Mizerné psaní a mizerné nápady (Illustrated London News 1. března 1913)

March 1, 1913 BAD WRITING AND BAD IDEAS
Jednou jsem vyrazil z domova, bydlel jsem tehdy v Kensingtonu, s myšlenkou vyjet někam z Londýna, libovolným směrem, aniž bych věděl, do kterého hrabství jedu. Zeměpisná nevědomost byla romancí mého života. Zatímco ale Londýn za mnou, s velkým prodléváním a rozvahou (jako Karel II.), hasl, napadlo mě, že chytím nějaké zatoulané vozidlo, abych si tuhle první etapu své cesty zkrátil. Šel jsem dál, až jsem uviděl omnibus označený „Hanwell“: to se zdálo slibné a případné a tak jsem odjel do Hanwellu. Potom jsem se vypravil na hanwellské nádraží a zeptal se průvodčího, kam jede další vlak. Po nějakých docela nelogických a bezdůvodných otázkách z jeho strany, o tom, kam bych rád jel (což jsem bral jako pouhý projev choré zvědavosti moderní mysli, zvědavosti toliko po bezcílných faktech, tolik pobízenou populární vědou), mi nakonec řekl, že jede do Sloughu. Jel jsem tedy do Sloughu, i když si jsem jist, že ho napadlo zamknout mě do čekárny, než vyrozumí instituci, jejíž sláva září nad tímto městem (ve městě byl slavný ústav pro choromyslné pozn. překl.). A když jsem se rozjel do Sloughu, vzpomínám si, že můj první dojem byl, že tam vypustili všechny blázny na půldenní vycházku a dovolili jim pomalovat stojany pouličních lamp. Tyto velmi užitečné předměty byly pomalovány pruhy neobyčejných barev, jako obří cukrové klacky. Později jsem zjistil, že tento fakt (na rozdíl od vesmíru) má racionalistické vysvětlení.

Slough se zdá jako město nesnadné k projíždění autem a nezvyklý počet těchto červených pruhů a symbolů je umístěných na výtvorech, jimž dal již místní talent vyniknout. Tehdy jsem si myslel, že prostě vypustili blázny se štětci, jako děti. Zjistil jsem ovšem, že se mýlím a to z jiného důvodu, docela odlišného od motorových vozů. Zjistil jsem, jak doopravdy baví šílence. Nedovolují jim malovat sloughské lampy. Dovolují jim psát do listu zvaného Awakener, který je věnován povznesení ženy velkou moderní methodou hrubosti vůči všem starým dámám, které byste poznali ve vlaku. Nerad bych byl nepochopen. Legislativní věc, za kterou se list bere je vážná a jistě upřímně míněná a v její prospěch toho lze říct dost na to, aby to ospravedlnilo existenci takového orgánu. Několik lidí, kteří pro něj píší, nebo se v něm referuje o to, co řekli, jsou zjevně lidé, kteří vědí, jak psát a mluvit. Referuje se v něm o jednoznačné, energické a zjevně autentické projevu, se kterým naprosto nesouhlasím, a jedinou smůlou onoho gentlemana je, že když se objevuje v tomto listu, jmenuje se až příliš přiléhavě pan Gush. Onen list mi nicméně prakticky připomíná sloughské lucerny. Poskytnu mu perfektní repliku, jejímž cílem, stejně jako červené pruhy na lampách, je varovat před nebezpečím. Přehánění je nožná v myšlence, že všichni jsou motoristé nebo že všichni jsou reakcionáři. Z toho ale můj dojem nepochází, pochází ze čtení článků: počínání, ze kterého mi jde mozek kolem hlavy. Tihle idealisté dozajista vytvořili nový literární styl. Dokážu se prodrat Browningovým lesem, bruslit po tenkém ledě Henry Jamese, onehdy se mi stalo, že jsem nazřel smysl jedné z básní jistého francouzského symbolisty. Ale psaní jako je tohle, mě spolehlivě složí:

„Viděl jsem a pomáhal vychovat mnoho „hodných dětí“, chlapců, jejichž rodiče byli neznámí, nebo jejichž otcové se k nim nikdy nepřiznali, a jsem přesvědčen, že—při umístění do správného prostředí a za použití plánů systémů doktorky Montesaura, které jsem již s výtečným účinkem vyzkoušel na výborném chlapci označeném před ani ne dvěma lety za nelegitimního—právně, ale plně zapsaný se jmény obou rodičů, z obou stran dobrého rodu, právě z takových dětí, jako je můj malý přítel, mohou malé dámy—jediný anglický Mojžíš—mohou vychovat nejlepšího sv. Jiří, ne jednoho, ale celou družinu—pro ně, jak vykazují příslib ve svém vývoji. Proč by neměl příklad daný pro Japonsko markýzem Ito, který vybral a do Anglie poslal padesát bystrých mladíků, aby se naučili tomu, co se považovalo za nejlepší v různých oblastech a vrátili se, jak víme, aby Japonsko učinili v relativně krátké době úspěšným? Pro sv. Jiří třeba odvahy. Děti jsou zpravidla smělé a odvážné-jsou to děti oněch žen, které byly, ať už to bylo dobré nebo špatné, troufalé! Jak, jak to provést?“

Inu ano, jak? Jak to vůbec říci, v přiměřeně lidském jazyce? Můžeme možná vědět, že kdybychom věděli, co se doopravdy stalo s příkladem markýze Ito na konci věty, nebo proč dámy mají dohromady jediného Mojžíše. V listu najdeme i báseň nazvanou „Panu Asquithovi“, která začíná způsobem vypočítaným na to, aby politika překvapil:

„In his hell of lurid portals,
Scorned by God’s and devils‘ pity, Dante pictured wretched mortals
Evermore pronounced guilty.“ (V tomto pekle okázalý portálů/opovržených Boží i ďábelskou lítostí, Date vyobrazil zoufalé smrtelníky/ vždy více vinnými prohlášené)

Možná by bylo lepší je prohlásit „vinnými“ zastaralými použitími rýmu a v podobném duchu rýmu a rozumu báseň dál říká, že chudák pan Asquith utrpí nejen zatracení na onom světě, ale očividně již na tomto. Končí omluvou stínu Heinricha Heine, již lze rozšířit na celou Armádu Lidstva, jíž byl, jak se chlubil, dobrým vojákem. Následující pasáž se potom už jeví jako docela rozumná, i když jistě celkem negramatická, myslím však, že mnohé čtenáře zmate, když na ni poprvé padne jejich zrak:

„Těm čtenářům, kteří nemohou přijmout trojiční nauku a jsou přitom spojeni s naším velkým zápasem o svobodu ženství, bych doporučil, aby studovali díla lady Cook. Těm mnohým, kdo trojiční nauku přijímají, ale bez uspokojení pro duši, bych též doporučil, aby studovali teorie lady Cook.“

Trochu mě také mate věta „Studium eugeniky, s dr. Saleebym, osvítí všechny, kdo váhají přijmout theorii rovnosti.“ Nejsem si jist, zda to znamená, že bychom měli studovat samotného dr. Saleebyho, mezi florou a faunou oné vědy, nebo zda to znamená, že lze toto bádání vést jen v jeho osobní společnosti.

Nu, lidé, kteří píší tyhle věci, vedou velmi praktickou kampaň, která již přinesla zdvojnásobení moci policie a mučení značného počtu živých lidí ranami bičem. Netvrdím, že toho všichni dosáhli jasnou srozumitelností svého psaní, nebo populární bystrostí svého výkladu. Mohou za sebou ale mít sílu jiného druhu, mohou mít onu velmi mocnou věc, totiž bohatství, a dozajista mají ještě cosi mocnějšího, totiž nadšený zápal. A takhle myslí a píší! Ptám se kohokoliv, ať už si o jejich věci myslí cokoliv, zda je gramatika jejich výroků ujišťuje, pokud jde o rozumnost a hodnotu jejich právních rozhodnutí. Proti takovým fanatikům vedeným dobrými úmysly bych nevznášel protest běžným způsobem. Je mnohem větší legrace přít se s lidmi, kteří se dokážou vyjádřit jasně. A byli mimořádnou ctí a radostí, že jsem se obvykle přel s lidmi, kteří se dovedli vyjádřit obdivuhodně jasně: s panem Blatchfordem, panem Bernardem Shawem, panem Greenwoodem, nebo panem McCabem. Ale všichni tito mocní autoři mají mnohem méně moci. Pan Blatchford nemůže pro socialismus, pan McCabe pro sekularismus, pan Shaw pro vegetariánství, ani pan Greenwood pro odpor proti vivisekcím udělat to, co se tak či onak udělalo pro poněkud chorou emoci, která drží ve své moci tyto lidi—pocit pohlavní paniky v ulicích. Nemohou kruciátu proti kapitalistům, kněžím, vivisekcionistům, nebo jedlíkům masa zapsat mezi zákony a už vůbec jejich dodržování vymáhat metlou a bičem.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 453-456, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s