Rodina a hrozba zla (8. února 1913 Illustrated London Newa)

February 8, 1913 The Family and the Threat of Evil
Jsem rád, že se začínají zdvihat protesty proti oněm bláznivým přeháněním filantropů, kteří se vždy snaží obětovat přirozené nepřirozenému a jisté možnému. Naši sociální reformátoři dokážou pod záminkou potlačení jedné neřesti úžasným způsobem vytvořit padesát nových. Je tu kupříkladu bludiště naprosté nemravnosti, které se šíří všude tam, kde se stát pokouší o směšný experiment zvaný naprostá prohibice. Jeden přítel, který cestoval po jednom z takzvaně „suchých“ amerických států, mi vyprávěl, že jeho nevinná žádost o sklenku whisky v hotelu se dočkala odpovědi zářivým a energickým vysvětlováním, kde najde „kloboukárnu“. Jeho prvním pocitem bylo, že v kloboukárně má své ústředí Bláznivý kloboučník, který hotelu evidentně šéfoval. Pak nejasně rozvažoval, jak asi chutná whisky pitá z klobouku. Nakonec ho napadlo, že „kloboukárna“ bude americký výraz pro místnost kam si my chodíme odkládat pláště ( a které u nás říkáme ona místnost pozn. překl.), ale ani pak mu nedocházelo, co by měla mít společného s whisky. Brzy to zjistil, protože vše bylo zcela připraveno a o zákazníky zjevně nebyla nouze. V místnosti pro odkládání plášťů byla uložena spousta kufrů a truhel označených jmény fiktivních amerických občanů a napěchovaných lahvemi piva, vína či lihovin. Z nich byl velkoryse počastován a kufr byl pak znovu převázán a zavřen, aby tak, kdyby do chrámu abstinence vtrhla policie, mohlo vedení hotelu tvrdit, že o obsahu zavazadel ponechaných v jeho péči nemělo tušení. Nu, kdyby nyní můj přítel vypil čtyřikrát víc whisky, než by chtěl, a zpitý do němoty vypadl vstupními dveřmi z hotelu, mohl by upadnout někam níž, než sahá nízkost téhle jedinečné právní fikce? Pohleďme, kolik nových hříchů se daří „suchému státu“ tvořit, zatímco opilství napravovat nedokáže. Člověk, který se vydá do kloboukárny má veškeré opilství, které se mu zamane, za těchto příhodných podmínek: 1)stane se z něj lhář, který věci nazývá falešnými jmény a dělá jednu věc, zatímco jinou předstírá, 2) stává se rebelem a špatným občanem, pletichařící proti zákonům své země a efektivitě jejích veřejných služeb, 3) stane se zbabělcem, pro osobní strach se odtahuje od důsledků činů, ze kterých nemá morální stud, 4) stane se svůdcem a špatným příkladem a uplácí další lidi, aby pošpinili svou prostotu a důstojnost, 5) stane se z něj naprosto hrozný hlupák, aktér tak hanebné frašky, že se z toho jeho prostá fysická sebeúcta může sotva zotavit, 6) se vší pravděpodobností víc než jakýmkoliv jiným způsobem přiblížuje k tomu, aby po alkoholu prahl. Vše totiž, oč se s takovou děsivou tajností a tvrdošíjností usiluje, má totiž velký sklon stát nabýt jakési magnetické přitažlivosti a neodolatelnosti, stát se tedy jakýmsi fetišem. A to vše vzniklo kvůli tomu, aby člověk nemohl dostat sklenku whisky—kterou nakonec stejně dostane. Lidé, kteří takové prohibice podporují, nemohou mít žádnou skutečnou starost o lidské mravy.

Existuje i další případ obecného úpadku kvůli nějaké drobné opatrnosti, a je pro něj příznačná ona epidemie nepříjemných pamfletů, která propukla na knihkupeckých pultech v souvislosti s jistými sociálními zly. Dívky jsou vážně napomínány, aby nijak nepomáhaly starým paním, kterým je nevolno nebo omdlévají a to z obav, že by to mohli být podvodní agenti ukrutných cizinců. I zde uvažme, co získáme a oč přijdeme, abychom to získali! Abychom byli zcela v bezpečí před nebezpečím, které i v nejhorším případě musí být výjimečné, nebezpečím, o kterém nikdo nemůže chtít, aby o něm zdravá mladá osoba neustále přemýšlela, musí tato osoba zcela opustit:1) všechnu svou instinktivní lítost nad nemocnými a nešťastnými, 2) všechnu svou slušnou úctu k starému věku a jeho jemné nejistotě, 3) veškeré porozumění pro své vlastní pohlaví, 4) všechen svůj nevinný odpor proti chlípným a špinavým úvahám, 5) všechnu její běžnou mladistvou odvahu a zvědavost a veselý náhled na dobrodružství zvané život, 6) vše, co zbylo z dětské důvěry v cizí lidí, 7) vše, co dosud získala z ženské chuti být prakticky užitečná. Vyrvali jste všechny ctnosti Marie i Marty, Isabelly i Rosaliny, Antigony i Jany z Arku a to vše proto, abyste zabránili jedné hypotetické staré dámě z tisíce, aby někoho zavedla do jednoho hypotetického domu z tisíce, domu takového druhu, ve kterém by bylo zjevně nemožné (moc nechápu proč) rozbít okno a volat o pomoc.

Dále lze podotknout, nikoli bez pobavení, že ženám takto doporučovaná opatrnost je v rozporu jak se starými, tak novými teoriemi ženství. Militantní sufražetka nesmí být tahle mírná. Běžná stará panna by neměla mít takovou představivost. Tento negativní přístup okrádá ženu o všechny ctnosti staropanenské tety a ponechává jí všechny její neřesti—podezíravost, úzkoprsost, společenskou výlučnost, a přemrštěnou sebeochranu. Také jí ponechává všechny neřesti uličnice, pečlivě však odejme všechny její ctnost—odvahu, naději, a chuť po lidské společnosti. Jane Austen by usoudila, že je pod její úroveň o něčem takovém přemýšlet. Emily Brontë by měla za to, že je pod její úroveň něčeho takového se bát. Netvrdím samozřejmě, že žádné takové zlo, před jakým se tady varuje, neexistuje: existuje právě tak, jako existuje lepra a kanibalismus a musí se o ně postarat, stejně jako lepru a kanibalismus, ti kdo jsou dostatečně výjimeční a oddaní, aby o tom něco věděli. Otázka zní, zda milionům běžných mladých lidí musí všechnu jejich víru, naději a lásku otravovat neustálé bdělé snění o tématu lepry či kanibalismu. Že tato zla nejsou tak všemocná a všudypřítomná, jak tato varování nasvědčují, je zřejmé prostému zdravému rozumu. Pokud dokážou zločinci jednat tak rychle a úspěšně, proč tak nejednají i další zločinci? Proč nejsou naši bohatí strýčkové zajati a drženi lupiči v uhelných sklepích s požadavkem na výkupné? Proč nejsou postarší milionáři unášeni na půdy v Soho stejně snadno jako do sicilských hor? Nebudu ale dál setrvávat u tohoto ohavného příkladu, protože je to jen jeden z mnoha příkladů choroby obětování normálního abnormálnímu. Vidíme to v přehnané opatrnosti hygieny: mimořádném mikroskopu, v němž mikroby vypadají větší než lidé. Člověk by se styděl, pokud by se přišlo na to, že vždy horečnatě a složitě počítá, jak se vyhnout setkání s velkým psem. Byl by zostuzen, pokud by se přišlo na to, že se raději schovává za plotem, než aby se potkal s poněkud vyšším koněm. Necítil by žádnou hrdost, pokud by si v přijímacím pokoji vyvěsil kolorovanou mapu s vyznačenými cestami, které jsou nejméně obtěžovány hnaným dobytkem. Ale i když je trochu nedůstojné mít velký strach z velkých zvířat, je považováno za velkou přednost, když se někdo šíleně bojí zvířátek pranepatrných. Podle této teorie by měl být sv. Jiří, který se dokázal postavit velkému drakovi, být velmi vyplašen z draka malinko, Honza, zabíjející obry, by se měl třást před trpaslíkem, a kdyby byla Andromeda svázána řetězem, aby ji sežrali mravenci, Perseus by v hrůze uprchl. I zde máme reálné nebezpečí, před kterým se rozumní lidí chrání rozumným způsobem. Vyhýbat se nemoci je zrovna tak racionální jako vyhýbat se ztroskotání. Vtip je v tom, že někteří lidé se ztroskotání vyhýbají tak, že nikdy nevstoupí na loď.

Nevyřešíme žádný z našich problémů, pokud a dokud připustíme, aby jedna obava, jeden strach, převážil tisíc běžných pravděpodobností. Při všech reálných a racionálních obavách přemrštěných do těchto pedantických panik, bude totiž tím, co se všichni pokouší rozervat na kusy, právě ten jeden rozumný lék: totiž jednota a autorita rodiny. Právě mužova choť a děti musí zatopit muži, pokud nebezpečně a šíleně často navštěvuje kloboukárnu, aniž by měl oprávněný zájem o klobouky. Je to dívčin otec a matka, kdo ji musí naučit, jak se náležitě chránit a jaké jsou rozumné meze důvěry v cizí lidi, ať už omdlévají nebo ne. Jsou to rodiče dítěte, kdo musí dohlédnout na to, aby nedocházelo k vážným hygienickým rizikům. Není nic nezdravějšího, než když si dítě dělá starosti o zdraví. Vážit s mužem, zda jít nebo nejít do stávky, musí v náležité míře žena a domácnost jako celek a jsem si docela jist, že obvykle dojde ke stejnému uvážení jako on. Tato instituce běžného domova, který se sám dokáže s takovými zly neustále a bděle vypořádávat, je právě tím, co jsme ekonomickou tyranií odřeli až na kost a nyní ji novými nelidskými zákony trháme úd po údu na kusy.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 441-444, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s