Sufražetka a civilisace (Illustrated London News 23. listopadu 1912)

November 23, 1912 The Suffragettes and Civilization
Slečna Delia Macdermott z čísla 131 ve Vauxhall Bridge Road dospěla k závěru. Její názory byly zformovány. V atmosféře kolem ní nebylo žádný opar ani tajemství. Je osvěžující v tomto skeptickém věku, který vypadá jako dům, kde každý něco ztratil a chodí kolem a hledá to, potkat někoho, kdo našel cosi takového jako konečnou odpověď. Pan Bernard Shaw podotkl, člověk by řekl, že velmi rozumně, že kdyby se každá oblast společnosti chovala jako sufražetky, nastala by naprostá anarchie. Slečna Delia Macdermott na to odpovídá (dopisem dennímu listu) v obecném smyslu, že kdyby se to stalo, byla by to docela legrace. Velmi jasně a oduševněle tvrdila, že žena musí být v tomto smyslu nezodpovědná, že není její povinností být příkladem, ale má naprostou volnost být anarchistku. „Je nejvyšší čas, abychom se zbavily našich starých pověr a předsudků, civilisace pro ženy neudělala nic, jen je obrala o jejich sílu a svobodu. O ptactvo a polní zvěř je postaráno lépe, než o ženy.“ Zde slečnu Delii Macdermott její docela ctihodná snaha někde stanovit mez (což je definice dogmatu) dovedla k zanedbání oné logické analýzy a onoho realistického pozorování, které jsou nutné, abychom mohli stanovit jakoukoliv mez kdekoliv. Jak může každý vidět na ulici, rozhodně není pravda, že by se civilisace starala o muže jako takové a ne o ženy jako takové. O některé ženy je hůře postaráno, než o ptactvo a zvěř a obyčejně se ukáže, že jejich manželé a bratři na tom nejsou o mnoho lépe. Ale o některé ženy je postaráno za cenu značných a někdy i krutých nákladů právě i pro ptactvo a zvěř. Je zřejmé, že jsou ženy, a také muži, kteří jsou loveni jako zajíci a padají na zem jako vrabci. Stejně tak je ale zřejmé, že existují muži, kteří pro své potěšení neberou žádné ohledy na zajíce a že také existuje zrovna tolik žen, které pro svou marnivost neberou žádné ohledy na ptáky.

Vyjma ale tohoto hluboce nelogického prvku, musím přiznat, že slečnu Delii Macdermott hluboce obdivuji. Ženy mě zajímají mnohem víc než jejich volební hlasy, z ženského volebního práva se neděsím, jen jsem z něj již otrávený a důkazem o tom je, že pěkný ženský výbuch tohoto druhu mě nyní potěší docela bez ohledu na to, zda pochází od sufražetek nebo jejich odpůrců, zrovna tak jako se nyní dokážu těšit z dobré parlamentní řeči, bez ohledu na to, zda ji pronese liberál nebo konservativec—pokud je vůbec nějaká taková řeč pronesena. A slečna Delia Macdermott je věru jednou z nejsilnějších věcí na světě: čistě ženskou ženou. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kde se vzal ten nápad, že se žena liší od muže tím, že měkčí nebo milejší, nebo milosrdnější v bitvě principů. Je zřejmé, že vznikla mezi starými mládenci, ale dokonce i ty obrovské staromládenecké kluby známé jako kláštery nebyly nikd y tak osamělé, aby se v nich rodil tak šílený blud—zejména když tu byly i ženské kláštery.

Ta myšlenka zřejmě vzala původ, jak naznačují slavné Scottovy verše, ze skutečnosti, že ženy byly vždy lékařkami a ošetřovatelkami a kdykoliv se vyskytla spála, byly na místě, nebo na místech. Skutečnou velikostí ženy vždy bylo, že opustí své zbraně, ale nikdy neopustí svou pozici. Je-li kvůli nějakému triku logiky nucena na obranu rozumu říkat nesmysly, nesejde jí na tom, jak velké nesmysly vykládá—pokud jimi doopravdy hájí rozum. Nedokážete ji přimět k tomu, aby řekla jedno slovo, i rozumné, na obranu nesmyslu, V tomto ohledu silně obdivuji slečnu Macdermott, která říká: „Nu dobrá, mějme anarchii.“ Vážně, je na tom cosi velkého. Člověk si tak uvědomí, proč byla Příroda, se svými vanoucími větry a burácejícími vodopády, vždy chápána jako žena. Člověk dochází proč stará, Chaucerem vyprávěná pohádka, zdůrazňuje, že ženy nedychtí po lichocení, kráse nebo nadvládě, ale po to, aby si žily po svém. Pokud ale jde o bezprostřední návrh na opuštění civilisace kvůli tomu, aby pár docela zámožných starých panen získalo volební právo, zbývá tu snad ještě něco doříct.

Je samozřejmě naprostý nesmysl tvrdit, že ženám civilisace nic nedala a zbavila je svobody. I ten nejposlednější otrok v nejubožejším otroctví od civilisace něco získává: svou postel a snídani, jimiž si mnozí dnešní svobodní občané tolik jistí být nemohou. Ženy toho od civilisace získaly hodně, korunky urozených, jakožto i tiáry, skutečné koruny i skutečné diamanty. Pokud byly umělkyně, pak nástroje svých umění získaly z obecné civilisace obou pohlaví. Pokud byly myslitelky, pak se myslit učily z tištěných a uchovávaných knih obou pohlaví. Pokud byly řečnice, mluvily nějakou civilizovanou řečí. Sufražetka je právě tak docela tradiční jako její odpůrce, vlastně by se o ní dalo říct, že jsou starožitnická, protože neustále vyhrabává podrobnosti starých mužských vzpour. Když tedy slečna Macdermott říká, že chce volební hlas a že civilisaci nic nedluží—pak se odpověď jeví poměrně jasná. Pokud ideu volebního hlasu nezískala od civilisace, bude tak laskava a poví nám, který milý divoch měl tu čest, aby jí takovou myšlenku doporučil?

Nicméně holé doporučení anarchie, které měla tu vysoce ženskou odvahu přednést, je doporučení opravdu zajímavé, totiž je to doporučení o kterém je možné a přínosné přemýšlet. Dnes hodně slyšíme o moderních knihách, které „vás vedou k zamyšlení“. Moje zkušenost je taková, že jen vzácně člověk najde moderní knihu, která by mu myslet aspoň dovolila. Moderní knihy neustále předkládají ne špatnou odpověď, ale špatnou otázku. A právě to je skutečně fatální pro veškerý pokrok myšlení, zrovna tak jako falešné váhy nebo popraskaná lupa může být fatální pro veškeré bádání chemikovo. Ale slečna Macdermott nám dovoluje myslet, dovoluje nám cokoli, je to veselá nihilistka.

Civilisace je prostě oním sebepřikazováním, jímž se člověk může obrátit zpět k normálnímu. Anarchie není vřava, vřava je na svém místě zcela v pořádku. Pokud lidí na Silvestra v domě probdí celou noc, není to anarchie. Anarchie v domě je, pokud se kvůli ní každý další budí noc co noc a stále později. Ve státě není anarchie, pokud lidé ve stavu extrémně špatné vlády strhnou své dosavadní vládce, nahradí je vládci jinými a ty pak poslouchají. Stát je v anarchii, pokud lidé dospějí k závěru, že všem věcem, velkým i malým, lze v různé míře odporovat, že kdykoliv mě poštovní služba našve, smím porušovat její pravidla. Civilisace připouští vzplanutí, nepřipouští anarchii a dokonce i slečna Macdermott (již snažně prosím, aby tomu věřila) vděčí a dluží za velmi mnoho.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 391-395, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s