Zákony proti tulákům (Illustrated London News 19. října 1912)

October 19, 1912 The Laws against Vagrants
Před sto lety (nebo po mnoho dekád před tímto datem a po něm) jsme se my Angličané měli náramně dobře. A dosahovali jsme toho docela po svém. Dělávali jsme to tak, že jsme vyznávali naprosto směšné principy a pak jsme je zcela opomíjeli. Nebylo to špatné—po nějakou dobu. Měli jsme například theorii, že britské ústavní uspořádání spočívá v rovnováze tří mocí—krále, šlechty a obecného lidu. Pokud by britské ústavní uspořádání skutečně vypadalo takhle, pak by to bylo uspořádání pěkně k ničemu: sotva si dokážu představit horší vládu a státní správu, než je ta, v níž by zodpovědný orgán byl tak složitý a tři docela odlišné věci si neustále navzájem přehazují odpovědnost jedna na druhou. Myslím, že jen jedinkrát v naší historii jsme mohli říct, že rovnováha mezi králem a parlamentem byla skutečně vyvážená a tehdy po sobě obě strany okamžitě začaly střílet z děl, aby zjistily, kdo z nich vezme vrch. Pravda je samozřejmě taková, že to čemu se říká britská ústava, byla prostě (a v těch dobách) přímočará aristokracie. Anglický lid obecný a jeho Sněmovna měli pramálo skutečné moci a anglický král neměl žádnou. Prohrabali jsme se tím ne díky mystickým kvalitám britské ústavy, ale takovými skutečnými kvalitami, jako je příslušnost k aristokracii, když je ta tím, kdo otevřeně a zodpovědně ovládá stát. Je tedy férové říci ve prospěch oligarchie, že (například) pokud jde o Irsko, a vůbec zahraniční oblasti, byla aristokracie liberálnější či radikálnější než lid či král. Žádná britská ústava neexistovala a neexistuje. Existuje americká ústava a existuje něco, co není tak úplně nepodobné americké monarchii: president jedná jménem národa mnohem rozhodněji, než je dovoleno králům v aristokratických zemích.

Tak či tak, důležité je, že i když jsme mluvili nesmysly, často se nám dařilo jednat rozumně. Po celou dobu, kdy jsme hlásili „žádné zdanění bez zastoupení“ jsme se nikdy nepokusili rozdělit politickou moc podle fiskálního rozvrhu. A zatím se nám vedlo dobře, protože peníze nejsou dobrým základem politické mužnosti.

Nu a jednou z divných a nepříjemných věcí, které se dějí moderní Anglii je tahle: začali jsme totiž tyto staré a nesmyslné nápady používat a rozšiřovat, namísto toho, abychom si jich nevšímali. Na rozdíl do Angličanů před sto lety nenecháváme chaotickou „ústavu“ hrstce aristokratů—kteří v ni naštěstí nevěří. Na rozdíl od Francouzů před sto lety všechny tyhle staré smyšlené triky jedním rázem nesmeteme, ať už slovem nebo skutkem a nepokračujeme podle prostých principů schvalovaných většinou lidí. Děláme tohle: přijímáme staré lži a pedanterie, bereme je vážně a snažíme se je proměnit ve funkční moderní systém. Znovu je prosazujeme a vynucujeme, aniž bychom je nově přezkoumali. Rozšiřujeme a nenapravujeme. Přijímáme zásadně nepřesné představy a pokoušíme se je velmi přesně aplikovat. Snažíme se několik špatných návyků změnit na řadu horších zákonů.

Zde je jeden prostý příklad. Naši filantropové (jejich hroby buďtež znesvěceny!) se opravdu snaží nešťastným tulákům zabránit, aby odpočívali na londýnském Embankmentu a podobných místech, pokud nechtějí být riskovat, že budou podrobeni formám zadržení, které jsou odporné všem lidem a zejména těmto lidem. Dělají to jako rozšíření starého anglického zákona proti tuláctví. Říci, že je to nespravedlivé znamená použít pro tak nelidskou hloupost slovo příliš lidské a vážné. Znamenalo by to tvrdit, že soudní proces v Alence v říši divů byl nespravedlivý. Bylo by to něco podobného, jako kdyby Společnost pro předcházení krutého zacházení se zvířaty vznášela stížnosti proti zbytečné krutosti v Lovení Snárka.

Nijak nepřehnáním, jak lze vidět při představě takového právního principu, jak se údajně dotýká jakékoliv jiné společnosti. Kdyby nám bylo řečeno, že v Turecku vojáka zastřelili za to, že utíkal, když neměl nohy, ale nechali ho běžet, když nohy měl—pak bychom řekli, že takové věci se nedějí v Turecku, ale je v Zemi za zrcadlem. Pokud by nám někdo tvrdil, že v Nikaragui vždy pověsí slepého, který čte pohlednice druhých lidí, ale okamžitě ho propustí, pokud dokáže, že vidí—pak bychom měli říct „Ne, ne příteli, vaše rozsáhlé cestování vás popletlo, s takovým obyčejem se nesetkáte v Nikaraguii, ale ve Old Savoy Theathre.“ V Nikaragui se s takový obyčejem setkat nemůžete, protože, ale v Anglii ho najít můžete, nebo nějaký přesně podobný.

Je zcela vážným faktem, že Angličan může být potrestán za to, že si nejde lehnout, pokud nemá, kde by hlavu složil, ale nelze ho potrestat, pokud kde hlavu složit má, ale lehnout si odmítá. Spát u živého plotu je neomluvitelné, pokud není jiné alternativy. Ale pokud není výmluvy, pak je to omluvitelné.

Dokážete mi najít takové šílenství, jako je to, které nacházíme v celých Babových baladách? Přeháním, když řeknu, že se taková představa hodí do Velké gromboliánské pláně, kde se toulá Dong a hledá své Jumbly? A přece je to aktivní a vytrvalý přístup ve všech údolích a městech této křesťanské země. Zrovna nedávno jsem viděl dva chudáky tuláky zatčené kvůli spaní venku. Zprvu jsem myslel, že je pustí, jelikož jeden z nich ukázal pár pencí, za které by si mohl zaplatit nějaký nocleh, Ale policista řekl, že jejich pence by na ubytování nestačily a proto byli, samozřejmě potrestáni za to, ž si žádné nezaplatili. Dokážete tohle karikovat?

Nu a právě tenhle drahocenný princip rozšiřují naši sociální reformátoři po Embankmentu a všemi ulicemi a silnicemi Anglie, jako by to byla nová velká sociální reforma. A právě tuhle fámu z Bedlam (dobře známý londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.) opakují všichni naši nejpokročilejší sociologové, všichni ti, kdo se pyšní tím, že k politice přistupují vědecky. Původně to možná byl možná projev nedbalého sobectví a marné netrpělivosti nějakého venkovského gentlemana, který byl zrovna naštvaný nebo opilý! Intelektuálně to neobstojí ani na okamžik na denním světle a nejspíš to neobstojí ani až řečený policejní sudí spatří světlo příštího dne. Tahle popletená věc nese všechny známky toryovství v jeho skutečně nesnesitelném smyslu—totiž apatie a nezodpovědného útisku. Jenže to co, co bylo toryovou leností se stalo socialistovým fanatismem. Jestliže se minulost dopustila nějaké chyby z nedbalosti, současnosti ji pečlivě napodobuje. Sociální reforma, tak jak je nyní chápána, znamená udělat ze všech našich nejstarších a nejzastaralejších hříchů systém.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 377-380, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s