Nové uctívání předků

September 7, 1912 The New Ancestor Worship
Jak si všímám, dr. Munro, z Racionalistické tiskové asociace, prohlásil, že dalším velkým krokem náboženského pokroku bude návrat k uctívání předků. Je podivné, alespoň na první pohled, že jedna ze škol, které si z nás neustále utahují, že věříme svým babičkám, přímo navrhuje jejich zbožštění. Ještě podivnější je, že ti, kdo považují za stagnaci příslušnost ke křesťanským církvím, které se značně proměnily, považují za progresivní následovat příkladu Číňanů, kteří se nezměnili nijak a vůbec. V takovým případech přijde někdy na mysl podezření, že v očích těchto lidí lze tolerovat cokoliv, vyjma náboženství křesťanstva a že se ještě může stát, že nám přijdou nabídnout fetiše nebo uctívání zvířat, pod podmínkou, že nebudeme chodit do kostela. Tohle jsou sice první a instinktivní úvahy, ale na myšlenkách pana Munra je víc, než čemu tyto úvahy mohou učinit zadost. Má docela pravdu, když chválí Comteho slova, že „čím déle lidská kultura trvá, tím více nám budou vládnout mrtví“. Byla tu velmi vulgární, nepokojná a žalostná epocha nenáležitého opomíjení tradic a minulosti, a není nepravděpodobné, že brzy přijde doba nenáležité reakce opačným směrem—i když doufám, že ne k opačnému logickému extrému Číny. Bylo by žalostné, kdybychom vy a já začali nosit copánky zrovna tehdy, když by si je začali Číňané odstřihávat.

Jsou tu ale další a lehčí aspekty této spekulace, které nejsou tak docela nezajímavé. Hlavní věc, která mi na tom všem přijde pozoruhodná je, že kdyby nynější angličtí mandaríni, velcí lordi, imperiální státníci, povýšení kapitáni průmyslu, moudří a dobří filantropičtí milionáři—zkrátka tedy naše nejbohatší a nejmocnější osoby—museli uctívat své předky, měli by dva základní problémy: za prvé zjistit, kdo vlastně jejich předkové byli a za druhé to přiznat. Mnohou vznešenou hraběnku ve starém anglickém hradu by čekalo vzývání duchů šokovaných obyvatel odlehlých texaských lesů nebo skromných majitelů chicagských saloonů. Mnohý toryovský statkář, proslulý svou britskou buldočí pýchou, by se ocitl v situaci, kdy by ve značných rozpacích konal náboženské obřady před hroby nomádů z pouště nebo levantských kšeftařů. Když bychom znenadání navštívili nějakého význačného hraběte, mohli bychom ho najít, jak v náručí svírá urnu s popelem nějaké zapomenuté kadeřnice z Midlands, nebo jak kadidelnicí okuřuje sochu číšníka z ciziny. Kdybychom takové věci doopravdy viděli, museli bychom přiznat, že náboženství pana Munra je náboženství skutečné a dokonce cenné: trvalo by totiž na svou nejpodstatnějších a nejrozpačitějších věcích v náboženství—pokoře a pravdě. Obávám se ale, že bychom nic takového neviděli, obávám se, že zrovna takhle to bohužel nefunguje.

Tahle idea má ale ještě jednu potíž, která by byla velice zábavná. Napadá mne, zda by nám páně Munrovy papežské edikty dovolovaly, abychom si vybrali, které předky chceme uctívat podle naší záliby v historických obdobích nebo osobních vlastnostech a kariérách? Uctívání předků, tak jak existuje v Číně, se věnuje ojediněle nepřerušené a nepochybné tradici morálky a způsobů, takže by vašeho dědu obdivovali nejspíš pro ty vlastnosti, které vás vedou k obdivu k nejvzdálenějšímu a nejmytičtějšímu zakladateli vašeho rodu: třeba poslušnost vůči rodičům či věrnost posvátnému císaři. Zkrátka byste dědu obdivovali pro jeho obdiv k pradědovi. Prapradědu byste obdivovali pro tutéž službu, kterou odvedl po laskavého císaře Pinga, stejně jako váš otec sloužil uhlazenému, ale nedávno zesnulému císaři Wo. V Evropě ale jen ti nejpošetilejší futuristé a inovátoři trvají na tom, že o minulosti mluví jako by to byla jen jedna věc. Většina z nás si uvědomuje, že složitě srovnávat přítomnost a minulost je jako srovnávat kapky vody v moři. A naše křesťanská minulost byla mořem velmi bouřlivým, prudkým a proměnlivým přecházejícím mezi všemi extrémy bouře a klidu. V pravém náboženství by proto bylo značné množství výběru a možná i schismatu. Mohu souhlasit s uctíváním předka, který se vydal na kruciátu s králem Richardem a přitom se pevně odmítat klanět předkovi, který kolonizoval s Rhodesem: a tohle mě příliš nezneklidňuje, protože si nejsem vědom, že bych jednoho či druhého předka měl. Můžete obdivovat onoho vašeho předka, kterého oběsili kvůli loupežím koní a současně nenacházet takové romantické omluvy pro jiného vašeho předka, který šel do vězení, protože kradl na nádraží kabelky. Výsledky se mohou jevit jako alarmující, jelikož všechny náboženské a politické boje dějin se mohou znovu odehrávat v lůně každé rodiny, která si volí historického patrona. Ač vznešeně smýšlející pan Munro doufá, že tato metoda rodinu sjednotí a utuží, ani zdaleka tomu tak být nemusí a tato metoda může ve skutečnosti přinést nové rozdělení a nesváry: Tommy bude trvat na tom, že chce uctívat cavaliera, který bojoval za Karla I., zatímco Susan vzdorně zbožští cavalierova syna, který donášel Oliveru Cromwellovi.

Pro moderní Anglii je tu ještě jedno poučení. Kult úcty nebo i jen respektu k předkům není možné mít jinde, než v zemi, která je převážně zemědělská—jako je třeba Čína. Bylo by paradoxní říkat, že předky si člověk pěstuje jako zelí, ale není paradox říci, že předky člověk zasévá jako semeno. Ve velkých městech člověk předky ani nepěstuje, ale vyrábí si je. Ve velkých městech jsou dokonce i aristokraté povýšenci a to jak praví, tak falešní aristokraté. Pravidlo je takové, že čím je rodina aristokratičtější, tím méně je stará, pokud rozumíme aristokraci v moderním smyslu uhlazenosti a veřejné důstojnosti, ducha soukromé školy nebo oxfordských způsobů. Každý seriozní historický badatel samozřejmě v rodiny, které přišly s Dobyvatelem věří zrovna tak málo, jako v rodiny, které sem připluly v Arše. Ale to málo, co zbylo v našich vznešených rodinách ze středověkého rytířství je téměř čistě nahodilé. Slyšel jsem, že se Harcourty lze opravdu vysledovat až ke starým Plantagenetům a je pravda, že pokud jde o jejich novější veřejné zástupce, vykazují takové zábavné a veřejným duchem nadané příslušníky, jací mohli být i Plantageneti. Za své nynější postavení ale nevděčí své aristokratické krvi nebo svému demokratickému pochopení, ale vděčí za ně ekonomický spolku velkých pozemkových vlastníků na konci osmnáctého století, který si říkal strana whigů. Zbytek oné strany obsahoval asi tolik Plantagenetů, kolik paleolitických mužů, noveau riche ostatně bylo trendem celé té dony. Ve městech si proto nemůžeme být jisti ničím, ani u aristokracie ne. Pokud chce dr Munro vidět, kde je možné něco jako símě jeho zvláštního evangelia, pak musí zavítat na anglický venkov a mezi anglické chudé- V malém venkovském městě, kde žiji, je několik lidi v postavení příštipkářů, holičů či řezníků, kteří si pamatují (pamatují, nehledají v rodových liniích) své předky docela dobře až do časů Karla II. Široko daleko není žádný velký půdní vlastníky, který by mohl jít tak daleko.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 354-357, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s