Smysl radosti (IIlustrated London News 25. ledna 1913)

January 25, 1913
The Meaning of Joy
Zdá se mi, že naše potomstvo, bude-li číst náš tisk, bude především zmateno divokým a přece neživotným užíváním slov jako jakéhosi studeného přehánění. Odhlížeje kupříkladu od mých námitek vůči pojišťovacímu zákonu, rád bych věděl, který osel jako první promluvil o Dni radosti. Takové řeči by byly čirým šílenstvím i tehdy, pokud by opatření mělo veškerý přínos, který se o něm tvrdí. Pojistit se proti nemoci není žádná veselá záležitost, i když je to věc moudrá. Je to asi taková radost, jako sepisování vlastní poslední vůle. A který den je, mimochodem, Dnem radosti? Den, kdy platíte daně, nebo den, kdy se nakazíte nemocí? Pochybuji, že by se nějaká od naší odlišná společnost, za několik staletí dokázala v takovém odkazu vyznat, pokud bychom předpokládali, že nějaký útržek našeho žurnalismu zůstal zachován omotán kolem zlomku našeho uhlí poté, co obojí příhodně zmizelo. V institucích a formách minulosti nenacházím žádnou frázi tak pokřivenou a nenáležitou.
Kdybychom se doslechli, že starozákonní Židé měli den zvaný Den radosti, dokázali bychom si utvořit jakousi představu, z čeho se radovali. Přes masu cizích či archaických symbolů cítíme u Isaiáše nebo v Žalmech ducha povědomého, však čerstvého, duši všeho zpěvu, šarlatové závěsy zářící pojatým a silným potěšením. Záznamy stejně kryptické a vrásčité jako vousatý asyrský býk v sobě přesto mají to nejmladší ve světě: děsivé mládí básníků, těch, kdo v ušlechtilých slovech textu samotného, „obnovovali své mládí jako mládí orla a pili víno úžasu.“ Kdybychom se dověděli, že staří Řekové slavili Den radosti, mohli bychom se dohadovat o jeho cítění a atmosféře. Oltáře jsou sice opuštěné a sochy rozbité a všechny jejich mramory nás nechávají na naší náboženské straně chladné, ale zejména v jejich literatuře jsou záblesky, které nám, téměř se vzrušením, připomíná, že na rozdíl od novopohanů byli pohané lidmi. Je tu kupříkladu ta záležitost s Theocritem,kterou citoval Matthew Arnold, o chudé ženě ze Syracus, která se šla podívat na vystavené tělo Venušina milence. Je to stejně lidské jako britský státní /bankovní/ svátek (Je mimochodem velmi významným milníkem našeho pokroku a společenského vývoje, že zatímco dříve jsme naše svátky pojmenovávali po bozích a světcích, nyní je jmenujeme po bankéřích). Kdybychom se doslechli, že Den radosti měli, snadno bychom si představili radost jako skutečnou, i když ji prožívali asketičtí mniši žijící tvrdým životem v osamělých klášterech. Měli bychom si vzpomenout na skutečnou vznosnost a dokonce lehkovážnost oněch bratří, které sv. František nazýval kejklíři Boží, jejichž náboženství mělo v sobě nejen trubadúrské heslo, ale též jakési trojčení, jako by mniši svázali všechna lana do jednoho lanového žebříku, aby jej vrhli proti křídlovému oknu hvězd. Kdybychom přišli na to, že se Den radosti držel za královny Alžběty, nechyběly by nám obrazy a narážky, abychom si udělali obrázek. Shakespeare do svých nejubožejších hospodských klaunů vložil nejen radost, ale i poesii a kdyby Hotspur rozsekl Falstaffa svým mečem, nám dojem, že by z něj vylétly všechny víly Snu noci svatojanské.
Co ale dokážou naši potomci uhádnout o asociacích, které si spojujeme se Dnem radosti? Zdá se, že ke Dni radosti má nejblíže ten den, kdy policie lidem, který mají jen pár pencí, několik z nich sebere, s tím, že je možná jednou dostanou zpět, spolu s bolestivou nemocí. To je nejvyšší úroveň, kam vystoupal moderní duch. To je nejpokrokovější a neemancipovanější pojetí pořádné zábavy a flámu jak se patří. Tihle rozjívenci si vzájemně slibují imaginární sklenice rybího tuku, které možná nebudou nikdy potřebovat. Všichni jsme slyšeli o lidech, kteří slaví výročí svého vyváznutí z nějakého nebezpečí nebo nemoci, ale tohle je první případ, kdy slyším o lidech, kteří se veselí na počest nějaké choroby, která je vůbec nemusí postihnout. Nejde mi tu o popření (byť i popírám) toho, že by toto opaření poskytovalo jistotu, která může přinášet racionální uspokojení—tak jako sepsání poslední vůle. Pouze tu poukazuji na smrtelnou chabost moderního pojetí radosti. A považuji za prostě úžasné, že jakýkoliv smrtelníků může i jen pomyslet na slovo radost ve spojitosti s takovým podnikem, jakkoliv rozumným:sázku, kterou mohou lidé vsadit jen tak, že budou chudší, než jsou, a vklad dostali jen tehdy, pokud budou nemocnější, než jsou.
Toto moderní zmrtvění k notě radosti koření samozřejmě v náboženství—či spíše bezbožnosti. Když kolem toho jen tak projdeme (je to příliš populární a sensační téma, aby se ho žurnalista dotýkal) mohou s jistotou říci, že velkou druhotnou příčinou bezradostnosti je docela výstřední a výjimečné ekonomická nerovnost v naší společnosti. Nedočkáte se nikdy žádné radostné noty, když většina lidí má příliš málo zábavy a pár lidí se baví až příliš. Radost je svou povahou překypující, tryská z plnosti srdce—ale omlouvám se, že znovu cituji z Bible. Chápu, že má dnes být citována jen tak, že různé části věty tisknuty v odlišných barvách: a to ani ty nejskvostnější ilustrované listy neotiskly na první straně. Jak jsem již řekl, Radost překypuje, a tedy vyžaduje, aby všechny poháry byly naplněny do přijatelné plnosti. V kapitalistické společnosti je však radost nemožná, a to jak pro bohaté nebo chudé. Pohár chudých nemůže překypovat o nic víc, než může překypovat sedlina v kávovém hrnku. A překypuje-li pohár chudých, je to jako když přetéká Nil, aby Nil zcela skryt. Není ničeho prostředního mezi vyschlým pramenem a ohromným nekonečným jezerem. Bohatí i chudí společně hladoví po rozkoši, zrovna tak jako v Esopově bajce, v níž liška hladoví nad hlubokým hrnkem a čáp na širokým talířem. Jedna radost je utopena příliš hluboko a druhá příliš široce rozprostřena. Jinak řečeno, ani jeden nemá řádný svátek, chudák proto, že se k němu nemůže dostat, boháč proto, že ho nemůže pocítit. Pokud a dokud není práce vládce a ovládaného, vůdce a následovníka uvolněna zhruba ve stejném čase a nahrazena něčím podobným totožným rozkoším, pak bude mít dvacáté století asi tolik přímé a zřejmé radosti jako je přímé a zřejmé radosti ve Dni radosti.
Potěšení ale vedle omezení nutného pro nejhrubší přiblížení k rovnosti zahrnuje ještě další prvek. Zahrnuje ideu svobody, které z této země téměř zcela vymizela. Podstatou svobody je odlišnost mezi kapsou a pokladnou. Myslím, že nikdo nemůže popřít, že tento rozdíl je tím, co odlišuje všechny dnešní sociální reformy od takových plodných revolt, jako byly revoluce ve Francii, Irsku a na Balkáně. Některé sociální reformy dávají více peněz do dělníkovy pokladny. Žádná sociální reforma nedává ani čtvrťák navíc do jeho kapsy. Může být ve chvíli, kdy říká: „Požaduji trochu čichací soli.“ Není bohatší, když říká: „Dal bych si trochu cideru“. V takovém případě je zbytečné mluvit o pouhých stimulantech, o nepřirozené vzrušení a reakci, o nadřazenosti prostého života. Cider je mnohem prostší než čichací sůl, čichací sůl je mnohem víc pouhý lék než cider. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že cider má zdravé asociace a čichací sůl nezdravé. Lupiči mohou cider popíjet snadno, ale čichací sůl jen s největšími obtížemi. A to je důvod, proč se problém, zda je alkoholický nápoj normální nebo ne s stal jakýmsi testovacím případem moderní svobody. Víno je to, co pijete, když chcete, a lék je to, co berete, když musíte. Je věcí práva čerpat ze svého kapitálu, říkat o všem tělesném potěšení: „Dopřeji si je v pondělí místo v úterý.“ Je v pořádku inkasovat šeky v bance vašeho těla a nezdrženlivost je špatná, protože znamená dostat účet o minusu.

O rozeznání skutečných rozdílů (Illustrated London News 18. ledna 1913)

January 18, 1913
On Recognizing Real Differences
Zvyk všechno si v hlavě důkladně pomíchat a pak to nazývat vyšší jednotou má ještě hlubší nevýhodu, než jen tu povrchní. Další potíž spočívá v tomhle: věci se nejen liší jedna od druhé, ale jsou ještě odlišnější, než se upřímně jeví. Porovnejte dvě pohlaví, nebo dva národy, nebo dvě sekty, nebo dva kolegy a po mnoha zmatcích a omylech často zjistíte, že podoba je na povrchu, zatímco odlišnost je u kořene. Nelze tedy (je to první příklad, který mi vytanul na mysli) vlastně srovnávat nějaké anglické noviny s francouzskými a rozdíl mezi nimi není jen v míře či stupni. A přece kvůli tomu, že jsou oboje tištěny na papíře a ne na pergamenu a tištěny černým a ne zeleným nebo červeným inkoustem, že oboje mají titul nahoře a ne dole a slova uspořádaná do sloupců a ne do spirály, bude zřejmě Angličan i Francouz uvažovat o rozdílu ve stupni, a budou jeden druhého vzájemně podceňovat. Angličan bude svůj list považovat za plnější, rozmanitější, s obsáhlejšími zprávami ze světa, lépe vyráběný, levnější a bude předpokládat, že o to všechno usiloval i Francouz, ale tak dobře se mu v tom nedařilo. Francouz si bude myslet, že jeho noviny jsou více politickou silou, říkají mu víc pravdy o stavu jeho země, jsou podnětnější pro každého, pro koho je myšlení vzrušující, že je píší zajímavější lidé a mnohem lepším literárním stylem. A bude předpokládat, že Angličan o tohle všechno také usiloval a moc se mu to nedařilo.

Pravda je ale taková, že podoba oněch dvou listů je jen nahodilou podobou tvaru, tak jako se sud střelného prachu podobá sudu vepřového nebo kolo vozu lodnímu kormidlu. Odlišnost obou věcí je odlišností jejich cíle—v celém původním důvodu proč noviny vlastně mít. I kdyby oba vlastníci novin měli za cíl vydělat peníze (a tak tomu ve Francii vždy není), pořád doufají, že peníze vydělají tím, že veřejnosti poskytnou dvě docela odlišné věci a uspokojí dvě docela odlišné lidské chuti. Anglické noviny jsou jakási knížka výstřižků, směs rozmanitostí, jak se všude po světě přihodily, oceňovaná jako obecné rozšíření mysli, něco k pobavení a ozvláštnění, co však v sobě má i něco vyššího, něco z homo sum, nihil , etc. Z anglických novin je podobný požitek jako z vánočního balíčku nebo hrací skříňky. Noviny Angličan otevírá tak, jako anglický kluk otevírá dárkový koš. Čím větší takový koše, tím lépe, a čím rozmanitější věci v něm jsou, tím lépe. Francouzské noviny ale nejsou sestaveny jako dárkový koš, nýbrž jako bomba. Jejich prvním úkolem není bavit, ale probouzet, ani není jejich záměrem rozdělovat čtenářův zájem po širším poli, ale naopak usilují sebrat stáhnout jeho ideje dohromady a zaměřit je na konkrétní bod. Skutečná bomba může váš mozek fyzicky rozmetat, ale i skutečná bomba ho má mentálně soustředit. A je-li francouzský list krátký a žhnoucí (nebo bychom mohli říct nanicovatý a zlovolný) je to proto, že je prvotně míněn jako pamflet—nebo i prohlášení. Ostatně stín tohoto odlišení je i ve jménech, která se v obou zemích používají. Nejobvykleji mluvíme o novinách (newspaper)—tedy o spoustě nových věcí, které dostáváme zabalené v papíru, jako máslo nebo čokoládu. Francouzi častěji mluví o žurnálu (journal), což naznačuje ideu bdělosti, a denně opakovaných ran a vjemů. Tyto dvě věci lze postavit proti sobě, protože vypadají podobně, ale nelze je proti sobě stavět prospěšně, protože jsou z podstaty věci odlišné.

Stejná pravda komplikuje moderní spor o pohlavích—je polovinou toho, co lidi zraňuje v případě sufražetky. Nejde ani tak o to, že by žena neměla být militantní, ale spíše o to, že v jádru věci myslí militantností cosi jiného. Tvrdí se o vojáku, že flirtuje s ošetřovatelkou, i když nemohu říct, že bych někdy pohledem na takovou romantickou scénu připadl. Ať už ale jejich duše vzájemně přitahuje cokoliv, zdá se mi, že většina lidí pořád ještě vidí zdravý rozum v oddělení jejich rolí. Všichni, až na velmi zvrácenou hrstku, budou mít za vhodnější, aby bajonet nosil muž a s kočárkem jezdila žena. Jenže bohužel, věci tak prosté nejsou. Kdyby se muž o děti vůbec nezajímal., měl by snazší život, i když rozhodně prázdnější. A kdyby žena nikdy nechtěla bojovat, byla by existence prostší, leč nudnější. Tak jak věci stojí, výjimky komplikují pravidlo právě svými výjimečnými vlastnostmi. Na každé chudinské ulici se nějací muži starají i nemluvňata. Při každé vzpouře chudých nějaké ženy metají kameny. Nejde o to, že by se muž nemohl starat o nemluvně, ani o to, že by to nutně měl dělat špatně. Jde o to, že bez ohledu na to, zda to dělá dobře či zle, má ve své duši docela oddělený a docela maskulinní pojem o tom, co dělá. Jsem vcelku připraven po rozumný počet hodit se o děti postarat a často jsem to i dělal. Ale můj postoj k takovému úkolu je odlišný od přístupu ženy, ne v tom, co dělám, ale proč to dělám. Levně to lze říct tak, že jsem začal tím, že jsem měl z dítěte strach, zatímco žena by začala tím, že by mu jednu plácla. Jde tu ale o něco subtilnějšího a citlivějšího: jde o to, že jsem dítě považoval za svého druhu elfa či serafa, či snad skřeta, něco, co přišlo z jiné země, něco, od čeho nelze příliš očekávat. Jsem si jist, že trik (nyní již trochu únavný) s označováním dítěte za „malého cizince“, má svůj původ v mužské poetické sentimentalitě. Proto tedy by mé dva první nápady byly dítě za prvé pobavit a za druhé získat pro sebe z dítěte nějaké romantické nebo náboženské potěšení. Dítě umývat, učit, léčit, vlastnit—to jsou věci, které patří do jiného řádu idejí a k druhé polovině lidstva.

S militantními ženami je to stejné. Nejde o to, že by ženy nikdy nevedly válku, ani o to, že by nikdy neměly, jde o to, že odlišný je motiv. Obyčejně se to děje buď tak, že se dá průchod citům, nebo se přitáhne pozornost. Sufražetky vždy tvrdí, že jejich militantní taktika přivedla otázku do popředí. Ale to ani v nejmenším není to, co muži rozumí vedením války. Bulhaři nepálí z děl, aby se nechali slyšet: měli by mnohem raději nehlučný prach. Černohorci se nedali na pochod, aby uvedli svou otázku do popředí, ale aby donutili tureckou armádu k ústupu do pozadí. Válka neznamená jen použití síly, ale užití onoho zvláštního druhu síly, která přiměje daného člověka provést danou věc. Dokud si sufražetky nedokáží vynutit doslovný ústup, podobně jako dělostřelectvo, rozhodně nejsou vojenštější jen proto, že propukly v tělesné podobě.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 422-425, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Bacon a Shakespeare (Illustrated London News 11. ledna 1913)

January II, 1913
Bacon and Shakespeare, Again
Autor tato slova píše před Vánoci, někteří čtenáři je čtou po Vánocích: hrozné pomyšlení. O životě po Vánocích vždy smýšlím, matně a tupě, jako o životě po smrti. Spěchám dodat, že věřím, že obojí nastane. Dodám též, že se, jak se sluší každému zdravému muži, smrti bojím, ale nebojím se Vánoc—ne, ani tehdy ne, pokud by měla být výsledkem smrt. Obojí ale nevědomky počítám za konec čehosi, a všechny další dny za nimi jsou v tom porovnání nejasné a vizionářské. Kdykoliv končí rok, mám pocit, že končí svět a toužím po tom, aby měl konec dobrý. Myslím, že nejlepšího konec, kterého smrtelný člověk mohl dosáhnout—lepší než Nelson zastřelený skrz své hvězdy, nebo Douglas, vrhající Bruceho srdce—byla smrt Faberova, který se vyzpovídal, přijal všechny svátostí své církve a když mu bylo řečeno, že mu zbývá hodina života, řekl: „Pak si poslechnu poslední číslo Pickwicka“ a při jeho poslouchání zemřel. Rozhodnout o nejlepším způsobu strávení Vánoc je složitější, protože se smrtí můžeme experimentovat jen jednou, a s Vánoci jsme experimentovali tolikrát. A nejlepší jsou první experimenty, protože čerstvý je jak mozek, tak experiment. Příliš kuchařů zkazí polévku, udělají z ní polévku pekelnou, když neustále přidávají „oko mloka, a žabí prst a játra rouhavého Žida,“ a další takové silní vlivy v moderní společnosti. K tomu se obyčejně přidávají další modernější přísady, jako jsou kočičí rohy, velrybí křídla, motýlí kopyta a tak dál, a nikdo, kdo se zabývá moderní filosofií a literaturu, nemůže pochybovat, že se podařilo vyrobit „ovesnou kaši silnou jak prkno.“ Je nešťastné, že někteří z nás ještě nejsou dost staří, aby měli rádi ovesnou koši. Jediné, co mě napadá jako povánoční zábava je hádání se o něco, na čem vůbec nezáleží. Je ale velmi těžké najít nedůležité téma, nebo i jeden téma nezajímavá. Většinu svého života jsem strávil hledáním nezajímavého tématu—nebo i nezajímavé osoby. Romancí mého života je, že se mi jedno ani druhé nepodařilo najít.

Téma, které si dokážu vybavit jako nejbližší naprosté nezajímavosti, je téma, kdo napsal Shakespeara. Ještě nezajímavější ji činí to, že se v této věci nadokážu ani donutit k nějaké pochybnosti. Jakkoliv mohou ta slova znít podivně, Shakespeara napsal Sheakespeare. Kdo ale napsal Bacona? To mi přijde velmi vhodné téma k debatě po těžkém a pickwickovském vánočním obědě. V tom, abych vás přesvědčil o své thesi neselžu dřív, než nějakou značnou dobu po Vánocích. Jsem si s uspokojením vědom, že pak bych selhal definitivně a navždy. Je to věc toho druhu, jež lze rozvažovat jen v atmosféře vánoční jídlo—zejména v atmosféře husy.

Navrhuji tuto konkrétní divokou husu honit ze dvou konkrétních důvodů. Za prvé proto, že jsem si jist, že neexistuje a za druhé jsem si v poslední době v New Witness všiml, že hon obnovil jeden přítel, se kterým jsem jej původně probíral. Už nevím, kdo tu theorii původně navrhl, ale vím, že jsme ji pak oba triumfálně prokázali. Vím také, že nás ani ve snu nenapadlo, abychom jí věřili. Otázka zněla, jak jsem již řekl, kdo napsal Bacona? Věřím, že ani třeba říkat, že odpověď samozřejmě zněla „Shakespeare.“

Můj přítel se v New Witness věnoval převážně literárním důkazům, že Shakespeare napsal Bacona. Ty jsou nejvíce ohromující. Začíná poukazem, že pro kohokoliv, kdo má jakoukoliv zkušenost s literaturou, všechna prima facie jsou na jeho straně. Přiznejme třeba baconovcům, že všechny jejich paralely prózy i veršů, dikce, aluzí mezi Baconem a Shakespearem, jsou správné. Uznejme, že se jelikož Shakespeare více než jednou mluví o růžích a liliích, a jelikož Bacon jednou mluví o liliích a růžích, jde o stejný styl. Uznejme, že Bacon při svých vědeckých bádáních objevil existenci přírodního jevu, zvaného Jaro a Shakespeare na mnoha místech prozrazuje, že o tomto objevu věděl. Uznejme, že zvyk stavět proti sobě protikladné slovo horký se slovem studené, nebo dobrého anglického slova ano se zvláštním alžbětinským výkřikem, nesporně dokazuje, že to byl jeden a týž muž. A zůstává otázka—který muž?

Důmyslný autor dále poukázal, že v tomto zlém světě je běžnější, aby boháč využil práce chudého člověka, než aby chudák využil díla boháče. Že by velký státník a dvořan, jako byl Bacon, získal chudého herce a dobrodruha, aby pro něj „otročil“, je věc, která se stává často. Aby nějaký dobrodruh jako Shakespeare dosáhl toho, aby pro něj psal hry velký státník jako Bacon, je jistě případ, který nastává řidčeji. Všichni známé ministra vládního kabinetu, kterého poučuje neoficiální úředník. Jsem zcela vážně přesvědčen, že by nastal jistý zádrhel, nebo i roztrpčení, pokud by úředník trval na tom, aby ho poučoval člen kabinetu.

Autor pak pokračuje tvrzením, že po literární stránce byl Shajespeare zjevně posedlý ideou usurpace, nebo zla, kterého se dopouští ten, kdo se zmocní koruny druhého. V příbězích Macbetha a Leara, Hamleta a Richarda III. musela být koruna královská, protože to byla koruna lepenková—tedy koruna divadelní. Docela dobře tomu může být tak, že koruna, o níž Shakespeare uvažoval byla zelená a ne zlatá, byla to koruna z vavřínu a ne ze zlata.
Dosud jsem jen potvrzoval bádání svého přítele. Sám jsem své bádání vedl spíše v historické oblasti. Zjistl jsem samozřejmě, že naše theorie zcela vysvětluje ošklivý příběh Bacona a Essexe. Všichni ví, že Essex a Southampton byli společně uvěznění, že Essex byl popraven a Southampton poslán do Toweru. Všichni ví, že Essex byl Baconův přítel a patron a že Southampton byl Shakespearův přítel a patron. Všichni ví, že Bacon náhle postavil proti Essexovi postavil a dohnal ho na popraviště a většina lidí ví, že psal dosti omluvně Southamptonovi, když měl vyjít z Toweru.

Mohlo by být v baconovském bahně být něco jasnějšího? Shakespeare v jakémsi stavu kajícnosti (či opilství) řekl Southamptonovi, že je byl „Bacon“. Southampton se právě chystal varovat svého přítele Essexe před napodobitelem, když se tento napodobitel rozhodl udeřit první a zabít muže, který by mohl vědět, a uvěznit muže, který věděl—a pak mu jen lichotil, když byl jeho jazyk volný. Není to propojený případ? Není to představitelá hypothesa? Proč ne, je to nová vánoční hra.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 418-421, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Dickens a vánoční čas (Illustraded London News 4. ledna 1913)

January 4, 1913
Dickens at Christmas Time
Je mi líto, že veselá maškarní slavnost, kterou na Vánoce organizovala jedna z hlavních dickensovských společností se nevyhnutelně nevydařila. Nemohu kritizovat ony zrádce, kteří zjistili, že se nemohou zúčastnit: byl jsem totiž jedním z nich. Ať už se očekávalo, že se objevím jako kterákoliv postava—asi Jingle, nebo možná Uriáš Heep—byla mi byl nakonec, pod tlakem naléhavých povinností, upřen. Tihle dickensovští nadšenci měli mít vánoční večírek v Rochesteru, kde si měli vařit a pít punč, jezdit v kočárech a padat z kočárů a vůbec dělat všechno, co se na správné Pickwickovce sluší. Oficiální dokumenty mě neinformují o tom, kolik z nich bylo připraveno dělat díru do ledu, nechat se vozit na trakači, nebo čekat celou noc před dámskou školou. Přiměřené role bych se ale ochotně ujal. Nemohl bych pro Pickwickův klub punč vařit, ale mohl bych ho pít, nemohl bych pro Pickwickův klub řídit kočár—ani pro žádný jiný klub, vyjma klubu sebevrahů; ale mohl bych z kočáru, za opakovaného aplausu a požadavků na přídavek, padat. Byl bych jen velmi pyšný, pokud by se o mně, podobně jako Samově starém příslovečnému gentlemanovi, který byl postrčen do příslovečného kanálu říci: „tam našli jeho klobouk, jestli v něm byla i jeho hlava to si jako nejsem jistej.“ Připadá mi to jako euthanasie: krásnější než zesnutí Artušovo.

I když ale nezdar tohoto konkrétního svátku byl čistě nahodilý (jako můj nešťastný pád z kočáru) není zcela nepodobný nynějšímu postavení Dickensovců a Vánoc. Pravda je totiž taková, že pokud nemáme stejně solidní morální základ, jako měl Dickens, a vlastně i stejně solidní náboženský základ jako mají Vánoce, nemůžeme si na Picwickův klub hrát. Lidé se v takovém čase obrací zády ke slavné věci, kterou slaví, asi tak, jako se koně točí zadkem ke kočáru. Kočár ale táhnou. A nejlepší na tom je, že dokud měla vánoční slavnost nějaký předpokládaný a připuštěný význam a smysl, byla chválena, a chválena s pochopením, velkými lidmi, které bychom označili za v této věci nanejvýš nechápavé. Zdá se docela přirozené, že o ní píší Shakespeare, Dickens a Walter Scott. Byli to lidé, kteří by o Vánocích byli stejně vítaní jako Santa Claus. Nemyslím si ale, že by mnoho lidí snilo o tom, že by předkládali vánoční dezert Miltonovi. Nicméně není pochyb, že jeho vánoční óda patří k jeho nejen nejbohatším, ale také nejlidštějším mistrovským dílům. Nemyslím, že by kdokoliv, kdo obzvláště touží po nenuceném a veselém vánočním článku, nějak intuitivně toužil po Addisonově literárním stylu. A přece je docela jisté, že poněkud náročnou úlohu mít Addisona ve skutečné oblibě usnadňuje, víc než cokoliv jiného, co napsal, jeho pojednání o Vánocích v Coverley. Půjdu dokonce tak daleko, že řeknu, že pochybuji, zda někdo z malých Cratchitů (kteří si museli nacpat do pusy lžíci, aby nekřičeli po huse), by si lžíci vyndal, aby mohl říct: „Ach, kéž by tady byl Tennyson!“ A přece je jisté, že Tennysonův duch jakoby ožíval, způsobem více či méně skutečným, při rozeznívání vánočních zvonů v nejmelancholičtější části „In Memoriam“. Tito velcí mužové se nesnažili být velcí: někteří se dokonce snažili být žalostní. Jenže den sám byl na ně příliš silný, čas byl víc než jejich nátura, tradice byla živá. Svátek hřměl v ulicích a tak jím byli pedanti a dokonce i proroci skutečně strženi a uneseni.

Problém s Dickensem není v žádném jeho selhání, dokonce ani ne v Dickensově oblibě. On naopak znovu získal svou kreativní reputaci a fascinaci víc, než kdokoliv jiný z velkých Vikoriánů. Macaulay, který byl svým způsobem skutečně veliký, je odmítnut, Cobbett, který byl mnohem větší, je zapomenut. Dickens je nejen naživu: on vstal z mrtvých. Potíž je ale v tom, že se mu takříkajíc pod nohama hroutí ono historické jeviště, na němž odehrával své vánoční pantomimy: jeviště, které si neuvědomoval zrovna tak, jako si je neuvědomujeme my, většina z nás, podlahu, po které chodíme. Pravda je taková, že veselí a zábava Vánoc záleží ve vážnosti a závažnosti Vánoc a strhnout jeho oporu třeba i jen pod vánočním klaunem znamená shodit vánočního klauna padacími dveřmi. A ani klauni nemají rádi padací dveře, které se pod nimi otevřou, když to nečekají. A je tedy bohužel pravda, že tak úžasná věc jako pickwikovský večírek ztrácí úžasnou kvalitu pouhé vánoční hry a stává se čímsi mnohem nudnějším a konvenčnějším, totiž plesem v Covent Garden. Nežijeme v náležitém Pickwickově duchu. Hrajeme si na to, že jsme náležité staré dickensovské postavy, když máme být novými dickensovskými postavami ve skutečnosti.

Situaci dále komplikuje to, že zatímco čtení Dickense může z člověka udělat dickensovce, studium Dickense z něj udělá pravý opak. To už by člověk mohl spíš čekat, že postarší hlídač v sochařském museu začne vypadat (a oblékat se) jako Apollon Belvederský, než by se mohl dočkat pickwickovských kvalit v oněch literárních kriticích, kteří jsou k Dickensovým románům přitahováni jako k materiálu pro biografii nebo k tématu pro polemiku, tedy jako v mase detailů, záznamu a hádance. Ti, kdo takové věci studují, jsou nanejvýš cennými třídami společnosti a dělají svým vlastním způsobem Dickensovi dobrou službu. Typem a založením ale, taková už je povaha věcí, nejspíš nebudou plni sváteční magie svého mistra. Vezměte si kupříkladu ony nekonečné diskuse o náležitém konci Edwina Drooda. Myslím, že před časem předložené příspěvky pana Williama Archera k této otázce byly obzvláště zdatné a zajímavé, ale s rukou na srdci opravdu nemohu o panu Williamu Archerovi říct, že by to byl gentleman, který umí slavit svátky, nebo že by byl nanejvýš způsobilý následovat pana Swivellera jako Trvalý Grand Slavného Apollona. Nebo jsem si všiml, že o téže Droodově záhadě psal sir William Robertson Nicoll a vím, že jeho znalost viktoriánské literatury je jak ohromná, tak přesná. Jen těžko si ale mohu myslit, že puritánský Skot s ostře individualistickou filosofií bude tou správnou osobou, která by měla padat z kočáru. Pokud si pamatuji správně, sir William Nicoll svou individualistickou filosofii popsal slovy „vyházet pitomce“. A je jisté, že Dickensova ducha bychom nejlépe popsali jako potěšení z naházení pitomců dovnitř. A právě proto, že Vánoce nejsou jen svátky dětí, ale svým způsobem také svátkem bláznů, Dickens tak dobře rozumí jejich tajemství.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 415-418, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988