Hovor o Německu a válce (Illustrated London News 16. listopadu 1912)

November 16, 1912 Talking about Germany and the War
Byl bych rád, kdyby žurnalisté nekřičeli „Ticho!“ tak hlasitě. Kvůli tomu, aby uvalili ticho na kohokoliv, koho se rozhodnou považovat za „indiskrétního“, dělají tak obludný randál, že dopadají tak, že indiskreci troubí a rozhlašují po všem světě. Strašlivě nadělají kvůli „účinku“ toho či onoho na „vztahy“ toho či onoho. Považuji to za zženštilé a hysterické. Občas by si mohli koneckonců vzpomenout, že jsme všichni dospělí, že nevěříme všemu, co slyšíme, že chápeme velmi rozmanité postoje jednotlivců a že zbytek času věnujeme tomu, abychom se starali sami o sebe a své záležitosti. Žurnalisté na obou stranách trvají na tom, že budou s veřejným míněným zacházet, jako by leželo v posteli v horečkách a muselo být obklopeno zataženými závěsy a ztišenými hlasy Mluví tak, jako by při šepotu teplota klesala a se zavrzáním židle stoupala. Nu, myslím, že anglická společnost je na tom teď docela mizerně, ale opravdu si také myslím, že většina z nás se dokáže držet svých běžných názorů a pokračovat v našich běžných úvahách a to i když je někdo, koho vůbec neznáme, dává rozhovor o rozvodu nebo po večeři řeční o Indii. Myslím, že anglický národ je příliš netečný, nemyslím, že by byl tak bláznivě citlivý.

Když tedy například lord Roberts nedávno pronesl řeč o povinných vojenských odvodech a německé hrozbě, naložily s tím noviny na obou stranách jako poplašným zvoněním. Ty, které byly názoru lorda Robertse nakloněny, jakoby očekávaly, že se všichni zvednou a začnou pelášit ulicemi, hledat verbovacího seržanta a hlasitě se dožadovat králova šilinku. Ty, které s lordem Robertsem nesouhlasily, zase podle všeho očekávaly, že bude ihned svázán na rukou i na nohu a okamžitě, v doprovodu deseti doktorů a dvanácti duchovních, odvezen do blázince nebo do káznice—protože pronesl Nevýslovný hřích. O co tu ale vlastně jde? Lord Roberts je velmi vážený voják, který si myslí, že dojde k válce s Německem a myslí si také, že povinné odvody jsou naší nejlepší obranou. Možná byl „nerozumný“ z praktických důvodů, když vyjádřil tyto své docela udržitelné a docela zpochybnitelné názory, ale nebyl tak nerozumný jako my, nebyl tak nerozumný, jako je celý tenhle absurdní rozruch. Lord Roberts má své názory, podobně jako je má každý jiný člověk, a zaslouží si velký respekt, ale to samé platí o docela odlišných nebo protikladných názorech dvaceti dalších dobrých vojáků. Nakolik mám sám právo na nějaký názor v této (a není zrovna velké), nemyslím, že bude válka, protože si myslím, že Německo začalo pochybovat o své síle a nemyslím, že povinná vojenská služba zvýšila naše vojenské postavení. Myslím, že by se z toho stal jen další ohromná celostátní hra, něco jako v případě skautů, a její falešné bezpečí by dokonce mohlo oslabit specielní válečnou vědu v námořnictvu či z dělostřelectva. To jsou ale jen názory, které nemají nic společného s morálkou. Nemusím si před argumentací lorda Robertse zacpávat uši, jako před nějakou sirénou hříchu. Nemůže mě přinutit k souhlasu jinak, než se pro souhlas sám rozhodnu. Když ale člověk čte některé zprávy a komentáře, mohl by si myslet, že je lord Robers nějaký zločinný hypnotizér, který z nás může svým pohledem udělat vrahy. Jeden by skoro myslel, že na stůl rozsypal pytel plný bojových bakterií. Zdálo by se, že snad musel všem do vína nasypat hašiš nebo konopí a způsobil, že se všichni chovají jako asasínové následující Starce z hory. Jedny novy ho označily za „démonického“.

Zdá se mi velmi podivné, že moderní svět, který vždy mluví o umění pro umění a o věcech, které jsou „nemorální“, má také velké zalíben v zatahování morálních emocí tam, kde skutečně nemají co pohledávat, prostě proto, že to jsou oblasti detailu a aplikace. Je možná špatné bojovat, i když si to dosud nemyslela žádná lidská bytost vyjma hraběte Tolstého a kvakerů. Ale není možné, aby bylo špatné bojovat s armádou odvedenců, ale dobré bojovat s profesionální armádou, právě tak jako není možné, aby bylo špatné bojovat se sekyrou, ale dobré bojovat kopím. Bránit svou zemi může člověka poškodit na duši, i když takové věcí říká jen pár výstředních milionářů. Není ale rozhodně možné, aby mu ublížilo na duši, když bude svou zemi hájit velkým loďstvem a neškodilo jeho duši, když ji bude hájit s loďstvem malým. To už by člověk mohl rovnou tvrdit, že je neduchovní bojovat mečem, ale že je serafínsky duchovní bít se s dýkou. Otázka, zda potřebujeme velkou armádu založenou na odvodech je naprosto bezbarvá otázka užitečnosti—otázka, zda bychom tak využili anglický vojenský materiál nejlepším způsobem. Docela prostá a reálná odpověď lordu Robertsovi zní, že je krajně pochybné, zda je to nejlepší způsob.

Musím dodat, že ještě horší a chabější fráze jsou slyšet na druhé straně. Je třeba něco udělat (jak říkají muži v klubech), je třeba opravdu něco Udělat s těmi, kdo říkají, že chtějí odvody (zřejmě) bez jakékoliv souvislosti s válkou, a spíš se ji představují jako obrovskou nedělní školu. Říkají, že to bude dobré pro morálku a také pro „fyzičku“ chudých lidí, pokud se budou muset česat a stát v řadě. To jsou nejen nezodpovědné a nepatriotické žvásty, ale jsou to žvásty mizerné a zbabělé a skrývají hřích a selhání těch, kdo je pronáší. Důvod, proč anglická populace nevypadá jako francouzská nebo vlámská není v tom, že ti nemají žádné výcvikové příručky, ale protože nemají co k večeři. Je to tak, že klidný, moudrý, státnický zdravý rozum různých úspěšných osob posledních asi tak osmdesáti let nás dovedl do stavu, kdy většina anglických občanů nemá dost jídla a tyhle úspěšné osoby (a jsou to jaksepatří poplašené krysy) se pokouší poschovávat v děrách stodoly, kterou vyžraly. Jedna z těch děr se jmenuje „povinná vojenská služba“, další „eugenika“.

A konečně tu je třetí forma lži, která tuto praktickou a velmi důležitou otázku infikuje: a nakazila v našich nedávných událostech velmi mnoho. Lze ji označit za pověrečný optimismus. Je to týž duch, v němž Řekové o Furiích mluvili jako o Těch Laskavých. Je to týž duch, v němž někteří evropští venkované označují ty gobliny, z nichž mají skutečný děs za „dobrý lid“. Je to stoupenec křesťanské vědy s bolavou hlavou. Je to podivná dáma z lepší společnosti, která nám s divým výrazem vášnivě sděluje, že musíme mít pouze myšlenky čisté, krásné, pokojné, abychom nepřidávali zlé mentalitě světa. Je to zkrátka přesvědčení, že zlo nebude moci růst, jen když o něm budeme zticha a že slovo výstrahy se vždy překotí do hrůzy, jíž se bojíme. Jsem přesvědčen, že je to myšlenka až do kořene prohnilá. Válka s Německem nebude o nic pravděpodobnější, když připustíme, že Němci existují, naopak to bude méně pravděpodobné. Otevřená konference se může, už jen tím, že je upřímná a důkladná, jevit jako jakási tahanice. Je ale velmi mnoho lidských příležitostí, kdy se rvačce nedá předejít ničím jiným než rozmíškou. Ticho není tak silná a praktická věc, za jakou ji měl Carlyle. Naopak právě v tichu roste strach, slabost a pomatenost. Proto, i když slova lorda Robertse nepovažuji za dobře uvážená, ani způsob, jakým je pronesl, za moudrý, rozcházíme se v pojednání a tónu, ne v tématu. Ani v nejmenším anglickému vojákovi nevyčítám, že otevřeně řekl, že něco takového jako vojáci ve světě existuje.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 388-391, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s