Dickens a vánoční čas (Illustraded London News 4. ledna 1913)

January 4, 1913
Dickens at Christmas Time
Je mi líto, že veselá maškarní slavnost, kterou na Vánoce organizovala jedna z hlavních dickensovských společností se nevyhnutelně nevydařila. Nemohu kritizovat ony zrádce, kteří zjistili, že se nemohou zúčastnit: byl jsem totiž jedním z nich. Ať už se očekávalo, že se objevím jako kterákoliv postava—asi Jingle, nebo možná Uriáš Heep—byla mi byl nakonec, pod tlakem naléhavých povinností, upřen. Tihle dickensovští nadšenci měli mít vánoční večírek v Rochesteru, kde si měli vařit a pít punč, jezdit v kočárech a padat z kočárů a vůbec dělat všechno, co se na správné Pickwickovce sluší. Oficiální dokumenty mě neinformují o tom, kolik z nich bylo připraveno dělat díru do ledu, nechat se vozit na trakači, nebo čekat celou noc před dámskou školou. Přiměřené role bych se ale ochotně ujal. Nemohl bych pro Pickwickův klub punč vařit, ale mohl bych ho pít, nemohl bych pro Pickwickův klub řídit kočár—ani pro žádný jiný klub, vyjma klubu sebevrahů; ale mohl bych z kočáru, za opakovaného aplausu a požadavků na přídavek, padat. Byl bych jen velmi pyšný, pokud by se o mně, podobně jako Samově starém příslovečnému gentlemanovi, který byl postrčen do příslovečného kanálu říci: „tam našli jeho klobouk, jestli v něm byla i jeho hlava to si jako nejsem jistej.“ Připadá mi to jako euthanasie: krásnější než zesnutí Artušovo.

I když ale nezdar tohoto konkrétního svátku byl čistě nahodilý (jako můj nešťastný pád z kočáru) není zcela nepodobný nynějšímu postavení Dickensovců a Vánoc. Pravda je totiž taková, že pokud nemáme stejně solidní morální základ, jako měl Dickens, a vlastně i stejně solidní náboženský základ jako mají Vánoce, nemůžeme si na Picwickův klub hrát. Lidé se v takovém čase obrací zády ke slavné věci, kterou slaví, asi tak, jako se koně točí zadkem ke kočáru. Kočár ale táhnou. A nejlepší na tom je, že dokud měla vánoční slavnost nějaký předpokládaný a připuštěný význam a smysl, byla chválena, a chválena s pochopením, velkými lidmi, které bychom označili za v této věci nanejvýš nechápavé. Zdá se docela přirozené, že o ní píší Shakespeare, Dickens a Walter Scott. Byli to lidé, kteří by o Vánocích byli stejně vítaní jako Santa Claus. Nemyslím si ale, že by mnoho lidí snilo o tom, že by předkládali vánoční dezert Miltonovi. Nicméně není pochyb, že jeho vánoční óda patří k jeho nejen nejbohatším, ale také nejlidštějším mistrovským dílům. Nemyslím, že by kdokoliv, kdo obzvláště touží po nenuceném a veselém vánočním článku, nějak intuitivně toužil po Addisonově literárním stylu. A přece je docela jisté, že poněkud náročnou úlohu mít Addisona ve skutečné oblibě usnadňuje, víc než cokoliv jiného, co napsal, jeho pojednání o Vánocích v Coverley. Půjdu dokonce tak daleko, že řeknu, že pochybuji, zda někdo z malých Cratchitů (kteří si museli nacpat do pusy lžíci, aby nekřičeli po huse), by si lžíci vyndal, aby mohl říct: „Ach, kéž by tady byl Tennyson!“ A přece je jisté, že Tennysonův duch jakoby ožíval, způsobem více či méně skutečným, při rozeznívání vánočních zvonů v nejmelancholičtější části „In Memoriam“. Tito velcí mužové se nesnažili být velcí: někteří se dokonce snažili být žalostní. Jenže den sám byl na ně příliš silný, čas byl víc než jejich nátura, tradice byla živá. Svátek hřměl v ulicích a tak jím byli pedanti a dokonce i proroci skutečně strženi a uneseni.

Problém s Dickensem není v žádném jeho selhání, dokonce ani ne v Dickensově oblibě. On naopak znovu získal svou kreativní reputaci a fascinaci víc, než kdokoliv jiný z velkých Vikoriánů. Macaulay, který byl svým způsobem skutečně veliký, je odmítnut, Cobbett, který byl mnohem větší, je zapomenut. Dickens je nejen naživu: on vstal z mrtvých. Potíž je ale v tom, že se mu takříkajíc pod nohama hroutí ono historické jeviště, na němž odehrával své vánoční pantomimy: jeviště, které si neuvědomoval zrovna tak, jako si je neuvědomujeme my, většina z nás, podlahu, po které chodíme. Pravda je taková, že veselí a zábava Vánoc záleží ve vážnosti a závažnosti Vánoc a strhnout jeho oporu třeba i jen pod vánočním klaunem znamená shodit vánočního klauna padacími dveřmi. A ani klauni nemají rádi padací dveře, které se pod nimi otevřou, když to nečekají. A je tedy bohužel pravda, že tak úžasná věc jako pickwikovský večírek ztrácí úžasnou kvalitu pouhé vánoční hry a stává se čímsi mnohem nudnějším a konvenčnějším, totiž plesem v Covent Garden. Nežijeme v náležitém Pickwickově duchu. Hrajeme si na to, že jsme náležité staré dickensovské postavy, když máme být novými dickensovskými postavami ve skutečnosti.

Situaci dále komplikuje to, že zatímco čtení Dickense může z člověka udělat dickensovce, studium Dickense z něj udělá pravý opak. To už by člověk mohl spíš čekat, že postarší hlídač v sochařském museu začne vypadat (a oblékat se) jako Apollon Belvederský, než by se mohl dočkat pickwickovských kvalit v oněch literárních kriticích, kteří jsou k Dickensovým románům přitahováni jako k materiálu pro biografii nebo k tématu pro polemiku, tedy jako v mase detailů, záznamu a hádance. Ti, kdo takové věci studují, jsou nanejvýš cennými třídami společnosti a dělají svým vlastním způsobem Dickensovi dobrou službu. Typem a založením ale, taková už je povaha věcí, nejspíš nebudou plni sváteční magie svého mistra. Vezměte si kupříkladu ony nekonečné diskuse o náležitém konci Edwina Drooda. Myslím, že před časem předložené příspěvky pana Williama Archera k této otázce byly obzvláště zdatné a zajímavé, ale s rukou na srdci opravdu nemohu o panu Williamu Archerovi říct, že by to byl gentleman, který umí slavit svátky, nebo že by byl nanejvýš způsobilý následovat pana Swivellera jako Trvalý Grand Slavného Apollona. Nebo jsem si všiml, že o téže Droodově záhadě psal sir William Robertson Nicoll a vím, že jeho znalost viktoriánské literatury je jak ohromná, tak přesná. Jen těžko si ale mohu myslit, že puritánský Skot s ostře individualistickou filosofií bude tou správnou osobou, která by měla padat z kočáru. Pokud si pamatuji správně, sir William Nicoll svou individualistickou filosofii popsal slovy „vyházet pitomce“. A je jisté, že Dickensova ducha bychom nejlépe popsali jako potěšení z naházení pitomců dovnitř. A právě proto, že Vánoce nejsou jen svátky dětí, ale svým způsobem také svátkem bláznů, Dickens tak dobře rozumí jejich tajemství.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 415-418, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s