Úvahy o moderních válkách a armádách (The Illustrated London News, 28. září 1912)

September 28, 1912 Thoughts on Modern Wars and Armies
Tento týden píši o tématu, kterému nejenže nerozumím, ale píšu o něm proto, že mu nerozumím. Bude marné bombardovat mě expertními opravami, protože já ze zásady nabízím jen opravy nevědomce. Právě proto, že jsem nevědomý, říkám pravdu, člověk vlastně musí být velice nevědomý žurnalista, aby tak jednal. Vždy mně pronásledovaly pocity, že vzbouření, svátky, fotbalové zápasy, požáry, ztroskotání by zanechaly na čerstvé mysli docela jiný dojem než je ten, který zprostředkuje vyčpělý reportér. Použiji příklad skutečného letmého pohledu na manévry na salisburské pláni.

Chci zdůraznit, že pro můj účel zde bych byl zcela k ničemu, kdybych nevědomý nebyl. Poskvrňte temnotu mé nevědomosti i jen zábleskem racionálního vědění o tématu a můj popis bude k ničemu. Mluvím totiž jen o konkrétním dojmu z vojáků v akci, jak by je vnímal kdokoliv z vnějšku, kdo by je viděl poprvé. Za takových podmínek i omyl může být pravdou a omyl učiněný čerstvým pozorovatelem může být stejný jako omyl, kterého by se dopustil čerstvý rekrut. Válečná věda není v tomto ohledu ostatně nijak jedinečná: množství věcí, které nevím, svět ohromuje. Kdykoliv píšu něco v tom smyslu, že velké masy lidí v Londýně vypadají, jako kdyby neměly snídani, je mi dosti jemně připomenuto, že jsem nestudoval dietetiku. Pokud řeknu, že je malinko nelogické rozšiřovat a zvětšovat buddhismus naprostou eliminací Buddhy, pak mi řeknou, že jsem koneckonců nestudoval historickou kritiku. Pokud bych řekl, že horníci mají jakýsi význam, nakolik jsou jedinými lidmi, kteří mohou pracovat v dolech, bylo by mi jemně leč pevně připomenuto, že geologie koneckonců nikdy nebyla můj obor. Pokud bych předákům našeho lidového vzdělávání naznačoval, že rodiče mohou být, koneckonců nezbytní k tomu, aby se rodily děti, pak by se mně dotázali, kolik let že jsem to studoval specifické problémy slumů. Na výtku ignorance jsem tedy velmi dobře zvyklý, v tomto případě ale skutečně nemá žádný vliv na otázku, respektive ji ovlivňuje opačným způsobem. Nejde mi tu o to, co vědí experti, ani o to, co lidé zakouší, ale výlučně o mimořádnou odlišnou mezi přímým viděním něčeho, co člověk dosud neviděl a všemi divokými a falešnými dojmy, které v myslích lidí zvnějšku, jako jsem já, vytváří časopisy a noviny. Četl jsem, co píší vojenští experti v téměř všech novinách a můj obecný dojem je, že pokud je to v daném případě expert (o čemž někdy pochybuji), pak jeho hlavním cílem je, aby komukoliv dalšímu zabránil stát se rovněž expertem. Namísto toho, aby se pokusil technické pojmy vysvětlit prostými slovy, začíná jakoby vždy větou či slovem, jíž nikdo nemůže rozumět. Vyjma experta jsem četl spoustu dalších článků, které napsali žurnalisté o vojácích. Netvrdím, že bych rozuměl vojákům. Obávám se ale, že začínám rozumět žurnalistům.

Není tu dost místa na to, abych popsal, jak takové operace vypadají, možná se o takový popis mohu pokusit jindy. Nyní jen poukážu na některé věci, kterým se takové věci nepodobají, i když více než polovina efemérní literatury nás učila, abychom to očekávali. Realitu zakrývají dva nebo tři falešné dojmy. Pokud v naší lehké válečné literatuře uvidíte cokoliv z následujícího, pak vás, jako bezelstné dítko s očima otevřenýma, naléhavě vybízím, abyste tomu nevěřili.

1) Nevěřte jim, když vám tvrdí, jak to nyní dělají pořád dokola, že moderní válka není vůbec zajímavá, protože vzdálenosti jsou tak velké a vojáci se vlastně vůbec navzájem nevidí. To už byste rovnou mohli říct, že jsou nudné šachy, protože věže jsou pevně drženy ve dvou rozích. Ona nekonečná a neznámá vzdálenost platí pro počátek falešné bitvy: je ale pravým cílem bitvy, aby to na jejím konci už neplatilo. Kdyby věci zůstaly takhle, k žádné bitvě by nedošlo. Když vědecký voják (píšící do novin) říká, že moderní nepřátelé jsou od sebe vždy nekonečně vzdáleni, musím mít podezření, že se vědecký voják z boje vzdálil v neslavně brzkou dobu. Moderní válka není nudná proto, že žádný voják nikdy nevidí vojáka protistrany. Moderní válka je nudná proto, že žádný civilista nemá možnost získat, běžným způsobem, nejmenší představu o tom, jaká vůbec je. Je nudná pro čtenáře deníků, protože nedává smysl: vojenský expert se o to stará s neúnavnou vytrvalostí a vojenskou bdělostí. Měl jsem to štěstí, že jsem viděl předstíraný boj na salisburské pláni ve společnosti přátel, kteří sami bývali vojáky a byli docela nezpůsobilí tajností nutných pro experty. A ujišťuji vás, že když jsou asi tak čtyři prosté fakty předloženy asi tak prostě, jako jsou narýsovány křídou čtyři čáry tenisového kurtu, pak vzdálenost téměř nijak neumenšuje vzrušení. Když jsme věděli, že má připochodovat prapor, vyhlíželi jsme ho na obzoru asi tak, jako muži držící se stěžně čekají, až se na nejvzdálenějším obzoru objeví plachta. Nezřetelný houfec posouvající se přes obzor jako kus dřeva byl stejně vzrušující tehdy, jako když jeho členové, na slunku zpocení a s upřenými pohledy, dusali kolem nás a vydali se hřebeni v našem týle. Ve válce totiž, jako ve všech skutečných věcech, totiž existuje věčné místo setkávání a všechny věci se nakonec setkají. Lidé se vždy touží setkat, pokud jsou přáteli, chtějí se setkat, pokud jsou nepřáteli, chtějí se setkat i tehdy, když jsou to vojáci, kteří jen cvičí.

2) Nedělejte si představu podle granátníků v parku—a už vůbec ne z německých granátníků v německém parku. Hodně přemýšlím o spravedlivém rozhorlení proti „militarismu“, který musí pohled na takové strnulé rudé postavy mašírující pochodovým krokem mezi svými přáteli ve městě, o kterých vím, že jsou lidští a poctiví. Pacifisté mají dojem, že se dívají na lidi oblečené způsobem, jakým by se žádný rozumný člověk nikdy neoblékl a chodí způsobem, jakým by nikdy žádný rozumný člověk sám od sebe nechodil a zdá se jim, že jako by na nich leželo jakési kouzlo nebo podléhali nějakému odlidšťujícímu hypnotismu a představují si, že na temné pláni salisburské a kolem obětních kamenů Stonehenge se musí odehrávat ještě temnější přízraky zotročení. Pak čtou v novinách, že se nějaký regiment „zformoval“ na vrcholu hřebene a „postoupil“ k nepříteli. V běžném cockneyském mozku, jaký mám třeba já, to vyvolává představu, že vpřed vyrazila jakási železná falanga, vzájemně propojená jak železný vlak. To, co doopravdy vidíte, je cosi naprosto jiného. To, co vidíte (úplně nejdřív) je doslova nic. Pak vidíte jakési šedé stříkance v šedo-zeleném, ze kterých se najednou stanou velmi svěží a nadšení hoši, kteří běží ozlomkrk přes pole a pak padnou zprudka na břicho. To je silný prvotní dojem, který tisk nikdy nezdůrazňuje: myslím tím, neustálý dojem běhu, uhánějících sehnutých hnědých lidiček. Ještě dlouho poté, co bylo po všem, jsem měl plnou hlavu jejich pelášejících nožiček, jako postav ve stroboskopu nebo kinematografu.

3) Neříkejte, že předstíraný boj je nudný proto, že v něm není žádná „krvelačnost“ a člověk že je „bojující zvíře“. Člověk není bojující zvíře: jinak by neměl vlajky, hudbu a pravidla cti, aby mu v boji pomáhala. Člověka nutno definovat nanejvýš subtilně: je to zvíře, které utíká—a které neuteče. Cvičný boj není nudný ani v tom, že v něm není krvelačnosti ani krveprolití. Začněme tím, že předstíraný boj není nudný. Nuda, která v něm je, pochází ve skutečnosti z morálního faktu, že nikdo neví, o čem je. Schází mu vysoké morální potěšení z boje za spravedlnost. Má v sobě ale vysoké intelektuální potěšení z toho, že člověk vidí, jak se věci dětí, krizí štěstí či odvety, a právě toto vskutku vysoké intelektuální potěšení pohání ony malé postavičky do běhu, za zpěvu a křiku, do kopce.

4) Nemluvte o triumfu jako o nevyhnutelném ani o armádě jako o stroji. Ale k tomu, abych ukázal tuto faleš, bych musel dovyprávět celý příběh, a tohle je jen špěšný článek napsaný na salisburské pláni.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 365-369, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Kapitalismus a manželství (Illustrated London News 21. září 1912)

September 21, 1912 Capitalism and Marriage

Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioté mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“

Širším způsobem použití téměř stejného principu je povšimnout si v jakémkoliv přísloví, příběhu nebo písničce, že nějakou náhodou pochytily stopy větších politických či morálních sporů své doby. Obyčejně můžeme postřehnout více z toho, jak se dějiny skutečně odehrály skrze tyto letmé pohledy do starého lidského života, než v pompézních, ale stranických moderních dějinách. Historikové totiž lžou jako cestovatelé a filosofičtí historikové lžou jako rybáři (třída to stejně filosofická): pohádky ale nikdy nejsou vysloveně bájné. Pobavilo mě onehdy, že úplnou analysu všeho, co považuji za nejklíčovější a nejvážnější na naší přítomné národní krisi lze pochopit jako analysu písničky „Sally in Our Alley“ I když její ušlechtilé verše náleží do doby dávno po nejlepších časech občana a cechu, drží se jejich tradice a není v nich ani náznaku o moderním kapitalismu či moderním kolektivismu. Ona písnička je ostatně plná vět a frází, které žijí a přetrvávají ze středověku. Například:
Můj pán je jak Turek/a tluče mě přímo strašně (My master comes like any Turk,/And bangs me most severely.)

Tohle instinktivní použití Turka jako typického tyrana víc než jakékoliv dějepravy o oné dlouhé, divoké válce celého západu proti islámu a planoucím srdci křížových výprav.

Klíčové na písni tu ale pro nás je to, že je to písnička učně. A to hlavní, co říká a její ostré ponaučení pro náš existující kapitalismus je toto: jestliže je učeň bit nebo je mu zabráněno ve sňatku, je to proto, že je učněm, ne proto, že je proletář. Dostává natlučeno, protože je mladý, ne proto, že je chudý. Ve sňatku je mu zabráněno proto, že je mladý, ne proto, že je chudý. Když jeho sedm dlouhých let skončí, och, pak si Sally vezme. Moderní kapitalismus ale znamená, že příručí, když uplyne jeho sedmdesát dlouhých let, shledá své naděje na to, že se zachová právě tak, méně zářivými než dříve. U učně to bylo nejprve otroctví a pak svoboda, pro příručího je to trvalé otroctví spojeného s trvalou nejistotou. Sallin milenec trpěl žalem, který zpravidla vyléčil čas. V sedmnácti byl jen příliš mladý, nebyl „příliš starý ve čtyřiceti“. V naší dnešní nádherné morální kapitalistické společnosti je běžné, že si muži barví vlasy na černo, aby si uchovali své postavení—toť kapitalistův komentář na slova posvátného textu, že šediny jsou korunou slávy. Pokud by si ale učeň z písničky vybral nějaké přestrojení, bylo by spíš nějaké opačné. Myslím, že by si hlavu zbělil moukou, nebo sebral svému mistrovi brýle, nebo při chůzi trochu kulhal, aby naznačil, že je již docela připravený, aby byl občanem Londýna a členem některého z jeho livrejovaných cechů. Žádné přestrojení ale vlastně nepotřebuje (samozřejmě s výjimkou té záležitosti, aby se setkal se Sally), protože měl to, co nemá žádný moderní průmyslový dělník—normální jistotu naplnění své svobody a své lásky.

Nadmíru moudrý a úderný úvodník, který vyšel nedávno v listu New Age poukázal, že cech a rodina byly skutečnou překážkou proti kapitalismu a že průmysloví lordi nyní ničí rodinu tak, jak již zničili cechy. Nepřítelem manželství není socialismus, ale kapitalismus. Okna a dveře rodinného života nemusí prolamovat, ani to nedělá, pracující třída, to dělají velcí zaměstnavatelé s jejich lásky prostými úly, jejich životem bez domova, povinnostmi vnucenými jejich pojišťovacími zákony, jejich drzými pokladničkami, pokutami, uniformami, jejich neustálými požadavky na školy, vězení, blázince, nemocnice—na vše možné, jen ne domov. Hymnou pro socialisty by neměla být Internacionála, měli by nás (v dunivém sboru) probouzet zpěvem „Sally in our Alley“.

Sally je totiž právě teď ve velice úzké uličce—dlouhé uličce bez zákrut, kde se ne vždy nakonec se svým učněm potká. Vím, že některé moderní průmyslové ženy říkají, že se jim moderní průmyslový život líbí, k tomu mohu povědět jen tolik, že pokud tomu tak je, pak jsou v tom samy. Zaměstnavatel se chce dostat na golfové hřiště právě tak naléhavě, jako se dělník touží dostat do hospody, bankéř má právě tolik bláznivých puzení vyrazit do Cannes, jako jeho podúředník odcestovat do Kanady. Ale většina pracujících žen, které člověk potkává ani nepředstírá, že by svou situaci považovaly za normální, ale brání ji (docela spravedlivě) jako v jejich případě nezvyklou nezbytnost. Nevěřím, že by běžná žena (nebo běžný muž, když na to přijde) dává přednost svobodě celibátu, nebo vystavení zuřivé konkurenci. Nevěřím (zkrátka), že by se Sally líbilo být tetičkou Sally, ani ve hru, v níž svět háže věci po starých pannách.

Je tu ještě jedna věc, kterou je třeba mít na paměti, pokud jde o tlučení jednotlivců, do kterých je zamilovaný nějaký ten učeň. Pokud tloukl mistr, bylo to proto, že to byl školní mistr. Pokud by náš učeň byl třeba učněm ševcovským, pak jeho nadřízený by nebyl jen jeho zaměstnavatelem. Byl přinejmenším čímsi ušlechtilejším než kapitalistou, byl by ševcem. Jeho moc nespočívala v pouhém faktu, že mohl platit druhým lidem peníze za to, aby pro něj a za něj šili boty: spočívala v tom, že jiní lidé chodili za ním, aby se naučili boty šít. Byl mistrem ne v tom smyslu v jakém se mluví o pánech a lidech při hornické stávce, ale byl mistrem v tom smyslu, v jakém mluvíme o mistru či magistru umění. Svým učnům vládl proto, že byl víc dělníkem než oni. A každý, kdo je skutečně více dělníkem, je obecně více člověkem, a uspořádání starých řemesel a cechů, které sice mohlo připouštět nějaké mužné neřesti, připouštělo také zmužilé ctnosti. Starý systém očekával učňovu veselku. Nový systém od podúředníka očekává jen úředničení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 361-365, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Naše prázdné politické debaty (Illustrated London News 14. září 1912)

September 14, 1912 Our Empty Political Debates
Není obrazu, který by vystihl úžasný stav naší politiky. Ale obraz, který má nejblíže k tomu, aby byl klíčem všeho, je tento: buben, na který se má hlučně tlouci, musí být dutý. V dnešní Anglii musí být otázka, o níž se vede hlučný spor, prázdná. Může vzrušovat, může inspirovat, může doopravdy rozdělovat, může skutečně vzdělávat, ale nesmí existovat, tedy nesmí se zmocňovat duší těch, kdo ji na předních místech probírají, i když může být skutečně důležitá pro nějaké odlehlé lidi, jichž by se ona debata měla teoreticky týkat. Pro německé chudé je důležité, zda jí tmavý chléb, pro anglické politiky to není důležité ani v nejmenším: což je důvod, proč se tím tak vzrušují a vzájemně si ukazují, co není pravda, se zápalem hodným lepších časů. Pokud by šlo o nějaký blízký, jasný a zřetelný nespoutaný návrh (třeba, že angličtí chudí mají mít dostatek chleba jakékoliv barvy—modré, zelené, nebo žluté s fialovými tečkami), pak by angličtí politici byli vskutku ve svých pocitech velmi pohnuti, jsem si ale docela jist, že jejich pocity by byly příliš hluboké, než aby je bylo možné vyjádřit slovy. Poněkud by pobledli, ale uchovali by si zmužilou pevnost, a začali mluvit o nezbytnosti intervence po nedávných ukrutnostech spáchaných Eskymáky. Stejné je to s orgiemi politiků kolem Ulsteru. Dívat se na ně je podobné, jako sledovat pošetilé kluky pohazující si vyhořelou sirkou. Všichni ví, že pokud jde o lidi, kteří řídí politiku, byla pochodeň „Pryč s papeženstvím“ byla již dávno udupána, mává se jí právě proto, že je uhašená. Je asi pravda, že skuteční protestantští chudí v Belfastu se opravdu děsí nějakého děsivého osudu, i když si nedokážu představit, jaký horší osud než žití v Belfastu by je vlastně mohl potkat.

Jenže politici, dokonce i ti nejlepší mezi nimi, jako třeba pan Birrell či lord Hugh Cecil, nevědomky cítí, že je výhodou, když fanatismus, o kterém se nepřou, nejspíš nikdy nebude jejich vlastní. Všichni víme, že ve třídě lorda Hughe Cecila je prakticky každý agnostik, nebo se kloní k nějakému druhu katolických idejí, jediný náboženský typ, který mezi takovými lidmi nikdy nepotkáte, je náboženský typ Belfastu. Proto se takový typ používá—jako typ či vzor, nebo spíš panák. S chudákem protestantem a jeho nedělní „černí“ a vážnými kníry se háže kolem jako s děckem v pantomimě, protože je pravda, že v daném světě „nemá přátel“. Člověk jako lord Hugh Cecil nemůže sjednat ani pracovní dohodu s člověkem jako je pan Bonar Law, vyjma toho, že by hájil náboženství Čerokézů, nebo nějakou jinou neutrální věc, ve kterou ani jeden z nich nevěří. Pokud by začali mluvit každý o náboženství toho druhého, následovala by šokující scéna.

Jak jsem naznačil výše, to samé lze poněkud širším způsobem říci o podivuhodnému významu, který politici vždy dávají volnému obchodu a ochranářství. Rozdíl je v tom, že zatímco téměř každý přemýšlivý člověk je dnes stoupencem samosprávy (Home Rule, rozumí se pro Irsko pozn. překl.) (zejména mezi unionisty pozn. aut.), stále existuje naprosto upřímné a vědecké přesvědčení ve prospěch volného obchodu, a stejně upřímná a vědecká touha po reformě celních tarifů. Jenže i když je celní ochrana důležitá, není to věc principu. Nejde tu vůbec o morálku, tedy v tom smyslu, že jak stoupenec volného obchodu, tak ochranářství mají oba morální právo usilovat o to, co jsou podle jejich názoru ekonomické zájmy této země. Stoupenec volného obchodu, který považuje dovozní clo za ďábelské vyhlášení války lidstvu. je prostě maniak a maniak a, což je horší, přecitlivělý člověk, je také protekcionista, který neurčitou mstivostí požaduje, aby „cizinci platili“. I když ale má větší význam bavit se o téhle záležitosti než o Ulsteru (a proto se o ní také tolik nemluví) její relativní prominence a popularita v našich politických kruzích je převážně způsobena tím, že nijak nenamáhá (nebo ani jen necvičí) svědomí. Pro politika není tak příliš náročné předstírat, že si je tarifem jist, i když o něm ve skutečnosti má své pochybnosti. Žalostnější se strázeň politika, který musí předstírat, že miluje puritány, když jimi ve skutečnosti pohrdá, nebo prosazovat jihoafrické budovatele impéria, ačkoliv se na ně sotva může podívat, aniž by se mu neudělalo zle. Pro gentlemana není tak těžké skrývat své názory, zejména své názory ekonomické a zejména tehdy, když daný gentleman nemá hlavu na čísla. Není ale pro gentlemana snadné skrývat své instinkty, které se podobají instinktům zvířete. A ono vysoké sebeovládání, které slyšíme tolik vychvalovat u aristokratů, se muselo, obávám se, už po nějakou dobu projevovat především v tom, že soukromně neokopávali ty spojence, které veřejně chválili.

Jak jsme viděli, bylo to právě proto, že německý bílý chléb, černý chléb, hnědý nebo šedý chléb byly morálně drobnými záležitostmi, že se naši politici docela vzrušeně ošívali, šourali a porovnávali barvy, asi tak jako dámy porovnávají odstíny ve výprodeji. Ale jak už svým čtveráckým stylem řekl Euklides, i opak je pravdou. Právě tak, jako je pro velký politický rozruch zcela zásadně důležité, aby byl rozruchem o ničem, je nutné i to, aby skutečně důležité veřejné otázky zůstávaly v soukromí. Není nic mimořádnějšího, než porovnávat protahovaný a ohlušující povyk, který se v Belfastu dělá kolem přesvědčení a víry, kterou sotva kdo zastává, se svižným a bezhlesým způsobem, jímž menšiny velmi moderních osob jednaní podle přesvědčení, která skutečně zastávají. Není pravda, že se v parlamentu dnes nic zajímavého neděje, není ani pravda, že by se tam neděly žádné velké věci. Dějí se velké věci, ale mluví se jen o malých věcech. A prostý důvod pro to je ten, že velké věci, které se dělají jsou převážně příliš špatné, než aby se o nich dalo mluvit. Ve skutečnosti jde o to, že jsou tak důležité eticky, že se z nich dělají politiky tak nedůležité záležitosti.

Považovali bychom za dosti zvláštní a podivné, kdyby nám bylo řečeno, že Dolní sněmovna obnovila v Anglii uctíváni Thora—pokud v Anglii tedy vůbec někdy existovalo. Měli bychom považovat za ještě podivnější, pokud by debata v parlamentu zabrala dvacet minut a veškerý tisk jí nevěnoval víc než dvě řádky. Měli bychom pak považovat za vůbec nejpodivnější, pokud by poté parlament věnoval pět hodin, a tisk referoval na pěti sloupcích, debatě o návrhu hovořit místo Velkého pátku o Velkém čtvrtku, aniž by při tom jedinkrát padlo jméno Krista nebo Thora. Byl by to ale docela dobrý příklad toho, jak je tato země v této chvíli spravovávána. Velké věci jsou v každé debatě udržovány jak malé a z malých věcí se dělají věci obludně veliké, Považovalo by se za nevkusné, aby unionista kázal upřímný protestantismus. Nepovažuje se za špatný vkus, pokud neupřímně štve proti „Ne papeženství“. Jakoby nezáleželo na tom, že otevřeně hlásáte, že jako imperialista vůbec nehodláte respektovat hranice cizích států, jako by vůbec nezáleželo na tom, pokud jako kosmopolita otevřeně prohlašujete, že vůbec nehodláte bránit svou zemi. Strašlivě moc však záleží na tom, zda svou zemi budete chránit daněním dovozu nebo levnými potravinami. Konečným plodem tohoto šíleného nepoměru je to, že parlament schvaluje zákony o zničení slunce nebo vypití moře, aniž by si jich skoro všímal, zatímco o zákonech o jakési škole či nějakém tom celním tarifu se pře tak dlouho, že je v dlouhodobém pohledu nakonec vůbec neprojedná a nepřijme. Starodávný princip západní civilisce, že člověk nemá být ve vězení držen déle, než stanovil jednoznačný zákon a otevřený soudní proces, byl ve Westminsteru před pár lety tiše zrušen a v tuto chvíli máme podstatu soudu před porotou zachovanou stejně málo jako podstatu zkoušky bojem. Této ohromné revoluci (větší než francouzská revoluce, celé jejíž dílo je převráceno) vzdorovali asi tak čtyři lidé a v tisku jí obecně bylo věnováno ještě méně řádků. Zapomněl jsem, čeho tehdy byly noviny plné, myslím, že to byli Belgičané.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 357-361, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Nové uctívání předků

September 7, 1912 The New Ancestor Worship
Jak si všímám, dr. Munro, z Racionalistické tiskové asociace, prohlásil, že dalším velkým krokem náboženského pokroku bude návrat k uctívání předků. Je podivné, alespoň na první pohled, že jedna ze škol, které si z nás neustále utahují, že věříme svým babičkám, přímo navrhuje jejich zbožštění. Ještě podivnější je, že ti, kdo považují za stagnaci příslušnost ke křesťanským církvím, které se značně proměnily, považují za progresivní následovat příkladu Číňanů, kteří se nezměnili nijak a vůbec. V takovým případech přijde někdy na mysl podezření, že v očích těchto lidí lze tolerovat cokoliv, vyjma náboženství křesťanstva a že se ještě může stát, že nám přijdou nabídnout fetiše nebo uctívání zvířat, pod podmínkou, že nebudeme chodit do kostela. Tohle jsou sice první a instinktivní úvahy, ale na myšlenkách pana Munra je víc, než čemu tyto úvahy mohou učinit zadost. Má docela pravdu, když chválí Comteho slova, že „čím déle lidská kultura trvá, tím více nám budou vládnout mrtví“. Byla tu velmi vulgární, nepokojná a žalostná epocha nenáležitého opomíjení tradic a minulosti, a není nepravděpodobné, že brzy přijde doba nenáležité reakce opačným směrem—i když doufám, že ne k opačnému logickému extrému Číny. Bylo by žalostné, kdybychom vy a já začali nosit copánky zrovna tehdy, když by si je začali Číňané odstřihávat.

Jsou tu ale další a lehčí aspekty této spekulace, které nejsou tak docela nezajímavé. Hlavní věc, která mi na tom všem přijde pozoruhodná je, že kdyby nynější angličtí mandaríni, velcí lordi, imperiální státníci, povýšení kapitáni průmyslu, moudří a dobří filantropičtí milionáři—zkrátka tedy naše nejbohatší a nejmocnější osoby—museli uctívat své předky, měli by dva základní problémy: za prvé zjistit, kdo vlastně jejich předkové byli a za druhé to přiznat. Mnohou vznešenou hraběnku ve starém anglickém hradu by čekalo vzývání duchů šokovaných obyvatel odlehlých texaských lesů nebo skromných majitelů chicagských saloonů. Mnohý toryovský statkář, proslulý svou britskou buldočí pýchou, by se ocitl v situaci, kdy by ve značných rozpacích konal náboženské obřady před hroby nomádů z pouště nebo levantských kšeftařů. Když bychom znenadání navštívili nějakého význačného hraběte, mohli bychom ho najít, jak v náručí svírá urnu s popelem nějaké zapomenuté kadeřnice z Midlands, nebo jak kadidelnicí okuřuje sochu číšníka z ciziny. Kdybychom takové věci doopravdy viděli, museli bychom přiznat, že náboženství pana Munra je náboženství skutečné a dokonce cenné: trvalo by totiž na svou nejpodstatnějších a nejrozpačitějších věcích v náboženství—pokoře a pravdě. Obávám se ale, že bychom nic takového neviděli, obávám se, že zrovna takhle to bohužel nefunguje.

Tahle idea má ale ještě jednu potíž, která by byla velice zábavná. Napadá mne, zda by nám páně Munrovy papežské edikty dovolovaly, abychom si vybrali, které předky chceme uctívat podle naší záliby v historických obdobích nebo osobních vlastnostech a kariérách? Uctívání předků, tak jak existuje v Číně, se věnuje ojediněle nepřerušené a nepochybné tradici morálky a způsobů, takže by vašeho dědu obdivovali nejspíš pro ty vlastnosti, které vás vedou k obdivu k nejvzdálenějšímu a nejmytičtějšímu zakladateli vašeho rodu: třeba poslušnost vůči rodičům či věrnost posvátnému císaři. Zkrátka byste dědu obdivovali pro jeho obdiv k pradědovi. Prapradědu byste obdivovali pro tutéž službu, kterou odvedl po laskavého císaře Pinga, stejně jako váš otec sloužil uhlazenému, ale nedávno zesnulému císaři Wo. V Evropě ale jen ti nejpošetilejší futuristé a inovátoři trvají na tom, že o minulosti mluví jako by to byla jen jedna věc. Většina z nás si uvědomuje, že složitě srovnávat přítomnost a minulost je jako srovnávat kapky vody v moři. A naše křesťanská minulost byla mořem velmi bouřlivým, prudkým a proměnlivým přecházejícím mezi všemi extrémy bouře a klidu. V pravém náboženství by proto bylo značné množství výběru a možná i schismatu. Mohu souhlasit s uctíváním předka, který se vydal na kruciátu s králem Richardem a přitom se pevně odmítat klanět předkovi, který kolonizoval s Rhodesem: a tohle mě příliš nezneklidňuje, protože si nejsem vědom, že bych jednoho či druhého předka měl. Můžete obdivovat onoho vašeho předka, kterého oběsili kvůli loupežím koní a současně nenacházet takové romantické omluvy pro jiného vašeho předka, který šel do vězení, protože kradl na nádraží kabelky. Výsledky se mohou jevit jako alarmující, jelikož všechny náboženské a politické boje dějin se mohou znovu odehrávat v lůně každé rodiny, která si volí historického patrona. Ač vznešeně smýšlející pan Munro doufá, že tato metoda rodinu sjednotí a utuží, ani zdaleka tomu tak být nemusí a tato metoda může ve skutečnosti přinést nové rozdělení a nesváry: Tommy bude trvat na tom, že chce uctívat cavaliera, který bojoval za Karla I., zatímco Susan vzdorně zbožští cavalierova syna, který donášel Oliveru Cromwellovi.

Pro moderní Anglii je tu ještě jedno poučení. Kult úcty nebo i jen respektu k předkům není možné mít jinde, než v zemi, která je převážně zemědělská—jako je třeba Čína. Bylo by paradoxní říkat, že předky si člověk pěstuje jako zelí, ale není paradox říci, že předky člověk zasévá jako semeno. Ve velkých městech člověk předky ani nepěstuje, ale vyrábí si je. Ve velkých městech jsou dokonce i aristokraté povýšenci a to jak praví, tak falešní aristokraté. Pravidlo je takové, že čím je rodina aristokratičtější, tím méně je stará, pokud rozumíme aristokraci v moderním smyslu uhlazenosti a veřejné důstojnosti, ducha soukromé školy nebo oxfordských způsobů. Každý seriozní historický badatel samozřejmě v rodiny, které přišly s Dobyvatelem věří zrovna tak málo, jako v rodiny, které sem připluly v Arše. Ale to málo, co zbylo v našich vznešených rodinách ze středověkého rytířství je téměř čistě nahodilé. Slyšel jsem, že se Harcourty lze opravdu vysledovat až ke starým Plantagenetům a je pravda, že pokud jde o jejich novější veřejné zástupce, vykazují takové zábavné a veřejným duchem nadané příslušníky, jací mohli být i Plantageneti. Za své nynější postavení ale nevděčí své aristokratické krvi nebo svému demokratickému pochopení, ale vděčí za ně ekonomický spolku velkých pozemkových vlastníků na konci osmnáctého století, který si říkal strana whigů. Zbytek oné strany obsahoval asi tolik Plantagenetů, kolik paleolitických mužů, noveau riche ostatně bylo trendem celé té dony. Ve městech si proto nemůžeme být jisti ničím, ani u aristokracie ne. Pokud chce dr Munro vidět, kde je možné něco jako símě jeho zvláštního evangelia, pak musí zavítat na anglický venkov a mezi anglické chudé- V malém venkovském městě, kde žiji, je několik lidi v postavení příštipkářů, holičů či řezníků, kteří si pamatují (pamatují, nehledají v rodových liniích) své předky docela dobře až do časů Karla II. Široko daleko není žádný velký půdní vlastníky, který by mohl jít tak daleko.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 354-357, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988