Civilisace a pokrok (Illustrated London News, 30. listopadu 1912)

November 30, 1912 Civilization and Progress
Byl to myslím Herbert Spencer, kdo pokrok definoval jako postup od jednoduchého ke složitému. Je to jedna ze čtyř nebo pěti nejhorších definicí na světě, jak co se týče neosobní pravdy, tak pokud jde o její osobní aplikaci. Pokrok, v jediném smyslu užitečném rozumným lidem, prostě znamená lidský úspěch. Je zjevné a zřejmé, že lidský úspěch je spíše postupem od složitého k jednoduchému. Každý matematik, který řeší nějaký problém, ho chce opustit jednodušší, než s ním začal. Každý kolonista se pokouší z džungle udělat farmu a se sekyrou v ruce bojuje proti složitostem džungle. Každý soudce je povolán, aby vykládal právo, protože pře je složitá a je třeba ji zjednodušit. Netvrdím, že výsledek je ve všech takových případech jednoduší, ale předpoklad takový je. Každý lékař je volán, aby odstranil něco, čemu on sám často říká „komplikace“. Skutečně schopný lékař před sebou vidí něco, čemu často sám nerozumí. Ale skutečně schopný doktor za sebou obyčejně nechává něco, čemu dokáže porozumět každý—zdraví. Pravý technický génius triumfuje tehdy, když učiní sám sebe nepotřebným. Nezbytným se dělá jen šarlatán.

Kadeřník, z nějakého temného důvodu, často předstírá, že je šarlatán, a totéž dělá i detektiv—zejména když se dostane do románu. Když však pronikneme přemrštěnou okázalostí obou řemesel k jejich původní ideji, platí stejná obecná pravda. Neučesané vlasy nejsou jednodušší než učesané: jsou mnohem složitější. Zda dáváme přednost zamotaným vlasům barbara nebo uhlazeným a naleštěným vlasům světáka je věcí osobního uměleckého vkusu, ale to, že ty druhé jsou svou podobou jednodušší, je umělecká pravda. Je to právě tak jisté, jako to že průčelí Partheonu je prostší než průčelí katedrály v Rouenu. Osobně dávám přednost rouenské katedrále, nechci ale podobenství s katedrálou v záležitosti vlasů dotahovat příliš daleko. Jen poukazuji na to, že světák je v tomto případě v pravém smyslu nevinný, že je otevřený, jasný a rozhodný. Žije prostým životem, ostatně jako mnoho dalším zlých lidí. Pokud jde o vlasy je tvrdý jako stoik: někdo by řekl, že připomíná velkého římského stoika, který řekl: „v dobrém jsme se rozešli“. Stejně tomu je s velkým policejním detektivem, druhem nižším než dandy, a nekonečně nižším než je takový umělec jako kadeřník. Přitažlivost detektivova, a vlastně příčina skutečného nutkání romantické zvědavosti ve všech detektivních příbězích, spočívá v tom, že sice začíná s něčím tak horkým a zmateným jako je zločin, pokouší se však skončit s něčím tak chladným a zřejmým jako je zákon. Ti, kdo jak já po dobré detektivce pásli jako notorik po drinku, věří, že právě v tomhle skutečný rozdíl mezi příběhem čtivým a příběhem k neučtení. Špatná detektivka je ta, která je čím dál víc tajemnější a záhadnější. Dobrá detektiva je ta, která sice je záhadná a tajemná, ale postupně čím dál méně. Šlápota, podivný květ, šifrovaný telegram, připosražený cylindr—ty nás nevzrušují tím, že mezi nimi není souvislost, ale proto, že autor má nepsaný závazek je propojit. Nevzrušuje nás to, co je nevysvětlitelné, ale vysvětlení, které jsme neslyšeli. Je to věc, již označujeme za umění, věc, již nazýváme pokrokem. Je to vývoj od složitého k jednoduchému. .

Lidé samozřejmě mohou zjednodušit něco špatného, zrovna tak jako něco dobrého. Tak třeba coiffeur se svými kartáči na vlasy a přípravky na obnovu vlasů může těm, komu se to tak líbí, připravit docela rovné a blýskavé vlasy. S týmiž kartáči na vlasy a týmiž přípravky na obnovu vlasů může těm, komu se tak libí, připravit hlavu zcela holou. A je to jistě jasný a nezmatený stav člověka. A podobně tedy, když se policejním detektivům nedaří pojmout či prosadit cokoliv by se podobalo věrohodnému detektivnímu příběhu, stává se jim velmi často, že zatknou prvního chudáka, na kterého zrovna narazí. A bylo by nespravedlivé takovému postupu upřít prostotu a jednoduchost. A právě tato druhá prostota, prostota temnoty, je opět neštěstím pro Herberta Spencera, který byl nejholejším učencem, jaký se kdy narodil, v každém slova smyslu. Jsou-li pokrok a civilisace vzestupem z jednoduchosti, pak on byl jistě reakcí směrující k barbarství. Středověcí filosofové, jimiž pohrdal, určitými způsoby chybovali ve prospěch složitosti. On zcela jistě chyboval ve prospěch obhroublosti. .

Znám jistou dámu, která v sobě spojuje zděděnou kulturu a přirozený talent v poněkud nebývalé míře, a ta jednou listovala stránkami sv. Tomáše Akvinského, Jdyž narazila na kapitolu nazvanou „O Boží prostotě“ napadlo ji, že by mohlo být dobré právě tímhle začít. Krátce poté knihu zavřela se slovy: „Nu, je-li toto Boží prostota, pak by mě zajímalo, jaká je Jeho složitost.“ A je jistě pravda, že středověcí lidé natěsnávali své myšlenky tak blízko sebe, že sotva zbývalo místo na jejich vysvětlení—a žádné už na jejich ozdobení. Byli to lepší vědci než Huxley, ale nebyli to tak dobří žurnalisté. Nebyli to tak dobří literáti. .

Přesto mám stále sklon se vracet k otázce, kterou jsem položil minulý týden ohledně toho, co civilisace a pokrok doopravdy jsou. Navrhl jsem tedy definici a (na konci celého týdne) si myslím, že je docela správná. Řekl jsem, že civilisace byla schopností obracet se zpět k normálu. Nebyla to schopnost přecházet od jednoduchého ke složitému, i když to tak říkal Herbert Spencer. Není to schopnost přecházet od složitého k jednoduchému, i když to tak říkám já. Je to schopnost přecházet od čehokoliv chcete kamkoliv se rozhodnete. Právě civilisace dokáže být tak prostá, jak se jí zamane, ani by přestala být civilizovaná. Právě civilisace dokáže být tak civilizovaná, jak se jí zachce, aniž by přišla o svou prostotu. Není to nic děsivého, jako tendence nebo nějaká evoluce, nebo jakákoliv z těch věcí, které nekončí nikde, protože nikam nejdou. Civilisace není vývoj. Je to rozhodnutí. Civilisovanými se stali lidé či národy, kteří byli rozhodní, ti nerozhodní, jinak též zvaní vyspělí skeptici, nebo idealističtí pochybovači, zůstali barbary.

Ona tichou anarchii, která užírá naši společnost, lze asi nejlépe definovat takto: je to neschopnost pochopit, že výjimka potvrzuje pravidlo. To že máte dovolenou či svátky implikuje, že děláte nějakou práci, nezodpovědnost šílencova implikuje, že člověk je odpovědný, to, že voláte doktora, když jste nemocní implikuje, že ho není třeba, když jste zdraví, to, že se bouříte proti zavedeným autoritám implikuje, že chcete zavést autority jiné, to, že válčíte, implikuje, že chcete dosáhnout míru. Není naprosto nutné, aby anarchie pocházela zezdola, od pouhé lůzy či lidí nespokojených. I vláda může být anarchistická a lůza může být autoritářská. U nás je anarchie nejhorší ve vládnoucích třídách, jejich legislativa se stala jakýmsi hloupým a pomateným experimentováním. To, co naši otcové dělali jako zoufalá opatření, my děláme jen tak z nervosního zvyku. Naši předkové se do násilných odvodů nebo náhlých daní pouštěli proto, že Napoleon stál u Bolougne nebo Irsko za nimi stálo ve zbrani. My jsme ale zabloudili do jakéhosi slabomyslného, pacifistického militarismu, matné představy, že když víc a víc zaměstnavatelů může ze svých úředníků a účetních dělat příslušníky teritoriální armády (víceméně aktivní záložníky pozn. překl., aniž by je podle všeho napadlo přemýšlet, zda z nich udělají vojáky. Nedokážeme pochopit ani to, že i zkratky by nás měly dovést na hlavní cestu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 395-398, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Sufražetka a civilisace (Illustrated London News 23. listopadu 1912)

November 23, 1912 The Suffragettes and Civilization
Slečna Delia Macdermott z čísla 131 ve Vauxhall Bridge Road dospěla k závěru. Její názory byly zformovány. V atmosféře kolem ní nebylo žádný opar ani tajemství. Je osvěžující v tomto skeptickém věku, který vypadá jako dům, kde každý něco ztratil a chodí kolem a hledá to, potkat někoho, kdo našel cosi takového jako konečnou odpověď. Pan Bernard Shaw podotkl, člověk by řekl, že velmi rozumně, že kdyby se každá oblast společnosti chovala jako sufražetky, nastala by naprostá anarchie. Slečna Delia Macdermott na to odpovídá (dopisem dennímu listu) v obecném smyslu, že kdyby se to stalo, byla by to docela legrace. Velmi jasně a oduševněle tvrdila, že žena musí být v tomto smyslu nezodpovědná, že není její povinností být příkladem, ale má naprostou volnost být anarchistku. „Je nejvyšší čas, abychom se zbavily našich starých pověr a předsudků, civilisace pro ženy neudělala nic, jen je obrala o jejich sílu a svobodu. O ptactvo a polní zvěř je postaráno lépe, než o ženy.“ Zde slečnu Delii Macdermott její docela ctihodná snaha někde stanovit mez (což je definice dogmatu) dovedla k zanedbání oné logické analýzy a onoho realistického pozorování, které jsou nutné, abychom mohli stanovit jakoukoliv mez kdekoliv. Jak může každý vidět na ulici, rozhodně není pravda, že by se civilisace starala o muže jako takové a ne o ženy jako takové. O některé ženy je hůře postaráno, než o ptactvo a zvěř a obyčejně se ukáže, že jejich manželé a bratři na tom nejsou o mnoho lépe. Ale o některé ženy je postaráno za cenu značných a někdy i krutých nákladů právě i pro ptactvo a zvěř. Je zřejmé, že jsou ženy, a také muži, kteří jsou loveni jako zajíci a padají na zem jako vrabci. Stejně tak je ale zřejmé, že existují muži, kteří pro své potěšení neberou žádné ohledy na zajíce a že také existuje zrovna tolik žen, které pro svou marnivost neberou žádné ohledy na ptáky.

Vyjma ale tohoto hluboce nelogického prvku, musím přiznat, že slečnu Delii Macdermott hluboce obdivuji. Ženy mě zajímají mnohem víc než jejich volební hlasy, z ženského volebního práva se neděsím, jen jsem z něj již otrávený a důkazem o tom je, že pěkný ženský výbuch tohoto druhu mě nyní potěší docela bez ohledu na to, zda pochází od sufražetek nebo jejich odpůrců, zrovna tak jako se nyní dokážu těšit z dobré parlamentní řeči, bez ohledu na to, zda ji pronese liberál nebo konservativec—pokud je vůbec nějaká taková řeč pronesena. A slečna Delia Macdermott je věru jednou z nejsilnějších věcí na světě: čistě ženskou ženou. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kde se vzal ten nápad, že se žena liší od muže tím, že měkčí nebo milejší, nebo milosrdnější v bitvě principů. Je zřejmé, že vznikla mezi starými mládenci, ale dokonce i ty obrovské staromládenecké kluby známé jako kláštery nebyly nikd y tak osamělé, aby se v nich rodil tak šílený blud—zejména když tu byly i ženské kláštery.

Ta myšlenka zřejmě vzala původ, jak naznačují slavné Scottovy verše, ze skutečnosti, že ženy byly vždy lékařkami a ošetřovatelkami a kdykoliv se vyskytla spála, byly na místě, nebo na místech. Skutečnou velikostí ženy vždy bylo, že opustí své zbraně, ale nikdy neopustí svou pozici. Je-li kvůli nějakému triku logiky nucena na obranu rozumu říkat nesmysly, nesejde jí na tom, jak velké nesmysly vykládá—pokud jimi doopravdy hájí rozum. Nedokážete ji přimět k tomu, aby řekla jedno slovo, i rozumné, na obranu nesmyslu, V tomto ohledu silně obdivuji slečnu Macdermott, která říká: „Nu dobrá, mějme anarchii.“ Vážně, je na tom cosi velkého. Člověk si tak uvědomí, proč byla Příroda, se svými vanoucími větry a burácejícími vodopády, vždy chápána jako žena. Člověk dochází proč stará, Chaucerem vyprávěná pohádka, zdůrazňuje, že ženy nedychtí po lichocení, kráse nebo nadvládě, ale po to, aby si žily po svém. Pokud ale jde o bezprostřední návrh na opuštění civilisace kvůli tomu, aby pár docela zámožných starých panen získalo volební právo, zbývá tu snad ještě něco doříct.

Je samozřejmě naprostý nesmysl tvrdit, že ženám civilisace nic nedala a zbavila je svobody. I ten nejposlednější otrok v nejubožejším otroctví od civilisace něco získává: svou postel a snídani, jimiž si mnozí dnešní svobodní občané tolik jistí být nemohou. Ženy toho od civilisace získaly hodně, korunky urozených, jakožto i tiáry, skutečné koruny i skutečné diamanty. Pokud byly umělkyně, pak nástroje svých umění získaly z obecné civilisace obou pohlaví. Pokud byly myslitelky, pak se myslit učily z tištěných a uchovávaných knih obou pohlaví. Pokud byly řečnice, mluvily nějakou civilizovanou řečí. Sufražetka je právě tak docela tradiční jako její odpůrce, vlastně by se o ní dalo říct, že jsou starožitnická, protože neustále vyhrabává podrobnosti starých mužských vzpour. Když tedy slečna Macdermott říká, že chce volební hlas a že civilisaci nic nedluží—pak se odpověď jeví poměrně jasná. Pokud ideu volebního hlasu nezískala od civilisace, bude tak laskava a poví nám, který milý divoch měl tu čest, aby jí takovou myšlenku doporučil?

Nicméně holé doporučení anarchie, které měla tu vysoce ženskou odvahu přednést, je doporučení opravdu zajímavé, totiž je to doporučení o kterém je možné a přínosné přemýšlet. Dnes hodně slyšíme o moderních knihách, které „vás vedou k zamyšlení“. Moje zkušenost je taková, že jen vzácně člověk najde moderní knihu, která by mu myslet aspoň dovolila. Moderní knihy neustále předkládají ne špatnou odpověď, ale špatnou otázku. A právě to je skutečně fatální pro veškerý pokrok myšlení, zrovna tak jako falešné váhy nebo popraskaná lupa může být fatální pro veškeré bádání chemikovo. Ale slečna Macdermott nám dovoluje myslet, dovoluje nám cokoli, je to veselá nihilistka.

Civilisace je prostě oním sebepřikazováním, jímž se člověk může obrátit zpět k normálnímu. Anarchie není vřava, vřava je na svém místě zcela v pořádku. Pokud lidí na Silvestra v domě probdí celou noc, není to anarchie. Anarchie v domě je, pokud se kvůli ní každý další budí noc co noc a stále později. Ve státě není anarchie, pokud lidé ve stavu extrémně špatné vlády strhnou své dosavadní vládce, nahradí je vládci jinými a ty pak poslouchají. Stát je v anarchii, pokud lidé dospějí k závěru, že všem věcem, velkým i malým, lze v různé míře odporovat, že kdykoliv mě poštovní služba našve, smím porušovat její pravidla. Civilisace připouští vzplanutí, nepřipouští anarchii a dokonce i slečna Macdermott (již snažně prosím, aby tomu věřila) vděčí a dluží za velmi mnoho.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 391-395, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Hovor o Německu a válce (Illustrated London News 16. listopadu 1912)

November 16, 1912 Talking about Germany and the War
Byl bych rád, kdyby žurnalisté nekřičeli „Ticho!“ tak hlasitě. Kvůli tomu, aby uvalili ticho na kohokoliv, koho se rozhodnou považovat za „indiskrétního“, dělají tak obludný randál, že dopadají tak, že indiskreci troubí a rozhlašují po všem světě. Strašlivě nadělají kvůli „účinku“ toho či onoho na „vztahy“ toho či onoho. Považuji to za zženštilé a hysterické. Občas by si mohli koneckonců vzpomenout, že jsme všichni dospělí, že nevěříme všemu, co slyšíme, že chápeme velmi rozmanité postoje jednotlivců a že zbytek času věnujeme tomu, abychom se starali sami o sebe a své záležitosti. Žurnalisté na obou stranách trvají na tom, že budou s veřejným míněným zacházet, jako by leželo v posteli v horečkách a muselo být obklopeno zataženými závěsy a ztišenými hlasy Mluví tak, jako by při šepotu teplota klesala a se zavrzáním židle stoupala. Nu, myslím, že anglická společnost je na tom teď docela mizerně, ale opravdu si také myslím, že většina z nás se dokáže držet svých běžných názorů a pokračovat v našich běžných úvahách a to i když je někdo, koho vůbec neznáme, dává rozhovor o rozvodu nebo po večeři řeční o Indii. Myslím, že anglický národ je příliš netečný, nemyslím, že by byl tak bláznivě citlivý.

Když tedy například lord Roberts nedávno pronesl řeč o povinných vojenských odvodech a německé hrozbě, naložily s tím noviny na obou stranách jako poplašným zvoněním. Ty, které byly názoru lorda Robertse nakloněny, jakoby očekávaly, že se všichni zvednou a začnou pelášit ulicemi, hledat verbovacího seržanta a hlasitě se dožadovat králova šilinku. Ty, které s lordem Robertsem nesouhlasily, zase podle všeho očekávaly, že bude ihned svázán na rukou i na nohu a okamžitě, v doprovodu deseti doktorů a dvanácti duchovních, odvezen do blázince nebo do káznice—protože pronesl Nevýslovný hřích. O co tu ale vlastně jde? Lord Roberts je velmi vážený voják, který si myslí, že dojde k válce s Německem a myslí si také, že povinné odvody jsou naší nejlepší obranou. Možná byl „nerozumný“ z praktických důvodů, když vyjádřil tyto své docela udržitelné a docela zpochybnitelné názory, ale nebyl tak nerozumný jako my, nebyl tak nerozumný, jako je celý tenhle absurdní rozruch. Lord Roberts má své názory, podobně jako je má každý jiný člověk, a zaslouží si velký respekt, ale to samé platí o docela odlišných nebo protikladných názorech dvaceti dalších dobrých vojáků. Nakolik mám sám právo na nějaký názor v této (a není zrovna velké), nemyslím, že bude válka, protože si myslím, že Německo začalo pochybovat o své síle a nemyslím, že povinná vojenská služba zvýšila naše vojenské postavení. Myslím, že by se z toho stal jen další ohromná celostátní hra, něco jako v případě skautů, a její falešné bezpečí by dokonce mohlo oslabit specielní válečnou vědu v námořnictvu či z dělostřelectva. To jsou ale jen názory, které nemají nic společného s morálkou. Nemusím si před argumentací lorda Robertse zacpávat uši, jako před nějakou sirénou hříchu. Nemůže mě přinutit k souhlasu jinak, než se pro souhlas sám rozhodnu. Když ale člověk čte některé zprávy a komentáře, mohl by si myslet, že je lord Robers nějaký zločinný hypnotizér, který z nás může svým pohledem udělat vrahy. Jeden by skoro myslel, že na stůl rozsypal pytel plný bojových bakterií. Zdálo by se, že snad musel všem do vína nasypat hašiš nebo konopí a způsobil, že se všichni chovají jako asasínové následující Starce z hory. Jedny novy ho označily za „démonického“.

Zdá se mi velmi podivné, že moderní svět, který vždy mluví o umění pro umění a o věcech, které jsou „nemorální“, má také velké zalíben v zatahování morálních emocí tam, kde skutečně nemají co pohledávat, prostě proto, že to jsou oblasti detailu a aplikace. Je možná špatné bojovat, i když si to dosud nemyslela žádná lidská bytost vyjma hraběte Tolstého a kvakerů. Ale není možné, aby bylo špatné bojovat s armádou odvedenců, ale dobré bojovat s profesionální armádou, právě tak jako není možné, aby bylo špatné bojovat se sekyrou, ale dobré bojovat kopím. Bránit svou zemi může člověka poškodit na duši, i když takové věcí říká jen pár výstředních milionářů. Není ale rozhodně možné, aby mu ublížilo na duši, když bude svou zemi hájit velkým loďstvem a neškodilo jeho duši, když ji bude hájit s loďstvem malým. To už by člověk mohl rovnou tvrdit, že je neduchovní bojovat mečem, ale že je serafínsky duchovní bít se s dýkou. Otázka, zda potřebujeme velkou armádu založenou na odvodech je naprosto bezbarvá otázka užitečnosti—otázka, zda bychom tak využili anglický vojenský materiál nejlepším způsobem. Docela prostá a reálná odpověď lordu Robertsovi zní, že je krajně pochybné, zda je to nejlepší způsob.

Musím dodat, že ještě horší a chabější fráze jsou slyšet na druhé straně. Je třeba něco udělat (jak říkají muži v klubech), je třeba opravdu něco Udělat s těmi, kdo říkají, že chtějí odvody (zřejmě) bez jakékoliv souvislosti s válkou, a spíš se ji představují jako obrovskou nedělní školu. Říkají, že to bude dobré pro morálku a také pro „fyzičku“ chudých lidí, pokud se budou muset česat a stát v řadě. To jsou nejen nezodpovědné a nepatriotické žvásty, ale jsou to žvásty mizerné a zbabělé a skrývají hřích a selhání těch, kdo je pronáší. Důvod, proč anglická populace nevypadá jako francouzská nebo vlámská není v tom, že ti nemají žádné výcvikové příručky, ale protože nemají co k večeři. Je to tak, že klidný, moudrý, státnický zdravý rozum různých úspěšných osob posledních asi tak osmdesáti let nás dovedl do stavu, kdy většina anglických občanů nemá dost jídla a tyhle úspěšné osoby (a jsou to jaksepatří poplašené krysy) se pokouší poschovávat v děrách stodoly, kterou vyžraly. Jedna z těch děr se jmenuje „povinná vojenská služba“, další „eugenika“.

A konečně tu je třetí forma lži, která tuto praktickou a velmi důležitou otázku infikuje: a nakazila v našich nedávných událostech velmi mnoho. Lze ji označit za pověrečný optimismus. Je to týž duch, v němž Řekové o Furiích mluvili jako o Těch Laskavých. Je to týž duch, v němž někteří evropští venkované označují ty gobliny, z nichž mají skutečný děs za „dobrý lid“. Je to stoupenec křesťanské vědy s bolavou hlavou. Je to podivná dáma z lepší společnosti, která nám s divým výrazem vášnivě sděluje, že musíme mít pouze myšlenky čisté, krásné, pokojné, abychom nepřidávali zlé mentalitě světa. Je to zkrátka přesvědčení, že zlo nebude moci růst, jen když o něm budeme zticha a že slovo výstrahy se vždy překotí do hrůzy, jíž se bojíme. Jsem přesvědčen, že je to myšlenka až do kořene prohnilá. Válka s Německem nebude o nic pravděpodobnější, když připustíme, že Němci existují, naopak to bude méně pravděpodobné. Otevřená konference se může, už jen tím, že je upřímná a důkladná, jevit jako jakási tahanice. Je ale velmi mnoho lidských příležitostí, kdy se rvačce nedá předejít ničím jiným než rozmíškou. Ticho není tak silná a praktická věc, za jakou ji měl Carlyle. Naopak právě v tichu roste strach, slabost a pomatenost. Proto, i když slova lorda Robertse nepovažuji za dobře uvážená, ani způsob, jakým je pronesl, za moudrý, rozcházíme se v pojednání a tónu, ne v tématu. Ani v nejmenším anglickému vojákovi nevyčítám, že otevřeně řekl, že něco takového jako vojáci ve světě existuje.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 388-391, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Žurnalistika a kultura (Illustrated Lodnon News 9. listopadu 1912)

November 9, 1912 Journalism and Culture
V jistém žurnálu, který považuji za nyní nejpříčetnější, jaký lze najít, mě onehdy napomenuli nebo si mně dobírali kvůli tomu, že jsem řekl, že žurnalistům by prospěla širší kultura. Slovo „kultura“ je prokleté a ne bez důvodu, až na případy, kdy se vyskytuje jako druhá polovina slova. O nikom se neříká, že je zasněný estét, pokud se věnuje zemědělství. Nikomu nevyčítají bezcitnou pýchu ani tehdy, pokud se věnuje zahradničení (anglicky agriculture resp. horticulture, tedy slovo culture je jejich druhou částí pozn. překl.) Ale druhá polovina slova, „kultura“, se vždy jeví absurdně. Je jako zadní nohy slona ztěžka vyšlapující na jevišti pantomimy. Pro zemědělce je na prvním místě půda, na druhém kultura. Pro zahradníka je na prvním místě zahrada, kultura na druhém. Ovšem v žalostném literárním řemesle, co je na prvním místě? Musíme slova chytat za ocas. Nu a já mám tu smůlu a neštěstí, že umím řecky a latinsky právě tolik, abych oba jazyky nemíchal dohromady. A novou vědu nemá ani nejmenší šanci vynalézt nikdo, kdo je dohromady míchat neumí. Proto se budu držet slova kultura. Nebudu tomu říkat logokultura. A se vší rozhodností odmítám mluvit o doxikultuře. Prostě řečeno to ale je zdravé pěstování slov z jejich původního semene: a pokud se vám to nelíbí, pak se vám nelíbí civilisace. A civilisace také nemá ráda vás.

To je tedy to, co říkám. Nebo, chcete-li, co jsem chtěl říct. Nebo ještě jinak (chcete-li být tak doslovní), tohle je to, co jsem říct zapomněl. V každém případě je to to, co si myslím: že žurnalistika brzy uhyne, pokud se spokojí s tím, že zůstane nevědomá. Žurnalisté si mohou myslit, že je jejich řemeslo současné s lidstvem, možná si to i opravdu myslí. Možná věří, že novináři existovali ještě před stvořením světa, aby ohromující událost Stvoření doprovodili pěknými titulky. Ovšem noviny trvají vskutku je velmi krátce a jsou jen následovníky pamfletistů sedmmáctého století—kteří nepřetrvali vůbec. Je docela dobře možná, že všechny noviny budou brzy stejně nudné a formální jako Dvorské listy (Court gazette). A stane se to proto, že velmi mnoho novinářů nemá dost znalostí o minulosti a přítomnosti, aby vzrušovali a budili nadšení—a už vůbec ne na to, aby se stávali senzací. Nejsou dost dobří historikové, aby byli aspoň dobří žurnalisté. A nemohou být ani sensační, protože sensační nemůže být žádná situace sama o sobě, ale sensační mohou být jen lidé, jichž se týká. Pokud by měl žurnalista více kultury, neuchýlil by se do akademického kláštera. Naopak by jej vlastně poprvé skutečně opustil. Nic není vybíravějšího a úzkostlivějšího než ignorance a znalost starých věcí je nanejvýš nezbytná, zejména pro dosahování věcí nových.

Když tedy mluvím o kultuře (a budu to zříkat tak zřídka, jak to jen půjde), žádám čtenáře, aby nemyslel na musea, lekce hudby a knihovny, ale na pole, farmy a zahrady, ne na archivy, ale na sady, ne první vydání, ale na první květy, ne na listy knihy, ale na listoví stromů. Růst lidských věcí se totiž více podobá vegetaci než mechanických kulturním zařízením. Básník svou lásku přirovnal k rudé růži, ne k rudému safiánu, její bledost k lilii, ne k Elzeviru: a je-li pravda, že všechno tělo je jen tráva, pak to aspoň není nic podobného kůži. A věci se mají tak, že metafory z těch druhů kultury, které jsou zemité a praktické, povedou naše žurnalisty mnohem lépe než levné a druhořadé abstrakce, které užívají se zdáním vědeckosti. Člověk může vskutku pravdivě říct, že Irsko je zahrada a že Belfast je, v nejlepším, úlem v zahradě. Je to kultura, která se zcela zřetelně víc ježí žihadly, než by chutnala po čemkoliv podobném medu a její nepřátelé ji mohou označovat za vosí hnízdo. Ale i její přátelé musí připustit odlišnost druhu, kterou metafora naznačuje. Válečné lodi a další železné zboží pro nás sice mohou být stejně sladké jako med, musíme však souhlasit s tím, že v jednom smyslu není úl součástí zahrady. Ne proto, že by včely chtěly bodat květiny žihadlem (to nechtějí), ani proto, že se na květinách krmí, ale proto, že včely nejsou květinami, vzkvétají na jiném principu. Průmyslové město je věcí jiného druhu než zemědělský stát, nebo chcete-li, odlišným živočichem: má jiný tvar, jinak se hýbá a je odlišným způsobem spravováno, tříděno a podřizováno. Průmyslové město je tím, co vědečtí sociologové nazývají specialisovaným organismem, což znamená, že je to opravdu hodně divné zvíře. Nu, zahrada a úl jsou je vymyšlenou metaforou, a my bychom nikdy neměli připustit, aby s námi takhle vymýšlené metafory ulétly tak, jak odlétají s vědeckými sociology. Jenže takhle pohádka, protože je založena na živých a rostoucích věcech je pravdě o notný blíž, než je obrázek, který o věci obyčejně podávají političtí novináři na obou stranách. Je to pravdě mnohem blíž, než o „Severním Irsku“ říkat, že je „unionistické“, nebo o „Ulsteru“, že je „loyalistický“, nebo totéž dokonce o silné, strohé posádce mužů skotské a anglické krve. Národní duch Irska neměl nikdy nejmenší potíže s asimilací skotské a anglické krve, bez ohledu na to, jak je přísná tekutá může být. Kdyby záleželo jen na tomhle, pak by potomci ulsterských osadníků museli touhle dobou být stejně angličtí, jako potomci Cromwellových kavaleristů. A pravda je taková, že ohromující masa Severního Irska—ba co víc, ohromující masa Ulsteru—byla touto cestou znárodněna a je v tomto smyslu národní. Má-li Irsko potíže s asimilací nějaké komerční komunity, není to proto, že by byla skotská, severská, nebo z nějakého jiného nesmyslného důvodu, je tomu tak z toho prostého důvodu, že Irsko instinktivně považuje takovou obchodní komunitu za jed. Kdyby měl proto existovat parlament květin, byly by problémy—a hodně bzučení—kolem zastoupení včel.

Pokud se užívají s moudrou lehkostí, mohou tato živá podobenství (mimochodem, zrovna jsem je označil za metafory, ale to není ten druh kultury, které by se podle mě měl kdokoliv obávat) být užitečná ve všech našich politických problémech, i kdyby jen proto, aby nám připomněly, že vše co jedná, také žije, že vše co žije, také rostlo a že vše, co má živoucí budoucnost, musí udržovat naživu svou živoucí minulost. Podobné nápady a obrazy může člověk používat, i když přijde na přetřes Balkán. I tam totiž skrývá povrchní podobnost odlišnost, která je téměř fysická a hmatatelná, odlišnost v kořenech země. Mám sice pro Balkán pochopení, ale nepředpokládám, že jsou tam všichni světci a dokonalí občan a dovolím si říct, že mnozí poctiví nezkušení cestovatelé nabyli dojmu, že Balkánci a Turkové jsou částmi jedné rozmanité a barvité populace lupičů. Pochopení má, ale sentimentální nejsem, vím, že když lidé chodí po horách a noži se jen ježí, občas se prostě něco stane. Nicméně, odlišnost je doslovně životního významu, týká se života a způsobu života a je to rozdíl jako mezi polem obilí a vránami, které nad ním letí. Turci na Turecko hrdí, nemilují ho. Jejich síla je v silných jezdcích, kteří pořád ještě mohou vyjet, jako tomu u nich bývá, z Východu.

To jsem tedy mínil kulturou, ne vykopávání zahrabaných pokladů, ale zkoumání starodávných a živých kořenů. Nemyslím, že bychom měli všichni vyhrabávat starořímské halíře nebo staroegyptské hrnce a pánve. Myslím, že bychom si měli uvědomit, jak pevně je v půdě zakořeněno zelí francouzského rolníka. Nemyslím, že bychom měli jít a kopat jemné a tajné věci, hledat hříchy Babylonu nebo společenské fikce Pompejí. Myslím, že bychom měli vykopávat prosté věci, tragický hněv Irska, hlubokou, neprostupnou zbožnost Ruska. Tyto věci nejsou hluboko proto, že by byly mrtvé. Jsou hluboko proto, že jsou rozhodně naživu. Většině z nás je odhalí cestování či osobní přátelství. Pořád si ale myslím, že kdyby je chtěl běžný londýnský novinář poznat, musel by si přečíst jednu či dvě francouzské knížky, a musela by to být díla někoho jiného než Emila Zoly.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 384-387, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Potíže Prostého života (Illustrated London News 2. listopadu 1912)

November 2, 1912 The Difficulties of the Simple Life
Zvěsti o nespokojenosti, ba vzpouře v jistých modelových vesnicích a dalších idealistických sociálních experimentech dovolují mysli znovu spočinout v zamyšlení nad skutečnými lidskými obtížemi toho, co se nazývá Prostým životem. Tyto potíže v žádném případě nespočívají jen v samotných fysických omezeních. Jde o atmosféru ideje; ne o hájenou věc samotnou, ale o její obranu. Teorii abstinence od alkoholu mají lidé neradi mnohem víc než její praktikování. A je to velmi přirozené, protože díky praxi je pro všechny ostatní piva víc, zatímco na základě theorie by nebylo žádné pivo pro nikoho. Nikomu nevadí zelenina. Nikomu (alespoň nikomu laskavému ke svým bližním a ve stavu milosti) nevadí ani vegetariáni. Vegetariánství ovšem lidem vadí a je to tak správně. Špatný je totiž důvod a ne čin. Co nesnášíme, je náboženská atmosféra, která se s abstinentským hnutím nese. Co nesnášíme, je etická atmosféra, která se nese s vegetariánským hnutím. Na planetě jsou miliony lidí, kteří jsou abstinenty či vegetariány ze všech možných rozmanitých a nahodilých důvodů, z nichž ty nejintimnější a nejdelikátnější, a přitom ty nejvíce všudypřítomné pravděpodobně spočívají v tom, že dotyční na maso nebo víno nemají peníze. Těmto lidem však jejich zdrženlivost lze prominout, protože není nikdy poskvrněna idealismem. Fabiánští filosofové snáší zeleninovou dietu: polovina skotských a francouzských rolníků také. Nikdo z rolníků ale po druhých lidech nechce, aby k tomu ještě snášeli přednášky o životní síle, Průměrný kongregacionalistický duchovní se zdržuje vína: to samé platí o průměrném Turkovi. Ovšem průměrný kongregacionalistický duchovní nenosí zakřivené meče a nože, ani se s prvotními methodisty nebijí, až předměstími teče krev. Alespoň mám za to, že spolu takhle nebojují, možná jsou nějaké výjimky. Turek se takhle chová, a proto mu také lze snáz odpustit a to i u těch, kdo by mu (jako já) nejprve odpustili a pak ho zrušili. Zkrátka, to čemu lidé v těchto všech případech vzdorují, není morální chování, ale morálka. A opakuji, že mají naprosto pravdu. Chování může být, jak by řekli naši drazí staří dekadenti, ne-morální, protože může mít svůj původ v okolnostech, v druhotných příčinách, bezbarvých otázkách příhodnosti. Nic nemůže být amorální, než morálka.

Hlavní činitelé Prostého života ukazují tuto odlišnost v pouhých mravech zvláštním způsobem. Ukazují ji v tom, co musí být nejpevnějším a nejvíce instinktivním výrazem mravů—cti. Projevují to v tom, co musí být nejzřejmějším projevem cti—pohostinnosti. Jeden můj blízký přítel byl požádán, aby kdesi na severu Anglie přednášel o socialismu a přijal srdečné pozvání k večeři a noclehu v domě jednoho místního socialisty. Socialisté mu nejprve nabídli drink. A je zaznamenáno, že tomu skutečně drink říkali. K pití to bezesporu bylo, zvětralá minerálka se dá pít—i když se z ní nebožáci, kteří ji pijí nemohou opít. Můj přítel se tomu všem podrobil, protože měl hlad: a byl z těch, kdo (abych ukradl frázi, ne svou, kterou jsem zaslechl v jedné hospodské hádce), kdo se při jídle rádi nají. Ubíhal čas a přišla večeře—respektive nepřišla. Objevily se zlomky zelené vegetace, které by neuspokojily ani krávu, i kdyby to byla kráva asketická, nebo nějaká kráva atletická, trénující skok přes měsíc. Můj přítel to vše obdivuhodně snášel, pil něco, co nebyl drink, jedl cosi, co nebylo k jídlu. Dovolte mi na okraj vysvětlit, že mým přítelem skutečně míním svého přítele: nemyslím tím sebe, neb jsem ponejvíce svým vlastním nepřítelem. Nemohu proto podrobně popsat, co následovalo, vím ale, že se nakonec host hostitele zeptal, zda může kouřit a dočkal se přísné záporné odpovědi. Můj přítel (rád sděuji) si ihned zapálil dýmku a zmizel v dýmu. Poté, co všechny záclony a koberce dostatečně a řádně ovoněl kouřem dům svého kuřiva zbavil. Nu, etika takových případů je často předmětem sporů, o takových věcech je třeba se přít, aby se jim bylo možné vysmívat. Myslím ale, že takový princip je naprosto zdravý, do té míry, na ni taková fakta stačí. Takový idealistický hostitel nejen selhává v pohostinnosti, ale selhává ve cti. Svým hostům nepřipraví zklamání, jen je neodeženou, oni je klamou a podvádí.

Představme si, že můj přítel, humánní a osvícený myslitel, mi pošle telegram: „Přespi u nás“. A představme si, že zrovna když se budu chystat do postele, zjistím, že v tomto domě je obvyklé, aby lidé spali na všech čtyřech v zahradě před domem. Nestěžuji si na humánního a osvíceného myslitele proto, že takové věci dělá: ať si je, jaký je. Je mi jedno, v jaké poloze humánní a osvícení myslitelé spí—pokud mě nebudí. Stěžuji si ale na to, že používá naprosto veřejnou a pevně danou frázi jako „přespi u nás“ ve smyslu, který druhý člověk v žádném případě nemůže pochopit. Přespat znamená spát v posteli, v nějaké posteli, protože i postele mohou být různé. Humánní a osvícený myslitel mi měl telegrafovat: „Přijď se k nám vyspat na všech čtyřech “ a pak by byla čest uspokojena. Ti, kterým by se taková slavnostní legrace líbila, by pozvání přijali, ti, kterým by se nezamlouvala, by odmítli. Každý ale pochopí, že nabídnout někomu postel a pak ho poslat do lože z pelargonií znamená takového člověka podvést. Je to přesně stejné podvádění jako když někoho pozvete na večeři a pak mu k ní nabídnete jen fazole. Pokud chtějí lidé rozesílat takové pozvánky, pak musí to, co mimořádně odpuzuje, zmiňovat právě tak, jako zmiňujeme zvláštní lákadla. Když čteme na rohu pozvánky poznámku „Tanec“, měli bychom mít příležitost číst tam i „Tanec se nepřipouští“. Tam kde čteme (po mém soudu nechutně smobskou větu) „příležitost setkat se s lordem Tommodym“, proč bychom neměli číst i klidnou, spokojenou a uspokojivou větu: „bez setkání s lordem Tommbodym“. V každém případě princip zůstává. Pokud lidé nabídnou ložnici bez lože, podvádí. Pokud lidé nabídnou dlouhou hostinu bez společného jídla, podvádí. Pokud nabídnou drink pod jeho běžným jménem, ale bez jeho běžné povahy, podvádí. Podvádí ještě víc, pokud jsou logicky správní, je totiž docela nesnesitelné, aby lidé byli současně nezodpovědní a pedantičtí. Pozvat průměrného člověka na večeři a nedat mu k pití nic než čaj, je stejně nefér, jako pozvat abstinenta na čaj a nenabídnout mu nic než sherry. Smyslu pro čest se týká implikace se slovem spojená, ne doslovné slovo samo o sobě. Kdybychom se drželi doslovného slova smysu, pak každé jídlo by bylo snídaní (anglicky breakfast doslovně přerušit půst resp. zde hladovění pozn. překl.), leda bychom jedli celý den jako krávy.

Myslím ale, že zde jde prostě o záležitost dobrého a zlého, která nemá nic společného s tím, že jsem osobně k Prostému životu lhostejný: jde o idealismus, který nás bude krmit jako opice a napájet jako dobytek. Aplikoval bych tuto prostou záležitost principu také na má přesvědčení, pokud jsou v rozporu s obyčeji společnosti. Jsem například toho mínění, že rozdělení mezi společenskými třídami bylo nejen nespravedlivé v minulosti, ale pravděpodobně bude také děsivě nebezpečné v budoucnosti. Myslím, že pokud se někomu podaří zařídit, aby spolu chudý a bohatý člověk mluvili bez rozpaků, bez ošívání , bez toho, aby jednomu ruka automaticky zamířila ke kapse a druhému kčepici—pak by se o takovém člověku asi dalo říct, že zachránil Anglii. Bylo by tedy docela správné, abych svým přátelům a lidem, kteří jsou mi společensky rovni, řekl: „Přijďte se mnou zítra povečeřet a setkat se s krysařem“. Nebylo by ode mne ale oprávněné, abych jim řekl. „Přijde zítra povečeřet a setkat se s jedním mým přítelem.“

Mezi slovy „přítel“ a „krysař“ není logický protiklad, je tu ale morální jistota omylu. A nechat přátele dopustit se omylu, kterého se dopustit musí, není čestné. Pokud mám za to, že trest rovná všechny účty (a to bych v každém případě rozhodně měl) mám právo říct Jonesovi “Pojď se mnou navštívit Tomkinse, zrovna ho pustili z vězení v Readingu.” Nemám ale právo říct: “Pojď se mnou navštívit Tomkinse, má za sebou tolik zajímavých zkušeností”. Jonesovu morální theorii musím respektovat právě tak, jako tu svoji. To je myslím, prostý princp. Měl by se mylsím vztahovat i na Prostý život.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 380-384, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988