Neblalost našich skeptiků (Illustrated London News 12. října 1912)

October 12, 1912
The Mildness of Our Sceptics
Dospěl jsem k závěru, že někteří podivní lidé nacházejí štěstí ve váhavosti. Pokud se zblázníte a začnete číst všechny úvodníky v novinách, překvapí vás zjištění, kolik z nich začíná nebo pokračuje některou z těchto nebo podobných vět: „Aniž bychom otevírali otázku morální povahy otcovraždy, můžeme zřejmě bezpečně předpokládat,“ etc. Nebo „Ať už je premiérův poměr ke kanibalismu jakýkoliv, bude mít podporu všech,“ etc. Nebo „Bez ohledu na to zda zítra, v souladu s výpočty dr. Bunka, zanikne svět, nemůžeme než,“ etc. Hra spočívá v tom, že člověk vezme jednu věc, o níž předpokládá, že vyvolá mučivé napětí a bude si nad ní dlouze libovat, jako by to byla nějaká rozkoš. A myslím, že to rozkoš doopravdy musí být. Myslím, že někteří vytříbení moderní intelektuálové, zejména mezi nonkonformisty, objevili novou a tajnou rozkoš, mně zcela neznámou—rozkoš pokoušet se popřeními, která si netroufají skutečně přijmout za vlastní.

Noví theologové mi vždy připomínají jakýsi kmen, s kněžími a staršími, který by svého boha vždy dováděl na hranu srázu a diskutoval, zda ho shodit dolů nebo ne. Jejich filosofické sezení na plotě je možná žalostnou náhražkou tvrdšího alkoholu. Možná, že se právě tak, jako se místo nad dobrým francouzským vínem rozrušují nad bledým čínským čajem, tak se rozrušují nad bledým čínským agnosticismem namísto dobrého francouzského rouhání. Ještě pravděpodobnější je, že je to jejich náhražka hazardu, který je pravým deliriem pochybností. Gambler se těší z nejistoty o věcech, na kterých nezáleží, skeptik si užívá pochyb o věcech, na kterých záleží. Zejména emancipovanější puritáni si pohrávají s materialismem či anarchií skoro tak, jako kdyby byli na svém první Derby. Nesmí sázet na střetnutí mezi Wellsem a Johnsonem (doboví britští zápasníci pozn. překl.) a tak sází na střet mezi Wellsem a Bernardem Shawem. Něco málo vsadili na Blatchford vs Svobodná vůle, pohrávají si s eugenikou, nebo své intelektuální peníze sází na paní Sidney Webb. Pocit, že napůl přijímají a napůl odmítají předcházení propagandistů smělejších, než jsou oni sami, je rozechvívá a těší jako nějaké koketování. Všichni si pamatujeme na onu modrookou dámu, která Tennysonovi řekla, že pochybovat znamená hřešit. Nemyslím, že pohybnost byla hřích, jsem si ale jist, že je to hýření.

Jedině takhle si dokážu vysvětlit propracované obrany, které v poslední době duchovní pronášeli jen proto, že si profesor Schäfer myslí, že dokáže získat život z mrtvé hmoty. Je pravda, že většina náboženských předáků dospěla k racionálnímu závěru, že se jich ta záležitost, ať je pravdivá nebo falešná, vlastně netýká. Dospěli k tomu ale poté, co se kochali dlouhými slovy a jemným rozlišováním a obecnou atmosférou oslavování nějaké historické události. Pokud jde o mě, nejenže si myslím, že celá věc nemá na křesťanství žádný vliv, ale jímá mě též silná netrpělivost s každým, kdo byl kdykoliv i jen tak mírně popletený, že si myslel, že nějaký vliv má. O takovém nesmyslu bych se nijak dlouze nebavil, a to ani za nesvědomitým účelem vyplnění této stránky. Jaký má celá věc smysl lze jakémukoliv racionalistovi objasnit prostě tím, že ji obrátíme naruby.

S abiogenesí (životem vzešlým z hmoty) věřící nemá problém a to z toho prostého důvodu, že biogenese (tedy život je a pouze ze života) nijak nevadí nevěřícímu. Není důvod, aby věřící ve své víře kolísal, má-li pan Schäfer pravdu: a není důvodu k tomu, aby atheista kolísal ve svém přesvědčení, pokud se mýlí. Atheista totiž již musí předpokládat soběstačný vesmír s nějakou povahou nebo sklonem, musí předpokládat nějaký projekt, i když ne účel. A v takovém vesmíru může život stejně dobře pocházet jak ze živé přírody, tak jakékoliv jiné přírody. Celý rozruch je ještě směšnější v tom (jak dobře poukázal jeden autor v časopisu Eye-witness) že naši otcové, kteří pevně věřili v nadpřirozeno, věřili také v schäferovskou hypotézu. Hamlet by řekl, že slunko plodí červy v pošlém psu: ale ani Polonius nebyl takový starý nudný otrava, aby mu říkal, že je to v rozporu s jeho přesvědčením o božstvu které dává podobu našim koncům.

Jenže tento přepych pochybností, je, jako ostatní rozkoše, velmi oslabující. Osamělá orgie popírání, podobně jako osamělá orgie popíjení, udělá člověku poměrně málo škody v raném mládí, ale uždibování a upíjení skepse pokračující do pozdějšího života podkopává nejen mozek, ale i nervy. A na tyhle svobodnější a vytříbenější puritány to mělo stejný vliv, jako je jeden z nejdémoničtějších účinků pití: vyvolalo ztrátu bojového ducha. V ničem jiném není rozdíl mezi novými a starými puritány více ohromující. Jeden článek v jejích orgánech náboženské reformy, kdyby se věnoval nějaké skutečně sporné záležitosti, třeba stávkám nebo pojišťovacímu zákonu, nebo francouzskému Etente, je zrovna tak úžasný jako lidský had i jako lekce v kolísání. Druhá polovina každé věty je klopotný pokus vyvrátit první polovinu. Těmhle lidem nikdy jakoby nepřišlo na mysl, že pokud jsou požadavky spravedlivé je třeba je prosadit, že pokud jsou zákony schválené parlamentem špatné, je třeba je zrušit, nebo je-li Anglie v nebezpečí, je třeba ji bránit. Nejblíže, kam se dostanete k nějakému sporu je mírná odlišnost mezi jedním člověkem, který řekne: „Mějme na paměti jednotlivce, ale nezapomínejme na komunitu“ a jiným, která říká: „Mějme na zřeteli komunitu, ale nezapínejme na jednotlivce“: ani jeden z nich (soudě podle toho jak mluví) v životě neviděli ani jednotlivce, ani komunitu.

Mezi dalšími vojenskými ctnostmi naprosto ztratili schopnost vidět přátele nebo nepřátele pohromadě, nebo vnímat délku bitevní linie či obecnou vzdálenost nepřítele. Nemohou odolat veškeré tendenci k tyranské legislativě nebo ničivé sofistice. Zbavili se způsobilosti k bojovné politice, kdykoliv totiž po nich letí zkažené vejce, reagují slavnou poznámkou páterovou. („některé kousky byly výtečné“ zněla podle slavné karikatury v Punchi vyhýbavá odpověď pátera, který svému biskupovi nechtěl přiznat, že dostal zkažené vejce. Pozn. překl.)

Dosud často vyjadřují přání po Cromwellově duchu, a třebaže nejsem v žádném případě modloslužebným uctívačem onoho vojáka, jsem si jist, že by jim prospěl. V každém případě by bylo zábavné, kdyby Cromwell obdržel kus jejich ducha. Líbí se mi představa, jak ukazuje na žezlo a říká, ne „Odneste tu cetku,“ ale „Plně souhlasíme se sirem Harry Vanem v nesouhlasu s jakýmikoliv tvrdými či ukvapenými opatřeními, ale všude vidíme, že moderní mysl sedmnáctého století všude hledá nové symboly, a jakoby přerůstá starou potřebu nechávat po stolech ležet žezla.“Nebo namísto „Mějte důvěru v Boha a prach v suchu“ by to bylo: „Novější a vlhčí atmosféra nakonec nepochybně pronikne prachem militarismu a stará prostá výra v Jahveho všude upadá: ale uchováním všeho nejlepšího…“ Na takové řeči tu ale není místa—o nic víc, než tomu bylo v bitvě u Dunbaru. (bitva v níž Cromwell ve Skotsku drtivě porazil tamní royalisty. Pozn. překl.)

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 373-376, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s