Kritizování zel, zlehka a vážně (Illustrated London News 29. března 1913)

March 29, 1913 On Criticizing Evils—Lightly and Seriously
Není složitější situace ke zvládnutí než ta, v níž se řečnický obrat stane faktem. Mám na mysli to, že když jsme frázi použili v jejím pravém, ovšem obecném a metaforickém smyslu, jsme uvedeni spíše více než méně do rozpaků, když zjistíme, že je pravdivá i ve svém přísném a doslovném významu. Jako by nebylo k tomu více co říci. Představme si, že zaslechnete v rodině běžnou poznámku „Tatínkovi přeskočilo, že chce jet do Norska!“ A představte si, že v další chvíli táta vskočí do pokoje rozbitým oknem, ve vlasech má slámu, v ruce porcovací nůž a hlasitě huláká „Babbbabábabá! Jedu do Norska!“ Byl by to znepokojivý incident. Nebylo by snadné se věnovat tématu. Nebo si představme, že bychom nějaké vážené stříbrovlasé dámě, která by byla zmechucená, řekli: „Myslím, že je od vás dětinské pokud se necháte tak snadno urazit.“ A představte si, že by si náhle sedla na podlahu a začala se s řevem dožadovat své panenky a švihadla. Nevěděli bychom, co si počít. Slova vhodná pro takovou příležitost by se zrovna snadno nenabízela. Nebo kdyby manželka řekla svému choti ohledně jeho rozmařilého přítele, kterému podával přepychové obědy „On tě prostě okrádá,“ její připomínky by byly přerušeny, spíš než dále povzbuzeny, pohledem na přítele lezoucího z okna se stříbrnou čajovou konvicí v podpaží. Manželka by měla ten krajně nepříjemný pocit, že řekla, co mohla nejhoršího a víc nemá, co by dodala. Další případy lze samozřejmě nekonečně vršit, jako třeba případ člověka, který vejde do ubytovny, na znevážení jejích chval pronese „Krysy!“ a v tu chvíli se ocitne obklopen těmito zvířaty, nebo člověka, který prohlásí, že „na tomhle přišel strejček Josef o hlavu“ a pak ho najde setnutého na zahradě.

Nu, ani tyhle zcela groteskní příklady nejsou zcela vzdáleny pravdě o nynějším stavu našeho národa a společnosti. Velkou část našich problémů s nápravou skutečných zel je v tom, že kritika, kterou vznášíme vážně a naléhavě je často tatáž kritika, kterou naši otcové vznášeli více zlehka a téměř jako zapřisáhlé přehánění. Naše prohlášení, která míníme v novém a reálném smyslu, jsou brána ve smyslu starém a metaforickém. Téměř přesnou obdobu táty a porcovacího nože lze kupříkladu najít v případě jistých moderních kampaní nebo panik, kterým jsem se na tomto místě často věnoval—výstředností eugeniky, feminismu, nebo směšného listu, který je přízrakem starých dam a čokolád.

V poslední generaci, stejně jako v předchozích generacích, bylo pro ty, kdo považovali některé veřejné postavy za choré nebo vyšinuté, aby o nich užívali slovo „šílení“, aniž by tím samozřejmě třeba jen na chvíli chtěli tvrdit, že by měly být pochybnosti o jejich vůli, nebo že by takové osoby měly být zadrženy. Takové symbolické přehánění je vždy přirozené jako exploze a někdy užitečné jako varování. A rozhodně si myslím, že tato krajní vážnost pozdně viktoriánského ducha, v níž mají tato hnutí své první počátky, se stala v některých lidech, dokonce některých velmi obdivuhodných lidech, čímsi zmučeným nepřirozeným, dokonce v běžném slova smyslu čímsi ne zcela příčetným.

Myslím například, že dosti mnoho tohoto nebezpečného nepoměru bylo v mysli, která byla v mnohém heroická, totiž v mysli zesnulého W. T. Steada. I když jsme ale o jeho mentálním stavu říkali ještě i silnější věci, měli bychom je pořád říkat metaforicky. V solidním, všednodenním slova smyslu to byl muž s jasnou hlavou, schopný, muž světa znalý, s náležitou sebeúctou. O některých (samozřejmě ne o všech, ani snad o většině) přítomných vůdcích kauz, za které se bral, bych měl silné sklony říci, že jsou opravdově šílení, nebo přinejmenším, že jejich hysterie je nemoc a ne metafora. Když přijde na psaní vět, které vynechávají prostředek, vět, které nemají žádné sloveso, vět, kde autor na konci nejenže nemá matnou představu, co říkal na začátku, ale nemá o tom nejmenší potuchu—pak myslím, že jsme opustili zemi řečnických obratů.

Nebo si vezměme příklad moci bohatství přitahovat nebo vyčerpávat lidského ducha—symbolisovanou mužem s čajovou konvicí pod paží. Thackeray a všichni typičtí viktoriáni na stovkách míst zábavně naznačovali, že to, čemu říkáme aristokracie, byla často jen pozlacená plutokracie, že De Mogynsové byli vlastně jen Muggginsové. Typický viktorián Tennyson rozhodně haněl normanskou krev v porovnání s prostou vírou. Nechyběli ovšem viktoriáni, kteří byli připraveni mu připomenout, že věřit v normanskou krev vyžadovalo velmi mnoho prosté víry. Dickens, Thackeray a mnozí další si uvědomovali, že lidé jako Muggins nedostávali titul a panství ani tak proto, aby zplodili dlouho linii dědiců, ale spíše k tomu, aby z nich vzešla dlouhá linie předků.

I když to ale všechno byla pravda, byla pravda zlehka a jaksi volně, byla to všechno komedie. Viktoriáni nepochybovali o existenci solidní historické aristokracie, která mohla takovým parodiím na sebe sama odolat. Když říkali, že bohatství může tvořit urozenost, pronášeli podnětnou, sarkastickou pravdu. Když ale my říkáme, že bohatství a jen bohatství tvoří urozenost, pronášíme doslovnou pravdu. Pronášíme ji stejně, jako když hlásáme, že pouze poštovní úřad vydává známky. Pohleďme kupříkladu na Sněmovnu lordů a na všechny řeči obou stran o její „reformě“. Zdá se, že obě strany se shodují, že dědičný prvek je třeba omezovat, nikdo ale nenavrhuje omezovat moc zakupování. Nikdo nenavrhuje, že by stranické fondy měly být podrobeny kontrole, nebo že osoby vybrané pro pošlechtění měly být vystaveny veřejné kritice. Oficiální žurnalisté si docela vystačí s tím, že zesměšňují dědičný princip. Nu, já jako radikál, bych na dědičný princip zaútočil tehdy, pokud by byl dominantní skutečností, nynější dominantní skutečností je, že Sněmovna lordů se rychle stává jediným zákonodárným shromážděním na světě, do které se klíče kupují.
Nu a dědičné právo je nejen čímsi mužnějším, než zakoupení, ale je to také něco mnohem demokratičtějšího. Spočívá na čemsi společném všem lidem, citu o otcích a symech. Zakoupení spočívá na věci, která je všem lidem nejméně společná, na bohatství. Všichni naši vůdcové nám přímo před očima budují plutokracii, liberálové i konservativci. V tom, abychom si tuhle ukrutnou věc přinesli domů nám ale brání fakt, že o ní naši otcové vtipkovali, když celý proces teprve započínal. Co pro ně byla zábava, bude asi naše smrt.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 468-471, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s