Zákony proti tulákům (Illustrated London News 19. října 1912)

October 19, 1912 The Laws against Vagrants
Před sto lety (nebo po mnoho dekád před tímto datem a po něm) jsme se my Angličané měli náramně dobře. A dosahovali jsme toho docela po svém. Dělávali jsme to tak, že jsme vyznávali naprosto směšné principy a pak jsme je zcela opomíjeli. Nebylo to špatné—po nějakou dobu. Měli jsme například theorii, že britské ústavní uspořádání spočívá v rovnováze tří mocí—krále, šlechty a obecného lidu. Pokud by britské ústavní uspořádání skutečně vypadalo takhle, pak by to bylo uspořádání pěkně k ničemu: sotva si dokážu představit horší vládu a státní správu, než je ta, v níž by zodpovědný orgán byl tak složitý a tři docela odlišné věci si neustále navzájem přehazují odpovědnost jedna na druhou. Myslím, že jen jedinkrát v naší historii jsme mohli říct, že rovnováha mezi králem a parlamentem byla skutečně vyvážená a tehdy po sobě obě strany okamžitě začaly střílet z děl, aby zjistily, kdo z nich vezme vrch. Pravda je samozřejmě taková, že to čemu se říká britská ústava, byla prostě (a v těch dobách) přímočará aristokracie. Anglický lid obecný a jeho Sněmovna měli pramálo skutečné moci a anglický král neměl žádnou. Prohrabali jsme se tím ne díky mystickým kvalitám britské ústavy, ale takovými skutečnými kvalitami, jako je příslušnost k aristokracii, když je ta tím, kdo otevřeně a zodpovědně ovládá stát. Je tedy férové říci ve prospěch oligarchie, že (například) pokud jde o Irsko, a vůbec zahraniční oblasti, byla aristokracie liberálnější či radikálnější než lid či král. Žádná britská ústava neexistovala a neexistuje. Existuje americká ústava a existuje něco, co není tak úplně nepodobné americké monarchii: president jedná jménem národa mnohem rozhodněji, než je dovoleno králům v aristokratických zemích.

Tak či tak, důležité je, že i když jsme mluvili nesmysly, často se nám dařilo jednat rozumně. Po celou dobu, kdy jsme hlásili „žádné zdanění bez zastoupení“ jsme se nikdy nepokusili rozdělit politickou moc podle fiskálního rozvrhu. A zatím se nám vedlo dobře, protože peníze nejsou dobrým základem politické mužnosti.

Nu a jednou z divných a nepříjemných věcí, které se dějí moderní Anglii je tahle: začali jsme totiž tyto staré a nesmyslné nápady používat a rozšiřovat, namísto toho, abychom si jich nevšímali. Na rozdíl do Angličanů před sto lety nenecháváme chaotickou „ústavu“ hrstce aristokratů—kteří v ni naštěstí nevěří. Na rozdíl od Francouzů před sto lety všechny tyhle staré smyšlené triky jedním rázem nesmeteme, ať už slovem nebo skutkem a nepokračujeme podle prostých principů schvalovaných většinou lidí. Děláme tohle: přijímáme staré lži a pedanterie, bereme je vážně a snažíme se je proměnit ve funkční moderní systém. Znovu je prosazujeme a vynucujeme, aniž bychom je nově přezkoumali. Rozšiřujeme a nenapravujeme. Přijímáme zásadně nepřesné představy a pokoušíme se je velmi přesně aplikovat. Snažíme se několik špatných návyků změnit na řadu horších zákonů.

Zde je jeden prostý příklad. Naši filantropové (jejich hroby buďtež znesvěceny!) se opravdu snaží nešťastným tulákům zabránit, aby odpočívali na londýnském Embankmentu a podobných místech, pokud nechtějí být riskovat, že budou podrobeni formám zadržení, které jsou odporné všem lidem a zejména těmto lidem. Dělají to jako rozšíření starého anglického zákona proti tuláctví. Říci, že je to nespravedlivé znamená použít pro tak nelidskou hloupost slovo příliš lidské a vážné. Znamenalo by to tvrdit, že soudní proces v Alence v říši divů byl nespravedlivý. Bylo by to něco podobného, jako kdyby Společnost pro předcházení krutého zacházení se zvířaty vznášela stížnosti proti zbytečné krutosti v Lovení Snárka.

Nijak nepřehnáním, jak lze vidět při představě takového právního principu, jak se údajně dotýká jakékoliv jiné společnosti. Kdyby nám bylo řečeno, že v Turecku vojáka zastřelili za to, že utíkal, když neměl nohy, ale nechali ho běžet, když nohy měl—pak bychom řekli, že takové věci se nedějí v Turecku, ale je v Zemi za zrcadlem. Pokud by nám někdo tvrdil, že v Nikaragui vždy pověsí slepého, který čte pohlednice druhých lidí, ale okamžitě ho propustí, pokud dokáže, že vidí—pak bychom měli říct „Ne, ne příteli, vaše rozsáhlé cestování vás popletlo, s takovým obyčejem se nesetkáte v Nikaraguii, ale ve Old Savoy Theathre.“ V Nikaragui se s takový obyčejem setkat nemůžete, protože, ale v Anglii ho najít můžete, nebo nějaký přesně podobný.

Je zcela vážným faktem, že Angličan může být potrestán za to, že si nejde lehnout, pokud nemá, kde by hlavu složil, ale nelze ho potrestat, pokud kde hlavu složit má, ale lehnout si odmítá. Spát u živého plotu je neomluvitelné, pokud není jiné alternativy. Ale pokud není výmluvy, pak je to omluvitelné.

Dokážete mi najít takové šílenství, jako je to, které nacházíme v celých Babových baladách? Přeháním, když řeknu, že se taková představa hodí do Velké gromboliánské pláně, kde se toulá Dong a hledá své Jumbly? A přece je to aktivní a vytrvalý přístup ve všech údolích a městech této křesťanské země. Zrovna nedávno jsem viděl dva chudáky tuláky zatčené kvůli spaní venku. Zprvu jsem myslel, že je pustí, jelikož jeden z nich ukázal pár pencí, za které by si mohl zaplatit nějaký nocleh, Ale policista řekl, že jejich pence by na ubytování nestačily a proto byli, samozřejmě potrestáni za to, ž si žádné nezaplatili. Dokážete tohle karikovat?

Nu a právě tenhle drahocenný princip rozšiřují naši sociální reformátoři po Embankmentu a všemi ulicemi a silnicemi Anglie, jako by to byla nová velká sociální reforma. A právě tuhle fámu z Bedlam (dobře známý londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.) opakují všichni naši nejpokročilejší sociologové, všichni ti, kdo se pyšní tím, že k politice přistupují vědecky. Původně to možná byl možná projev nedbalého sobectví a marné netrpělivosti nějakého venkovského gentlemana, který byl zrovna naštvaný nebo opilý! Intelektuálně to neobstojí ani na okamžik na denním světle a nejspíš to neobstojí ani až řečený policejní sudí spatří světlo příštího dne. Tahle popletená věc nese všechny známky toryovství v jeho skutečně nesnesitelném smyslu—totiž apatie a nezodpovědného útisku. Jenže to co, co bylo toryovou leností se stalo socialistovým fanatismem. Jestliže se minulost dopustila nějaké chyby z nedbalosti, současnosti ji pečlivě napodobuje. Sociální reforma, tak jak je nyní chápána, znamená udělat ze všech našich nejstarších a nejzastaralejších hříchů systém.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 377-380, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Neblalost našich skeptiků (Illustrated London News 12. října 1912)

October 12, 1912
The Mildness of Our Sceptics
Dospěl jsem k závěru, že někteří podivní lidé nacházejí štěstí ve váhavosti. Pokud se zblázníte a začnete číst všechny úvodníky v novinách, překvapí vás zjištění, kolik z nich začíná nebo pokračuje některou z těchto nebo podobných vět: „Aniž bychom otevírali otázku morální povahy otcovraždy, můžeme zřejmě bezpečně předpokládat,“ etc. Nebo „Ať už je premiérův poměr ke kanibalismu jakýkoliv, bude mít podporu všech,“ etc. Nebo „Bez ohledu na to zda zítra, v souladu s výpočty dr. Bunka, zanikne svět, nemůžeme než,“ etc. Hra spočívá v tom, že člověk vezme jednu věc, o níž předpokládá, že vyvolá mučivé napětí a bude si nad ní dlouze libovat, jako by to byla nějaká rozkoš. A myslím, že to rozkoš doopravdy musí být. Myslím, že někteří vytříbení moderní intelektuálové, zejména mezi nonkonformisty, objevili novou a tajnou rozkoš, mně zcela neznámou—rozkoš pokoušet se popřeními, která si netroufají skutečně přijmout za vlastní.

Noví theologové mi vždy připomínají jakýsi kmen, s kněžími a staršími, který by svého boha vždy dováděl na hranu srázu a diskutoval, zda ho shodit dolů nebo ne. Jejich filosofické sezení na plotě je možná žalostnou náhražkou tvrdšího alkoholu. Možná, že se právě tak, jako se místo nad dobrým francouzským vínem rozrušují nad bledým čínským čajem, tak se rozrušují nad bledým čínským agnosticismem namísto dobrého francouzského rouhání. Ještě pravděpodobnější je, že je to jejich náhražka hazardu, který je pravým deliriem pochybností. Gambler se těší z nejistoty o věcech, na kterých nezáleží, skeptik si užívá pochyb o věcech, na kterých záleží. Zejména emancipovanější puritáni si pohrávají s materialismem či anarchií skoro tak, jako kdyby byli na svém první Derby. Nesmí sázet na střetnutí mezi Wellsem a Johnsonem (doboví britští zápasníci pozn. překl.) a tak sází na střet mezi Wellsem a Bernardem Shawem. Něco málo vsadili na Blatchford vs Svobodná vůle, pohrávají si s eugenikou, nebo své intelektuální peníze sází na paní Sidney Webb. Pocit, že napůl přijímají a napůl odmítají předcházení propagandistů smělejších, než jsou oni sami, je rozechvívá a těší jako nějaké koketování. Všichni si pamatujeme na onu modrookou dámu, která Tennysonovi řekla, že pochybovat znamená hřešit. Nemyslím, že pohybnost byla hřích, jsem si ale jist, že je to hýření.

Jedině takhle si dokážu vysvětlit propracované obrany, které v poslední době duchovní pronášeli jen proto, že si profesor Schäfer myslí, že dokáže získat život z mrtvé hmoty. Je pravda, že většina náboženských předáků dospěla k racionálnímu závěru, že se jich ta záležitost, ať je pravdivá nebo falešná, vlastně netýká. Dospěli k tomu ale poté, co se kochali dlouhými slovy a jemným rozlišováním a obecnou atmosférou oslavování nějaké historické události. Pokud jde o mě, nejenže si myslím, že celá věc nemá na křesťanství žádný vliv, ale jímá mě též silná netrpělivost s každým, kdo byl kdykoliv i jen tak mírně popletený, že si myslel, že nějaký vliv má. O takovém nesmyslu bych se nijak dlouze nebavil, a to ani za nesvědomitým účelem vyplnění této stránky. Jaký má celá věc smysl lze jakémukoliv racionalistovi objasnit prostě tím, že ji obrátíme naruby.

S abiogenesí (životem vzešlým z hmoty) věřící nemá problém a to z toho prostého důvodu, že biogenese (tedy život je a pouze ze života) nijak nevadí nevěřícímu. Není důvod, aby věřící ve své víře kolísal, má-li pan Schäfer pravdu: a není důvodu k tomu, aby atheista kolísal ve svém přesvědčení, pokud se mýlí. Atheista totiž již musí předpokládat soběstačný vesmír s nějakou povahou nebo sklonem, musí předpokládat nějaký projekt, i když ne účel. A v takovém vesmíru může život stejně dobře pocházet jak ze živé přírody, tak jakékoliv jiné přírody. Celý rozruch je ještě směšnější v tom (jak dobře poukázal jeden autor v časopisu Eye-witness) že naši otcové, kteří pevně věřili v nadpřirozeno, věřili také v schäferovskou hypotézu. Hamlet by řekl, že slunko plodí červy v pošlém psu: ale ani Polonius nebyl takový starý nudný otrava, aby mu říkal, že je to v rozporu s jeho přesvědčením o božstvu které dává podobu našim koncům.

Jenže tento přepych pochybností, je, jako ostatní rozkoše, velmi oslabující. Osamělá orgie popírání, podobně jako osamělá orgie popíjení, udělá člověku poměrně málo škody v raném mládí, ale uždibování a upíjení skepse pokračující do pozdějšího života podkopává nejen mozek, ale i nervy. A na tyhle svobodnější a vytříbenější puritány to mělo stejný vliv, jako je jeden z nejdémoničtějších účinků pití: vyvolalo ztrátu bojového ducha. V ničem jiném není rozdíl mezi novými a starými puritány více ohromující. Jeden článek v jejích orgánech náboženské reformy, kdyby se věnoval nějaké skutečně sporné záležitosti, třeba stávkám nebo pojišťovacímu zákonu, nebo francouzskému Etente, je zrovna tak úžasný jako lidský had i jako lekce v kolísání. Druhá polovina každé věty je klopotný pokus vyvrátit první polovinu. Těmhle lidem nikdy jakoby nepřišlo na mysl, že pokud jsou požadavky spravedlivé je třeba je prosadit, že pokud jsou zákony schválené parlamentem špatné, je třeba je zrušit, nebo je-li Anglie v nebezpečí, je třeba ji bránit. Nejblíže, kam se dostanete k nějakému sporu je mírná odlišnost mezi jedním člověkem, který řekne: „Mějme na paměti jednotlivce, ale nezapomínejme na komunitu“ a jiným, která říká: „Mějme na zřeteli komunitu, ale nezapínejme na jednotlivce“: ani jeden z nich (soudě podle toho jak mluví) v životě neviděli ani jednotlivce, ani komunitu.

Mezi dalšími vojenskými ctnostmi naprosto ztratili schopnost vidět přátele nebo nepřátele pohromadě, nebo vnímat délku bitevní linie či obecnou vzdálenost nepřítele. Nemohou odolat veškeré tendenci k tyranské legislativě nebo ničivé sofistice. Zbavili se způsobilosti k bojovné politice, kdykoliv totiž po nich letí zkažené vejce, reagují slavnou poznámkou páterovou. („některé kousky byly výtečné“ zněla podle slavné karikatury v Punchi vyhýbavá odpověď pátera, který svému biskupovi nechtěl přiznat, že dostal zkažené vejce. Pozn. překl.)

Dosud často vyjadřují přání po Cromwellově duchu, a třebaže nejsem v žádném případě modloslužebným uctívačem onoho vojáka, jsem si jist, že by jim prospěl. V každém případě by bylo zábavné, kdyby Cromwell obdržel kus jejich ducha. Líbí se mi představa, jak ukazuje na žezlo a říká, ne „Odneste tu cetku,“ ale „Plně souhlasíme se sirem Harry Vanem v nesouhlasu s jakýmikoliv tvrdými či ukvapenými opatřeními, ale všude vidíme, že moderní mysl sedmnáctého století všude hledá nové symboly, a jakoby přerůstá starou potřebu nechávat po stolech ležet žezla.“Nebo namísto „Mějte důvěru v Boha a prach v suchu“ by to bylo: „Novější a vlhčí atmosféra nakonec nepochybně pronikne prachem militarismu a stará prostá výra v Jahveho všude upadá: ale uchováním všeho nejlepšího…“ Na takové řeči tu ale není místa—o nic víc, než tomu bylo v bitvě u Dunbaru. (bitva v níž Cromwell ve Skotsku drtivě porazil tamní royalisty. Pozn. překl.)

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 373-376, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Dvě chápání reformy (The Illustrated London News 5. října 1912)

October 5, 1912 Two Notions of Reform
Máme prý Čas chytit za hřívu nad čelem, ale já bych ho raděj čapnul za nos: jsem totiž přesvědčen, že je to v mnoha ohledech zestárlý podvodník. Nemám ho rád zejména od té doby, co si změnil jméno na Pokrok a jako nějaký sešlý dandy předstírá, že je den ode dne mladší. Vůbec nejvíc se mi ale zajídá jako duch a příklad postupného a opatrného pokroku, moderních reforem, které jsou prý bezpečné a to jen proto, že jsou pomalé. Pokud a dokud ředíte své experimenty spoustou času, podobně jako když ředíte svou whisky spoustou vody, předpokládá se stále, že výsledek pro vás musí být dobrý.

Velmi upřímně o tom pochybuji. Souhlasím s těmi, kdo věří, že věčnost může hojit, ale nemyslím, že by vždy léčil čas. Jsou takové zvláštní věci, jako je třeba víno, či rány, které se celkem vzato postupem času zlepšují, ale i v tomhle případě zpravidla musíte mít něco, čím byste začali, zátku nebo obvaz, pokud nechcete dojít až k octu nebo otravě krve. Ve velkém množství lidských věcí ale čas byl víc zrádcem, než reformátorem a lidem spíš poskytl pohodlí na své sliby zapomenout, než přepych jejich naplnění. Hrad vypadá starobyleji, když je porostlý břečťanem, břečťan je ovšem parazit.

Příliš dlouho udržované a pozastavené morální ideje a politické záměry nacházejí v čase stovky výmluv pro svou vlastní sterilitu a otálení, a může-li něco být příliš mladé, tak může být něco i příliš staré, aby se to nacházelo ve sféře praktické politiky. To, co se v právu označuje jako lhůta promlčení, může být přibližně nezbytné, ale pro zloděje je to amnestie a téměř by ji bylo možné označit za krádež velkého měřítka. S tím, jak se mění okolnosti a hodnoty pozemského života, naskýtají se tisíce příležitostí uniknout po jedné či druhé straně zklamání. Pokud někomu půjčím v době Jindřicha V. penny a mám takové štěstí, že onu penny dostanu zpět (v poněkud pokročilém věku) v čase Jiřího V., budu rozrušen z toho, že si za penny již nekoupím půl gallonu piva. Nebo když bude muset nějaký gentleman čekat na svůj oběd déle, než nějakou dobu, nejspíš ho to pobouří a neuklidní ho, že přišel čas prosté a zdravé snídaně. Nebo, jsou-li dvě osoby držící se nějakých vyhaslých pověr tak pomýlené, že se nechají sezdat, pak budou zklamány, když přijde čas, kdy jim bude doporučeno, že by bylo lepší a časově více odpovídající, kdyby byly pohřbeny. Dvě bohoslužby obsažné v anglické Prayer Book jsou nepochybně obě dojemné a působivé, ale tyto čistě estetické okolnosti nevyčerpávají všechny důvody dávat jedné přednost před druhou.

Nu, tragické a komické směsi protichůdných záměrů a účelů naší dnešní společnosti nemůže porozumět nikdo, kdo nechápe, že existují dva zcela odlišní pojmy reformy, které se do sebe navzájem zcela zapletly. První je bojovat nebo čekat na to, co chceme, další je idea čekat, až budeme chtít něco jiného. Z této směsi vzešel obrovský zmatek v tom, zda vy nebo já jsme pokrokáři nebo reakcionáři, který visí jako mrak nad každou otázkou, kterou diskutujeme. Pokud být pokrokový znamená přinést většině lidí to, co nejvíce chtějí, pak jsem pokrokový. Pokud to znamená přinést jim to, co se hrstka lidí rozhodla si myslet, že objevila, pak pokrokový nejsem.

Tato trhlina se ještě může rozevřít napříč celým evropským liberalismem: je totiž nešťastnou skutečností, že někteří z těch kdo nejvíce vynikají a nejupřímněji chtějí pomoci prostému lidu, mu nepomohou k těm nejběžnějším věcem. Abychom si co nejjasněji rozuměli vezmu verš anglické poesie a přesně jej popíši, jak jsem to před pár týdny udělal s méně subtilní básní nazvanou „Mary Had a Little Lamb“. Pan Belloc onehdy napsal výborný sonet o londýnských chudých, který velmi dobře shrnoval ten druh liberalismu, který oslovuje jeho i mně a to v tom, v čem se liší od onoho druhu, který oslovuje tolik sociálních reformátorů:

The poor of Jesus Christ along the street
In your rain sodden, in your snows unshod,
They have not hearth nor sword nor daily meat,
Nor even the bread of men, Almighty God. (Chudí Krista Ježíše po ulicích, v tvém dešti promoklí, v tvém sněhu bosí, krbu, ni meče, ni denní krmě nemají, ba ani chleba lidí, Bože Všemocný pozn. překl.) .

Nu je zvláštní, že si básník vybírá tři věci, které jsou v případě proletariátu obzvláště na překážku, nebo se jich nedostává. Nemají krbu, tedy nemají jistoty domácnosti či domácích bohů. Pan Herbert Samuel je nechá zavřít pokud nebudou mít krbovou mříž: oheň jim ale neposkytne. Nemají meč, tedy jsou méně navyklí a mají méně naděje na sebeobranu než jakýkoliv středověký dav a proti vědeckým zbraním jsou více bezmocní, než jakékoliv obyvatelstvo před nimi. Jsou vycvičeni k tomu, aby drželi nářadí, ne zbraně. Nemají žádné maso, tedy onen plnější a teplejší druh hodování, kterým autor sonetu sám vyznačuje jako něco slavnostnějšího než obyčejný chleba. To jsou tři věci, na něž by si básník, a já, stěžoval, že je kapitalisté zadržují. A je mimořádné, že všechny tři to jsou věci, které by zadržovala i polovina pokročilých socialistů. Pan Bernard Shaw a jeho stoupenci by se krbu a domáckosti vysmívali, meč by ostouzeli coby „militarismus“ a nad masem by se horšili, že je, když nic jiného, horší než preferované praktikování vegetariánství. Jejich upřímné úsilí ulehčovat a měnit lidskou námahu je neustále podkopáváno jejich narušující zálibou měnit také jejich vkus.

A to je, jak jsem již řekl, okamžitá hrozba pro všechna liberální témata, ať už radikální nebo socialistická. Kdyby se relativně nedávné republikánské instituce v Evropě opravdu odlidštily, pak by se lidstvo pořád ještě mohlo vrátit ke starším institucím a pokusit se znovu polidštit je. Můžeme se dožít skutečné reakce, nebezpečného a přemrštěného přehánění hrubších systémů minulosti. Jediné, co by mohlo přivést zpět krále nebo barony by bylo toto moderní selhání společnosti jednat ve prospěch obyčejného člověka.

Když se rolníci ve Vendée pustili do pomýleného ale spontánního odporů vůči první francouzské republice, pochodovali do boje za zpěvu tohoto burcujícího refrénu:
Prends ton fusil, Grégoire,
Prends ta gourde à boire;
Prends ta Vierge d’ivoire,
Nos messieurs sont partis..

Všimněte si tří lidských nezbytností v refrénu požadovaných a srovnejte je s těmi třemi, velmi podobnými, požadovanými tak revolucionářskou osobu jako je bývalý editor magazínu Eye-Witness (Belloc pozn. překl.). Bojovný duch, slavností popíjení a náboženství. Ona vendéeská píseň byla srovnávána s Marseillaisou, protože republikánství nebylo odloučenou od lidských záležitostí. Carnot mohl bojovat lépe než Vendée, Danton mohl pít tak, že by rolník padl pod stůl první a Robespierre věřil v Boha víc než většina kněží jeho doby. Lidstvo bude tyto lidské věci mít a my novu uslyšíme tyto písně, i kdybychom je mněli slyšet jen od Vendéeských.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 369-373, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988