Selhání slov v naší době (Illustrated London News 15. února 1913)

February 15, 1913 The Failure of Words in Our Time
Z odstavečku v novinách se dovídám, že paní Pankhurst oznámila svůj záměr „udělat vše, ať je to ústavní nebo neústavní, “ aby se pomstila přítomné vládě za to, že se vyhýbá jejím požadavkům. Na to si ani v nejmenším nestěžuji. Můj nynější postoj vůči praktické politice, zejména v této záležitosti, je pochmurný, nicméně nestranný. Myslím, že státníci si své sufražetky důkladně zasloužili. Myslím, že sufražetky si důkladně zasloužily své státníky. I kdybych jedny nebo druhé nesnášel ještě víc, než je nesnáším, nemohl bych jedněm ani druhým přát horší osud, než aby se ocitli ve vzájemném kontaktu. Požadavek na volební hlas je v tuto chvíli vytáčka stejně odlidštěná a nepřirozená jako Shylockův požadavek na libru masa. Ochotně však souhlasím, že to, jak se z něj politici vykrucují je stejně pedantické a fantastická jako Portiina vytáčka s kapkou krve. Myslím, že se ženy mýlí, když tvrdí, že mají pravdu, ale mají pravdu, když tvrdí, že se jim křivdí. A mám také pocit, že je cosi dosti opovrženíhodného na těch, kdo se vytáčí na správné straně, užívají nepřirozených triků, když by se mohli snadno odvolávat na přírodu a spoléhají jen privátní pletichu, když by se bezpečně mohli spolehnout na veřejné mínění. Nehájím politiky proti sufražetkám, ani zdaleka ne. Miliony žijící v této zemi, obojího pohlaví, by takový malicherný feminismus odstranily z cesty mnohem rychleji a praktičtěji, než to udělali politikové. Starodávná lidská tradice, která dává ženě soukromý domov a muži dům veřejný (v čase úpadku zvaný parlament) by byla ohromující většinou potvrzena jakýmkoliv referendem a ještě více jakýmkoliv davem. Jenže tu se dostáváme k oné zvláštní věci, která mě přiměla, abych vyšel z tohoto vstupního textu. Z téže zprávy v novinách o řeči paní Pankhurst jsem se totiž dozvěděl, že hovořila i o referendu. A její kritika zněla, že je to „šejdířství“ a že je „neústavní“.

Skromná politická posice paní Pankhurst jen tedy ta, že ona má právo na použití všech prostředků, ústavních nebo neústavních, a také má právo odsoudit jako šokující a neústavní jakékoliv odvolávání se na kohokoliv jiného. Její nepatrná menšina může ústavu urážet, ale jemný respekt vůči ústavě zakazuje ohromné většině jakékoliv dovolání. Nu, jediný důvod, proč se víc zabývám touhle dětinskou nelogičností je přání dát jeden z tisíců příkladů obecné pravdy, že právě tito novátoři ve věcech pohlaví, téměř víc než kdokoliv jiný, jsou v intelektuálních věcech imitátoři a lidé lpějící na konvencích. Nikdo dnes tak soustavně nepoužívá vyčpělých slov jako ti, kdo tvrdí, že mají svěží a čerstvé myšlenky. Už jen slova „ústavní“ a „neústavní“ jsou toho nápadným příkladem.

Naší velkou nynější pohromou je selhání slov, která zavazují. Ztratila svoji náboženskou povahu, nejsou hranicemi. Každý projev nebo úvodník se věnuje tomu, aby ukázal, že demokracie může být libovolně nedemokratická, konservativní může být libovolně destruktivní a loyální libovolně neloyální. Každý si vezme nějaké slovo, když se mu to hodí a zas ho odloží, když mu překáží, aniž by se staral o jeho pravdu či význam, zrovna tak jako paní Pankhurst zachází se slovem „ústavní“. Sir Edward Carson se namáhá v kasuistickém pralese, aby prokázal, že ozbrojená vzpoura je jen extrémní formou pasivní poslušnosti. Pan Norman Angell, kroutící se pod ranami balkánského vítězství, se divoce pokouší vysvětlit, jak je válka někdy správná, když je vždycky špatná. Ministři, kteří hájí pojišťovací zákon (a nejsou to v žádném případě všichni ministři mimochodem) prohlašují, v zásadě, že je-li zákon populární, pak to ukazuje, že lid má vždy pravdu a že vždy důvěřují vládě a je-li nepopulární, pak to jen ukazuje, a to i když se lid mýlí. Vůbec nejsilnějším případem je ale ten, který jsem vybral, totiž výklad britské ústavy. V britské ústavě totiž není ani klacek, ani kámen, kterým už někdo neprošel, jako by to byla pouhá mlha. Královo veto lze oživit stejně snadno, jako byl oživen nárok Sněmovny lordů mít slovo nad rozpočtem, třebaže obojí bylo svázáno řetězem obyčeje, který naše mládí považovalo za posvátné. Královo veto může být zrušeno stejně snadno, jako byla zrušena stará nezávislost tisku, třebaže obojí lze najít v každé příručce o britské vládě. A tyto změny, se nestanou, jak tomu musí být o útoků a výpadů, skutečnou vzpourou a převrácením zákonů. Stanou se prostřednictvím neurčitých, mnohomluvných frází. Tady si paní Pankhurst na něco stěžovat může, i když neví, jak to správně formulovat. Nejde o to, že by v Anglii něco jako ústava existovalo a že by ji nějací politici porušovali. Žádná ústava neexistuje a politici neporušují nic, než pár svých slibů. A i ty jejich sliby jsou sotva dost srozumitelné na to, aby bylo možné je porušit. Pravda je taková, že tu je stěží cokoliv dost pevného na to, aby to bylo možné porušit či rozbít: v našem národním obyčeji a zvyklosti není nic, proti čemu by se autentické lidové hnutí napnulo, udeřilo a nakonec smetlo, aby tak působilo jako praktický test a měřítko veřejných potřeb, jak tomu bylo se silou francouzské monarchie nebo prestiží Turecka v posledních letech. Naše zákony jsou tak ochablé, že povolí, ne před vůlí národa, ale rozmaru jednotlivce. Neroztrhá je velká revoluce, ale nejmenší pletichy jej kroutí tak, až jsou nakonec beznadějně zapleteny. Není slyšet žádný hluk a křik oblehatelů: naše hradby tak zeslábly, že je dokáže strhnout krysy a červi.

Stálo by za to, aby nějaká cynická osoba, která nemá žádné řemeslo, kterému by se věnovala, zapsala do knihy taková dlouhá slova a fráze, která potřebují politici, když podkopávají nějaký uznávaný princip nebo nějakou posvátnou úmluvu. Lze je uspořádat v abecedním pořádku: „Opatství, Westmisterské; důvod k prodeji panu Astorovi, „Stvrzení unie saských národů posvátnými saskými kameny “ “ – „Pan, Astor; viz opatství, westminsterské“. Pak by mohl pokračovat „Bible, zrušení“—„Bradswhaw, zrušení,“—.„Británie, velká; zrušení“—„bytí, zrušení“; každé heslo doprovozené malou vhodnou výmluvou vytištěnou v dokonalých mnohoslabikách. Tato výřečná chlácholení jsou naprosto snadná k napsání, a zrovna na jednu jsem nedávno pomyslel (obrana padělání), který je svého druhu malým drahokamem. Jde mu tu ale nyní hlavně o to, že tento talent pro slovní vyhýbavost mezi třídami, které ovládají naši zemi, rozšířila natolik, že nemůžeme skutečně spolehnout na to, že by jedna konkrétní bariéra zůstala pevně stát. Přísloví říká, že když člověku dáte dost dlouhé lano, oběsí se na něm. O těchto lidech se dá pravdivě říct, že když jim dáte dostatečně dlouhou větu, udusí jí cokoliv. Referendum může být v jedné a téže větě demokratické a nedemokratické, v jedné větě může být demokracie ústavní a neústavní, v jedné větě může být ústava naprosto podstatná a naprosto opovrženíhodná, pokud autor smí napsat větu dost dlouhou, umluvenou a plnou panikařících závorek. A mezi mnoha reálnými argumenty, které dokazují, že hnutí sufražetek (tak jak nepochybně upřímné) nekoření v pravých realitách, lze ten hlavní nalézt ve faktu, že lidé jako paní Pankhurst toto umluvené řečnění používají snad víc než kdokoliv jiný.

Neměli bychom postoupit ani o palec dál do dnešních pří, dokud nebude lze lidi přivést k tomu, aby viděli, že slovo lze použít jako kouzlu či i třeba kletbu, dokud je uchováváno jako posvátné. Dělící zeď nebude vaše sousedy držet mimo vaši zahradu, pokud nebude držet vás mimo sousedovic zahradu. Pokud ji podkopete z vlastních pohnutek a důvodů, podkopete ji zrovna tak z jeho důvodů. Pokud ji rozkopete krompáčem, abyste se dostali přes ni dál, rozkopete ji, abyste pustili dál i jeho. V tomto vesmíru není nic, co by se nekonečně rozšiřovalo. Kdyby bylo, a kdyby to byla i jen jedna pampeliška, už dávno by vesmír zahubila. Věci se rozšiřují a stahují-plíce, životy, srdce, říše; vlastně jak řekl školák o dlouhých letních dnech, věci se roztahují v horku a stahují v chladu. Jak ukazuje příklad turecké říše věci, které se nedokáží přestat rozšiřovat, jsou věci, které se nedokáží přestat stahovat. Jedinou nápravou proti jednomu či druhému extrému je mít hranici a udržovat ji pevnou, pevnou jak pro sebe, tak pro druhou stranu. A tak, je-li paní Pankhurst tak vyděšena neústavním dovoláváním se demokracie, raději by se neměla proti ústavě bouřit—pokud by tedy dokázala najít nějakou, proti níž by se mohla bouřit.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 445-449, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s