Kritizování zel, zlehka a vážně (Illustrated London News 29. března 1913)

March 29, 1913 On Criticizing Evils—Lightly and Seriously
Není složitější situace ke zvládnutí než ta, v níž se řečnický obrat stane faktem. Mám na mysli to, že když jsme frázi použili v jejím pravém, ovšem obecném a metaforickém smyslu, jsme uvedeni spíše více než méně do rozpaků, když zjistíme, že je pravdivá i ve svém přísném a doslovném významu. Jako by nebylo k tomu více co říci. Představme si, že zaslechnete v rodině běžnou poznámku „Tatínkovi přeskočilo, že chce jet do Norska!“ A představte si, že v další chvíli táta vskočí do pokoje rozbitým oknem, ve vlasech má slámu, v ruce porcovací nůž a hlasitě huláká „Babbbabábabá! Jedu do Norska!“ Byl by to znepokojivý incident. Nebylo by snadné se věnovat tématu. Nebo si představme, že bychom nějaké vážené stříbrovlasé dámě, která by byla zmechucená, řekli: „Myslím, že je od vás dětinské pokud se necháte tak snadno urazit.“ A představte si, že by si náhle sedla na podlahu a začala se s řevem dožadovat své panenky a švihadla. Nevěděli bychom, co si počít. Slova vhodná pro takovou příležitost by se zrovna snadno nenabízela. Nebo kdyby manželka řekla svému choti ohledně jeho rozmařilého přítele, kterému podával přepychové obědy „On tě prostě okrádá,“ její připomínky by byly přerušeny, spíš než dále povzbuzeny, pohledem na přítele lezoucího z okna se stříbrnou čajovou konvicí v podpaží. Manželka by měla ten krajně nepříjemný pocit, že řekla, co mohla nejhoršího a víc nemá, co by dodala. Další případy lze samozřejmě nekonečně vršit, jako třeba případ člověka, který vejde do ubytovny, na znevážení jejích chval pronese „Krysy!“ a v tu chvíli se ocitne obklopen těmito zvířaty, nebo člověka, který prohlásí, že „na tomhle přišel strejček Josef o hlavu“ a pak ho najde setnutého na zahradě.

Nu, ani tyhle zcela groteskní příklady nejsou zcela vzdáleny pravdě o nynějším stavu našeho národa a společnosti. Velkou část našich problémů s nápravou skutečných zel je v tom, že kritika, kterou vznášíme vážně a naléhavě je často tatáž kritika, kterou naši otcové vznášeli více zlehka a téměř jako zapřisáhlé přehánění. Naše prohlášení, která míníme v novém a reálném smyslu, jsou brána ve smyslu starém a metaforickém. Téměř přesnou obdobu táty a porcovacího nože lze kupříkladu najít v případě jistých moderních kampaní nebo panik, kterým jsem se na tomto místě často věnoval—výstředností eugeniky, feminismu, nebo směšného listu, který je přízrakem starých dam a čokolád.

V poslední generaci, stejně jako v předchozích generacích, bylo pro ty, kdo považovali některé veřejné postavy za choré nebo vyšinuté, aby o nich užívali slovo „šílení“, aniž by tím samozřejmě třeba jen na chvíli chtěli tvrdit, že by měly být pochybnosti o jejich vůli, nebo že by takové osoby měly být zadrženy. Takové symbolické přehánění je vždy přirozené jako exploze a někdy užitečné jako varování. A rozhodně si myslím, že tato krajní vážnost pozdně viktoriánského ducha, v níž mají tato hnutí své první počátky, se stala v některých lidech, dokonce některých velmi obdivuhodných lidech, čímsi zmučeným nepřirozeným, dokonce v běžném slova smyslu čímsi ne zcela příčetným.

Myslím například, že dosti mnoho tohoto nebezpečného nepoměru bylo v mysli, která byla v mnohém heroická, totiž v mysli zesnulého W. T. Steada. I když jsme ale o jeho mentálním stavu říkali ještě i silnější věci, měli bychom je pořád říkat metaforicky. V solidním, všednodenním slova smyslu to byl muž s jasnou hlavou, schopný, muž světa znalý, s náležitou sebeúctou. O některých (samozřejmě ne o všech, ani snad o většině) přítomných vůdcích kauz, za které se bral, bych měl silné sklony říci, že jsou opravdově šílení, nebo přinejmenším, že jejich hysterie je nemoc a ne metafora. Když přijde na psaní vět, které vynechávají prostředek, vět, které nemají žádné sloveso, vět, kde autor na konci nejenže nemá matnou představu, co říkal na začátku, ale nemá o tom nejmenší potuchu—pak myslím, že jsme opustili zemi řečnických obratů.

Nebo si vezměme příklad moci bohatství přitahovat nebo vyčerpávat lidského ducha—symbolisovanou mužem s čajovou konvicí pod paží. Thackeray a všichni typičtí viktoriáni na stovkách míst zábavně naznačovali, že to, čemu říkáme aristokracie, byla často jen pozlacená plutokracie, že De Mogynsové byli vlastně jen Muggginsové. Typický viktorián Tennyson rozhodně haněl normanskou krev v porovnání s prostou vírou. Nechyběli ovšem viktoriáni, kteří byli připraveni mu připomenout, že věřit v normanskou krev vyžadovalo velmi mnoho prosté víry. Dickens, Thackeray a mnozí další si uvědomovali, že lidé jako Muggins nedostávali titul a panství ani tak proto, aby zplodili dlouho linii dědiců, ale spíše k tomu, aby z nich vzešla dlouhá linie předků.

I když to ale všechno byla pravda, byla pravda zlehka a jaksi volně, byla to všechno komedie. Viktoriáni nepochybovali o existenci solidní historické aristokracie, která mohla takovým parodiím na sebe sama odolat. Když říkali, že bohatství může tvořit urozenost, pronášeli podnětnou, sarkastickou pravdu. Když ale my říkáme, že bohatství a jen bohatství tvoří urozenost, pronášíme doslovnou pravdu. Pronášíme ji stejně, jako když hlásáme, že pouze poštovní úřad vydává známky. Pohleďme kupříkladu na Sněmovnu lordů a na všechny řeči obou stran o její „reformě“. Zdá se, že obě strany se shodují, že dědičný prvek je třeba omezovat, nikdo ale nenavrhuje omezovat moc zakupování. Nikdo nenavrhuje, že by stranické fondy měly být podrobeny kontrole, nebo že osoby vybrané pro pošlechtění měly být vystaveny veřejné kritice. Oficiální žurnalisté si docela vystačí s tím, že zesměšňují dědičný princip. Nu, já jako radikál, bych na dědičný princip zaútočil tehdy, pokud by byl dominantní skutečností, nynější dominantní skutečností je, že Sněmovna lordů se rychle stává jediným zákonodárným shromážděním na světě, do které se klíče kupují.
Nu a dědičné právo je nejen čímsi mužnějším, než zakoupení, ale je to také něco mnohem demokratičtějšího. Spočívá na čemsi společném všem lidem, citu o otcích a symech. Zakoupení spočívá na věci, která je všem lidem nejméně společná, na bohatství. Všichni naši vůdcové nám přímo před očima budují plutokracii, liberálové i konservativci. V tom, abychom si tuhle ukrutnou věc přinesli domů nám ale brání fakt, že o ní naši otcové vtipkovali, když celý proces teprve započínal. Co pro ně byla zábava, bude asi naše smrt.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 468-471, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Nebezpečí mizerných povídaček (22. března 1913 Illustrated Lodnon News)

March 22, 1913
The Dangers of Trashy Tales
Před nějakou krátkou dobou jsem tu psal o záležitosti, ke které se vracím jen zdráhavě: i když je totiž na povrchu velmi komická, u kořene je velmi tragická a odpudivá. Budu o ní mluvit co nejlehčeji, v každém slova smyslu, a až zde o ní řeknu svoje, již se k ní vracet nebudu.

Začnu výzvou, o níž si mnozí budou myslet, že nemám žádné právo ji dávat, totiž výzvou k sufražetkám. Myslím, a tedy jsem i řekl, že paní Despard a její stoupenci dělají mnoho povyku pro maličkost a že je to povyk, který přetíná a zatěžuje mnohem naléhavější reformy. Nikdo ale nepopíral, a já jsem rozhodně nijak nepopíral, že ženské volební právo lze ospravedlnit na základě abstraktní demokracie a že abstraktní demokracie může inspirovat nadšence hodné veškerého respektu. Jenže v magazínu Vote, s nímž je paní Despard zjevně více či méně spojená, vidím cosi jako reklamu zdarma na směšný plátek plný divokých povídaček o obchodu s bílým masem, který je až moc hysterický na to, aby i jen mluvil anglicky, o tom, že by mluvil rozumně ani nemluvě. Chci paní Despard a jejím přátelům vážně říci, že je jedna věc porušovat policejní předpisy kvůli ideálu, který je jistě čistý, třebaže zrovna pro mě je trošku mrazivý. A je něco docela jiného porušovat přirozený zákon lidské odpovědnosti, kterou žena věku a povahy paní Despard musí cítit za dívky, které by mohly být jejími dcerami. A musím se ptát, jaký účinek má asi mít na smýšlení dětí ve věku patnácti a šestnácti let vydávání zjevně mizerných povídaček o únosech a svádění v listech tohoto druhu. Nebudu zde mluvit o skutečném zlu, proti kterému mají být tyhle směšné povídačky údajně vypouštěny. Ono zlo nepopírám a jsem docela připraven na jiném místě nebo v jiné souvislosti říci, jak si myslím, že se mu má čelit, Zde se omezím jen na to, že ukážu, že tyhle záležitosti jsou ostuda a výsměch jakékoliv věci—a tím víc, pokud jde to věc dobrá.

Jedna milá autorka píšící o dětech—E. Nesbit—jejíž knížky z ní zcela po právu dělají bojovnici za zdravý rozum a dobré cítění při zacházení s mladými lidmi, již jednu z těch směšných povídaček roztrhala na kusy v dopise do Timesů. Byla to příběh o mladé vdané ženě, který bez nějakého zvláštního důvodu nastoupila do taxíku s cizím mužem a znenadání se zastavila ve dveřích bez zvláštního důvodu vyjma toho, že ji naplnil hrůzou vzhled průčelí domu. I když ale nad vstupními dveřmi četla „Zanechte naděje“ stejně zřetelně jako nad branami Dantova Pekla, číslo domu nebo název ulice si nepřečetla. Nebudu vypočítávat všechny další nesmysly tohoto příběhu, které jsou zdatně vyloženy ve zmiňovaném dopise, ocituji ale souběžný případ ze své vlastní četby této pozoruhodné literatury o bílém otroku. Sice to není příběh tak legrační, ale bez zajímavosti není.

Je o dívce v tramvaji, které stará dáma nabízí čokolády a dívka je zjevně hbitě sní bez jakýchkoliv špatných následků. Neříká se tam, kolik bylo v tramvaji dalších lidí, ale jelikož tramvaje se mohou velmi rychle naplnit i vyprázdnit, přinejmenším na možnost nacpaného vozu musela stará dáma myslet—a sotva musím vykládat, že to byla zločinná a ukrutná stará dáma. Tato otřesná stará osoba pak dívce nabídla další cukrátko, které „vytáhla z krabičky“, což předpokládám znamená nějakou samostatnou krabičku. Dívka tuhle podivně oddělenou delikatesu nesnědla, ale řekla, že si ji dá do kapsy a to taky udělala. V tu chvíli ona ohavná osoba okamžitě opustila tramvaj. Dívka dorazila domů, zjistila, že rodiče jsou pryč a jelikož se trochu nudila, snědla to odlišné cukrátko. Okamžitě upadla do bezvědomí jako by byla mrtvá a ocitla se v jakémsi fysiologickém stavu, ze kterého se ji podařilo probrat až po několika hodinách.
Jak říkám, tenhle příběh není zcela bez zajímavosti, zajímavá mi ale na něm přijde zejména zoufalá a romantická udatnost staré dámy. Na tak smělé šedovlasé ženy člověk hned tak nenarazí. V doslechu kohokoliv, kdo mohl do tramvaje nastoupit, se představí naprosto cizímu děvčeti, a po laškování s čokoládami jí nabídne otrávenou cukrovinku z nějaké úplně jiné krabičky. Pokud ji dívka přijme, okamžitě se svalí jako špalek. Stará dáma se na veřejnosti uvede do rozpačité situace s dočasnou mrtvolou, které sama její stav způsobila a mohla být slyšena, jak s ní mluví jako s cizím člověkem. Všechno to podniká v sázce na nepatrnou pravděpodobnost, že někdo, kdo ji slyšel oslovit mrtvolu jako cizího člověka, ji nechá ji odtáhnout jako osobního přítele. O tom, že v tramvajích jsou průvodčí, že v nich občas bývají cestující, že v tramvaji nebo někde v rozumné blízkosti může být lékař—to všechno je ona ctihodná hrdinka připravena riskovat.

Ovšem její dobře připravený plán se nezdaří poněkud tajuplným způsobem. Mladá dáma, jejíž chuti v takových věcech se zřejmě velmi liší od většiny mladých dam, dá raději tuhle konkrétní cukrovinku do kapsy. Není příliš běžné najít mladou dámu, která by vůbec měla kapsu, ale ještě nezvyklejší je najít takovou, která kapsu použije k tomu, aby ukryla rozplývavost lepkavé cukrovinky. Její počínání by bylo samozřejmě zcela přirozené, pokud by měla podezření na nějakou nekalost a chtěla si cukrátko vyzkoušet a to by docela odpovídalo divokému útěku staré dámy z tramvaje. V takovém případě by ale troška nudy v prázdném domě sotva naše děvče vedlo k tomu, aby jed spolklo, jen co přijde domů. A pokud bylo na odchodu staré dámy něco podezřelého, pak by bylo podivné, že by o tom v tu chvíli nepřemýšlela. Dodám jen, že žádná jména ani adresy nejsou uvedeny.

Choré žvásty podobného druhu se tisknou a šíří po celé zemi a obrací se zejména na školačky ve věku, o kterém všichni vědí, že je v něm značně velké nebezpečí čehosi jako přechodného šílenství.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 465-468, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Dvě poznámky o eugenicích (The Illustrated London News 15. března 1913)

March 15, 1913 Two Points about the Eugenists
Mohlo by se zdát, že sotva stojí za to obnovovat kritiku profesorů eugeniky, jejichž pokus již vyprchává v dýchavčivých mnohoslabikách. Holomek je, svými neřestmi, nebezpečný. Hlupák může být, svými ctnostmi, někdy ještě nebezpečnější. Obyčejně ale není nutné střežit sebe nebo své krajany proti nudnému patronovi. V případě eugeniky je tu ale velmi praktický důvod, proč tohle naprosto neplatí. Eugenikové nejsou populární, ale vládě této země záleží čím dál méně na lidové podpoře Eugenici se nemohou přít: ale rozhodnutí Dolní Sněmovny jsou čím dál méně určována argumenty, ale čím dál víc o nich rozhodují dohody. Takové proslovy,jaké se přednáší na eugenickém kongresu nemohou získat podporu poslanců, protože dokonce i členové parlamentu jsou také přece jen hlavně milí, vážení Angličané, otcové rodin. Takové řeči dokonce nemohou získat ani pozornost poslanců, protože dokonce i poslanci jsou pořád většinou muži vzdělaný a světaznalí, navyklí na to, že jejich knihy či noviny mají v sobě něco bystrosti. Pochybuji, zda by se jim vůbec někdy mohlo podaří zajistit účast poslanců, protože ti už dávno zjistili, že cigarety a lidskou konversaci najdou v kuřárně, kde mohou setrvat, dokud nebudou zvonit k hlasování. Když ale dojde na otázku, zda eugenici dokážou získat poslanecké hlasy—ta se otáčí na jiných čepech, a já myslím, že je získat mohou. Je proto nutné činit poznámky o menšinách, které by byly zcela zanedbatelné, kdyby mělo veřejné mínění mělo moc v jakémkoliv smyslu. A první, co je třeba v každém případě zdůraznit, je to, že slabost eugenická sekty je slabostí intelektuální. Skutečně postupují proti morálnímu svědomí člověka a téměř proti jeho fysickým instinktům. To ale není to hlavní na nich, člověk by mohl říct, že řemeslo špiona jde proti morálnímu svědomí, nebo že život asketika je proti fysickým instinktům. Hlavní na nich je to, že na rozdíl od špehů nebo asketiků, nejsou schopni souvislého myšlení. Špion může dělat něco velmi špatného, ví ale, proč to dělá. Asketik je možná šílený v tom, čeho se vzdává, ví ale, co se pokouší získat. Výmluva či omluva eugeniků ale nikdy není zřejmá, a to ani jako výmluva či omluva. Oběť eugeniků nedává smysl, a to ani jako oběť. Silným stálým paradoxem jejich posice je jejich velmi ojedinělá moc ve vládě a jejich ojedinělá slabost v diskusi.
Tady je jeden příklad. Jeden večerní list informoval o názorech přední eugeničky a tajemnice jedné z eugenických společností, paní Gotto. Zdá se že ona a její skupina mají hodně co do činění se schválením zákona o mentální nedostatečnosti. To říkám jen proto, že to říká ona sama: je to obvinění, které by mě ani ve snu nenapadlo vznášet proti dámě, vyjma případu veřejného a slavnostního doznání. Doznává se také podporu zákona o opilství, já ale nechci proti ní vršit takové věci, chci jen poukázat, že sdružení, které se může chlubit takovými vítězstvími nad tradiční morálkou zdravým rozumem zjevně vládne velkou mocí ve státě. A pak, bezprostředně poté, máme příklad definice používané touto despotickou menšinou. Paní Gotto tvrdí, že prokázala, že rozvod má nýt přiznán za příčinou „šílenství, opilství nebo obecné degenerovanosti.“ Co je to obecná zdegenerovanost? Pokud to má znamenat postup od špatného k horšímu, je toho ona věta výtečným příkladem. Začíná totiž „šílenstvím“,se kterým se, ať už jakkoliv tajemné a hrozné, zacházelo se s ním více méně právními definicemi a vymezovalo se více méně lékařskými testy. Pak pokračuje „opilstvím“, což může znamenat cokoliv od toho, že se člověk jednou opil po to, že nikdy nebyl střízliv. A pak končí s totálním úderem a tichem ve frázi „všeobecná degenerace“. Ve starém populárním smyslu znamená degenerace to, že člověk je horší, než byl jeho otec: v tom smyslu jsem degenerovaný. V moderním a subtilnějším smyslu to obecně znamená, že osoba není intelektuálně na úrovni práce, kterou dělá: v tom smyslu jsou eugenisté degenerovaní. Ale i pokud je degenerovaný člověk tak stinnou a ohromující bytostí, jakým druhem bytosti je všeobecně degenerát? A kdo má být veřejně zneuctěn a zbaven svých dětí kvůli tomu, že čímkoliv tak idiotsky neurčitý. Paní Gotto v odpovědi na tuto otázku tvrdí, že odpor, na který eugenici narazili, spočíval „především v urážkách“. Proti tomu nemám námitek, protožr je to vlastně docela férový popis formy, které nabylo pobouření těch, kdo rádi přemýšlí o výmluvnosti, těch kdo nemyslí. Někdy mívám pocit, po přečtení stránky či dvou těchto pseudovědeckých nesmyslů, že nic než srdečná nadávka je jediné, co je na úrovni věci. Zajímalo by mě ale, zda paní Gotto někdy i jen napadlo, že pokud člověka, který se jí nelíbí jako „všeobecně zdegenrovaného“, je to prostě jen urážka. Nebesa vědí: třeba si myslí, že je to něco vědeckého.
Na eugenicích je zvláštní ještě jedna věc. Každý konstruktivní politický návrh projde zkouškou, když se ho podaří převést z abstraktního ke konkrétnímu. A to je nebezpečná věc, protože právě tu se probouzí smích, jako skrytý hlídací pes. Nikdo nepropukne ve smích, když řeknete slovo „biskupství“. Odstrčte slabiky na začátku a na konci, řekněte „biskup“ a někdos vzpomene na kamaše a začne se hihňat. Nevím, proč by měly být kamaše směšné: jsou mnohem méně ošklivé než kalhoty, jsou ale v jistém spojení myšlenek, legrační. Nu a pokud pak řeknete, „ačkoliv jsou kamaše legrační, pořád věřím, že biskupové jsou žádoucí,“ pak v biskupství skutečně věříte a příštímu církevnímu kongresu můžete čelit se zářivým svědomím. Je ale zcela ojedinělé pro eugeniky, že nemají žádný odhad ani postřeh o této počáteční absurditě, která by ohromila svět v okamžiku, kdy by byly uvedeny do praxe. Na konferenci bylo například ve vší vážnosti debatováno, zda by měl být ve škole vyučován „smysl pro rasovou odpovědnost“, zda by neměli učitelé svým žákům vtiskat „eugenický ideál“, aby „vedl jejich cítění v dalších letech,a až si budou vybírat partnery.“Nu, nechme jakéhokoliv dvounohého smrtelníka v tomto slzavém údolí aby se z těchto slovo pokusil udělat nějaký konkrétní obrázek. Vzpomínám si na svou školu. Představte si množství lenivých, pilných nebo hluboce zamyšlených chlapců u inkoustem potřísněných stolů: z vyššího stolku před nimi sedí atletický, ale nervosní mladý muž z Cambridge, jak kouká mrkajícíma očima přemítá, kterou slovní stezkou se k tématu přiblížit: a to k tématu, jak velmi vybíraví mají být, pokud jde o kvetoucí zdraví a tělesnou dokonalost dívek, které milují. Který chirurg vyoperoval všem těmto lidem z hlavy svaly ovládající úsměv? Viděli vůbec někdy školáka? Chodil jsem do velké školy a viděl jsem jich mnoho různých druhů, a nenapadá mě ani jeden druh hocha, na kterého by taková scéna neměla účinek buď bláznivý nebo přímo mravně kazíci. Jediným možným výsledkům horké mučivé zahanbení nebo ohromný nárůst zábavné, ale nepřípadné konversace. A jaké pitomosti si myslí, že budou vykládat školačkám o Ideálním muži?
Neměl bych těmto lidem vyčítat, že jsou, jako proroci sou připraveni čelit výsměchu, ale zjevně na výsměch připraveni nejsou. Nemají ponětí o burácivém pobavení, které se z kolektivity lidstva rozlehne při jakémkoliv náznaku snah vyučovat školáky, dokud nebude mít dobrý fysický vkus ve výběru manželek. Eugenici totiž musí, ať jsou jakkoliv neurčití, musí myslet tohle, pokud něco myslí. Pouhé vyučování, že ctnost je lepší než neřest nemohou označovat za vnášení nového eugenického svědomí. Všichni mladí lidé, ve všech školách, se učí, že ctnost je lepší než neřest. Opět, otázka soukromého varování dětí rodiči, kněžími nebo lékaři před úklady jejich věku je zcela jiná záležitost. Nic takto prováděného by jim nemohlo dodávat „rasovou odpovědost“ nebo je učit „vybírat si partnery“. To musí znamenat hovořit ve třídě o lásce a manželství, a pokud mají eugenici na mysli toto, pak ji ve vší úctě říkám, že jsou šílenci, kterým nelze svěřit ani panenku, natož dítko.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 461-464, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Co je Nové myšlení? (Illustrated London News 8. března 1913)

March 8, 1913 What Is the New Thought?
Copak je to Nové myšlení? A kdo je myslí? Je to velice tajuplná záležitost, která vyčerpala všechny moje skrovné schopnosti amatérského detektiva. Vím, že na sebe a na místního pošťáka nevkládám kladením takových otázek lehké břímě, protože lidé v těchto hnutích vždy předpokládají, že o hnutích nic nevíte, a proto vám o něm vypráví na hromadách a hromadách dopisního papíru. To ale není moje potíž. Moje potíž je v tom, že jsem četl, co se o Novém myšlení říká, četl jsem o něm sloupce a sloupce v tisku, jen to myšlení se mi přitom nedaří najít. Nová myšlenka je velmi vzácná záležitost a bylo by úžasné takové stvoření najít. Jediné věci, o kterých by myslím člověk mohl říct, že to jsou „nové myšlenky“, by byly určité slavné vtipy, jisté vědecké objevy, několik málo méně častých případů skutečně originálních argumentů používaných ve starém sporu. Jako příklad první třídy bych mohl označit za případ nového myšlení představu paní Togers o dřevěné noze. Jako příklad druhé třídy lze myslím za novou myšlenku označit Newtonův vynález diferenciálního počtu. Pro třetí bych jako příklad dal argument sv. Tomáše Akvinského pro vzkříšení těla a námitku, již vznesl pan Poincaré (matematik, ne jeho příbuzný, president) proti pouhé logice determinismu.

Nic takového, velkého nebo malého, lehkého nebo těžkého, nemohu najít ve výkladech Nového myšlení. Nacházím některé myšlenky, které jsou staré, a lidé je berou za dané, protože jsou pravdivé—jako to, že „choroby a nemoci jsou zaviněny neporozuměním zákonům života.“ Nacházím některé staré myšlenky, které jsou také pravdivé, ale které jsou tak staré, že je mnozí moderní lidé opustili jen proto, že byly staré-jako to, že duše může uzdravit tělo, způsobem, který je obecně považovaný za zázračný. A konečně nacházím některé staré myšlenky, které vůbec pravdivé nejsou—jako tu, že „ve starém myšlenkovém světě byl život považován za trest, příčinou života byl hřích, účelem života byla bolest a utrpení.“ Z toho bylo křesťanství obviněno milionkrát, ale je to naprosto jednoduchý faktický omyl. Ovšem po nové ideji, ani po novém předložení ideje, ba ani po nové aplikaci ideje nenacházím ani stopy. Proto hlasitě volám a opakuji svou otázku: „Kdo myslí Nové myšlení? A co to je?“

Mám před sebou vysvětlení principů, tak jak je vyložila lékařka, která je zjevně zakladatelkou oné sekty. První důležité sdělení o této dámě je, že nečerpá žádné uspokojení z žádné existující formy náboženské organisace, protože, řečeno jejími vlastními slovy, „pořád něco stavěly mezi mě a Boha.“ To, doufám, není Nové myšlení. Chudák pak Kensit by se hrozně trápil kvůli stavu Latimerovy svíce, pokud by myslel, že tento konkrétní argument proti kněžourství je světu zcela nepovědomý. Co dělají Wycliffovi kazatelé, že tato lékařka musí tak ohromující objev učinit sama? Dokument pak pokračuje tím, že pracovala jako lékařka a „každý metafysický zákon ověřovala vědeckou prací mezi svými pacienty.“ To nemůže být Nové myšlení. Na doktorech, kteří ověřují své názory na pacientech, které mají léčit, není nic moc nového. Většina z nás se setkala s doktorem, který ve svém honu za mizející hypothesou „zkouší každý metafysický zákon “—včetně nejhlubšího a nejtemnějšího ze všech metafysických zákonů—zákon Jak dlouho to máme snášet? Dokument pak říká, že dáminy pokusy „potvrdily její přesvědčení, že existuje jen jedna podstata, které se dávají různá jména—hmota, mysl, duše, Bůh.“ Zdá se mi, že tohle taky není Nové myšlení. Je to jedna z nejstarších a myslím též, že jedna z nejhloupějších, z oněch šílených simplifikací, které se pokouší z problému dobra a zla uniknout pouhým prohlášením, bez důkazů, že problém neexistuje. Vůdkyně Nového myšlení ponechává v tomto případě všechny metafysické zákony zcela neověřené. Neptá se ani, například, jak nabyla podstata formy a to formy tak velmi komplikované. Poté se dozvídáme, že „začala zjišťovat, že tělo bylo možné uzdravit skrze mysl, bez léků. “ To nemůže být, jak jsem řekl, Nové myšlení, je starší než křesťanství, naplňuje evangelia a středověk a začalo být pro svou starobylost odmítáno jen proto, aby se k němu znovu hlásili stoupenci křesťanské vědy a mnozí další. „Nové myšlení chápe Boha jako dobrého— “, ale ts! ts! to jistě nemůže být Nové myšlení. Vykladač pak překládá jakousi theorii kvietismu nebo podrobení se všemu zlu a tyranii našeho prostředí, které je zrcadlovým odrazem nás samých—neboli jinými slovy, je to v zásadě to, co si zsaloužíme. Takové učení je mi veskrze protivné, ale ani v nejmenším mě nepřekvapuje. Kvietismus je starý jako kopce, a právě tak tichý. Dáma pak praví: „Nejsme reformátoři, alel uznáváme, že všechny reformy jsou dobré z té myšlenkové pozice, kterou reformátoři zastávají.“

Tak to v žádném případě nemůže být Nové myšlení. Tu myšlenku známe všichni. Všichni jsme si uvědomili, že reformy jsou dobré z myšlenkové pozice politiků, kteří je zavádí. Naše intelekty jsou dostatečně bystré (jak v jedné hře říká pan Charles Hawtrey), abychom to viděli. Ať už mám pan Lloyd George jakýkoliv důvod pro zavedení pojišťovacího zákona, musel být z jeho myšlenkové pozice žádoucí, jinak by to nedělal. Je-li ale pro rovněž tak správné, z mé myšlenkové pozice, pojišťovací zákon proklínat, horšit se nad ním, hanobit jej, pokud možno jej zničit, pak můžeme jen sotva říci, že nás nové myšlení dovedlo někam příliš dál.

Prorokyně pak hlásá, že dovede církvi navrátit staré schopnosti jazyků, uzdravování a proroctví, které byly divy jejích prvních dnů. To není Nové myšlení, ale myšlení nejen staré, ale takové, které se opakuje ve všech zemích a dobách. Musím říct, že pokud mají něco společného všechny zuřivé a mystické sekty, které se odloučily mezi věkem gnostiků a věkem agnostiků, pak je to právě toto tvrzení o obnově nadpřirozeného života apoštolských časů. Nakonec prorokyně uzavírá tím, že paní Eddy se docela mýlí: což má, pokud jde o mne, k novému myšlení velmi daleko.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 457-460, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Mizerné psaní a mizerné nápady (Illustrated London News 1. března 1913)

March 1, 1913 BAD WRITING AND BAD IDEAS
Jednou jsem vyrazil z domova, bydlel jsem tehdy v Kensingtonu, s myšlenkou vyjet někam z Londýna, libovolným směrem, aniž bych věděl, do kterého hrabství jedu. Zeměpisná nevědomost byla romancí mého života. Zatímco ale Londýn za mnou, s velkým prodléváním a rozvahou (jako Karel II.), hasl, napadlo mě, že chytím nějaké zatoulané vozidlo, abych si tuhle první etapu své cesty zkrátil. Šel jsem dál, až jsem uviděl omnibus označený „Hanwell“: to se zdálo slibné a případné a tak jsem odjel do Hanwellu. Potom jsem se vypravil na hanwellské nádraží a zeptal se průvodčího, kam jede další vlak. Po nějakých docela nelogických a bezdůvodných otázkách z jeho strany, o tom, kam bych rád jel (což jsem bral jako pouhý projev choré zvědavosti moderní mysli, zvědavosti toliko po bezcílných faktech, tolik pobízenou populární vědou), mi nakonec řekl, že jede do Sloughu. Jel jsem tedy do Sloughu, i když si jsem jist, že ho napadlo zamknout mě do čekárny, než vyrozumí instituci, jejíž sláva září nad tímto městem (ve městě byl slavný ústav pro choromyslné pozn. překl.). A když jsem se rozjel do Sloughu, vzpomínám si, že můj první dojem byl, že tam vypustili všechny blázny na půldenní vycházku a dovolili jim pomalovat stojany pouličních lamp. Tyto velmi užitečné předměty byly pomalovány pruhy neobyčejných barev, jako obří cukrové klacky. Později jsem zjistil, že tento fakt (na rozdíl od vesmíru) má racionalistické vysvětlení.

Slough se zdá jako město nesnadné k projíždění autem a nezvyklý počet těchto červených pruhů a symbolů je umístěných na výtvorech, jimž dal již místní talent vyniknout. Tehdy jsem si myslel, že prostě vypustili blázny se štětci, jako děti. Zjistil jsem ovšem, že se mýlím a to z jiného důvodu, docela odlišného od motorových vozů. Zjistil jsem, jak doopravdy baví šílence. Nedovolují jim malovat sloughské lampy. Dovolují jim psát do listu zvaného Awakener, který je věnován povznesení ženy velkou moderní methodou hrubosti vůči všem starým dámám, které byste poznali ve vlaku. Nerad bych byl nepochopen. Legislativní věc, za kterou se list bere je vážná a jistě upřímně míněná a v její prospěch toho lze říct dost na to, aby to ospravedlnilo existenci takového orgánu. Několik lidí, kteří pro něj píší, nebo se v něm referuje o to, co řekli, jsou zjevně lidé, kteří vědí, jak psát a mluvit. Referuje se v něm o jednoznačné, energické a zjevně autentické projevu, se kterým naprosto nesouhlasím, a jedinou smůlou onoho gentlemana je, že když se objevuje v tomto listu, jmenuje se až příliš přiléhavě pan Gush. Onen list mi nicméně prakticky připomíná sloughské lucerny. Poskytnu mu perfektní repliku, jejímž cílem, stejně jako červené pruhy na lampách, je varovat před nebezpečím. Přehánění je nožná v myšlence, že všichni jsou motoristé nebo že všichni jsou reakcionáři. Z toho ale můj dojem nepochází, pochází ze čtení článků: počínání, ze kterého mi jde mozek kolem hlavy. Tihle idealisté dozajista vytvořili nový literární styl. Dokážu se prodrat Browningovým lesem, bruslit po tenkém ledě Henry Jamese, onehdy se mi stalo, že jsem nazřel smysl jedné z básní jistého francouzského symbolisty. Ale psaní jako je tohle, mě spolehlivě složí:

„Viděl jsem a pomáhal vychovat mnoho „hodných dětí“, chlapců, jejichž rodiče byli neznámí, nebo jejichž otcové se k nim nikdy nepřiznali, a jsem přesvědčen, že—při umístění do správného prostředí a za použití plánů systémů doktorky Montesaura, které jsem již s výtečným účinkem vyzkoušel na výborném chlapci označeném před ani ne dvěma lety za nelegitimního—právně, ale plně zapsaný se jmény obou rodičů, z obou stran dobrého rodu, právě z takových dětí, jako je můj malý přítel, mohou malé dámy—jediný anglický Mojžíš—mohou vychovat nejlepšího sv. Jiří, ne jednoho, ale celou družinu—pro ně, jak vykazují příslib ve svém vývoji. Proč by neměl příklad daný pro Japonsko markýzem Ito, který vybral a do Anglie poslal padesát bystrých mladíků, aby se naučili tomu, co se považovalo za nejlepší v různých oblastech a vrátili se, jak víme, aby Japonsko učinili v relativně krátké době úspěšným? Pro sv. Jiří třeba odvahy. Děti jsou zpravidla smělé a odvážné-jsou to děti oněch žen, které byly, ať už to bylo dobré nebo špatné, troufalé! Jak, jak to provést?“

Inu ano, jak? Jak to vůbec říci, v přiměřeně lidském jazyce? Můžeme možná vědět, že kdybychom věděli, co se doopravdy stalo s příkladem markýze Ito na konci věty, nebo proč dámy mají dohromady jediného Mojžíše. V listu najdeme i báseň nazvanou „Panu Asquithovi“, která začíná způsobem vypočítaným na to, aby politika překvapil:

„In his hell of lurid portals,
Scorned by God’s and devils‘ pity, Dante pictured wretched mortals
Evermore pronounced guilty.“ (V tomto pekle okázalý portálů/opovržených Boží i ďábelskou lítostí, Date vyobrazil zoufalé smrtelníky/ vždy více vinnými prohlášené)

Možná by bylo lepší je prohlásit „vinnými“ zastaralými použitími rýmu a v podobném duchu rýmu a rozumu báseň dál říká, že chudák pan Asquith utrpí nejen zatracení na onom světě, ale očividně již na tomto. Končí omluvou stínu Heinricha Heine, již lze rozšířit na celou Armádu Lidstva, jíž byl, jak se chlubil, dobrým vojákem. Následující pasáž se potom už jeví jako docela rozumná, i když jistě celkem negramatická, myslím však, že mnohé čtenáře zmate, když na ni poprvé padne jejich zrak:

„Těm čtenářům, kteří nemohou přijmout trojiční nauku a jsou přitom spojeni s naším velkým zápasem o svobodu ženství, bych doporučil, aby studovali díla lady Cook. Těm mnohým, kdo trojiční nauku přijímají, ale bez uspokojení pro duši, bych též doporučil, aby studovali teorie lady Cook.“

Trochu mě také mate věta „Studium eugeniky, s dr. Saleebym, osvítí všechny, kdo váhají přijmout theorii rovnosti.“ Nejsem si jist, zda to znamená, že bychom měli studovat samotného dr. Saleebyho, mezi florou a faunou oné vědy, nebo zda to znamená, že lze toto bádání vést jen v jeho osobní společnosti.

Nu, lidé, kteří píší tyhle věci, vedou velmi praktickou kampaň, která již přinesla zdvojnásobení moci policie a mučení značného počtu živých lidí ranami bičem. Netvrdím, že toho všichni dosáhli jasnou srozumitelností svého psaní, nebo populární bystrostí svého výkladu. Mohou za sebou ale mít sílu jiného druhu, mohou mít onu velmi mocnou věc, totiž bohatství, a dozajista mají ještě cosi mocnějšího, totiž nadšený zápal. A takhle myslí a píší! Ptám se kohokoliv, ať už si o jejich věci myslí cokoliv, zda je gramatika jejich výroků ujišťuje, pokud jde o rozumnost a hodnotu jejich právních rozhodnutí. Proti takovým fanatikům vedeným dobrými úmysly bych nevznášel protest běžným způsobem. Je mnohem větší legrace přít se s lidmi, kteří se dokážou vyjádřit jasně. A byli mimořádnou ctí a radostí, že jsem se obvykle přel s lidmi, kteří se dovedli vyjádřit obdivuhodně jasně: s panem Blatchfordem, panem Bernardem Shawem, panem Greenwoodem, nebo panem McCabem. Ale všichni tito mocní autoři mají mnohem méně moci. Pan Blatchford nemůže pro socialismus, pan McCabe pro sekularismus, pan Shaw pro vegetariánství, ani pan Greenwood pro odpor proti vivisekcím udělat to, co se tak či onak udělalo pro poněkud chorou emoci, která drží ve své moci tyto lidi—pocit pohlavní paniky v ulicích. Nemohou kruciátu proti kapitalistům, kněžím, vivisekcionistům, nebo jedlíkům masa zapsat mezi zákony a už vůbec jejich dodržování vymáhat metlou a bičem.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 453-456, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988