Úmrtí Andrewa Langa (Illustrated London News 10. srpna 1912)

August 10, 1912 The Death of Andrew Lang
Smutné úmrtí pana Andrewa Langa zanechává mezeru v mnoha jiných věcech mimo tohoto listu, kde jsme se tak dlouho těšili z jeho causeriíí „At The Sign of St. Paul’s.“ Zanechává vlastně nejspíš větší mezeru, než bude bezprostředně zřejmé. Naše doba je dobou velice vážné a šílené malichernosti: taková atmosféra obyčejně podceňuje veselého a dobře vyváženého žertéře—zejména pokud to vlastně žertéř není. Andrew Lang v našich nynějších polemikách trpěl třemi nevýhodami: byl universální, byl zábavný a byl jasně srozumitelný. Pokud jde o první bod, universalitu, ta jistě mátla jeho kritikům hlavy a vyvolávala v nich dojem, že si s nimi zahrává. To, že někdo píše o Homérovi a modré kamenině, o kriketu a Janě z Arku, o spiritismu a Stuartovcích, o folkloru a rybaření mátlo každého, kdo chtěl jeho úspěchy definovat tak, jak člověk „zařazuje“ běžné autority na řečtinu nebo golf, zejména když se k těmto věcem nestaví tak, jak se k nim stavíme my všichni, jako k pouhým tématům pro konversaci, ale vždy přinejmenším s alespoň trochou nahromaděných zvláštních znalostí nebo průpravy. Takovým lidem rozuměli v alžbětinské éře. Dnes není tolik zájmu a starosti o vesmír jako takový, aby to lidem dovolilo vidět souvislosti. Bylo by asi zbytečné, myslím, říkat modernímu kritikovi, že se nemůžete opravdu zajímat o Homéra, pokud se trochu nezajímáte o čínské čajové konvice. Tvrzení, že k tomu, aby člověk mohl opravdu přemýšlet o Stuartovcích, musí občas myslet na spiritismus by bylo označeno za paradoxní. Nemůže se vám doopravdy líbit kriket, pokud se vám nelíbí něco na čistém usilování mládí a to se vám nemůže líbít, pokud nemáte rádi Janu z Arku. Folklor a rybaření jsou si vlastně velmi blízko, jak v hlubších tajích přírody, tak v povrchním rozvoji lhaní. Pro člověka, který skutečně žije, není nejtěžším úkolem v životě zajímat se o všechno. Ani taková zatoulaná bádání nematou úsudek, přinejmenším ne tak, jako napjaté soustředění specialistů. V papuánské mythologii může člověk najít spoustu věcí, které mu zabrání, aby se zbláznil ze skotských dějin. Právě v těchto malých tématech se člověk ztrácí, ne v těch velkých.

Druhý předpoklad (nebo nevýhoda)—tedy zábavnost—se pojí s třetím, totiž se jasnou srozumitelností. Dnes máme mnoho okázalých a neskromných expertů, u nichž je jediným dokladem moudrosti nepřítomnost duchaplnosti. Myslím ale, že ve většině případů to není jen nuda, ale klam. Některé materiální věci nesnesou tvrdé nebo drsné zacházení. O slabších intelektuálních věcech je ale pravdivější říct, že nesnesou, aby se s nimi zacházelo lehce. Stará přísloví vždy užívají nejnižší a nejsměšnější obrazy, prostě proto, že jsou nejupřímnější a nejjasnější. Mluví o kupování zajíce v pytli, ne o kupování megathermia (obrovský vyhynulý lenochod pozn. překl.) v kovovém, ohnivzdorném sejfu; mluví o slovech, která lámou kosti, ne o tom, že působí prosté nebo složité fraktury, mluví tom, že řečí se člověk nenají, že máslem pastiňák nenamažou, ne o tom, že se po nich francouzsky pojmenované namazané pastiňáky zvrací. Je to tak nejen proto, že je to zábavnější, ale protože je to jasnější—a především kratší. Všechna skutečná literatura koření v takových populárních maximách, a první lidskou knihou byla kniha přísloví. Právě v tomto smyslu je stručnost duší důvtipu a také moudrosti. Ve složité a specialisované společnosti jsou ale učenci opravdu pyšní na tom, jak dlouho jim trvá,než se dostanou k věci. Chytré hlavy jsou placené za svůj důvtip takříkajíc od kusu, a proto musí něco opravdu dělat, učenci jsou placeni podle času, který prací stráví a proto přirozeně nedělají nic. Ale lidé mnohem větší než pouzí ubozí pedanti nabývají už jen samotnou svou lopotou či váháním důstojnosti a uvážlivosti, která může snadnějším autorům unikat. Browning, při vší své skutečné velikosti, za cosi vděčí váhání svých čtenářů připustit, že se tolik natrápili pro nic za nic. Carlyle, při vší své skutečné velikosti, za cosi vděčí, jak svému dýmu, tak svému plameni. Ve srovnání s takovými planoucími obskuritami se lehká řecká upřímnost takových kritiků jako je Lang sama vystavuje obvinění z pouhé lehkomyslnosti. Je to ale docela falešné obvinění. Podobě jako Carlyle byl i Andrew Lang Skot. Podobě jako Carlyle byl i on kontroversní, zarputilý a často protivný Skot. Stejně jako Carlyle měl pevná přesvědčení, tak pevná, že nebylo těžké je označovat za předsudky. Podobně jako Carlyle ale všechna svá ústřední a důležitá přesvědčení aplikoval na ústřední a důležitá témata; otázky, kolem nichž se točily jejich polemiky byly v téměř všech případech otázky zásadní moderní důležitosti. Týkaly se skutečných evropských instinktů a tradic, které byly v jeho době skutečně v ohrožení. A pokud se zdálo, že se s nimi vypořádává humorně, pak to bylo proto, že ze všech těchto instinktů byl humor ve vůbec největším ohrožení.

Byly nejméně tři body, ve kterých byl důsledný a kontroversní a byly to body velmi důležité. Za prvé, abychom vzali věc nejbližší jeho typu a povaze, představoval velmi důležitý a nedostatečně vnímaný fakt—oživení romance ve Skotsku. V podstatě to znamenalo popření, že by ve Skotsku žili jen hokynáři chodící do kirku, a připravenost připustit raději to, že je tvořili rebelové mířící na šibenici, nebo černokněžníci, které si vezme čert. Formou to, od Waltera Scotta po Stevensona znamenalo, nějaké oživení jakobitské legendy. Scott byl ale jakobita jen v sentimentálním stylu, když zpíval „Will Ye No‘ Come Back Again?“ vždy se čekala (jak se vždy uvádí v gramatikách) odpověď „Ne“. Stevenson měl pochopení pro Highlandery, ale také pro Covenantery. Velmi se podobal někomu z oněch velmi zuřivých cameronovským puritánů, kteří papeženským Highlanderům z čiré nenávisti ke kompromisu a toleranci whigů. Andrew Lang ale své jakobitsví dováděl dál, než jen k emocím lítosti a reakce. Dováděl je ke konkrétní historii, a všechna tři poreformační století vykládal tak, že strana kirku byla kletbou Skotska a strana Stuartů oproti tomu docela požehnáním. Neměl potíže s tím, aby dokázal, že většina reformátorů skotské, jakož i anglické reformace, byla buď velmi tupá nebo hodně a hodně ostrá—to už velmi dlouho přiznávali historici všech možných náboženských sympatií. To, co úspěšně a vytrvale tvrdil nebylo to, že by nejlepší Skoti byli proti kalvinismu, ale že proti němu byla většina skotských Skotů. Skotský kalvinismus byl vlastně anglický kalvinismus, který mezi vrtošivými Angličany přišel a odešel tak, jak tomu u módy bývá, ale mezi fanatickými Skoty zůstal a držel se jako nemoc. Staré kalvínské vyznání se dnes vyučuje jen v Thurms, ale učebnice byla napsána ve Westminsteru.

Dvě další věci, na které Lang útočil, a dobře dělal, byla německá vášeň pro trhání Homéra podobných velkých jednot do textů a pasáží a vzdálené a studené bádání o divošských vírách. V prvním případě přišel na to, nač přišli mnozí—že totiž jednat s moderním severním profesorem znamená vlastně jen jednat s chlubivým barbarem. V druhém případě vskutku udržoval na živu skutečný agnosticismus. Jeho otevřená a přístupná povaha při pojednávání příběhů o bozích či duších byla o to hodnotnější, že sám zřejmě k žádné definitivní víře nedošel. Pokud nemohl věřit v bohy, pak alespoň věřil v lid: a tento ústupek způsobil převrat v antropologii.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 339-342, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s