Špatné věty a špatná theologie (Illustrated London News 17. srpna 1912)

August 17, 1912 Bad Sentences and Bad Theology
Sergius, velekněz v Macaulaově baladě, poznamenal o tajemství dvou Velkých Dvojčat, že „věděl, říci nemohl.“ Dalo by se navrhnout několik vysvětlení jeho ticha, třeba že ve skutečnosti zapomněl, protože to byl gentleman již pokročilého věku, nebo že chování Velkých Dvojčat nebylo takové, aby se dalo vhodně popsat chlapcům a šedovlasým mužům, kteří drželi hradby Říma. Další, a lepší, vysvětlení je ale takové, že coby pravý mystik znal smysl toho, co viděl, nemohl však najít slova, do kterých by ho vložil. Takový je zdravý řecký smysl tajemství a hlavní rozdíl mezi tajemství a pouhou hádankou. Nejde jen o to, že tajemství obyčejně znamená něco příliš velkého, než, aby se to dalo objevit, a hádanka cosi příliš malého, než aby se to dalo objevit. Jde také o to, že tajemství není něco, čemu bychom vůbec nerozuměli, ale věc, jíž částečně rozumíme a věc, kvůli které si klademe ruku přes ústa. Velekněz se zřejmě cítil skutečně nehodný toho, aby dostál tématu Marta a Vesty a zanechal je jen částečně vyslovené, právě tak, jako vždy zůstávala všechna starověká tajemství jen částečně vyřčená v symbolu a rituálu, v strnulém tanci nebo posvátných hostinách. A k těmto starodávným tajemstvím, o kterých měl Velekněz dojem, že je člověk plně pociťovat, aniž by je plně chápal, patřil samozřejmě samotný titul Velekněze neboli Pontifika. Pontifik, čili Pontifex, je člověk, který staví most. Pro pedanty je otázka, proč by měl kněz stavět mosty hádankou: pro básníky je to ale tajemství, pravda, která je příliš veliká, než aby ji bylo možné pojmout.

Symbol mostu má milion aspektů a využití a jeden z nejprostších a nejméně vznešených je ten, že veškerá skutečná civilisace je stavěním mostů, myšlenkových nebo materiálních, spojováním dvou věcí dosud nespojených a dosud docela odlišných, přechodem z nějakého konkrétního místa na jiné konkrétní míso a pochopením, že jsou obě odlišná a přitom potěšením z toho, že jsou v kontaktu. A právě to především odlišuje skutečnou a kreativní civilisaci, třeba středověkého Křesťanstva, od vší barbarské hantýrky anarchistů a výstředníků. Nejprostší formou myšlenkového mostu je věta. Když čtete ve svém slabikáři „Na rohožce seděla kočka“ (the cat sat on the mat pozn. překl.) dozvíte se z posledního slova něco, co jste se nedozvěděli ze slova prvního. Navzdory poněkud monotónnímu zvuku hlásek je věta, jak by řekl Newman, skutečným rozvojem. Zajímáte se o kočku a dozvíte se, že seděla na rohožce, ne v mlecím strojku nebo ve studni nebo na kočičím hřbitově. A tato věta je vzorem a zkoušou všech slov a systémů, které lze oprávněně nazývat lidskými: protože divoch není více, ale méně lidský než řádně civilizovaný člověk. Nu a chorobnou nudu ve velké spoustě moderních filosofií, moderních náboženství a moderní politické rétorik, lze v posledku vysledovat zpět k prostému faktu, že věty nevedou člověka nikam dál. Nejde jen o to, že vodí kolem velmi mnoho slabik pošetilým a okázalým způsobem. Dlouhá slova by nám nijak nevadila, pokud by nás někam vedla. Newton, ve chvíli, kdy vynalezl počítadlo či Marconi v rozrušený z vyřešení „bezdrátového“ problému byli nuceni užívat dlouhá slova, nepovažovali je ale za nudná. Pokud nám někdo chce něco říct, třeba „Tady máte bůra,“ shledáme podstatu jeho postřehu dost zábavou na to, abychom s ním měli trpělivost, pokud by se raději rozhodl říct: „Dopřeji si to poněkud impertinentní uspokojení, abych vaše finanční kalkulace uvedl do rozpaků přidáním uznávaného právní nástroje, představujícího , v naší zlaté měně, sumu pěti liber.“ Většina z nás to myslím dokáže snést. Ovšem skutečná, šílená nuda, nuda prázdnoty propasti, je tam, kde celá věta říká jen tolik, že pětilibrová bankovnka je bankovkou v hodnotě pěti liber. A právě to je ona vznešená bezvýznamnost, která činí tolik z moderní kultury a „pokročilého myšlení“ tak zoufalými. Při starém domácím vzdělávání se tak akorát říkalo „Na rohoži sedí kočka. Zdá se, že vyšší vědecké vzdělávání pozůstává z tvrzení „Kočka je kočkovitá (feline pozn. překl.)“—a náležité hrdosti, že tak někdo dokáže říct, že kočka je kočka, jen když to řekne latinsky.

Zde je pasáž, kterou slečna Annie M. Knott s velkou uctivostí cituje z paní Eddy. Slečna Knott cituje s obzvláštním důrazem jako průvodce pro teorii a praxi následující: „ Nikdy nebylo slavnostnějšího a vznešenějšího volání, než je to, kterým se právě nyní na nás Bůh obrací, voláním k další oddanosti a absolutnímu zasvěcení pro největší a nejsvětější ze všech věcí, za které slze brát.“ A slečna Knott dodává jakoby hlubším hlasem:. „A pak se paní Eddy ptá: „A co s tím uděláte.““ Já bych s tím nedělal nic. A paní Eddy bych upozornil, že mi neposkytla žádné údaje, abych mohl udělat cokoliv s čímkoliv.

Přesná pravda o takových větách je ta, že s tím nelze udělat nic. Končí tam, kde začíná. Nespojí dohromady dvě myšlenky, není to most. Kdyby paní Eddy prostě napsala slovo Bůh šestkrát za sebou jako po sobě jdoucí desetinná čísla, bylo by to přibližně stejně poučné. Samozřejmě k největší a nejvznešenější věci, za jakou se lze brát patří nejslavnostnější a nejvážnější volání, samozřejmě, pokud jde o největší a nejsvětější ze všech věcí, za které se lze brát, oddanost má být planoucí a zasvěcení naprosté, samozřejmě, pokud volá Bůh k věci největší a nejsvětější, je to volání nanejvýš slavnostní a vznešené. Všechny takové výrazy jsou jen opakováními a udáváními taktu. Přiznám se, že je zcela mimo mé chápání, jak může tak stojatý rybníček řečnění kohokoliv k čemukoliv přilákat. Je tedy k ničemu, že na mě slečna Annie M. Knott upírá svůj ocelový zrak a ptá se mně, co s tím hodlám dělat. Copak si s tím hodlá počít slečna Annie M. Knott, když na to přijde?

Ale tato jedovatá malichernost v myšlení, tato pýcha na opakování téhož jinými slovy je všude známkou anarchie a úpadku. Jen pár představitelů takového smýšlení je tak zábavných jako paní Eddy a mnozí jsou mnohem důstojnější a důležitější. Mnohé mnohem vyšší sekty a školy uctívali jakousi falešnou prostotu a trvaly na tom, že duchovní musí zůstat neztělesněné.
Ve všech takových případech, ve dvou odlišných smyslech slova, se duchovní vždy stává nemateriálním. To ponechává v jakési sterilitě i vitální a romantická náboženství, jako je třeba to muslimské. „Není Boha kromě Boha“ je inspirativní výkřik, ale je to totožné tvrzení. Jeho teologie je tautologická. Může být prospěšná v boji, stavět se s ním ale nedá. A takoví lidé ani stavět nechtějí, jejich symbolem je had s ocasem v tlamě—ne most, který se na kamenných křídlech rozlétá do prázdna a zachycuje se v nové zemi.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 342-346, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s