Důstojnost čistoty (Illustrated London News 28. prosince 1912)

December 28, 1912 The Dignity of Cleanliness
Vzpoura vězňů v příkladné věznici vypadá jako velká zábava. Vytříbené a dobromyslné mysli je zhruba stejně příjemná jako stávka dělníků v moderním Zahradním městě. Tyto ráje stvořené filantropem jako by úplně nepostrádaly hada. Obávám se, že nebude snadné mít vzorová vězení, dokud nebudeme mít vzorové vězně (o policistech a dozorcích ani nemluvě), neboli, jinak řečeno, dokud nebudeme mít co do činění jen s takovými lidskými bytostmi, kterým se takový konkrétní vzor bude líbit, nebo mu budou rozumět. Filantropové mohou svá vlastní vězení snášet celkem dobře: a myslím, že je hodně důvodů, proč je tam zavřít. Nechejme taková místa výlučně pro zločiny, jichž se dopouští někteří filantropové, jako je lichva, skupování zboží, ovládání trhu a umělé zvyšování cen, manipulaci trhu a vůbec obecné utiskování chudých. Pak by nám ukázali, jak měly být jejich pravidla a metody přijímány a aplikovány a je možné—kdo ví?—že některé z nich by mohly být méně hanebné než jejich oblíbené nápravná věznění. Pro běžné lidské bytosti, lhostejno zda počestné nebo proradné, ale tenhle systém podle všeho není nastaven tak, aby uklidnil nebo uspokojil, a když kriminolog začne být humánní, zločinec obvykle reaguje tím, že začne být pěkně zostra člověkem.

V celé věci jde samozřejmě o mimořádnou materialistovu slepotu vůči lidské duši. Proč si například naši vězeňští reformátoři představují, že hlavní či jedinou lidskou radostí je mytí? Vezmou člověku dům a peníze, seberou mu šaty, ženu a děti, pivo, přátele, svobodu a sebeúctu a pak zřejmě předpokládají, že mu k naprostému štěstí a spokojenosti bude stačit spousta trubek s teplou a studenou vodou. Jídelně říkají opilství, v salonu vidí výstřednost, v kuřárně neslušnost a člověka na všechny budoucí věky zamknou do koupelny. Zjišťuje, že Práva člověka, za která bojoval ještě před stoletím, byla zúžena na právo jediné: právo být upravován a čištěn jako kůň. Žádá chléb a dostane kostku mýdla.

Je tomu tak proto, že tihle bláhoví lidé, kteří mluví o „lepších podmínkách“ se jen ojediněle ptají sebe sama, co dělají a nikdy, proč to dělají. Mají rádi vůni mýdla, a co já mohu vědět, třeba mají rádi i vůni vaření mýdla: řídí se ale chutěmi a asociacemi. Nikdy nepřemýšlí o tom, proč si lidé vůbec, nebo i oni sami, cení ideu čistoty tak vysoko. Nu, nelibost civilizovaných lidí vůči špíně má dva hlavní důvody. První je ten, že se špínou se v krajním případě může pojit nemoc: to není pro většinu čistotných lidí činný motiv. Takový fysický trest by byl trestem velmi vzdáleným a neurčitým a v každém případě by na vyhnutí se takovému trestu stačilo mnohem méně mytí, než je to, které považuje za nezbytné běžná dáma nebo běžný gentleman. Jak se v lidském životě často stává, skutečně praktickým důvodem je důvod poetický. Gentleman se obyčejně myje proto, že to jaksi souladí s ideou důstojnosti a vyššího smyslu pro to, že je lidskou bytostí, když s sebou nenesete nic než sebe sama a šaty, které jste si sami vybrali a že jaksi souladí s ideo ponížení a polozvířeckosti, že se člověk vynoří z bažiny a vláčí s sebou bahno podupané země. Silná je také—řekl bych, že zejména mezi vzdělanými ženami—idea obnovy, započetí dne, nebo nějaké jeho určité části s čerstvostí hodnou rozbřesku. Bude k tomu řečeno, že takový symbol, jako všechny polonáboženské symboly, je dost silný na to, aby nesl svou vlastní ideu, ale není dost silný na to, aby ji tvořil. Je to symbol, ne svátost. Když je přítomen, uspokojuje pocity: nelze spoléhat, že by je inspiroval. Zázrak, jakým je Venuše vystupující z moře nemůžete vyvolat tím, že do vln prostě hodíte nosiče uhlí. Nemůžete jednoduše hodit zloděje do vany, roztočit kohoutky a doufat, že z lázně vyjde s blýskavou morální září. A nemůžete-li takto zprudka kázat důstojnost mytí lidem, jejichž špína je přinejmenším stejně svobodně volená jako gentlemanova čistota, pak dá zdravý rozum, že ji nemůžete hlásat lidem, kterým žádnou svobodnou volbu ani nepřipouštíte. Celý pocit, který se pokoušíte vštípit je sebeúcta svobodného člověka, a dá zdravý rozum, že ji nemůžete vštípit člověku, ze kterého jste právě, a tady nezáleží na tom, jak ospravedlnitelný jste k tomu měli důvod, udělali otroka. Když jen bude umyt, žádné zvláštní duchovní dobro mu to nepřinese. Chtít být umyt může být známkou ožívajícího ducha v mdlé nebo zpola odlidštěné osobě, ale on přece nakonec je v postavení, kde z definice nemůže být po jeho. Scéna vězňů hlučně se dožadujících koupele a vězeňského lékaře, kterým ji to přísně zakazuje, může opravdu být symbolem, i když jen symbolem, jakéhosi morálního vzkříšení. Nakolik je ale vůbec něco morálního ve smyslu či zálibě v omývání, pak je to prostě smysl ve svobodě a záliba v ní: svobody od špíny, cizí hmoty a nepatřičné minulosti. A opravdu už můžete člověka zrovna tak zavřít do vypolstrované cely se studenou korunou, nebo nechat postavit před vězení heroické sochy všech vězňů, kteří uvnitř konají nucené práce, jako si myslet, že když člověka důkladně umyjete, můžete ho i přesvědčit o jeho hrdosti na jeho lidství a vlastnictví jeho těla.

Čistota, i když je takto spojena s morální pravdou, není dostatečně plná a úplná, aby byla sama o sobě morální ctností: a způsobilo mnohem více škody její přehánění nad místo, která v životě má, než odpovídajícím přeháněním fysické ctnosti smělosti. Byly dvě třídy lidí, kteří dávali omývání na první místo mezi ctnostmi: farizeové a anglická aristokracie. Obě třídy měly výtečné ctnosti a mám za to, že jeden večerní list nedávno poznamenal, že farizeové byli užíváni velmi nespravedlivě. Pokušení ptát se „A kýmpak?“ lze považovat za svatokrádežné či posvátné, a ti podle čtenářova vkusu. Myslím ale, že nebude v žádném případě nefér říct, že farizeové byli shledání poněkud nepřipravení na významné vývoje událostí a slyšel jsem totéž tvrdit o pravděpodobné činnosti (nebo nečinnosti) anglických aristokratů. Nicméně, když tohle všechno řekneme, dál platí, že očistění vodou je svým způsobem spojeno s ideou osobní integrity a sebeobnovy: a dokazuje to fakt, že téměř všechna náboženství mají jakousi ceremonii křtu nebo očišťování. Já zde protestuji toliko proti pověrečnéu přehánění toho náboženského smyslu. Nucený křest pro vězně, bez vyznání víry či modliteb, mi přijde coby projekt očištění světa beznadějný.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 409-412, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Pokrok a lidská selhání (Illustrated London News 21. prosince 1912)

December 21, 1912 Progress and Human Failure
Předpokládám, že mi nikdo nebude věřit, ale nemluvím jen tak, abych vedl malicherné spory, když tvrdím, že obrovská a hrozná věc zvaná pokrok nyní prakticky a hmatatelně brání jakémukoliv druhu vylepšení. Myslím, že to dovedu každému vysvětlit, protože to, jak tahle věc jedná je spíš neohrabané, než složité. Jedná prostě takhle: absurdní nutnost tvrdit, že vše je čím dál lepší, nám zakazuje napravit jakýkoliv z našich omylů, i kdyby to měly být omyly docela nedávné a snadno napravitelné. Jelikož jsme včera schválili pošetilý zákon, nesmíme jen změnit, a to ani v tom případě, pokud bychom zítra měli zákon moudrý a dokonalý. Pokrok je pošetilý kus drůbeže. Nejenže o něm platí, že svá kuřata počítá dřív, než se vyklubou, ale je také pravda, že všechny jeho husy jsou labutě. A mezi dvojím zmatkem, pošetilostí experimentální a pošetilostí konservativní, je nám prostě zakázáno dát popořádku naprosto cokoliv. Budoucí experimenty musí být označeny za úspěch dříve, než vůbec začaly. Jak všichni slyšeli, měl elegantní pan Brummel ve zvyku posílat pryč celé řady táců s vyloženými pečlivě upravenými vázankami, které si zrovna vyzkoušel, s postřehem „Tohle jsou naše nezdary.“ Pan Brummel by praktičtější než naši praktičtí politici. Důsledkem bylo to, že pan Brummel, který chtěl jen být elegantně oblečen, nepochybně byl dobře oblečen. Kdyby odmítl sundat vázanku, kterou upravily jeho posvátné ruce, trval na tom, že na další vázanku uváže na ni a další pak na ni a tak až do sta a tří na sebe umístěných vázanek, pak by pan Brummel mohl ztratit něco ze své dokonalé a přesné elegance, která byla jeho jediným cílem ve světě. Jednal by ale v plném souladu s moderní theorií pokroku (na které mu, obávám se, málo záleželo) a když by zachumlaný a kolébavý procházel ulicí, podobal by se staré ženě skoro jako praktický politik.

Je jeden docela prostý fakt o lidských dějinách, který tihle pokrokoví lidé nedokážou dostat do svých hlav. Je zcela prostým faktem, že se lidstvo, z času na čas, mýlí. Nevím, proč by to mělo být těžké pochopit. Humanum est errare patří našim nejznámějším rčením: všichni víme, že jsme se mýlili sami a pokud jde o omyly dalších lidí, ty jsou prostě žalostné. Řekněte ale modernímu muži či ženě, kteří se považují za osvícené „Jaká škoda, že jsme pozbyli našich francouzských držav“ nebo „kdyby tak Karel Edward zvítězil“ nebo „někdy si říkám, zda nebyl zákon o tajném volebním hlasování omyl“ a začnete se jim jevit jaksi nejasně bezbožný, jako byste vykopával svého zesnulého otce nebo jedl svou babičku, jako by bylo obludné a jaksi proti přírodě zpochybňovat, že cokoliv se stalo, stalo se pro ty nejlepší účely. Záměrně jsem vzal tři pochybnosti, které sám příliš nezastávám (i když jsme na pochybách, pokud jde o prostřední pochybnost), jde tu ale o to, že to všechno jsou naprosto racionální historické úvahy. Kdybychom zůstali onou gallo-britskou monarchií typu toho typu, který existovala za Jindřicha II., pak bychom se nepřipletli do cesty francouzské revoluci a nepropukli v šílenství: namísto toho se mohly oba národy vzájemně mírnit a společně řešit demokratický problém. Kdyby Charles Edward (známý jako „Young Pretender“ či Bonnie Prince Charlie – poslední ze Stuartovců, který se pokoušel vznášet nárok na anglický trůn pozn. překl.) vyhrál u Derby, méně bychom trpěli pod whigovskou aristokracií a zcela jistě méně pod děsivými německými filosofy. Kdyby nebylo schváleno tajnh0 volební hlasování, mohlo být zastrašování více osobně drzé, ale bylo by je možné také osobněji trestat. Moderní lidé nicméně křečovitě a dokonce s hněvem lnou ke svému velkému dogmatu, že i když lidé vždy dělají omyly, lidstvo se nemýlí nikdy.

Nu, zdá se zřejmé, že lidská společnost se musí často zcela mýlit a to po značnou dobu. Pokud má nyní většina Angličanů, když uvažuje nad americkou občanskou válkou, pravdu, když sympatizuje se Severem, museli se mýlit dříve, když sympatizovali s Jihem, nebo měli pravdu tehdy, a pletou se dnes. Oba názory nemohou být stejně správné: oba jsou ale rovným dílem moderní. Moderní totiž neznamená nic jiného, než to, že taková věc existuje právě tehdy, když existujete vy.

Setkáváme se tak s tím, že politika a morálka, sféry, které pokrok považují za posvátný, neustále zaostávají za všemi ostatními uměními a vědami: za botanikou, která nemluví o pokroku, ale o pupenech, za mechanikou, která nemluví o pokroku, ale o převodnících, patologii, která nemluví o pokroku, ale o poruchách. A velmi prostý důvod je v tom, že se ze svých omylů nemůžeme poučit, dokud se nepoučíme, že to jsou omyly.

Je-li francouzské rychlopalné dělo používané Bulhary opravdu o mnoho lepší, než německé dělo užívané Turky, pak rozumní zbrojíři německá děla jistě roztaví. A nikdo je nebude označovat za „reakcionáře“. Nikdo nebude tvrdit, že „otáčí hodiny zpět“, když posune dělo vpřed. Nikdo nebude říkat, že „ruší velkou reformu roku 1870“ nebo „navrací starou překonanou pověru o francouzské nadvládě v Evropě.“ Tohle nikdo zbrojířům neřekne, nebo kdyby jim to řekli, si toho, žádný zbrojíř, a to ani ne ten německý. Němečtí zbrojíři udělají docela legitimní experiment a najdou docela omluvitelný omyl. Jediný neomluvitelný omyl by bylo na omyl nepřijít. Podobně dnes někteří fysikové popírají, že hmota v posledku nepozůstává z atomů, ale nikdo jim neříká, že jsou zlolajní toryové, popírající velkou demokracii atomů. Představme si, ale že by nějaký politický myslitel měl stejné demokracii pouhého hlasování, okamžitě by zjistil, že volební urnu je třeba hájit jako Archu úmluvy. Řekněte činným biologům, že máte pochybnosti o Darwinově theorii výběru a oni vám řeknou, že o ní mají více pochybností, než byste dokázal pochopit po sto letech usilovného čtení. Řekněte ale běžnému politikovi nebo duchovnímu, že máte pochybnosti o Darwinovi a on na vás bude hledět s větším úžasem a zděšením, než by se kdy jeho pravověrný děd díval na někoho, kdo měl své pochybnosti o Mojžíšovi. Dá vám pocítit, že osobně urážíte jeho otce, Chybějící článek, který je sice poněkud uprchlým rodičem, přesto je však rodině stále drahý. Řekněte nějakému aviatikovi, že některé modely první modely dvojplošníků byly lepší, než ty druhé a on se s vámi bude s chladným zdravým rozumem bavit o tom, zda jsou lepší nebo ne. Řekněte ale nonkonformistickému duchovnímu, že se improvisovaná modlitba se ukázala jako docela přirozený omyl, a on si ji o to pevněji přitiskne k hrudi, protože to je odznak. Tato filosofie, k níž politik a duchovní tak pevně lnou, nemůže žádné omyly odstranit. V nejpůsobivějším smyslu starého náboženského úsloví nenechává žádný prostor pokání.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 406-409, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Vidět rozdíl (Illustrated London News 14. prosince 1912)

December 14, 1912 Seeing the Difference
Proč si lidi myslí, že je inteligentní říkat „Nevidím v tom žádný rozdíl“? Už nějaký čas je to docela známka kulturní vyspělosti tvrdit, že někdo nevidí rozdílu mezi mužem a ženou nebo člověkem a andělem, nebo člověk a zvířetem. Pokud člověk nedokáže na dálku přes pole rozeznat koně od krávy, neříkáme o něm, že je kulturní: říkáme, že je krátkozraký. Nu, mezi anděly a ženami, ba mezi lidmi a zvířaty a všemi takovými záležitostmi jsou skutečně zajímavé rozdíly. Jsou to rozdíly, které většina lidí zná instinktivně, asi tak, jak většina lidí ví, že kráva není kůň, aniž by se museli dívat po hřívě, podobně jako většina lidí ví, že kůň není kráva, aniž by se museli dívat po rozích. Zda se s rozdíly musí počítat v té či oné důležité otázce je samozřejmě zcela jiná věc, nemůže ale být tak těžké ten rozdíl prostě vidět. O takových věcech lze debatovat jen na základně prostých, byť imaginárních příkladů. Předpokládejme, že jedna moderní matrona řekne druhé: „Nelíbí se mi, že moje dcera hraje pozemní hokej.“ Je velmi pravděpodobné, že druhá moderní matrona (neb bude ještě modernější), odpoví: „Nu, tak ji nech hrát tenis, nevidím v tom rozdíl. “ Ještě pravděpodobnější, že méně moderní matrona se pod takovými slovy zhroutí a nebude schopna odpovědi. Žijeme totiž v podivné době, a i když jsme docela nebezpečně pobízeli choutky, dosti nelítostně zdrtili instinktů. Pravou odpovědí modernější matroně (již méně moderní matrona tak žalostně nedokázala poskytnout) je říci: „Pokud nedokážeš poznat rozdíl mezi pozemním hokejem a tenisem, pak ti radím, abys používala mozek, dokud ti to nedojde. Ujišťuju tě totiž, že ty rozdíly jsou jak ohromné a subtilní.“

To, co je označováno za staromódní ideál ženy může být pitomé, ale nemůže to být pitomější, než lidé, kteří nedokážou pochopit, že tenis do jeho mezí spadá, zatímco pozemní hokej je mimo ně. To, co se označuje za nový ideál ženy, může být inteligentnější, ale pokud je alespoň chabě inteligentní, musí ihned „vidět rozdíl“ mezi tenisem a pozemním hokejem. Začněme tím, že tenis je individuální. Hráči nejsou jen omezeni, ale je jich málo, a není jich jen málo, ale je jich tak málo, že je nelze zapomenout. Je jich přesně tolik, kolik se jich vejde do jistého konkrétního pytle, kterému se říká lidské vědomí. Není to tak, že by tam nemohlo být vzteku, ale nemůže tam být slepého hněvu, ani náhody nemohou být zcela nahodilé—jak tomu může být u pozemního hokeje. I kdyby se dáma zachovala na dámu tak veskrze nedámsky a trefila soupeřku do nosu—i tak by to bylo proto,že by věděla, koho chce trefit. Nebylo by ani stopy po psychologii davu. Za druhé pak, pokud muž a žena hrají proti sobě, pak stojí proti sobě: tak jak stojí při tanci nebo podání rukou nebo pozdravu na ulici, a docela přirozeně použijí půl stovky zděděných starodávných gest. V pozemním hokeji, ve kterém jde především o to, že se velké množství lidí objevuje v nespočtu úhlů, tomu tak není. A třetí rozdíl je v podstatné ideji vzdálenosti a oddělení. Vzdálenost a oddělení byly součástí rituálů a slavností od té doby, co jsou muži muži a ženy ženami. Muž a žena hrající tenis jsou oddělené zdí z propletených vláken jako chrámovým závojem. Pokud muž doběhne k sítí, jedním skokem ji přeskočí a začne ženu tlouct raketou po hlavě, aby se vzdala míčku, byla by podobnost s pozemním hokejem přibližně přesná. Ovšem, pokud sahá moje velmi omezená zkušenost, nikdy nic takového nedělá. Nakonec (a jak by řekli ti, kdo mají vyšší ženská život v nenávisti, nakonec ovšem v neposlední řadě) ty nejmužnější ženy vypadají při hře tenisu elegantně a ty nejelegantnější ženy vypadají ošklivě při hraní podzemního hokeje.

Nu, nezdůrazňuji tyto věci, jako argument proti tomu, aby děvčata hrála pozemní hokej. Zdůrazňuji je tu proto proti tomu, že moderní matrony „nevidí rozdíl“. Pokud se někdo rozhodne říkat: „Vidím rozdíl, dávám přednost pozemkářkám“—pak je to naprosto rozumné. Pokud ale moderní myšlení prostě jen dává všechny hry pro dívky dohromady, pak k tomu lze dát jen jedno vysvětlení: je to je n proto, že moderní myšlení znamená moderní nemyšlení.

Ve všech těchto případech je problém v tom, že knihy mají napodobovat lidi, nyní ale toliko knihy napodobují knihy. V ještě větší míře samozřejmě noviny kopírují noviny. Vypadá to ale, že se nikdy nedostanou do proudu lidského provozu, spíš běží vedle něj jako malí kluci, kameloti. Jdou po Strandu a nikdy ani nepřejdou přes ulici. Bezmyšlenkovité spojování zcela nespojitých věcí, mezi nimiž bezmyšlenkovití lidé „nemohou vidět rozdíl“, přechází v literatuře z ruky do ruky i tehdy, i když v životě se na ně sotva kdo podívá. Řečnické obraty dobře známé z žurnalistiky jsou v životě zcela neznámé. Zrovna včera jsem tak třeba viděl (v jistém významném orgánu těch, kdo nevidí rozdíl) stanovisko, že muži a ženy musí pochodovat vpřed, rameno na rameni, bok po boku vstříc ideálu, ať už je jakýkoliv. Metaforu zmiňuji jen proto, že to metafora podivně falešná. Muži a ženy nikdy nestojí rameno na rameni, vyjma těch nejnepohodlnějších omnibusů. Je to metafora vojenská a na vztahy pohlaví docela nepoužitelná. Mužův život počíná, když se ocitá docela bezmocný v ženině klíně a končí, když se ocitá bezmocný na lůžku, téměř vždy v ženské péči. Ve všem, co je pro ně důležité, jsou postaveni tváří v tvář. Tento božský duel je hlavním dobrodružstvím lidského života. Vložte totéž vysvětlení pod jakýkoliv jiný obraz, než je tahle „rameno na rameni“ záležitost a to, co říkáte, může být docela pravda. Řekněte, že jsme elegantní stránku vzdělávání našich dívek přehnali do té míry, že jsme z nich udělali téměř baletky a můžete mít docela pravdu. Řekněte, že všichni lidé, v hloubi svých svědomí, vědí, že jsou docela sobecké bestie: a můžete mít docela pravdu. Nezkoušejte ale trik, říkat jim, že děvčata, která znají, byla hochy ze staré gardy. Dokonce i muži totiž o ženách věcí, víc než tohle.

Zde jen předkládám protest proti neobyčejné myšlence, že universální inteligence je prokázána jen mícháním věcí dohromady: nebo že člověk prokáže vysoké syntetické schopnosti tím, že naháže všechno do jedné polévky. Pokud si myslíte, že pro dívky bude dobré, aby byly násilné a zmatené, pak je samozřejmě nechte hrát násilné a zmatené hry. Dělejte to ale, pokud dokážete vidět rozdíl mezi pozemním hokejem a tenisem, ne pokud to nedokážete, Ať ženy a muži kráčí bok po boku, pokud vám taková nová formace přijde slibná: nezapomínejte ale, že je nová. Hra rameno na rameni zahrnuje mnoho zvláštních věcí: jendou z nich studené rameno, na které lze narazit jako na bariéru a překážku. Pokud se vzájemně jako druzi podporují, pak na sebe jako druzi zapomenou. Svoboda zapomínat je totiž podstatnou součástí čiréhou soudružství.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 402-405, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988