Špatné používání nápadů z druhé ruky (Illustrated London News )

August 3, 1912 The Misapplication of Second-hand Ideas
Poletuje tu dnes cosi podobného nějaké obrovská neviditelná masařce, co většina z nás vysvětluje odlišně a většina z nás i docela špatně. Uvážliví konservativci tomu říkají inovace, natvrdlí konservativci tomu říkají Lloyd George. Myslivější liberálové hledají nějaké taková slova jako je „byrokracie“, ti s prázdnější hlavou by si vystačili s nějakým skuhráním o paní Grundy a o tom, že by se víc hodilo, kdyby se jmenovaná více věnovala domácím záležitostem pana Grundyho. Ovšem ona věc není ani inovací, ani konvencí, není to ani jedna z oněch užitečných a nezbytných věcí. Pokud má pro ni být nalezeno jméno, pak bych se klonil k tomu, aby se jí říkalo zneužití. Obyčejně jde o chňapnutí nějakého nástroje nebo triku, které nejsou vůbec nové, ale často docela vyčpělé a dobře známé a použití na něco, nač se nevztahují.

Tak nám toryové říkají, abychom kopírovali německé vyzbrojování, a liberálové říkají, abychom kopírovali německé školy, ale ani jedni se nepokouší vytvořit anglické umění zbraní nebo umění vyučovat, založené na věcech zcela vlastních Anglii, nebo na věcech, v nichž se od Německa lišíme mnohem víc, než od jakékoliv jiné země. Celní reformátoři na jedné straně všechny své ideje dováží ze zahraničí a chtějí zabránit vstupu všeho německého, kromě ducha Německa. Na druhé straně věc jako je pojišťovací zákon není ani inovací ani revolucí, je to hračka z druhé ruky vyrobená v Německu a označená „sociální legislativa“.

Takové věci nikdy nepovstávají z našich národních skutečností doma, ať už ve vzdoru či obraně, nikdy neodkazují k věcem anglického původu, velkému stavu odborových svazů. Stejně tomu je s mnoha většími záležitostmi. Někteří lidé jsou už drahný čas strašlivě rozrušeni nejen na volebním právem žen, ale také nad volebním právem školáků, divochů, a vůbec všech možných lidí, kteří je ještě z toho či onoho důvodu nemají. Není tu ale žádná inovace, žádná nová myšlenka. Sama idea hlasování je stará jako starověk, volby nejsou v principu nic nového, nové jsou jen jako všelék. Nová je jen myšlenka, že musí být lékem na všechno a pro každého: pro malé chlapce, pro Číňany, pro týrané ženy, pro odírané muže.

Věc samotná, pouhý bílý volební oblázek, je stará jak Athény, a i když Demosthénes občas míval ústa plná oblázků, nemyslím, že bych jich měl vždy plnou hlavu. Myslím, že chápal, že svoboda je každodenní schopnost a ne příležitostná výsada, jisté je, že společnosti, které jsou spontánnější a kreativnější, než ta naše jí často dosahovaly jinými a novějšími metodami. My ale musíme zalátat všechny škvíry v tomhle ubohém starém světě volebními plakáty, i když mohou být o věcech zcela lhostejných vůči skutečným lidem. Pokud můžeme Čínu nazývat republikou, vůbec se neptáme, zda třeba právě v onu chvíli nepřestala být Čína demokracií. A nový ředitel, který svou školu řídí jako parlament se zvoleným hochem jako presidentem či premiérem, si asi zrovna neuvědomuje, že zasadil nejsmrtelnější možnou ránu rovnosti a bratrství školáků.

To je důvod neurčitého podráždění střední třídy proti drobným změnám, které jsou tak štiplavé a dobře míněné. Všichni máme matný pocit, že tyto návrhy nejsou staré prozkoušené věci, nebo nové prokázané věci, nejsou skutečnou bezpečnou jistotou, jako některé trvalé lidské obyčeje v jídle a pití, ani nejsou nějakou skutečnou záchranou jako nějaký významný objev medicíně. Jsou to prostě věci z druhé ruky, které jsou už dost vypotřebované i tehdy, když by mohly být užitečné, věci, které byly jakž takž prospěšné druhým, nám mohou být k užitku mnohem méně.

Německo není tak spokojené a šťastné, abychom si byli jisti, že nám pojišťovací zákon přinese štěstí a spokojenost. Na druhé straně je ale Německo sdostatek německé, abychom pochybovali o tom, zda máme sdílet jakékoliv teutonské uspokojení. Muži nejsou tak svobodní a tak dobře spravovaní, abychom si byli jistí, že ženy budou díky volebnímu právu svobodné a dobře spravované. Na druhé straně jsou ale muži aspoň tak mužští a ženy tak ženské, abychom mohli vznést pochyby o tom, zda může pohlaví nějak ovlivnit onu blaženost, kterou lze najít ve volební schránce.

Vzdělaní lidé jsou často natolik hloupí, že pochybují, že chudí mohou vše získat vzděláním. Nevzdělaní lidé na druhé straně bývají tak moudří, že se obáváme, že mají co vzděláním ztratit, i kdyby jím neměli nic získat. Moderní metody politické reformy zkrátka, i když jsou prováděny dobře, si nevedly natolik zjevně dobře, aby bylo jisté, že jejich šíření bude prospěšné.

Přišel jsem na to, že takové problémy lze nejšířeji a nejpatriotičtěji zvažovat tak, že si za jakousi hračku nebo model vezmu městečko, ve kterém žiji. Nu, mém městě lidi nedávno velmi otrávilo, když jim bylo řečeno, že všechny jejich domy musí mít čísla. Znechucení v tomto případě stojí výlučně na výše citovaných instinktech. Máme dojem, že číslování není ani jedna z představitelných nebo zajímavých věcí, není to žádný starý zvyk, a není to nová myšlenka. Pokud jde o mne, nemám žádné námitky proto tomu, aby bylo na mou bránu přivázáno nějaké číslo, pokud to někoho pobaví. Jenže právě o to jde, číslo na mé bráně nikoho nepobaví, ani mně ne. Kdyby ovšem na druhé straně Beaconsfield byl prvním městem, které čísla vynalezly, vyšlapoval bych si jako páv.

Tak jak se ale věci mají, víme, že tato inovace, vlastně ani není inovací, je to součást jen slepého anektování a ničení hranic: jsme jen dobýváni nejnižšími nápady z předměstí. I kdyby to měla být v Beaconsfieldu revoluce, v Brixtonu je to pořád stará vesta. Víme, že ve studených složitostech velkých měst musí být domy očíslované. Víme, že v titánských amerických městech musí být očíslované i ulice. Víme, že některých ještě vznešenějších a vědečtějších městech budoucnosti mohou být očíslovaní i muži a ženy—tak jak tomu dosud je jen u těch nejzoufalejších tříd, totiž zločinců a policistů. Víme ale také, že nám taková metoda nevyhovuje a že pro nás ani není určen.

Město tak malé jako je toto má svou důvěrně známou fysiognomii: a to už byste rovnou mohli očíslovat rysy své tváře, dát nosu číslo 9 a bradě číslo 11, když chcete věšet zpozdilá čísla na hostince, faru, holičství nebo kovárnu v takovém místě. V upadajícím městě poznají lidé nejprve číslo, pak dům a až pak (velmi nedokonale) člověka. Zde v Beaconsfieldu poznáváme nejprve člověka, pak máme matnou představu o okolí domu, kde bydlí, pokud ale jde o číslo, toho si nevšimneme, i kdyby tam bylo.

ZDROJ: ILLUSTRATED LONDON NEWS 1911-1913, STR. 335-338, G. K. CHESTERTON COLLECTED WORKS, VOL. XXIX, IGNATIUS PRESS, SAN FRANCISCO 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s