Civilisace a pokrok (Illustrated London News, 30. listopadu 1912)

November 30, 1912 Civilization and Progress
Byl to myslím Herbert Spencer, kdo pokrok definoval jako postup od jednoduchého ke složitému. Je to jedna ze čtyř nebo pěti nejhorších definicí na světě, jak co se týče neosobní pravdy, tak pokud jde o její osobní aplikaci. Pokrok, v jediném smyslu užitečném rozumným lidem, prostě znamená lidský úspěch. Je zjevné a zřejmé, že lidský úspěch je spíše postupem od složitého k jednoduchému. Každý matematik, který řeší nějaký problém, ho chce opustit jednodušší, než s ním začal. Každý kolonista se pokouší z džungle udělat farmu a se sekyrou v ruce bojuje proti složitostem džungle. Každý soudce je povolán, aby vykládal právo, protože pře je složitá a je třeba ji zjednodušit. Netvrdím, že výsledek je ve všech takových případech jednoduší, ale předpoklad takový je. Každý lékař je volán, aby odstranil něco, čemu on sám často říká „komplikace“. Skutečně schopný lékař před sebou vidí něco, čemu často sám nerozumí. Ale skutečně schopný doktor za sebou obyčejně nechává něco, čemu dokáže porozumět každý—zdraví. Pravý technický génius triumfuje tehdy, když učiní sám sebe nepotřebným. Nezbytným se dělá jen šarlatán.

Kadeřník, z nějakého temného důvodu, často předstírá, že je šarlatán, a totéž dělá i detektiv—zejména když se dostane do románu. Když však pronikneme přemrštěnou okázalostí obou řemesel k jejich původní ideji, platí stejná obecná pravda. Neučesané vlasy nejsou jednodušší než učesané: jsou mnohem složitější. Zda dáváme přednost zamotaným vlasům barbara nebo uhlazeným a naleštěným vlasům světáka je věcí osobního uměleckého vkusu, ale to, že ty druhé jsou svou podobou jednodušší, je umělecká pravda. Je to právě tak jisté, jako to že průčelí Partheonu je prostší než průčelí katedrály v Rouenu. Osobně dávám přednost rouenské katedrále, nechci ale podobenství s katedrálou v záležitosti vlasů dotahovat příliš daleko. Jen poukazuji na to, že světák je v tomto případě v pravém smyslu nevinný, že je otevřený, jasný a rozhodný. Žije prostým životem, ostatně jako mnoho dalším zlých lidí. Pokud jde o vlasy je tvrdý jako stoik: někdo by řekl, že připomíná velkého římského stoika, který řekl: „v dobrém jsme se rozešli“. Stejně tomu je s velkým policejním detektivem, druhem nižším než dandy, a nekonečně nižším než je takový umělec jako kadeřník. Přitažlivost detektivova, a vlastně příčina skutečného nutkání romantické zvědavosti ve všech detektivních příbězích, spočívá v tom, že sice začíná s něčím tak horkým a zmateným jako je zločin, pokouší se však skončit s něčím tak chladným a zřejmým jako je zákon. Ti, kdo jak já po dobré detektivce pásli jako notorik po drinku, věří, že právě v tomhle skutečný rozdíl mezi příběhem čtivým a příběhem k neučtení. Špatná detektivka je ta, která je čím dál víc tajemnější a záhadnější. Dobrá detektiva je ta, která sice je záhadná a tajemná, ale postupně čím dál méně. Šlápota, podivný květ, šifrovaný telegram, připosražený cylindr—ty nás nevzrušují tím, že mezi nimi není souvislost, ale proto, že autor má nepsaný závazek je propojit. Nevzrušuje nás to, co je nevysvětlitelné, ale vysvětlení, které jsme neslyšeli. Je to věc, již označujeme za umění, věc, již nazýváme pokrokem. Je to vývoj od složitého k jednoduchému. .

Lidé samozřejmě mohou zjednodušit něco špatného, zrovna tak jako něco dobrého. Tak třeba coiffeur se svými kartáči na vlasy a přípravky na obnovu vlasů může těm, komu se to tak líbí, připravit docela rovné a blýskavé vlasy. S týmiž kartáči na vlasy a týmiž přípravky na obnovu vlasů může těm, komu se tak libí, připravit hlavu zcela holou. A je to jistě jasný a nezmatený stav člověka. A podobně tedy, když se policejním detektivům nedaří pojmout či prosadit cokoliv by se podobalo věrohodnému detektivnímu příběhu, stává se jim velmi často, že zatknou prvního chudáka, na kterého zrovna narazí. A bylo by nespravedlivé takovému postupu upřít prostotu a jednoduchost. A právě tato druhá prostota, prostota temnoty, je opět neštěstím pro Herberta Spencera, který byl nejholejším učencem, jaký se kdy narodil, v každém slova smyslu. Jsou-li pokrok a civilisace vzestupem z jednoduchosti, pak on byl jistě reakcí směrující k barbarství. Středověcí filosofové, jimiž pohrdal, určitými způsoby chybovali ve prospěch složitosti. On zcela jistě chyboval ve prospěch obhroublosti. .

Znám jistou dámu, která v sobě spojuje zděděnou kulturu a přirozený talent v poněkud nebývalé míře, a ta jednou listovala stránkami sv. Tomáše Akvinského, Jdyž narazila na kapitolu nazvanou „O Boží prostotě“ napadlo ji, že by mohlo být dobré právě tímhle začít. Krátce poté knihu zavřela se slovy: „Nu, je-li toto Boží prostota, pak by mě zajímalo, jaká je Jeho složitost.“ A je jistě pravda, že středověcí lidé natěsnávali své myšlenky tak blízko sebe, že sotva zbývalo místo na jejich vysvětlení—a žádné už na jejich ozdobení. Byli to lepší vědci než Huxley, ale nebyli to tak dobří žurnalisté. Nebyli to tak dobří literáti. .

Přesto mám stále sklon se vracet k otázce, kterou jsem položil minulý týden ohledně toho, co civilisace a pokrok doopravdy jsou. Navrhl jsem tedy definici a (na konci celého týdne) si myslím, že je docela správná. Řekl jsem, že civilisace byla schopností obracet se zpět k normálu. Nebyla to schopnost přecházet od jednoduchého ke složitému, i když to tak říkal Herbert Spencer. Není to schopnost přecházet od složitého k jednoduchému, i když to tak říkám já. Je to schopnost přecházet od čehokoliv chcete kamkoliv se rozhodnete. Právě civilisace dokáže být tak prostá, jak se jí zamane, ani by přestala být civilizovaná. Právě civilisace dokáže být tak civilizovaná, jak se jí zachce, aniž by přišla o svou prostotu. Není to nic děsivého, jako tendence nebo nějaká evoluce, nebo jakákoliv z těch věcí, které nekončí nikde, protože nikam nejdou. Civilisace není vývoj. Je to rozhodnutí. Civilisovanými se stali lidé či národy, kteří byli rozhodní, ti nerozhodní, jinak též zvaní vyspělí skeptici, nebo idealističtí pochybovači, zůstali barbary.

Ona tichou anarchii, která užírá naši společnost, lze asi nejlépe definovat takto: je to neschopnost pochopit, že výjimka potvrzuje pravidlo. To že máte dovolenou či svátky implikuje, že děláte nějakou práci, nezodpovědnost šílencova implikuje, že člověk je odpovědný, to, že voláte doktora, když jste nemocní implikuje, že ho není třeba, když jste zdraví, to, že se bouříte proti zavedeným autoritám implikuje, že chcete zavést autority jiné, to, že válčíte, implikuje, že chcete dosáhnout míru. Není naprosto nutné, aby anarchie pocházela zezdola, od pouhé lůzy či lidí nespokojených. I vláda může být anarchistická a lůza může být autoritářská. U nás je anarchie nejhorší ve vládnoucích třídách, jejich legislativa se stala jakýmsi hloupým a pomateným experimentováním. To, co naši otcové dělali jako zoufalá opatření, my děláme jen tak z nervosního zvyku. Naši předkové se do násilných odvodů nebo náhlých daní pouštěli proto, že Napoleon stál u Bolougne nebo Irsko za nimi stálo ve zbrani. My jsme ale zabloudili do jakéhosi slabomyslného, pacifistického militarismu, matné představy, že když víc a víc zaměstnavatelů může ze svých úředníků a účetních dělat příslušníky teritoriální armády (víceméně aktivní záložníky pozn. překl., aniž by je podle všeho napadlo přemýšlet, zda z nich udělají vojáky. Nedokážeme pochopit ani to, že i zkratky by nás měly dovést na hlavní cestu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 395-398, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s