Pokrok a lidská selhání (Illustrated London News 21. prosince 1912)

December 21, 1912 Progress and Human Failure
Předpokládám, že mi nikdo nebude věřit, ale nemluvím jen tak, abych vedl malicherné spory, když tvrdím, že obrovská a hrozná věc zvaná pokrok nyní prakticky a hmatatelně brání jakémukoliv druhu vylepšení. Myslím, že to dovedu každému vysvětlit, protože to, jak tahle věc jedná je spíš neohrabané, než složité. Jedná prostě takhle: absurdní nutnost tvrdit, že vše je čím dál lepší, nám zakazuje napravit jakýkoliv z našich omylů, i kdyby to měly být omyly docela nedávné a snadno napravitelné. Jelikož jsme včera schválili pošetilý zákon, nesmíme jen změnit, a to ani v tom případě, pokud bychom zítra měli zákon moudrý a dokonalý. Pokrok je pošetilý kus drůbeže. Nejenže o něm platí, že svá kuřata počítá dřív, než se vyklubou, ale je také pravda, že všechny jeho husy jsou labutě. A mezi dvojím zmatkem, pošetilostí experimentální a pošetilostí konservativní, je nám prostě zakázáno dát popořádku naprosto cokoliv. Budoucí experimenty musí být označeny za úspěch dříve, než vůbec začaly. Jak všichni slyšeli, měl elegantní pan Brummel ve zvyku posílat pryč celé řady táců s vyloženými pečlivě upravenými vázankami, které si zrovna vyzkoušel, s postřehem „Tohle jsou naše nezdary.“ Pan Brummel by praktičtější než naši praktičtí politici. Důsledkem bylo to, že pan Brummel, který chtěl jen být elegantně oblečen, nepochybně byl dobře oblečen. Kdyby odmítl sundat vázanku, kterou upravily jeho posvátné ruce, trval na tom, že na další vázanku uváže na ni a další pak na ni a tak až do sta a tří na sebe umístěných vázanek, pak by pan Brummel mohl ztratit něco ze své dokonalé a přesné elegance, která byla jeho jediným cílem ve světě. Jednal by ale v plném souladu s moderní theorií pokroku (na které mu, obávám se, málo záleželo) a když by zachumlaný a kolébavý procházel ulicí, podobal by se staré ženě skoro jako praktický politik.

Je jeden docela prostý fakt o lidských dějinách, který tihle pokrokoví lidé nedokážou dostat do svých hlav. Je zcela prostým faktem, že se lidstvo, z času na čas, mýlí. Nevím, proč by to mělo být těžké pochopit. Humanum est errare patří našim nejznámějším rčením: všichni víme, že jsme se mýlili sami a pokud jde o omyly dalších lidí, ty jsou prostě žalostné. Řekněte ale modernímu muži či ženě, kteří se považují za osvícené „Jaká škoda, že jsme pozbyli našich francouzských držav“ nebo „kdyby tak Karel Edward zvítězil“ nebo „někdy si říkám, zda nebyl zákon o tajném volebním hlasování omyl“ a začnete se jim jevit jaksi nejasně bezbožný, jako byste vykopával svého zesnulého otce nebo jedl svou babičku, jako by bylo obludné a jaksi proti přírodě zpochybňovat, že cokoliv se stalo, stalo se pro ty nejlepší účely. Záměrně jsem vzal tři pochybnosti, které sám příliš nezastávám (i když jsme na pochybách, pokud jde o prostřední pochybnost), jde tu ale o to, že to všechno jsou naprosto racionální historické úvahy. Kdybychom zůstali onou gallo-britskou monarchií typu toho typu, který existovala za Jindřicha II., pak bychom se nepřipletli do cesty francouzské revoluci a nepropukli v šílenství: namísto toho se mohly oba národy vzájemně mírnit a společně řešit demokratický problém. Kdyby Charles Edward (známý jako „Young Pretender“ či Bonnie Prince Charlie – poslední ze Stuartovců, který se pokoušel vznášet nárok na anglický trůn pozn. překl.) vyhrál u Derby, méně bychom trpěli pod whigovskou aristokracií a zcela jistě méně pod děsivými německými filosofy. Kdyby nebylo schváleno tajnh0 volební hlasování, mohlo být zastrašování více osobně drzé, ale bylo by je možné také osobněji trestat. Moderní lidé nicméně křečovitě a dokonce s hněvem lnou ke svému velkému dogmatu, že i když lidé vždy dělají omyly, lidstvo se nemýlí nikdy.

Nu, zdá se zřejmé, že lidská společnost se musí často zcela mýlit a to po značnou dobu. Pokud má nyní většina Angličanů, když uvažuje nad americkou občanskou válkou, pravdu, když sympatizuje se Severem, museli se mýlit dříve, když sympatizovali s Jihem, nebo měli pravdu tehdy, a pletou se dnes. Oba názory nemohou být stejně správné: oba jsou ale rovným dílem moderní. Moderní totiž neznamená nic jiného, než to, že taková věc existuje právě tehdy, když existujete vy.

Setkáváme se tak s tím, že politika a morálka, sféry, které pokrok považují za posvátný, neustále zaostávají za všemi ostatními uměními a vědami: za botanikou, která nemluví o pokroku, ale o pupenech, za mechanikou, která nemluví o pokroku, ale o převodnících, patologii, která nemluví o pokroku, ale o poruchách. A velmi prostý důvod je v tom, že se ze svých omylů nemůžeme poučit, dokud se nepoučíme, že to jsou omyly.

Je-li francouzské rychlopalné dělo používané Bulhary opravdu o mnoho lepší, než německé dělo užívané Turky, pak rozumní zbrojíři německá děla jistě roztaví. A nikdo je nebude označovat za „reakcionáře“. Nikdo nebude tvrdit, že „otáčí hodiny zpět“, když posune dělo vpřed. Nikdo nebude říkat, že „ruší velkou reformu roku 1870“ nebo „navrací starou překonanou pověru o francouzské nadvládě v Evropě.“ Tohle nikdo zbrojířům neřekne, nebo kdyby jim to řekli, si toho, žádný zbrojíř, a to ani ne ten německý. Němečtí zbrojíři udělají docela legitimní experiment a najdou docela omluvitelný omyl. Jediný neomluvitelný omyl by bylo na omyl nepřijít. Podobně dnes někteří fysikové popírají, že hmota v posledku nepozůstává z atomů, ale nikdo jim neříká, že jsou zlolajní toryové, popírající velkou demokracii atomů. Představme si, ale že by nějaký politický myslitel měl stejné demokracii pouhého hlasování, okamžitě by zjistil, že volební urnu je třeba hájit jako Archu úmluvy. Řekněte činným biologům, že máte pochybnosti o Darwinově theorii výběru a oni vám řeknou, že o ní mají více pochybností, než byste dokázal pochopit po sto letech usilovného čtení. Řekněte ale běžnému politikovi nebo duchovnímu, že máte pochybnosti o Darwinovi a on na vás bude hledět s větším úžasem a zděšením, než by se kdy jeho pravověrný děd díval na někoho, kdo měl své pochybnosti o Mojžíšovi. Dá vám pocítit, že osobně urážíte jeho otce, Chybějící článek, který je sice poněkud uprchlým rodičem, přesto je však rodině stále drahý. Řekněte nějakému aviatikovi, že některé modely první modely dvojplošníků byly lepší, než ty druhé a on se s vámi bude s chladným zdravým rozumem bavit o tom, zda jsou lepší nebo ne. Řekněte ale nonkonformistickému duchovnímu, že se improvisovaná modlitba se ukázala jako docela přirozený omyl, a on si ji o to pevněji přitiskne k hrudi, protože to je odznak. Tato filosofie, k níž politik a duchovní tak pevně lnou, nemůže žádné omyly odstranit. V nejpůsobivějším smyslu starého náboženského úsloví nenechává žádný prostor pokání.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 406-409, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s