistě získává nejvíce své veselosti z krajního protikladu, který je moderní.

Stojíme před podivným faktem, že v době, kdy si ženy nárokují co nejvíce maskulinní status, oblékají se nanejvýš žensky. I tehdy, když požadují, aby byly v jistých nových ohledech rovné a neodlišitelné, oblékají se tak, aby je bylo možné rozeznat i jako tečky na obzoru. Moderní, trendu dbalá žena, která je často sufražetkou, mluví o „rytířství“ s opovržením a dává najevo, že to neznamená a nikdy neznamenalo víc, než to, že muž smekne klobouk. Ona sama se ale sama sotva činí věci rovnými či shodnými: na matiné a politické schůze se obléká tak, že to, co dřív dělal gentleman, aby uctil dámu, musí nyní udělat dáma, aby uctila gentlemana. Znamená-li mužská rytířskost v praxi jen smekání klobouku, pak stejně tak platí, že ženin veřejný zápal a občanství znamená to, že smeká svůj klobouk. Vůbec se tomu nešklebím: je to velmi skutečný projev veřejného ducha: možná jediný skutečný projev veřejného ducha, který politici ženského pohlaví, nebo kteréhokoliv, konají.

Nutno dále poznamenat, že módní ženské odění není jen ženské, ale ženské bujaře a fanaticky. Současně s tím, jak aristokratická sufražetka neustále zdůrazňuje, že už nebudou hračkou, panenkou, dívenkou k tanci, pouhou ozdobou či rozkoší, obléká se víc a víc, jako by byla právě tím. Nikdy dřív v lidských dějinách, nutno říci (vyjma asi tří období skutečně mimořádného úpadku), nebylo méně pochopení pro to, že tělo je něco víc, než šat nebo že duše je cokoliv víc než tělo. Nikdy nebylo pro muže méně možné nosit peří, než v téhle době, kdy ženy nosí volské kůže a modré rosety. Nikdy nebylo více skutečně směšné nebo nemožné pro muže nosit ženský klobouk, než v době, kdy bylo tomuto klobouku dovoleno překážet ve výhledu jak na politiky, tak na panáky. Moc na tom nesejde, horší ztrátou jsou panáci, fakt ale zůstává. Hra na výměnu klobouků nebyla nikdy víc šokující ani pokořující. A chceme-li znát smysl tohoto rozporu, pak musíme kopat velmi hluboko.

Nemám v úmyslu a rád říkám, že ani nemám místo, kopat nijak hluboko a podobenství z Písma nasvědčuje, že obvyklou metodou politika v takovém případu je sprásknout nad otázkou ruce. Ale novinář bývá, i v tom nejhorším případě (jako nyní), i kdyby to mělo být jen kvůli spěchu, poctivějším člověkem. Kopat nemohu a žebrat s rukama sepjatýma se stydím. Jediné, co k téhle věci řeknu je toto: jedna žena, kterou znám, osoba silného úsudku a výjimečného nadšení pro své pohlaví, si myslí, že současný rozruch pochází z toho, že jsou ženy příliš ženské a vidí v tom netrpělivost s odklady, opovržení legalitou a zuřivé osobní loyality školaček. Sám o tom soudy vynášet nemohu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 328-331, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s