Moderní anti-demokracie (Illustrated London News 22. března 1912)

February 22, 1913 The Modern Anti-Democracy
Nejhlubší fakt dvou nebo třech posledních desetiletí byl prostě tento: demokratické cítění je mrtvé. Myslím, že trošku ožilo, ale sotva to bylo dřív než někdy před rokem. Zahlédnout tuto velkou realitu moderní mysli lze několika způsoby. Jeden (kupříkladu) vede přes postřeh, že nové instituce, instituce vytvořené v devatenáctém či dvacátém století se ihned stávají dědičnými. Udělat z římského činitele dědičného feudálního pána trvalo dlouhou dobu. Trvalo dlouhou dobu, než se Horní Sněmovna stala ze sboru rádců svolávavých králem sborem velkých urozených knížat, na králi téměř nezávislých. V druhé generaci ale nové záměry začaly být heraldické. Jsou mnohem dědičnější než staré instituce. Například armáda je stará instituce, sahající do středověkých časů a byla prorostlá aristokracií. Ovšem svět by užasl, kdyby se syn vrchního velitele stal jeho nástupcem bezprostředně po jeho smrti. Nikdo ani v nejmenším neužasl, když se syn generála Bootha stal bezprostředně po smrti svého otce hlavou Armády spásy. Armáda spásy je moderní a do dědičného despotismu vklouzne jako kachna do vody. Podobně se za velkých dnů pana W. T. Steada oné působivé osobě povedlo působit obecným dojmem, že na téhle planetě jsou toliko dvě veliké instituce—papežství a Review of Reviews. Ono podobenství dovedl až tak daleko, že v telefonních seznamech popisoval svůj časopis slovy „Vatikán, Londýn“. Nu, papežství je samozřejmě stará instituce, a Review of Reviews instituce moderní. Ovšem celý katolický svět by byl zděšený, kdyby se novým papežem automaticky stal bratr nebo synovec předchozího papeže. Protestantský svět ani v nejmenším neděsí, že by páně Steadův syn vystřídal svého otce jako šéfredaktor Review of Reviews. Ani menší ultraprotestantský svět by nebyl vůbec překvapen, že mladý pan Kensit má automaticky vystřídat starého pana Kensita ve vedení, které mu zanechal. V politice instinkt samozřejmě pádí neřízeně. Hodnost člena vládního kabinetu je záležitostí převážně moderní, a převážně dědičnou. Po Churchillovi nastupuje Churchill, po Gladstoneovi Gladstone, po Buxtonovi Buxtone, po Chhamberlainovi Chambelain—a to mluvíme o Sněmovně, která má být demokratická—a není—a ne o Sněmovně, která má být aristokratická—a není.

Je tu ale ještě další způsob, jímž lze náhle zahlédnout hlubokou antidemokratičnost moderní mysli. Je k tomu zapotřebí povšimnout si tónu, jímž se mluvím o takzvané „cti veřejně činných mužů“ Vždy se o ní mluví tak, jako by to byla čest zvláštní třídy aristokratů, o které národ uznává, že vládne jakýmsi přirozeným právem, jako by to byla důstojnost národní kasty, jejíž urážka by pro nás měla být tím, čím je pro Indy urážka nejvyšších brahmínů. Nikdy se o ní nemluví tak, jak by tomu mělo být podle demokratické theorie: tedy jako o cti a zodpovědnost služebníků, kteří vzali peníze za to, že budou konat jisté povinnosti. Všemi dvaceti nedávno vedenými vyšetřováními se vinul pocit, že ohromující a děsivé bylo ne to, že docházelo ke zneužívání moci, ba ani to, že se taková obvinění objevila tam, kde se nic nestalo, ale to, že se o něčem takovém v souvislosti s vládci Anglie vůbec mluví a uvažuje. Jinak řečeno, přenášíme, ať je to k dobrému či zlému, celý aparát etikety a sociální důstojnosti vytvořený pro pravou aristokracii na ty, kdo jsou právě u moci.

Je ostatně pravda, že tak tomu v naší zemi jaksi bylo po pár posledních staletí zvykem. Na rozdíl od republikánů jsme při našich revolucích nevzali králi korunu: raději jsme sebrali krále od koruny. Když velcí puritánští lordi dopěli k závěru, že Karel I. trpí otokem hlavy, usekli mu ji, ale vposledku se rozhodli, že jeho klobouk si nechají—totiž formální diadém monarchie, který pak Monk navrátil Karlu II. Když pak Whiggové dospěli k podobnému názoru, že Jakub II. přerost své boty, z bot ho vytáhli. Věděli ale, že nebude problém najít nějakého holandského nebo německého prince, aby tak prostornou obuv nazul. A právě tak, jak tehdy bylo možné cizího a nového muže takříkajíc strčit do prázdné koruny, je dnes po celé Anglii značné množství cizích a nových mužů vsouvaných do prázdných koronetů. Mašinerie se předává do dalších rukou, ale není příliš změněna, zůstává toutéž aristokratickou mašinerií, jíž se stala zhruba v době Jindřicha Osmého. Existují ovšem dva velké rozdíly mezi proměnou monarchie a transformací aristokracie. Především, Stuartovci lámali, neohýbali. Mečem zacházeli, mečem sešli. Pokud byla změna postavení Koruny dobrá, pak neměli podíl na její slávě, pokud byla špatná, pak jim nebylo co vyčítat. Ale aristokracie hrála vzhledem k novým boháčům roli, která byla současně subtilnější i slabší. Karel I. odmítl prosit předsedu soudního senátu Bradshawa, anglický aristokrat rozhodně neprosil sira Gorgia Midase, ale převážně přivolil, že bude plédovat pro něj. Druhý rozdíl možná vychází z prvního. Jelikož staří králové převáděli boj, pro jejich nepřátele bylo skutečně nutné, aby cenili zuby: a výsledkem bylo, že moc monarchie, jako monarchie, se umenšila. Pokud už se Jakubu II. nepodařilo získat více moci pro sebe, mohl nalézt náladové potěšení alespoň v tom, že po něm zbylo méně moci pro jeho soupeře. .

Nu, užili-li velcí statkáři svou moc k tomu, aby rozbili výhody bankéřů a pivovarníků, mohli ti druzí považovat za nezbytné své peníze použít proti moci statkářů jako statkářů. Pokud statkář nastražil vesnici na místního půjčovatele peněz, mohl ten využít svého vlivu k tomu, aby ves byla méně pod kontrolou statkáře. Statkář ale měl nejlepší ze všech možných důvodů k tomu, aby moc půjčovatelů peněz nenapadal. Ustupoval mu celou dobu, až nakonec někdy shledal příhodným postoupit mu samotné statkářství. A tak finančník dospěl k tomu, že moc vlastníka půdy jako něco, čemu není nutno vždy odporovat a omezovat, ale něco, čemu se může docela dobře těšit a co může prosazovat. A tak naše aristokracie sice mohla být oslabena, co do rodu a původu, ale pokud se s ní vůbec něco stalo tak, tak zesílila ve své moci. Pán je vzat, ale panování zůstává zachováno, a panování je něco hmatatelnějšího a praktičtějšího než pán. A je velmi význačné a příznačné, že všechny navrhované reformy, jako je minimální mzda pro zemědělské nádeníky ponechává jejich panování nedotčené. Nikdo nepředpokládá, že by si venkovský balík ze své minimální mzdy našetřil dost i jen na to, aby si koupil nejmenší políčko. Na to bude ta mzda příliš minimální.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 449-452, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Selhání slov v naší době (Illustrated London News 15. února 1913)

February 15, 1913 The Failure of Words in Our Time
Z odstavečku v novinách se dovídám, že paní Pankhurst oznámila svůj záměr „udělat vše, ať je to ústavní nebo neústavní, “ aby se pomstila přítomné vládě za to, že se vyhýbá jejím požadavkům. Na to si ani v nejmenším nestěžuji. Můj nynější postoj vůči praktické politice, zejména v této záležitosti, je pochmurný, nicméně nestranný. Myslím, že státníci si své sufražetky důkladně zasloužili. Myslím, že sufražetky si důkladně zasloužily své státníky. I kdybych jedny nebo druhé nesnášel ještě víc, než je nesnáším, nemohl bych jedněm ani druhým přát horší osud, než aby se ocitli ve vzájemném kontaktu. Požadavek na volební hlas je v tuto chvíli vytáčka stejně odlidštěná a nepřirozená jako Shylockův požadavek na libru masa. Ochotně však souhlasím, že to, jak se z něj politici vykrucují je stejně pedantické a fantastická jako Portiina vytáčka s kapkou krve. Myslím, že se ženy mýlí, když tvrdí, že mají pravdu, ale mají pravdu, když tvrdí, že se jim křivdí. A mám také pocit, že je cosi dosti opovrženíhodného na těch, kdo se vytáčí na správné straně, užívají nepřirozených triků, když by se mohli snadno odvolávat na přírodu a spoléhají jen privátní pletichu, když by se bezpečně mohli spolehnout na veřejné mínění. Nehájím politiky proti sufražetkám, ani zdaleka ne. Miliony žijící v této zemi, obojího pohlaví, by takový malicherný feminismus odstranily z cesty mnohem rychleji a praktičtěji, než to udělali politikové. Starodávná lidská tradice, která dává ženě soukromý domov a muži dům veřejný (v čase úpadku zvaný parlament) by byla ohromující většinou potvrzena jakýmkoliv referendem a ještě více jakýmkoliv davem. Jenže tu se dostáváme k oné zvláštní věci, která mě přiměla, abych vyšel z tohoto vstupního textu. Z téže zprávy v novinách o řeči paní Pankhurst jsem se totiž dozvěděl, že hovořila i o referendu. A její kritika zněla, že je to „šejdířství“ a že je „neústavní“.

Skromná politická posice paní Pankhurst jen tedy ta, že ona má právo na použití všech prostředků, ústavních nebo neústavních, a také má právo odsoudit jako šokující a neústavní jakékoliv odvolávání se na kohokoliv jiného. Její nepatrná menšina může ústavu urážet, ale jemný respekt vůči ústavě zakazuje ohromné většině jakékoliv dovolání. Nu, jediný důvod, proč se víc zabývám touhle dětinskou nelogičností je přání dát jeden z tisíců příkladů obecné pravdy, že právě tito novátoři ve věcech pohlaví, téměř víc než kdokoliv jiný, jsou v intelektuálních věcech imitátoři a lidé lpějící na konvencích. Nikdo dnes tak soustavně nepoužívá vyčpělých slov jako ti, kdo tvrdí, že mají svěží a čerstvé myšlenky. Už jen slova „ústavní“ a „neústavní“ jsou toho nápadným příkladem.

Naší velkou nynější pohromou je selhání slov, která zavazují. Ztratila svoji náboženskou povahu, nejsou hranicemi. Každý projev nebo úvodník se věnuje tomu, aby ukázal, že demokracie může být libovolně nedemokratická, konservativní může být libovolně destruktivní a loyální libovolně neloyální. Každý si vezme nějaké slovo, když se mu to hodí a zas ho odloží, když mu překáží, aniž by se staral o jeho pravdu či význam, zrovna tak jako paní Pankhurst zachází se slovem „ústavní“. Sir Edward Carson se namáhá v kasuistickém pralese, aby prokázal, že ozbrojená vzpoura je jen extrémní formou pasivní poslušnosti. Pan Norman Angell, kroutící se pod ranami balkánského vítězství, se divoce pokouší vysvětlit, jak je válka někdy správná, když je vždycky špatná. Ministři, kteří hájí pojišťovací zákon (a nejsou to v žádném případě všichni ministři mimochodem) prohlašují, v zásadě, že je-li zákon populární, pak to ukazuje, že lid má vždy pravdu a že vždy důvěřují vládě a je-li nepopulární, pak to jen ukazuje, a to i když se lid mýlí. Vůbec nejsilnějším případem je ale ten, který jsem vybral, totiž výklad britské ústavy. V britské ústavě totiž není ani klacek, ani kámen, kterým už někdo neprošel, jako by to byla pouhá mlha. Královo veto lze oživit stejně snadno, jako byl oživen nárok Sněmovny lordů mít slovo nad rozpočtem, třebaže obojí bylo svázáno řetězem obyčeje, který naše mládí považovalo za posvátné. Královo veto může být zrušeno stejně snadno, jako byla zrušena stará nezávislost tisku, třebaže obojí lze najít v každé příručce o britské vládě. A tyto změny, se nestanou, jak tomu musí být o útoků a výpadů, skutečnou vzpourou a převrácením zákonů. Stanou se prostřednictvím neurčitých, mnohomluvných frází. Tady si paní Pankhurst na něco stěžovat může, i když neví, jak to správně formulovat. Nejde o to, že by v Anglii něco jako ústava existovalo a že by ji nějací politici porušovali. Žádná ústava neexistuje a politici neporušují nic, než pár svých slibů. A i ty jejich sliby jsou sotva dost srozumitelné na to, aby bylo možné je porušit. Pravda je taková, že tu je stěží cokoliv dost pevného na to, aby to bylo možné porušit či rozbít: v našem národním obyčeji a zvyklosti není nic, proti čemu by se autentické lidové hnutí napnulo, udeřilo a nakonec smetlo, aby tak působilo jako praktický test a měřítko veřejných potřeb, jak tomu bylo se silou francouzské monarchie nebo prestiží Turecka v posledních letech. Naše zákony jsou tak ochablé, že povolí, ne před vůlí národa, ale rozmaru jednotlivce. Neroztrhá je velká revoluce, ale nejmenší pletichy jej kroutí tak, až jsou nakonec beznadějně zapleteny. Není slyšet žádný hluk a křik oblehatelů: naše hradby tak zeslábly, že je dokáže strhnout krysy a červi.

Stálo by za to, aby nějaká cynická osoba, která nemá žádné řemeslo, kterému by se věnovala, zapsala do knihy taková dlouhá slova a fráze, která potřebují politici, když podkopávají nějaký uznávaný princip nebo nějakou posvátnou úmluvu. Lze je uspořádat v abecedním pořádku: „Opatství, Westmisterské; důvod k prodeji panu Astorovi, „Stvrzení unie saských národů posvátnými saskými kameny “ “ – „Pan, Astor; viz opatství, westminsterské“. Pak by mohl pokračovat „Bible, zrušení“—„Bradswhaw, zrušení,“—.„Británie, velká; zrušení“—„bytí, zrušení“; každé heslo doprovozené malou vhodnou výmluvou vytištěnou v dokonalých mnohoslabikách. Tato výřečná chlácholení jsou naprosto snadná k napsání, a zrovna na jednu jsem nedávno pomyslel (obrana padělání), který je svého druhu malým drahokamem. Jde mu tu ale nyní hlavně o to, že tento talent pro slovní vyhýbavost mezi třídami, které ovládají naši zemi, rozšířila natolik, že nemůžeme skutečně spolehnout na to, že by jedna konkrétní bariéra zůstala pevně stát. Přísloví říká, že když člověku dáte dost dlouhé lano, oběsí se na něm. O těchto lidech se dá pravdivě říct, že když jim dáte dostatečně dlouhou větu, udusí jí cokoliv. Referendum může být v jedné a téže větě demokratické a nedemokratické, v jedné větě může být demokracie ústavní a neústavní, v jedné větě může být ústava naprosto podstatná a naprosto opovrženíhodná, pokud autor smí napsat větu dost dlouhou, umluvenou a plnou panikařících závorek. A mezi mnoha reálnými argumenty, které dokazují, že hnutí sufražetek (tak jak nepochybně upřímné) nekoření v pravých realitách, lze ten hlavní nalézt ve faktu, že lidé jako paní Pankhurst toto umluvené řečnění používají snad víc než kdokoliv jiný.

Neměli bychom postoupit ani o palec dál do dnešních pří, dokud nebude lze lidi přivést k tomu, aby viděli, že slovo lze použít jako kouzlu či i třeba kletbu, dokud je uchováváno jako posvátné. Dělící zeď nebude vaše sousedy držet mimo vaši zahradu, pokud nebude držet vás mimo sousedovic zahradu. Pokud ji podkopete z vlastních pohnutek a důvodů, podkopete ji zrovna tak z jeho důvodů. Pokud ji rozkopete krompáčem, abyste se dostali přes ni dál, rozkopete ji, abyste pustili dál i jeho. V tomto vesmíru není nic, co by se nekonečně rozšiřovalo. Kdyby bylo, a kdyby to byla i jen jedna pampeliška, už dávno by vesmír zahubila. Věci se rozšiřují a stahují-plíce, životy, srdce, říše; vlastně jak řekl školák o dlouhých letních dnech, věci se roztahují v horku a stahují v chladu. Jak ukazuje příklad turecké říše věci, které se nedokáží přestat rozšiřovat, jsou věci, které se nedokáží přestat stahovat. Jedinou nápravou proti jednomu či druhému extrému je mít hranici a udržovat ji pevnou, pevnou jak pro sebe, tak pro druhou stranu. A tak, je-li paní Pankhurst tak vyděšena neústavním dovoláváním se demokracie, raději by se neměla proti ústavě bouřit—pokud by tedy dokázala najít nějakou, proti níž by se mohla bouřit.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 445-449, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Rodina a hrozba zla (8. února 1913 Illustrated London Newa)

February 8, 1913 The Family and the Threat of Evil
Jsem rád, že se začínají zdvihat protesty proti oněm bláznivým přeháněním filantropů, kteří se vždy snaží obětovat přirozené nepřirozenému a jisté možnému. Naši sociální reformátoři dokážou pod záminkou potlačení jedné neřesti úžasným způsobem vytvořit padesát nových. Je tu kupříkladu bludiště naprosté nemravnosti, které se šíří všude tam, kde se stát pokouší o směšný experiment zvaný naprostá prohibice. Jeden přítel, který cestoval po jednom z takzvaně „suchých“ amerických států, mi vyprávěl, že jeho nevinná žádost o sklenku whisky v hotelu se dočkala odpovědi zářivým a energickým vysvětlováním, kde najde „kloboukárnu“. Jeho prvním pocitem bylo, že v kloboukárně má své ústředí Bláznivý kloboučník, který hotelu evidentně šéfoval. Pak nejasně rozvažoval, jak asi chutná whisky pitá z klobouku. Nakonec ho napadlo, že „kloboukárna“ bude americký výraz pro místnost kam si my chodíme odkládat pláště ( a které u nás říkáme ona místnost pozn. překl.), ale ani pak mu nedocházelo, co by měla mít společného s whisky. Brzy to zjistil, protože vše bylo zcela připraveno a o zákazníky zjevně nebyla nouze. V místnosti pro odkládání plášťů byla uložena spousta kufrů a truhel označených jmény fiktivních amerických občanů a napěchovaných lahvemi piva, vína či lihovin. Z nich byl velkoryse počastován a kufr byl pak znovu převázán a zavřen, aby tak, kdyby do chrámu abstinence vtrhla policie, mohlo vedení hotelu tvrdit, že o obsahu zavazadel ponechaných v jeho péči nemělo tušení. Nu, kdyby nyní můj přítel vypil čtyřikrát víc whisky, než by chtěl, a zpitý do němoty vypadl vstupními dveřmi z hotelu, mohl by upadnout někam níž, než sahá nízkost téhle jedinečné právní fikce? Pohleďme, kolik nových hříchů se daří „suchému státu“ tvořit, zatímco opilství napravovat nedokáže. Člověk, který se vydá do kloboukárny má veškeré opilství, které se mu zamane, za těchto příhodných podmínek: 1)stane se z něj lhář, který věci nazývá falešnými jmény a dělá jednu věc, zatímco jinou předstírá, 2) stává se rebelem a špatným občanem, pletichařící proti zákonům své země a efektivitě jejích veřejných služeb, 3) stane se zbabělcem, pro osobní strach se odtahuje od důsledků činů, ze kterých nemá morální stud, 4) stane se svůdcem a špatným příkladem a uplácí další lidi, aby pošpinili svou prostotu a důstojnost, 5) stane se z něj naprosto hrozný hlupák, aktér tak hanebné frašky, že se z toho jeho prostá fysická sebeúcta může sotva zotavit, 6) se vší pravděpodobností víc než jakýmkoliv jiným způsobem přiblížuje k tomu, aby po alkoholu prahl. Vše totiž, oč se s takovou děsivou tajností a tvrdošíjností usiluje, má totiž velký sklon stát nabýt jakési magnetické přitažlivosti a neodolatelnosti, stát se tedy jakýmsi fetišem. A to vše vzniklo kvůli tomu, aby člověk nemohl dostat sklenku whisky—kterou nakonec stejně dostane. Lidé, kteří takové prohibice podporují, nemohou mít žádnou skutečnou starost o lidské mravy.

Existuje i další případ obecného úpadku kvůli nějaké drobné opatrnosti, a je pro něj příznačná ona epidemie nepříjemných pamfletů, která propukla na knihkupeckých pultech v souvislosti s jistými sociálními zly. Dívky jsou vážně napomínány, aby nijak nepomáhaly starým paním, kterým je nevolno nebo omdlévají a to z obav, že by to mohli být podvodní agenti ukrutných cizinců. I zde uvažme, co získáme a oč přijdeme, abychom to získali! Abychom byli zcela v bezpečí před nebezpečím, které i v nejhorším případě musí být výjimečné, nebezpečím, o kterém nikdo nemůže chtít, aby o něm zdravá mladá osoba neustále přemýšlela, musí tato osoba zcela opustit:1) všechnu svou instinktivní lítost nad nemocnými a nešťastnými, 2) všechnu svou slušnou úctu k starému věku a jeho jemné nejistotě, 3) veškeré porozumění pro své vlastní pohlaví, 4) všechen svůj nevinný odpor proti chlípným a špinavým úvahám, 5) všechnu její běžnou mladistvou odvahu a zvědavost a veselý náhled na dobrodružství zvané život, 6) vše, co zbylo z dětské důvěry v cizí lidí, 7) vše, co dosud získala z ženské chuti být prakticky užitečná. Vyrvali jste všechny ctnosti Marie i Marty, Isabelly i Rosaliny, Antigony i Jany z Arku a to vše proto, abyste zabránili jedné hypotetické staré dámě z tisíce, aby někoho zavedla do jednoho hypotetického domu z tisíce, domu takového druhu, ve kterém by bylo zjevně nemožné (moc nechápu proč) rozbít okno a volat o pomoc.

Dále lze podotknout, nikoli bez pobavení, že ženám takto doporučovaná opatrnost je v rozporu jak se starými, tak novými teoriemi ženství. Militantní sufražetka nesmí být tahle mírná. Běžná stará panna by neměla mít takovou představivost. Tento negativní přístup okrádá ženu o všechny ctnosti staropanenské tety a ponechává jí všechny její neřesti—podezíravost, úzkoprsost, společenskou výlučnost, a přemrštěnou sebeochranu. Také jí ponechává všechny neřesti uličnice, pečlivě však odejme všechny její ctnost—odvahu, naději, a chuť po lidské společnosti. Jane Austen by usoudila, že je pod její úroveň o něčem takovém přemýšlet. Emily Brontë by měla za to, že je pod její úroveň něčeho takového se bát. Netvrdím samozřejmě, že žádné takové zlo, před jakým se tady varuje, neexistuje: existuje právě tak, jako existuje lepra a kanibalismus a musí se o ně postarat, stejně jako lepru a kanibalismus, ti kdo jsou dostatečně výjimeční a oddaní, aby o tom něco věděli. Otázka zní, zda milionům běžných mladých lidí musí všechnu jejich víru, naději a lásku otravovat neustálé bdělé snění o tématu lepry či kanibalismu. Že tato zla nejsou tak všemocná a všudypřítomná, jak tato varování nasvědčují, je zřejmé prostému zdravému rozumu. Pokud dokážou zločinci jednat tak rychle a úspěšně, proč tak nejednají i další zločinci? Proč nejsou naši bohatí strýčkové zajati a drženi lupiči v uhelných sklepích s požadavkem na výkupné? Proč nejsou postarší milionáři unášeni na půdy v Soho stejně snadno jako do sicilských hor? Nebudu ale dál setrvávat u tohoto ohavného příkladu, protože je to jen jeden z mnoha příkladů choroby obětování normálního abnormálnímu. Vidíme to v přehnané opatrnosti hygieny: mimořádném mikroskopu, v němž mikroby vypadají větší než lidé. Člověk by se styděl, pokud by se přišlo na to, že vždy horečnatě a složitě počítá, jak se vyhnout setkání s velkým psem. Byl by zostuzen, pokud by se přišlo na to, že se raději schovává za plotem, než aby se potkal s poněkud vyšším koněm. Necítil by žádnou hrdost, pokud by si v přijímacím pokoji vyvěsil kolorovanou mapu s vyznačenými cestami, které jsou nejméně obtěžovány hnaným dobytkem. Ale i když je trochu nedůstojné mít velký strach z velkých zvířat, je považováno za velkou přednost, když se někdo šíleně bojí zvířátek pranepatrných. Podle této teorie by měl být sv. Jiří, který se dokázal postavit velkému drakovi, být velmi vyplašen z draka malinko, Honza, zabíjející obry, by se měl třást před trpaslíkem, a kdyby byla Andromeda svázána řetězem, aby ji sežrali mravenci, Perseus by v hrůze uprchl. I zde máme reálné nebezpečí, před kterým se rozumní lidí chrání rozumným způsobem. Vyhýbat se nemoci je zrovna tak racionální jako vyhýbat se ztroskotání. Vtip je v tom, že někteří lidé se ztroskotání vyhýbají tak, že nikdy nevstoupí na loď.

Nevyřešíme žádný z našich problémů, pokud a dokud připustíme, aby jedna obava, jeden strach, převážil tisíc běžných pravděpodobností. Při všech reálných a racionálních obavách přemrštěných do těchto pedantických panik, bude totiž tím, co se všichni pokouší rozervat na kusy, právě ten jeden rozumný lék: totiž jednota a autorita rodiny. Právě mužova choť a děti musí zatopit muži, pokud nebezpečně a šíleně často navštěvuje kloboukárnu, aniž by měl oprávněný zájem o klobouky. Je to dívčin otec a matka, kdo ji musí naučit, jak se náležitě chránit a jaké jsou rozumné meze důvěry v cizí lidi, ať už omdlévají nebo ne. Jsou to rodiče dítěte, kdo musí dohlédnout na to, aby nedocházelo k vážným hygienickým rizikům. Není nic nezdravějšího, než když si dítě dělá starosti o zdraví. Vážit s mužem, zda jít nebo nejít do stávky, musí v náležité míře žena a domácnost jako celek a jsem si docela jist, že obvykle dojde ke stejnému uvážení jako on. Tato instituce běžného domova, který se sám dokáže s takovými zly neustále a bděle vypořádávat, je právě tím, co jsme ekonomickou tyranií odřeli až na kost a nyní ji novými nelidskými zákony trháme úd po údu na kusy.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 441-444, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Zneužívání stranického systému (1. února 1913 Illustrated London News)

February I, 1913
Abuses of the Party System
Široká a zřejmá námitka vůči stranickému systému, tak jak dnes funguje, je jen zřídka formulována a ještě řidčeji slyšena. Člověk, který je dost nezávislý na to, aby kritizoval obě mocné strany, které dělí naši vládu, bude zřejmě individualitou také v dalších věcech a tak může milým členům strany šlapat na bolavé nohy i v záležitostech, které vyznávají a zastávají jako milí lidé a vůbec ne jako straníci. Skutečné zlo, které myslím dokáže vidět jakýkoliv dobrý člověk (i kdyby se snažil smířit snahu být dobrým člověk se snahou být dobrým straníkem, což je úkol čím dál nesnadnější) lze myslím načrtnout asi následujícím způsobem. Předpokládejme, že je svět rozdělen na dva velké náboženské nebo morální systémy zvané diurnalisté a nocturnalisté a uvažme, že by bylo považováno za nutné, aby celé sbory prvního druhu hájily nebo omlouvaly cokoliv, co se stane za dne, zatímco od druhých sborů by se podobně čekalo, že budou omlouvat a hájit vše, co se stane za noci. U nocturnalistů by se trvale zmírňovala všechna noční kriminalita. Každá půlnoční vražda by byla zabitím. Každé půlnoční vloupání by bylo jen narušováním domovní svobody. Veřejné vzdělávání by se padělalo ve prospěch nočních škol, veškeré domácí vzdělávání ve prospěch nočních školek. Astronomie by se obracela naruby, aby se dokazovalo, že slunce není větší než planety viditelné za jasné noci. Biologie by se převracela také, aby se dokázalo, že sova je rychlejší než vlaštovka, vyšší než pštros, nádhernější než páv a pyšnější než orel. Děly by se pokusy obdivovat nejnižší, nejnebezpečnější a nejgrotesknější bytosti, které pracují za noci, jako je netopýr, vlk, policista, ba co hůř, žurnalista. Kdokoliv by vykonal skutek jakkoliv morálně krajní: otrávil svou matku či dal svůj život za svého nepřítele, by byl posuzován podle toho, zda tak učinil těsně před rozbřeskem nebo těsně po něm. To vše by se zastávalo s ohromnou rigiditou náboženství, hlubokým a převelice vážným uctíváním slunce a měsíce. Nocturnalisté by řekli: „Troufáte si tvrdit, že takové hrůzy, jaké popisujete, by mohly být spáchány v přítomnosti bílé a panenské Luny? Tisíckráte ne, velká je Diana Efeská!“ Diurnalisté řeknou: „Vy tedy rouhavě předstíráte, že tyto údajné násilnosti vzdorovaly světlu vše zdolávajícího a vše osvětlujícího Slunce? Slavný Apollone, výsosti popatři na nás!“

Byla by zábava, kdyby se takto vládlo, vlastně je zábava, když se takhle vládne. Právě tak se nám totiž, ve dvou významných logických ohledech vládne. Ony dva podstatné elementy jsou tyto. Na prvním místě budiž řečeno, že oba systémy mezi sebe dělí veškerý existující čas. Vždy je buď den, nebo noc, a naše vlády je vždy buď vláda liberální, kterou mají omlouvat všichni liberálové, nebo konservativní vláda, kterou mají omlouvat všichni konservativci. Neexistuje žádné mezivládí, kdy by bylo možné důkladně napravit omyly obou a náležitě jim vyčinit. Druhou podstatnou věcí je to, že ochrana toho stranického zápalu byla rozšířena tak, aby pokrývala i docela běžná zla, zla, která se mohou přihodit za každé vlády zrovna tak, jako jsem si představil fanatiky Fobose Apolla hájící cokoliv se stalo za denního světla. Od jihoafrické války stále přibývalo zvěstí, skandálů a stížností, ohromné množství z nich se týkalo věcí politicky bezbarvých—stálých úřadních činitelů, podrobností výdajů, dodavatelů, kteří jednali bez rozdílů s oběma stranami, věcí které neměly žádné myslitelné spojení s idejemi obou stran, a to ani v tom případě, kdy jsou ony ideje autentické. Chci zdůraznit, že tohle vše je zcela odlišné od starého obvinění vůči politickým frakcím, je to zcela odlišné od všeho, jakkoliv špatného, co dělá kterýkoliv politický vůdce pro to, aby jeho politika zvítězila. Můžete si myslet, že Piggotovi unionističtí stoupenci byli troufalí až k samé hrubé bezohlednosti, nemůžete ale skutečně pochybovat, že byla-li jejich důvěra v Piggotta falešná, jejich nedůvěra k Home Rule byla autentická. Můžete si myslet, že Parnellovi nacionalističtí stoupenci snášeli irská zvěrstva a souhlasili s nimi až to bylo zločinné, nemůžete ale doopravdy pochybovat o tom, že pokud byli slabí v držení Irů na uzdě, jejich víra v Iry byla silná. Tato zla, jsou-li to zla, byla spáchána kvůli něčemu dobrému, něčemu dobrému, co lze podporovat a definovat.

O takových věcech nemluvím, hovořím o běžné úrodě zkaženosti a omylů, které bude lidská přirozenost vždy v jistém množství za jistý čas vydávat. Konservativní politik je obviněn, že zneužil politických informací týkajících se veřejné koupě jeho půdy. Radikální politik je obviněn, že zneužil politické informace týkající se nákupu jistých akcií. Nu, rozebírání pravdivosti či nepravdivosti obvinění tohoto druhu by mé konkrétní argumentaci zde víc překáželo, než pomáhalo. Jde mi tu právě teď jen o to, že v takové záležitosti člověk, bez ohledu na to zda je vinen či nevinen, nemá nárok na podporu jakékoliv strany. Je-li pomlouván, všichni poctiví lidé ho pomstí, pokud je obviněn spravedlivě, měli by ho všichni poctiví lidé potrestat. Na prodávání půdy s unfair ziskem není nic toryovského, pokud ji vůbec toryovský statkář prodá, chová se jako mizerný a ne správný statkář. Na využívání politických znalostí pro finanční prospěch není nic radikálního, ani špatně radikálního. Od takových provinění člověka nezdržují ctnosti demokrata: a nepobízí ho k nim a ni neřesti demagoga.Politici neustále mluví o věcích, které jsou „nad stranou“. Tyhle věci, pokud se odehrají, jsou pod stranou. Jsou to věci, z nichž může být falešně obviněn jakýkoliv člověk jakýchkoliv názorů. Jsou to věci, jimiž může být jakýkoliv člověk jakýchkoliv názorů skutečně vinen. I proto znamená zvyk okamžitě je pokrýt zdobeným štítem jedné z velkých stran, jak jsem již řekl, praktické prominutí všech běžných lidských zločinů a omylů spáchaných v libovolně určené době. Vlastně znamená omilostnění poloviny zločinců proto, že páchali své zločiny za dne, a druhé, že páchali své zločiny za noci.

Má to tento vysoce ohromující výsledek: že vláda (a zejména vláda v zastupitelském systému) nyní vlastně existuje proto, aby ochraňovala právě ta provinění, kvůli jejichž předcházení byla vláda (a zo zejména zastupitelská vláda zřízena). Prostá, přirozená historie všech politických institucí je taková, že chcete policistu, aby dohlížel na dopravu, ale chcete také někoho, aby někdo dohlížel na policistu. Parlamenty, petice, volby, poroty a všechno ostatní, co se označuje správně či mylně za svobodné instituce, se zakládá na ideji, že nemůže skládat naši důvěru v prince, protože ji nemůžeme skládat (bez jisté rovnováhy polemiky a zkoumání) v jakéhokoliv potomka člověka. Ovšem stranický systém ve své nynější podobě jet tím docela nejprohnanějším nástrojem pro předcházení jakékoliv kritiky, kterou kdy lidský důmysl vynalezl. Umlčuje veškerou kritiku, zastavuje veškeré sebeočišťování, obrací zpět každou kajícnost, mrazí všechen nadějný hněv a to mnohem víc než nejbrutálnější metody nejstarších tyranií. Despota propouštěl služebnictvo kvůli podvádění. Jedni aristokraté ničili druhé kvůli zradě nebo zbabělosti. Na běžnou lidskou otrávenost je spoleh, že se vypořádá s běžnými lidskými protivnostmi. Naše metody jsou mnohem subtilnější. Postavíme jednoho člověka a nazveme jej Svobodou, postavíme druhého a nazveme jej Loyalitou. Pokud se první z nich stane tyranem, musí mu v tyranii pomáhat všichni, kdo milují svobodu. Pokud druhý zrazuje svou zemi, musí mu ve zradě pomáhat všichni, kdo milují loyalitu. Všechny ostatní systémy ponechávají zanechávají reformu pochybnou, jen tomuto jedinému se téměř povedlo učinit ji nemožnou.