Neúplná víze modernity (Illustrated London News, 31. sprna 1912)

August 31, 1912
The Incomplete Vision of Modernity

Když jsem se o jistých moderních sociologických ideách vyjádřil jako o „opičinách“, měli někteří za to (řekl by Matthew Arnold), že jim scházela sladkost. Přesto nejsem nakloněn tomu, abych to říkal jinak. Jistěže je to nadávka, ale není to nadávka bez významu. Podstatou opičárny je napodobování věcí bez toho, aby se z nich člověk něčemu naučil. Takhle v Poeově příběhu opice napodobovala francouzského holiče a pokoušela se starou dámu holit břitvou, až jí podřízla hrdlo: nechápala totiž, že totéž nadání a smysl pro civilisaci a umění života, které působí, že francouzský holič používá břitvu, mu současně brání v jakýchkoliv pokusech používat ji na dámy, i kdyby to měla být laskavost. Podobně bude nějaký africký divošský náčelník nosit cylindr s naprostým sebeuspokojením a nebude tušit, že Evropan bývá s takovým kloboukem spokojen jen zřídka, a neví také ani to, že týž proud myšlení a chování, který působí, že si Evropan tenhle klobouk nasazuje, ho také pobízí, aby si oblékl ještě něco dalšího. Nu, já jsem revolucionář, nebo bych revolucionářem byl, kdyby tady byla nějaká revoluce, jak se patří, ale drobné inovace, které se všude objevují, podle mě trpí touto neschopností jít ke kořenu a příčině čehokoliv. Tato modernost jsou jen mimikry, nevidí hlubší problémy ve věcech, které si osvojuje nebo šíří, nechápe jejich nevýhody, ale ani jejich skutečné výhody. Abychom vzali jeden příklad, v magazínech a žurnálech, které si zakládají na tom, že jsou „na výši doby“ člověk neustále nachází oznámení, že Fräulein Guggenheimer nebo Signora Macaroni, nebo jiná takový dáma, je „ženou advokátkou“, která smí vystupovat před soudem v Nikaragui, Nové Scotii, nebo kdekoliv jinde chcete. A mnozí, kdo cítí spravedlivý a rytířský obdiv vůči odvaze a tragedii pohlaví, si zřejmě myslí, že postačí, když k seznamu ženských triumfů připíší advokátku a cítí se spokojeni. Já ale raději začínám myslet blíž začátku. A než připočítám povolání advokátky k věcem, které jsou pro dámu radostí a potěšením, chci si být docela jist, že být advokátem je radostí pro kohokoliv. Advokáty byli mnozí z těch nejctihodnějších lidí, jací kdy žili, ale čím ctihodnější byli, tím víc vždy vnímali hrozbu své vlastní profese a její snadné upadnutí do řemesla nájemného rváče a sofistikovanějšího řezníka. Nedokážu pochopit, proč by měla žena takové povolání chtít, ale to je čistě osobní záležitost a proto to nechám být. Podstatné je to, že ti, kdo plesají nad oděním Signory Macaroni do advokátské róby, vnímají velmi malou moderní otázku, ale uniká jim velmi velká moderní otázka. Skutečný dnešní problém není vyloučení žen z právnických hádek, ale spíše proniknutí právníků do rozepří všech ostatních. Ono podezření, které, s charakteristickou prozíravostí, cítil před mnoha lety pan Balfour, lze nyní slyšet ze všech stran a to zejména ze stran nejvzdálenějších panu Balfourovi—totiž podezření, že se parlament stal až příliš klikou profesionálních advokátů, kteří, i když mají obecně dobré úmysly, musí být víc než jiní lidé navyklí se přesvědčivě a cynicky na tu či onu stranu. Ve sporech práce a kapitálu lze na obou stranách slyšet volání „právníky z toho vynechejme“. Tváří v tvář tomuto skutečnému problému profesionalizace politiky mi přijde hloupé triumfálně sledovat takovou věc, jako je pouhá profesionalizace žen, stejně hloupá jako slaboduché napodobování opicí nebo divochem. Opičí holič, který s radostí holil dámu mi nepřijde o nic pitomější, než moderní holič, který ji jen s radostí dá paruku z koňských žíní. Africký náčelník nosí bělochův cylindr bez toho, aby věděl, že je to velmi protivné i pro bělocha a tak dáma nosí právnickou paruku bez toho, aby si uvědomila, že právníci se již stali značnou hrozbou právu. V takové situaci musíme jít samozřejmě hlouběji a probudit lidství a veřejného ducha v obou pohlavích a všech profesích, ať už nosí taláry nebo ne. Ale když se musíme snažit dělat z advokátů lidi, nad proměňováním žen v advokátce můžeme se jen pobaveně hihňat
Jsou i další případy tohoto bláznivého napodobování věcí bez porozumění, a jejich dovádění dál bez jakéhokoliv pochopení. Máme tu třeba experiment spravování škol zastupitelskou vládou, jako by to byly malé republiky. Nevím, jak to funguje. Vím, jak by to fungovalo, když jsem byl kluk: moji spolužáci a já, shromáždění v parlamentu, bychom si okamžitě odhlasovali prázdniny, až do dalšího rozhodnutí. A pokud bz ním bylo řečeno že je to mimo naše pravomoci podle Klukovské ústavy, někteří z nás by myslím logicky odpověděli: „Nařídili jste nám sem přijít, držíte nás tu silou, a pak se chcete zbavit práce se správou toho, co označujete za právo věznit. Vezmete lidi, kteří by chtěli hrát špačka, a nutíte jej udržovat pořádek přesně z toho důvodu, ze kterého je pan Squeers nutil čistit okna.“ Ale o tenhle aspekt mi tu nejde. Co mně překvapuje. je to, že lidé používají zastupitelskou vládu na nové věci, aniž by se zamysleli nad do očí bijícími problémy zastupitelské vlády tak, jak si stojí, se starými věcmi. Právě tak, jako nemohu pochopit, že někdo spojuje dámy s právem, aniž by si byl vědom problémů, které jsou nyní s právem spojeny, tak nemohu pochopit ani to, že někdo dá parlament klukům a zapomene přitom prozkoumat současnou povahu parlamentů. Prostá pravda právě teď je totiž taková, že žádný kluk nemůže mít horší politické vzdělání a nemůže být důkladněji vyřazen ze schopnosti být občanem, než tím, že se bude učit opičit se po tricích a frázích parlamentních politiků. Vyšší třída přitom parlamentní způsoby ve vyšších ročnících a debatních klubech velkých aristokratických škol povzbuzuje. Právě v Unii, kde se kluci učí stavět se na stranu Cromwella nebo Karla I., se člověk učí stavět se na tu či onu stranu pokud jde o pojišťovací zákon nebo rozpočet. Klukovský parlament může být ve skutečnosti velmi dobrý—k tomu aby z něj vycházeli oligarchové. Pokud ale mluvím jako radikál, jako někdo, kdo nefandí starým školám a kterému nechybí pochopení pro jakoukoliv vzpouru proti řádu, pak musím se vším důrazem prohlásit, že bych byl raději, kdyby se kluci v té nejdrsnější škole učili odvaze praštit politika, nebo se v té nejhrubší škole naučili, jak vyvrátit, co říká—spíš,než aby v té nejosvícenější škole naučil prohnanosti, jak ho napodobovat. .

Opravdu musíme celou tu záležitost se zastupováním vzít mnohem realističtěji a ve vztahu k lidské přirozenosti. Moderní zástupce nejenže nezastupuje své voliče—on ani nezastupuje sám sebe. Právní zástupce je pro mě temné a pochybná postava, právní zástupkyně nemá postavu vůbec žádnou, asi tak jako dvě hraběnky pana Mantaliniho. Není žádná možnost, aby se tímto způsobem projevovala moc ženství. Nemůžete ženskou sílu vložit do soudních dvorů nebo parlamentů, můžete tam jen předvádět ženskou slabost. Žena nemůže být silného názoru v tisku, na papíře, v dokumentu, nebo na lístku, nebo v jakémkoli jiném podobném algebraickém vzorečku. Nejsilnější žena, kterou jsem v poslední době potkal, byla služka, která souhlasila se zapsáním svého jména, adresy, postavení ve službě etc., ale náhle se zastavila, když se jí dokument ptal, zda je pohlaví mužského nebo ženského. Prohlásila, že pokud neví, že služka jménem Susan je pohlaví ženského, pak se nebude zdržovat s tím, aby jim to vykládala. A tomu já říkám žena v politice. Objevuje se zřídka, ale přál bych si, aby to bylo běžnější. V takových případech její osobnost skutečně pronikne. Nikdy ale nepronikne, pokud se skrývá za těžkým převlekem „zastupitele“ nebo ještě těžším převlekem placeného advokáta. Je silná, když vyjadřuje sebe samu, ne když nabízí, že bude vyjadřovat někoho jiného jako politik, nebo když nabízí, že bude vyjadřovat kohokoliv jako právní zástupkyně. Její moc nemůžete dostat do parlamentu o nic víc, než moc kluka-školáka. Musíme být spíše vděční tato, že dvě nejkrásnější věci—chlapec a děvče—v parlamentu nikdy zastoupeny nebudou.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 350-353, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce (Illustrated London news 24. srpna 1912)

August 24, 1912 Public Education and Other Negative Revolutions
Byli bychom poplašeni, kdyby nám hřebeny v okamžiku zčesaly všechny vlasy z hlavy nebo kdyby nám náš kapesník úplně setřel nos z tváře. Moderní plýtvání a zkáza, morální i materiální, jsou přitom ničením tvrdých věcí věcmi měkkými. Taková je barvitá pointa rčení Písma o kazící rzi a molu. Mol je křehčí než odění. Rez je měkčí než železo. Těžká pontifikální roucha musíme chránit před hněvem motýla. Meč paladinů musíme střežit před pouhým červeným prachem čili rzí, stejně lehoučkým jako dámská růž. Jsou to malichernosti, které stravují a chabé věci, s nimiž se bijeme marně.

Platí to o společnosti i o idejích, které společnost ovládají. Nejvíce to pak platí o všech těch měkkých pochybnostech, které z nich užírají. Tyto pochybnosti nejsou nikdy silné, ani tehdy ne, když vítězí. Nikdy se nevyjasní, ani neospravedlní, ani tehdy ne, když zničí a zatemní vše ostatní. Vytváří jen anarchii, nemohou se vzepnout tak vysoko, aby byly schopné usurpace. Nebylo by těžké ukázat v moderní Anglii na příklady podivných triumfů beztvarých věcí, kterou jsou samy o sobě negativní. Například povinné vzdělávání pro chudé se dostalo v celé šíři do konfliktu s mnohem populárnějšími a podstatnějšími věcmi. Dospěli jsme velmi blízko k tomu, abychom děti učili neposlušnosti vůči otcům a matkách kvůli tomu, abychom je naučili druhotné poslušnosti vůči pastorům a pánům. Kvůli tomu, aby se dítě ve škole naučilo vařit v šesti kastrolech, zakazujeme se mu často, aby ohřálo konvici nemocné matce nebo sestře. Trestáme rodiče za užitečnost jejich dětí. Domáckost dovedeme podněcovat jen ve školních učebnách, kde je k ničemu. Trestáme ji všude tam, kde můžeme dokázat, že je nenahraditelná. A právě tady docházíme k jedné podivné věci. To, že nějaká instituce nebo politika v tak fanatickém konfliktu s těmi nejzákladnějšími city lidské přirozenosti, by člověka vedlo k úvaze, že to bude nějaká velice dogmatická instituce, nějaká velmi náročná a velmi perspekuční politika. Člověk očekává, že to bude vyznání jakýchsi zélotů, něco podobného spěchu poustevníků do pouště, nebo nájezd muslimů z pouště. Člověku by se zdálo, že nic menšího nemůže lidi udržovat v tak sevřených postojích falešné euforie, v nichž dokážou ignorovat rodinu či tělo. Když se ale na daný případ podíváme, nic takového nemůžeme najít. Lidé, kteří nedbají na veřejné vzdělávání, jsou nalezeni a potrestáni. Lidi, kteří by si ho obzvláště vážili, není vůbec snadné najít. Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti. Můžete potkat lidi nadšené eugenikou, někteří jsou nadšení tak, že by je bylo možné označit za nadšence pro polygamii a vraždu. Můžete potkat lidi nadšené křesťanskou vědou, a dokonce i takové, kteří jsou nadšení ze samotné paní Eddy. Nikdo ale nevypadá zrovna nadšený ze vzdělávání, a už vůbec ne učitelé. Mám osobně ohromný respekt vůči učitelům v církevních i státních školách pokud jde o jejich neúnavné veselí, píli a odvahu. Nikdy jsem mezi nimi ale nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý. A přece tato neviditelná věc viditelně narušuje svatyni a domov. Tato neskutečná věc útočí a podrobuje si nejstarší reality země. Život lidský je prapodivná věc.

Vím, že v tomto konkrétním případě někteří lidé toto divné donucování ospravedlňují a říkají, že musíme dávat přednost zájmu nové generace před zájmy staré generace. Tvrdí, že nesmíme obětovat výuku dětí potřebám jejich rodičů. Ale já nemyslím, že by bylo v zájmu dětí považovat matematiku za důležitější než mateřství, zrovna tak jako si nemyslím, že by průprava v drzosti, ješitnosti a bezkrevné nevděčnosti byla vůbec dobrá průprava, a tenhle argument na mne nijak nepůsobí. Pokud policejní soudce potrestá rodinu za to, že dítě ošetřovalo matku místo toho, aby se učilo sčítat čísla, pak tvrdím, že soudce přehlíží vzdělání dítěte právě tak, jako přehlíží matčinu nemoc. Jediným skutečným cílem vzdělávání je, aby naučit lidi tomu, aby věci viděli v proporcích, aby viděli, které věci jsou velké a které malé: a zdá se, že my jsme rozhodnuti učit dávat ve všem přednost malému před velkým, pochybnému před jistým a triviálnímu před věčným. Mým tématem tu ale je ale toliko podivně negativní povaha útisku. Toto zdolání a přemožení hory oblaky bych mohl přiblížit na mnoha příkladech. Mohl bych například ukázat, že jakýsi nejasný darwinismus předal své pochyby, aniž by plně sdělil svou nauk, zadařilo se mu s otázkou, s pokusem vysvětlit neuspěl. Dalo by se říct, že z úzkého, materialistického darwinismu nezůstalo nic vyjma škod, které zanechal. Dalo by se také třeba poukázat, jak byly positivní toryovské a radikální teorie podkopány nikoliv novými politickými teoriemi, ale ohromnou spoustou a zmatkem politické praxe.

Další z těchto negativních revolucí, podobnou těm ve škole a doma, je ta, která se týká žen v profesích a zaměstnáních. Nemám na mysli takové případy, jako jsou lékařky: dámy byly vždy lékařkami. Myslím invasi nepočetných zástupů žen, zejména mladých žen, do nesčetných kanceláří, skladů, továren a úřadů. Když nyní vejdete do kanceláře pana Grewigouse, právníka, nepostavím se vám zachmuřeně úředník pan Bazzard. Mnohem spíš se vám bude zdát, že jste se ocitli v Akademii slečny Twinkleton pro mladé dámy. Když se nyní vydáte za svým otecem (panem Osbornem seniorem) pro svou roční apanáž, nevítá vás úslužný pan Chopper. Běhá kolem vás horda holčiček, jako byste byl návštěvnou u slečny Pinkerton, té se slovníkem. Při pohledu na takový výjev by si člověk myslel, že se dámy vydaly do války, jako Amazonky proti Théseovi, nebo Bakchnatky proti Pentheovi. Člověk by řekl, že se vydaly na pochod na Londýn tak, jak ženy pochodovaly na Versailles. Člověk by předpokládal, že se tahle sběhly v nějakém obecném a pospolitém hnutí, jako čarodějky slétající se, aby obcovaly s ďáblem, nebo političky, aby jednaly s premiérem. Pokud se se ale potkáme s mnoha reálnými případy, zjistíme, že tomu tak není. Setkal jsem se s mnoha schopnými a odpovědnými ženami, které věřily v to, co považovaly za politickou emancipaci svého pohlaví. Potkal jsem jen velmi málo takových, které by měly radost, nebo měli i jen pocit bezpečí, pokud kde o jeho průmyslové podmínky a vyhlídky. Mnohé mluví nanejvýš silně v jiném smyslu a prohlašují, že nová invase nejen poničila vztahy mezi pohlavími, ale ohrozila i pochybné vítězství všech utiskovaných. Znám ženy, které jsou silné sufražetky a (což je mnohem důležitější) pracující ženy, které bez okolků prohlašují, že za současného stavu je pracující žena neprobuzeným otrokem a nevědomým stávkokazem. Sotvakde slyšíte nějakou positivní a kreativní lásku ke změně. Potkejte se se skutečnými případy a zjistíte, že tahle žena to dělá kvůli obživě, tahleta z legrace a třetí kvůli hádce, že každá má své oprávnění jako jedinec, ale ne ve zvláštním smyslu jako občan. A to je na naší přítomné situaci nejhorší: věci se prostě dějí, místo aby to byli lidé, kdo působí, že se něco děje. Dopouštíme se toho hříchu, že děláme, co nechceme: naše pospolité chování je v rozporu s našimi individuálními vůlemi. Jsme vázáni dohodami, do kterých jsme nikdy nevstoupili a třeseme se před pověrami, kterým jsme nikdy nevěřili. A to, co s námi začíná utíkat, jsou přesně a jednoznačně mrtvé věci.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Špatné věty a špatná theologie (Illustrated London News 17. srpna 1912)

August 17, 1912 Bad Sentences and Bad Theology
Sergius, velekněz v Macaulaově baladě, poznamenal o tajemství dvou Velkých Dvojčat, že „věděl, říci nemohl.“ Dalo by se navrhnout několik vysvětlení jeho ticha, třeba že ve skutečnosti zapomněl, protože to byl gentleman již pokročilého věku, nebo že chování Velkých Dvojčat nebylo takové, aby se dalo vhodně popsat chlapcům a šedovlasým mužům, kteří drželi hradby Říma. Další, a lepší, vysvětlení je ale takové, že coby pravý mystik znal smysl toho, co viděl, nemohl však najít slova, do kterých by ho vložil. Takový je zdravý řecký smysl tajemství a hlavní rozdíl mezi tajemství a pouhou hádankou. Nejde jen o to, že tajemství obyčejně znamená něco příliš velkého, než, aby se to dalo objevit, a hádanka cosi příliš malého, než aby se to dalo objevit. Jde také o to, že tajemství není něco, čemu bychom vůbec nerozuměli, ale věc, jíž částečně rozumíme a věc, kvůli které si klademe ruku přes ústa. Velekněz se zřejmě cítil skutečně nehodný toho, aby dostál tématu Marta a Vesty a zanechal je jen částečně vyslovené, právě tak, jako vždy zůstávala všechna starověká tajemství jen částečně vyřčená v symbolu a rituálu, v strnulém tanci nebo posvátných hostinách. A k těmto starodávným tajemstvím, o kterých měl Velekněz dojem, že je člověk plně pociťovat, aniž by je plně chápal, patřil samozřejmě samotný titul Velekněze neboli Pontifika. Pontifik, čili Pontifex, je člověk, který staví most. Pro pedanty je otázka, proč by měl kněz stavět mosty hádankou: pro básníky je to ale tajemství, pravda, která je příliš veliká, než aby ji bylo možné pojmout.

Symbol mostu má milion aspektů a využití a jeden z nejprostších a nejméně vznešených je ten, že veškerá skutečná civilisace je stavěním mostů, myšlenkových nebo materiálních, spojováním dvou věcí dosud nespojených a dosud docela odlišných, přechodem z nějakého konkrétního místa na jiné konkrétní míso a pochopením, že jsou obě odlišná a přitom potěšením z toho, že jsou v kontaktu. A právě to především odlišuje skutečnou a kreativní civilisaci, třeba středověkého Křesťanstva, od vší barbarské hantýrky anarchistů a výstředníků. Nejprostší formou myšlenkového mostu je věta. Když čtete ve svém slabikáři „Na rohožce seděla kočka“ (the cat sat on the mat pozn. překl.) dozvíte se z posledního slova něco, co jste se nedozvěděli ze slova prvního. Navzdory poněkud monotónnímu zvuku hlásek je věta, jak by řekl Newman, skutečným rozvojem. Zajímáte se o kočku a dozvíte se, že seděla na rohožce, ne v mlecím strojku nebo ve studni nebo na kočičím hřbitově. A tato věta je vzorem a zkoušou všech slov a systémů, které lze oprávněně nazývat lidskými: protože divoch není více, ale méně lidský než řádně civilizovaný člověk. Nu a chorobnou nudu ve velké spoustě moderních filosofií, moderních náboženství a moderní politické rétorik, lze v posledku vysledovat zpět k prostému faktu, že věty nevedou člověka nikam dál. Nejde jen o to, že vodí kolem velmi mnoho slabik pošetilým a okázalým způsobem. Dlouhá slova by nám nijak nevadila, pokud by nás někam vedla. Newton, ve chvíli, kdy vynalezl počítadlo či Marconi v rozrušený z vyřešení „bezdrátového“ problému byli nuceni užívat dlouhá slova, nepovažovali je ale za nudná. Pokud nám někdo chce něco říct, třeba „Tady máte bůra,“ shledáme podstatu jeho postřehu dost zábavou na to, abychom s ním měli trpělivost, pokud by se raději rozhodl říct: „Dopřeji si to poněkud impertinentní uspokojení, abych vaše finanční kalkulace uvedl do rozpaků přidáním uznávaného právní nástroje, představujícího , v naší zlaté měně, sumu pěti liber.“ Většina z nás to myslím dokáže snést. Ovšem skutečná, šílená nuda, nuda prázdnoty propasti, je tam, kde celá věta říká jen tolik, že pětilibrová bankovnka je bankovkou v hodnotě pěti liber. A právě to je ona vznešená bezvýznamnost, která činí tolik z moderní kultury a „pokročilého myšlení“ tak zoufalými. Při starém domácím vzdělávání se tak akorát říkalo „Na rohoži sedí kočka. Zdá se, že vyšší vědecké vzdělávání pozůstává z tvrzení „Kočka je kočkovitá (feline pozn. překl.)“—a náležité hrdosti, že tak někdo dokáže říct, že kočka je kočka, jen když to řekne latinsky.

Zde je pasáž, kterou slečna Annie M. Knott s velkou uctivostí cituje z paní Eddy. Slečna Knott cituje s obzvláštním důrazem jako průvodce pro teorii a praxi následující: „ Nikdy nebylo slavnostnějšího a vznešenějšího volání, než je to, kterým se právě nyní na nás Bůh obrací, voláním k další oddanosti a absolutnímu zasvěcení pro největší a nejsvětější ze všech věcí, za které slze brát.“ A slečna Knott dodává jakoby hlubším hlasem:. „A pak se paní Eddy ptá: „A co s tím uděláte.““ Já bych s tím nedělal nic. A paní Eddy bych upozornil, že mi neposkytla žádné údaje, abych mohl udělat cokoliv s čímkoliv.

Přesná pravda o takových větách je ta, že s tím nelze udělat nic. Končí tam, kde začíná. Nespojí dohromady dvě myšlenky, není to most. Kdyby paní Eddy prostě napsala slovo Bůh šestkrát za sebou jako po sobě jdoucí desetinná čísla, bylo by to přibližně stejně poučné. Samozřejmě k největší a nejvznešenější věci, za jakou se lze brát patří nejslavnostnější a nejvážnější volání, samozřejmě, pokud jde o největší a nejsvětější ze všech věcí, za které se lze brát, oddanost má být planoucí a zasvěcení naprosté, samozřejmě, pokud volá Bůh k věci největší a nejsvětější, je to volání nanejvýš slavnostní a vznešené. Všechny takové výrazy jsou jen opakováními a udáváními taktu. Přiznám se, že je zcela mimo mé chápání, jak může tak stojatý rybníček řečnění kohokoliv k čemukoliv přilákat. Je tedy k ničemu, že na mě slečna Annie M. Knott upírá svůj ocelový zrak a ptá se mně, co s tím hodlám dělat. Copak si s tím hodlá počít slečna Annie M. Knott, když na to přijde?

Ale tato jedovatá malichernost v myšlení, tato pýcha na opakování téhož jinými slovy je všude známkou anarchie a úpadku. Jen pár představitelů takového smýšlení je tak zábavných jako paní Eddy a mnozí jsou mnohem důstojnější a důležitější. Mnohé mnohem vyšší sekty a školy uctívali jakousi falešnou prostotu a trvaly na tom, že duchovní musí zůstat neztělesněné.
Ve všech takových případech, ve dvou odlišných smyslech slova, se duchovní vždy stává nemateriálním. To ponechává v jakési sterilitě i vitální a romantická náboženství, jako je třeba to muslimské. „Není Boha kromě Boha“ je inspirativní výkřik, ale je to totožné tvrzení. Jeho teologie je tautologická. Může být prospěšná v boji, stavět se s ním ale nedá. A takoví lidé ani stavět nechtějí, jejich symbolem je had s ocasem v tlamě—ne most, který se na kamenných křídlech rozlétá do prázdna a zachycuje se v nové zemi.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 342-346, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Úmrtí Andrewa Langa (Illustrated London News 10. srpna 1912)

August 10, 1912 The Death of Andrew Lang
Smutné úmrtí pana Andrewa Langa zanechává mezeru v mnoha jiných věcech mimo tohoto listu, kde jsme se tak dlouho těšili z jeho causeriíí „At The Sign of St. Paul’s.“ Zanechává vlastně nejspíš větší mezeru, než bude bezprostředně zřejmé. Naše doba je dobou velice vážné a šílené malichernosti: taková atmosféra obyčejně podceňuje veselého a dobře vyváženého žertéře—zejména pokud to vlastně žertéř není. Andrew Lang v našich nynějších polemikách trpěl třemi nevýhodami: byl universální, byl zábavný a byl jasně srozumitelný. Pokud jde o první bod, universalitu, ta jistě mátla jeho kritikům hlavy a vyvolávala v nich dojem, že si s nimi zahrává. To, že někdo píše o Homérovi a modré kamenině, o kriketu a Janě z Arku, o spiritismu a Stuartovcích, o folkloru a rybaření mátlo každého, kdo chtěl jeho úspěchy definovat tak, jak člověk „zařazuje“ běžné autority na řečtinu nebo golf, zejména když se k těmto věcem nestaví tak, jak se k nim stavíme my všichni, jako k pouhým tématům pro konversaci, ale vždy přinejmenším s alespoň trochou nahromaděných zvláštních znalostí nebo průpravy. Takovým lidem rozuměli v alžbětinské éře. Dnes není tolik zájmu a starosti o vesmír jako takový, aby to lidem dovolilo vidět souvislosti. Bylo by asi zbytečné, myslím, říkat modernímu kritikovi, že se nemůžete opravdu zajímat o Homéra, pokud se trochu nezajímáte o čínské čajové konvice. Tvrzení, že k tomu, aby člověk mohl opravdu přemýšlet o Stuartovcích, musí občas myslet na spiritismus by bylo označeno za paradoxní. Nemůže se vám doopravdy líbit kriket, pokud se vám nelíbí něco na čistém usilování mládí a to se vám nemůže líbít, pokud nemáte rádi Janu z Arku. Folklor a rybaření jsou si vlastně velmi blízko, jak v hlubších tajích přírody, tak v povrchním rozvoji lhaní. Pro člověka, který skutečně žije, není nejtěžším úkolem v životě zajímat se o všechno. Ani taková zatoulaná bádání nematou úsudek, přinejmenším ne tak, jako napjaté soustředění specialistů. V papuánské mythologii může člověk najít spoustu věcí, které mu zabrání, aby se zbláznil ze skotských dějin. Právě v těchto malých tématech se člověk ztrácí, ne v těch velkých.

Druhý předpoklad (nebo nevýhoda)—tedy zábavnost—se pojí s třetím, totiž se jasnou srozumitelností. Dnes máme mnoho okázalých a neskromných expertů, u nichž je jediným dokladem moudrosti nepřítomnost duchaplnosti. Myslím ale, že ve většině případů to není jen nuda, ale klam. Některé materiální věci nesnesou tvrdé nebo drsné zacházení. O slabších intelektuálních věcech je ale pravdivější říct, že nesnesou, aby se s nimi zacházelo lehce. Stará přísloví vždy užívají nejnižší a nejsměšnější obrazy, prostě proto, že jsou nejupřímnější a nejjasnější. Mluví o kupování zajíce v pytli, ne o kupování megathermia (obrovský vyhynulý lenochod pozn. překl.) v kovovém, ohnivzdorném sejfu; mluví o slovech, která lámou kosti, ne o tom, že působí prosté nebo složité fraktury, mluví tom, že řečí se člověk nenají, že máslem pastiňák nenamažou, ne o tom, že se po nich francouzsky pojmenované namazané pastiňáky zvrací. Je to tak nejen proto, že je to zábavnější, ale protože je to jasnější—a především kratší. Všechna skutečná literatura koření v takových populárních maximách, a první lidskou knihou byla kniha přísloví. Právě v tomto smyslu je stručnost duší důvtipu a také moudrosti. Ve složité a specialisované společnosti jsou ale učenci opravdu pyšní na tom, jak dlouho jim trvá,než se dostanou k věci. Chytré hlavy jsou placené za svůj důvtip takříkajíc od kusu, a proto musí něco opravdu dělat, učenci jsou placeni podle času, který prací stráví a proto přirozeně nedělají nic. Ale lidé mnohem větší než pouzí ubozí pedanti nabývají už jen samotnou svou lopotou či váháním důstojnosti a uvážlivosti, která může snadnějším autorům unikat. Browning, při vší své skutečné velikosti, za cosi vděčí váhání svých čtenářů připustit, že se tolik natrápili pro nic za nic. Carlyle, při vší své skutečné velikosti, za cosi vděčí, jak svému dýmu, tak svému plameni. Ve srovnání s takovými planoucími obskuritami se lehká řecká upřímnost takových kritiků jako je Lang sama vystavuje obvinění z pouhé lehkomyslnosti. Je to ale docela falešné obvinění. Podobě jako Carlyle byl i Andrew Lang Skot. Podobě jako Carlyle byl i on kontroversní, zarputilý a často protivný Skot. Stejně jako Carlyle měl pevná přesvědčení, tak pevná, že nebylo těžké je označovat za předsudky. Podobně jako Carlyle ale všechna svá ústřední a důležitá přesvědčení aplikoval na ústřední a důležitá témata; otázky, kolem nichž se točily jejich polemiky byly v téměř všech případech otázky zásadní moderní důležitosti. Týkaly se skutečných evropských instinktů a tradic, které byly v jeho době skutečně v ohrožení. A pokud se zdálo, že se s nimi vypořádává humorně, pak to bylo proto, že ze všech těchto instinktů byl humor ve vůbec největším ohrožení.

Byly nejméně tři body, ve kterých byl důsledný a kontroversní a byly to body velmi důležité. Za prvé, abychom vzali věc nejbližší jeho typu a povaze, představoval velmi důležitý a nedostatečně vnímaný fakt—oživení romance ve Skotsku. V podstatě to znamenalo popření, že by ve Skotsku žili jen hokynáři chodící do kirku, a připravenost připustit raději to, že je tvořili rebelové mířící na šibenici, nebo černokněžníci, které si vezme čert. Formou to, od Waltera Scotta po Stevensona znamenalo, nějaké oživení jakobitské legendy. Scott byl ale jakobita jen v sentimentálním stylu, když zpíval „Will Ye No‘ Come Back Again?“ vždy se čekala (jak se vždy uvádí v gramatikách) odpověď „Ne“. Stevenson měl pochopení pro Highlandery, ale také pro Covenantery. Velmi se podobal někomu z oněch velmi zuřivých cameronovským puritánů, kteří papeženským Highlanderům z čiré nenávisti ke kompromisu a toleranci whigů. Andrew Lang ale své jakobitsví dováděl dál, než jen k emocím lítosti a reakce. Dováděl je ke konkrétní historii, a všechna tři poreformační století vykládal tak, že strana kirku byla kletbou Skotska a strana Stuartů oproti tomu docela požehnáním. Neměl potíže s tím, aby dokázal, že většina reformátorů skotské, jakož i anglické reformace, byla buď velmi tupá nebo hodně a hodně ostrá—to už velmi dlouho přiznávali historici všech možných náboženských sympatií. To, co úspěšně a vytrvale tvrdil nebylo to, že by nejlepší Skoti byli proti kalvinismu, ale že proti němu byla většina skotských Skotů. Skotský kalvinismus byl vlastně anglický kalvinismus, který mezi vrtošivými Angličany přišel a odešel tak, jak tomu u módy bývá, ale mezi fanatickými Skoty zůstal a držel se jako nemoc. Staré kalvínské vyznání se dnes vyučuje jen v Thurms, ale učebnice byla napsána ve Westminsteru.

Dvě další věci, na které Lang útočil, a dobře dělal, byla německá vášeň pro trhání Homéra podobných velkých jednot do textů a pasáží a vzdálené a studené bádání o divošských vírách. V prvním případě přišel na to, nač přišli mnozí—že totiž jednat s moderním severním profesorem znamená vlastně jen jednat s chlubivým barbarem. V druhém případě vskutku udržoval na živu skutečný agnosticismus. Jeho otevřená a přístupná povaha při pojednávání příběhů o bozích či duších byla o to hodnotnější, že sám zřejmě k žádné definitivní víře nedošel. Pokud nemohl věřit v bohy, pak alespoň věřil v lid: a tento ústupek způsobil převrat v antropologii.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 339-342, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Špatné používání nápadů z druhé ruky (Illustrated London News )

August 3, 1912 The Misapplication of Second-hand Ideas
Poletuje tu dnes cosi podobného nějaké obrovská neviditelná masařce, co většina z nás vysvětluje odlišně a většina z nás i docela špatně. Uvážliví konservativci tomu říkají inovace, natvrdlí konservativci tomu říkají Lloyd George. Myslivější liberálové hledají nějaké taková slova jako je „byrokracie“, ti s prázdnější hlavou by si vystačili s nějakým skuhráním o paní Grundy a o tom, že by se víc hodilo, kdyby se jmenovaná více věnovala domácím záležitostem pana Grundyho. Ovšem ona věc není ani inovací, ani konvencí, není to ani jedna z oněch užitečných a nezbytných věcí. Pokud má pro ni být nalezeno jméno, pak bych se klonil k tomu, aby se jí říkalo zneužití. Obyčejně jde o chňapnutí nějakého nástroje nebo triku, které nejsou vůbec nové, ale často docela vyčpělé a dobře známé a použití na něco, nač se nevztahují.

Tak nám toryové říkají, abychom kopírovali německé vyzbrojování, a liberálové říkají, abychom kopírovali německé školy, ale ani jedni se nepokouší vytvořit anglické umění zbraní nebo umění vyučovat, založené na věcech zcela vlastních Anglii, nebo na věcech, v nichž se od Německa lišíme mnohem víc, než od jakékoliv jiné země. Celní reformátoři na jedné straně všechny své ideje dováží ze zahraničí a chtějí zabránit vstupu všeho německého, kromě ducha Německa. Na druhé straně věc jako je pojišťovací zákon není ani inovací ani revolucí, je to hračka z druhé ruky vyrobená v Německu a označená „sociální legislativa“.

Takové věci nikdy nepovstávají z našich národních skutečností doma, ať už ve vzdoru či obraně, nikdy neodkazují k věcem anglického původu, velkému stavu odborových svazů. Stejně tomu je s mnoha většími záležitostmi. Někteří lidé jsou už drahný čas strašlivě rozrušeni nejen na volebním právem žen, ale také nad volebním právem školáků, divochů, a vůbec všech možných lidí, kteří je ještě z toho či onoho důvodu nemají. Není tu ale žádná inovace, žádná nová myšlenka. Sama idea hlasování je stará jako starověk, volby nejsou v principu nic nového, nové jsou jen jako všelék. Nová je jen myšlenka, že musí být lékem na všechno a pro každého: pro malé chlapce, pro Číňany, pro týrané ženy, pro odírané muže.

Věc samotná, pouhý bílý volební oblázek, je stará jak Athény, a i když Demosthénes občas míval ústa plná oblázků, nemyslím, že bych jich měl vždy plnou hlavu. Myslím, že chápal, že svoboda je každodenní schopnost a ne příležitostná výsada, jisté je, že společnosti, které jsou spontánnější a kreativnější, než ta naše jí často dosahovaly jinými a novějšími metodami. My ale musíme zalátat všechny škvíry v tomhle ubohém starém světě volebními plakáty, i když mohou být o věcech zcela lhostejných vůči skutečným lidem. Pokud můžeme Čínu nazývat republikou, vůbec se neptáme, zda třeba právě v onu chvíli nepřestala být Čína demokracií. A nový ředitel, který svou školu řídí jako parlament se zvoleným hochem jako presidentem či premiérem, si asi zrovna neuvědomuje, že zasadil nejsmrtelnější možnou ránu rovnosti a bratrství školáků.

To je důvod neurčitého podráždění střední třídy proti drobným změnám, které jsou tak štiplavé a dobře míněné. Všichni máme matný pocit, že tyto návrhy nejsou staré prozkoušené věci, nebo nové prokázané věci, nejsou skutečnou bezpečnou jistotou, jako některé trvalé lidské obyčeje v jídle a pití, ani nejsou nějakou skutečnou záchranou jako nějaký významný objev medicíně. Jsou to prostě věci z druhé ruky, které jsou už dost vypotřebované i tehdy, když by mohly být užitečné, věci, které byly jakž takž prospěšné druhým, nám mohou být k užitku mnohem méně.

Německo není tak spokojené a šťastné, abychom si byli jisti, že nám pojišťovací zákon přinese štěstí a spokojenost. Na druhé straně je ale Německo sdostatek německé, abychom pochybovali o tom, zda máme sdílet jakékoliv teutonské uspokojení. Muži nejsou tak svobodní a tak dobře spravovaní, abychom si byli jistí, že ženy budou díky volebnímu právu svobodné a dobře spravované. Na druhé straně jsou ale muži aspoň tak mužští a ženy tak ženské, abychom mohli vznést pochyby o tom, zda může pohlaví nějak ovlivnit onu blaženost, kterou lze najít ve volební schránce.

Vzdělaní lidé jsou často natolik hloupí, že pochybují, že chudí mohou vše získat vzděláním. Nevzdělaní lidé na druhé straně bývají tak moudří, že se obáváme, že mají co vzděláním ztratit, i kdyby jím neměli nic získat. Moderní metody politické reformy zkrátka, i když jsou prováděny dobře, si nevedly natolik zjevně dobře, aby bylo jisté, že jejich šíření bude prospěšné.

Přišel jsem na to, že takové problémy lze nejšířeji a nejpatriotičtěji zvažovat tak, že si za jakousi hračku nebo model vezmu městečko, ve kterém žiji. Nu, mém městě lidi nedávno velmi otrávilo, když jim bylo řečeno, že všechny jejich domy musí mít čísla. Znechucení v tomto případě stojí výlučně na výše citovaných instinktech. Máme dojem, že číslování není ani jedna z představitelných nebo zajímavých věcí, není to žádný starý zvyk, a není to nová myšlenka. Pokud jde o mne, nemám žádné námitky proto tomu, aby bylo na mou bránu přivázáno nějaké číslo, pokud to někoho pobaví. Jenže právě o to jde, číslo na mé bráně nikoho nepobaví, ani mně ne. Kdyby ovšem na druhé straně Beaconsfield byl prvním městem, které čísla vynalezly, vyšlapoval bych si jako páv.

Tak jak se ale věci mají, víme, že tato inovace, vlastně ani není inovací, je to součást jen slepého anektování a ničení hranic: jsme jen dobýváni nejnižšími nápady z předměstí. I kdyby to měla být v Beaconsfieldu revoluce, v Brixtonu je to pořád stará vesta. Víme, že ve studených složitostech velkých měst musí být domy očíslované. Víme, že v titánských amerických městech musí být očíslované i ulice. Víme, že některých ještě vznešenějších a vědečtějších městech budoucnosti mohou být očíslovaní i muži a ženy—tak jak tomu dosud je jen u těch nejzoufalejších tříd, totiž zločinců a policistů. Víme ale také, že nám taková metoda nevyhovuje a že pro nás ani není určen.

Město tak malé jako je toto má svou důvěrně známou fysiognomii: a to už byste rovnou mohli očíslovat rysy své tváře, dát nosu číslo 9 a bradě číslo 11, když chcete věšet zpozdilá čísla na hostince, faru, holičství nebo kovárnu v takovém místě. V upadajícím městě poznají lidé nejprve číslo, pak dům a až pak (velmi nedokonale) člověka. Zde v Beaconsfieldu poznáváme nejprve člověka, pak máme matnou představu o okolí domu, kde bydlí, pokud ale jde o číslo, toho si nevšimneme, i kdyby tam bylo.

ZDROJ: ILLUSTRATED LONDON NEWS 1911-1913, STR. 335-338, G. K. CHESTERTON COLLECTED WORKS, VOL. XXIX, IGNATIUS PRESS, SAN FRANCISCO 1988