Důstojnost čistoty (Illustrated London News 28. prosince 1912)

December 28, 1912 The Dignity of Cleanliness
Vzpoura vězňů v příkladné věznici vypadá jako velká zábava. Vytříbené a dobromyslné mysli je zhruba stejně příjemná jako stávka dělníků v moderním Zahradním městě. Tyto ráje stvořené filantropem jako by úplně nepostrádaly hada. Obávám se, že nebude snadné mít vzorová vězení, dokud nebudeme mít vzorové vězně (o policistech a dozorcích ani nemluvě), neboli, jinak řečeno, dokud nebudeme mít co do činění jen s takovými lidskými bytostmi, kterým se takový konkrétní vzor bude líbit, nebo mu budou rozumět. Filantropové mohou svá vlastní vězení snášet celkem dobře: a myslím, že je hodně důvodů, proč je tam zavřít. Nechejme taková místa výlučně pro zločiny, jichž se dopouští někteří filantropové, jako je lichva, skupování zboží, ovládání trhu a umělé zvyšování cen, manipulaci trhu a vůbec obecné utiskování chudých. Pak by nám ukázali, jak měly být jejich pravidla a metody přijímány a aplikovány a je možné—kdo ví?—že některé z nich by mohly být méně hanebné než jejich oblíbené nápravná věznění. Pro běžné lidské bytosti, lhostejno zda počestné nebo proradné, ale tenhle systém podle všeho není nastaven tak, aby uklidnil nebo uspokojil, a když kriminolog začne být humánní, zločinec obvykle reaguje tím, že začne být pěkně zostra člověkem.

V celé věci jde samozřejmě o mimořádnou materialistovu slepotu vůči lidské duši. Proč si například naši vězeňští reformátoři představují, že hlavní či jedinou lidskou radostí je mytí? Vezmou člověku dům a peníze, seberou mu šaty, ženu a děti, pivo, přátele, svobodu a sebeúctu a pak zřejmě předpokládají, že mu k naprostému štěstí a spokojenosti bude stačit spousta trubek s teplou a studenou vodou. Jídelně říkají opilství, v salonu vidí výstřednost, v kuřárně neslušnost a člověka na všechny budoucí věky zamknou do koupelny. Zjišťuje, že Práva člověka, za která bojoval ještě před stoletím, byla zúžena na právo jediné: právo být upravován a čištěn jako kůň. Žádá chléb a dostane kostku mýdla.

Je tomu tak proto, že tihle bláhoví lidé, kteří mluví o „lepších podmínkách“ se jen ojediněle ptají sebe sama, co dělají a nikdy, proč to dělají. Mají rádi vůni mýdla, a co já mohu vědět, třeba mají rádi i vůni vaření mýdla: řídí se ale chutěmi a asociacemi. Nikdy nepřemýšlí o tom, proč si lidé vůbec, nebo i oni sami, cení ideu čistoty tak vysoko. Nu, nelibost civilizovaných lidí vůči špíně má dva hlavní důvody. První je ten, že se špínou se v krajním případě může pojit nemoc: to není pro většinu čistotných lidí činný motiv. Takový fysický trest by byl trestem velmi vzdáleným a neurčitým a v každém případě by na vyhnutí se takovému trestu stačilo mnohem méně mytí, než je to, které považuje za nezbytné běžná dáma nebo běžný gentleman. Jak se v lidském životě často stává, skutečně praktickým důvodem je důvod poetický. Gentleman se obyčejně myje proto, že to jaksi souladí s ideou důstojnosti a vyššího smyslu pro to, že je lidskou bytostí, když s sebou nenesete nic než sebe sama a šaty, které jste si sami vybrali a že jaksi souladí s ideo ponížení a polozvířeckosti, že se člověk vynoří z bažiny a vláčí s sebou bahno podupané země. Silná je také—řekl bych, že zejména mezi vzdělanými ženami—idea obnovy, započetí dne, nebo nějaké jeho určité části s čerstvostí hodnou rozbřesku. Bude k tomu řečeno, že takový symbol, jako všechny polonáboženské symboly, je dost silný na to, aby nesl svou vlastní ideu, ale není dost silný na to, aby ji tvořil. Je to symbol, ne svátost. Když je přítomen, uspokojuje pocity: nelze spoléhat, že by je inspiroval. Zázrak, jakým je Venuše vystupující z moře nemůžete vyvolat tím, že do vln prostě hodíte nosiče uhlí. Nemůžete jednoduše hodit zloděje do vany, roztočit kohoutky a doufat, že z lázně vyjde s blýskavou morální září. A nemůžete-li takto zprudka kázat důstojnost mytí lidem, jejichž špína je přinejmenším stejně svobodně volená jako gentlemanova čistota, pak dá zdravý rozum, že ji nemůžete hlásat lidem, kterým žádnou svobodnou volbu ani nepřipouštíte. Celý pocit, který se pokoušíte vštípit je sebeúcta svobodného člověka, a dá zdravý rozum, že ji nemůžete vštípit člověku, ze kterého jste právě, a tady nezáleží na tom, jak ospravedlnitelný jste k tomu měli důvod, udělali otroka. Když jen bude umyt, žádné zvláštní duchovní dobro mu to nepřinese. Chtít být umyt může být známkou ožívajícího ducha v mdlé nebo zpola odlidštěné osobě, ale on přece nakonec je v postavení, kde z definice nemůže být po jeho. Scéna vězňů hlučně se dožadujících koupele a vězeňského lékaře, kterým ji to přísně zakazuje, může opravdu být symbolem, i když jen symbolem, jakéhosi morálního vzkříšení. Nakolik je ale vůbec něco morálního ve smyslu či zálibě v omývání, pak je to prostě smysl ve svobodě a záliba v ní: svobody od špíny, cizí hmoty a nepatřičné minulosti. A opravdu už můžete člověka zrovna tak zavřít do vypolstrované cely se studenou korunou, nebo nechat postavit před vězení heroické sochy všech vězňů, kteří uvnitř konají nucené práce, jako si myslet, že když člověka důkladně umyjete, můžete ho i přesvědčit o jeho hrdosti na jeho lidství a vlastnictví jeho těla.

Čistota, i když je takto spojena s morální pravdou, není dostatečně plná a úplná, aby byla sama o sobě morální ctností: a způsobilo mnohem více škody její přehánění nad místo, která v životě má, než odpovídajícím přeháněním fysické ctnosti smělosti. Byly dvě třídy lidí, kteří dávali omývání na první místo mezi ctnostmi: farizeové a anglická aristokracie. Obě třídy měly výtečné ctnosti a mám za to, že jeden večerní list nedávno poznamenal, že farizeové byli užíváni velmi nespravedlivě. Pokušení ptát se „A kýmpak?“ lze považovat za svatokrádežné či posvátné, a ti podle čtenářova vkusu. Myslím ale, že nebude v žádném případě nefér říct, že farizeové byli shledání poněkud nepřipravení na významné vývoje událostí a slyšel jsem totéž tvrdit o pravděpodobné činnosti (nebo nečinnosti) anglických aristokratů. Nicméně, když tohle všechno řekneme, dál platí, že očistění vodou je svým způsobem spojeno s ideou osobní integrity a sebeobnovy: a dokazuje to fakt, že téměř všechna náboženství mají jakousi ceremonii křtu nebo očišťování. Já zde protestuji toliko proti pověrečnéu přehánění toho náboženského smyslu. Nucený křest pro vězně, bez vyznání víry či modliteb, mi přijde coby projekt očištění světa beznadějný.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 409-412, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s