Spiknutí pro odvody (Illutrated London News 26. dubna 1913)

April 26, 1913 The Conspiracy for Conscription
Liberální tisk (což znamená, jak ví i ten nejprostší latiník, svobodný tisk) nás všechny tento týden informoval o existenci velkého spiknutí. Sám pojem je to ohromující a se svými nekonečnými mnohoslabikami dokonce podněcuje imaginaci. Čtenář přemýšlí, jaké spiknutí by to mohlo být a dokonce si představuje věci, které být nemohou. Narušená imaginace si představuje demagogy, kteří ohluchnou jako despotové, idealistické horaly, jak v do očí bijící maškarádě tančí s kosmopolitními burzovními makléři. Roztočený mozek pomýšlí na veřejné zájmy použité ve prospěch zájmů privátních, soukromé jmění dodávající veřejné moci, otroky a vyděrače tahající za nitky státu, pány z Randu (Ranlords spíše ironické označení pro britské vlastníky a manažery zlatých dolů v africké Transylvánii, kde svým počínáním přispěli k vypuknutí búrské války pozn. překl.) pošlechtění radikály a vše o čem ani nedokážeme přemýšlet. Všechn naše rozruchy v tomto ohledu jsou ale zbytečné. Liberální tisk objevil spiknutí a rozhodně se je nebojí pojmenovat. Cituji povšechně z jeho stránek, když své čtenáře informuje, že spiknutí, které nyní svírá a drtí náš národ je spiknutí ve prospěch povinných vojenských odvodů.

To už můžeme rovnou mluvit o spiknutí ve prospěch pěkného počasí. Touhu po obecné národní obraně nelze označovat za konspiraci, leda v doslovném slova smyslu—že v tomto dýchají všichni lidé společně. Konkrétní forma odvodů anglických vojáků z celku běžné populace na krátká období má řadu argumentů pro—a proti. Nejsilnějším argumentem proti je, že Anglie je ze všech velkých evropských zemí tou, která působí nejlépe, když ukáže některé ze svých občanů a nejhůře, když předvede všechny svoje občany. Není iracionální, ani neodporuje anglickému instinktu, aby armáda byla malá a profesionální. Anglie sama je malá a profesionální—nebo jinými slovy poskládaná a poslepovaná. Není proti anglické tradici, aby armáda stála v národním životě jakoby sama o sobě a vypadal poněkud isolovaně a podivně. Není to nezvyklá vlastnost ve velmi národních věcech. Vidíme ji v prestiži, kterou si mezi novinami stále drží Timesy. Vidíme j v dalších paralelních institucích, které jsou soukromé a přitom málem oficiální—jako je „Bradshaw“ (zlidovělé označení dobového tištěného železničního jízdního řádu podle vydavatele pozn. překl.) nebo i knihovna pana Mudie. Je to zřejmé, z toho, když si jedna z oxfordských kolejí říká „The House“, jako kdyby na míle kolem žádné domy nebyly. Je to zřejmé, když si se jeden pluk označuje jako „Fighting Fifth“, jako by žádný jiný pluk nikdy nebojoval. Lze to vidět ve faktu, že různé koleje mají různá jména pro své nejvyšší hlavy—někde je Warden, jinde Master, a onde zase Mogul. Toto, pouhý argument z tradice, je nejspíš vůbec nejsilnější argument proti povinným odvodům. Odvody jsou ve velmi skutečném smyslu—nevíme jak hlubokém—neanglické. Nevíme proti jak starému, nebo jak hlubokému přílivu se obracíme, když k nim míříme. A je velmi působivým komentářem o filosofické marnosti stranického systému, tak jak nyní existuje, o nedostatku jakýchkoliv kořenů morální realit, pokud jde o známky a jména, že by to měla být právě konservativní strana, která se zdá být docela necitlivá k tomuto silnému konservativnímu trendu a autenticky konservativnímu argumentu. Konservativní strana jako by přišla o své instinkty, což je horší, přijít o důvtip. Zdá se, že ztratila schopnost jednat bez přemýšlení—což je dovednost pro konservativní stranu podstatná. Staří toryové měli tak silný anglický instinkt, že měli dokonce námitky proti stálé armádě. Noví Toryové popisují anglickou národní armádu, která je někdy stejně chimérická a nepřirozená jako universální mír jejich protivníků. Ani jedna ze stran už nepracuje ze srdce, nebo podle historických podnětů, které je vytvořily. Ba co víc, jsou s těmito historickými podněty v dosti bizarním protikladu. Nyní se zdá, jako by se toryové zcela oddali boření tradice a radikálové potlačování svobody.

Co je ale na celé věci podivné a osvětlující, je to, že jsme dospěli až k tomu, že to označujeme za spiknutí. Proč nemluvit o utajeném spiknutí s cílem zbavit velšskou církev postavení státní církve, tajné společnosti, která rozesílá starobní penze, muže v maskách, kteří se snaží Angličany nalákat do pasti, aby snášeli daň z příjmu, nebo divoká plán posílat spiklence, zvané „pošťáci“, aby klepali na naše dveře a pak utíkali pryč? Nedokážu si vzpomenout, kdyby za našeho života neexistovali obhájci povinné vojenské základní služby a nebylo jich, pokud si vzpomínám asi tolik, co dnes. Vždy se najdou docela humanitární a liberální osoby, které pro ni jsou: byli pro ni někteří z nejsilnějších socialistů. Vždy se našly docela patriotické a dokonce militantní osoby, které se stavěly proti ní: oponovali jí někteří z nejschopnějších vojáků. Člověk má právě tak málo důvodů, aby skrýval svůj názor na ni, jako má pro skrývání názorů na jarní počasí, není k tajnosti pohnut o nic víc, než fanoušek Oxfordu nebo Cambridge na závodě osmiveslic. Užívám to slovo s respektem a dalo by se použít pro každého nadšence, dokážu však pochopit, že někteří lidé si myslí, že Lord Roberts už s odvody nudí. Nedokážu pochopit, proč by ho někdo označoval za spiklence. To už byste mohli za spiklence ohledně Bible označovat zesnulého dr. Spurgeona. Takového politika jako je třena plukovník Seely můžete, nikoliv nerozumě, vinit, že skrývá své názory, a některých případech i z toho, že skrývá své plány. Ale vinit politika, že skrývá sám sebe je proti samotným prvním principům politiků. Zde znovu mluvím bez jakékoliv osobní neúcty k plukovníku Seelymu, který je, jak by se dohadoval, velmi dobrým ministrem války a není ani příliš vážným útokem na něčí osobu konstatovat, že není spiklencem. Co je ale velmi zvláštní, je braní těchto nejstarších a nejunavenějších politických frází a označování jich za pletichy a spiknutí. Co to značí, může být předmětem sporu, jistě tu ale jsou významy, které mohou být poněkud znepokojivé.

Tyhle plytké a teatrální řeči o spiknutí mohou samozřejmě znamenat, že žádné reálné konspirace nemáme. Může to znamenat, že náš veřejný život je tak nevinný, až je skoro infantilní. Může to znamenat, že jsem tak čistí a bezpeční před skandálem, tak neposkvrnění a jistí, že slovo konspirace používáme jen jako metaforu z dávné minulosti. Vzpomínáme si na takové věci, jako byly kšefty a keťasení, domluvy a křivení trhu, jen jako na staré, zapomenuté, vzdálené věci a bitvy starých časů. Ničí patriotismus není zasaženo odsuzováním Babylona. Ničí rodinné city nejsou raněny narážkami na vyhlazený klan Quahaile. Žádného vesnického duchovního, ať je sebevíc citlivý, se nedotkne neuctivost ohledně Neptuna. Stejně tak, dalo by se tvrdit, je naše politika nyní tak šťastně prostá vší korupce a pletich, že tyto pojmy lze používat, tak jak lze používat pohanské bohy, jako pouhé ozdoby mírnějších a menších témat. Zkrátka starý, horlivý a rytířský lord Roberts je to nejbližší, co se podobá spiklenci, co ze sebe dokážeme vydat. Může to tak být.

Ale také nemusí. Může to znamenat, ž jsme dorostli do mnohem většího cynismu a pohodlnosti, pokud jde o pravý význam slov, a také dalších věcí. Může to být dokonce tak, že někteří lidé užívají nereálné konspirace, aby zakryli skutečná spiknutí. Málokdo nyní popře, je tu dnes k nim více příležitostí, i kdyby jich ve skutečnosti nepřibývalo. Naše politické způsoby jsou zjevně volnější a tedy osobnější. I ti, kdo popírají, že by ve veřejném životě byly jednoznačné pletichy by nejspíš souhlasili přinejmenším s tím, že je ve veřejném životě příliš mnoho života soukromého. Je příliš mnoho politiků, kteří jsou přáteli a příliš mnoho přátel, kteří jsou oponenty. Při veřejných vyšetřováních se v politicých dopisech příliš často objevuje „Drahý Willi“ a „Milý Harry“. Není nic přirozenějšího, než by takoví mužové našli potěšení ve skandálu, který není skandálem a urážce, která nenajde cíl. Mohou o lordu Robertsovi říkat, že je spiklenec: protože každý ví, že spiklencem není. A to zdržuje lidi od toho, aby přemýšleli, zda jsou všichni naši veřejně činní muži prostí jako on.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 481-486, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Nedpředvídatelnost lidstva (Illustrated London News 19. dubna 1913)

April 19, 1913 The Unpredictability of Humanity
Z jedné z jeho originálních a podnětných přednášek znovu vydaných ve formě brožury, vidím, že pan H. G. Wells stále krouží kolem myšlenky, že budoucí dějiny se mohou stát čímsi pevným a vypočitatelným, podobě jako pohyb hvězd. Vše, co pan Wells píše, má svou hodnotu, ale v tomto se věnuji toliko doktrináři a vůbec ne doktríně. Kdybych si myslel, že je to nauka pravdivá, musel bych ji mít v ohavnosti. Opovrhuji jí, třebaže ji toleruji, protože vím, že falešná. Pan Wells ale dokáže i falešnou nauku postavit tak, že se nabízí jako alternativa k pravému učení. Jako autor je velmi průhledný: a říkám to jako pochvalu, protože čiré a bezvadné sklo není lehké vyrobit. Když říká, že jednání říší nebo národů může být předvídatelné stejně, jako jsou předvídatelné chemické změny, bojuje velmi čestně, protože odpovědět mu je snadné. Kdyby byly chemické látky způsobilé volby, pak by nebylo možné mít jistotu, že se chemický pokus povede. Často se nepovede ani nyní. Kdyby byl chemický prvek kdykoliv ve stavu nerozhodnosti, bylo by nemožné předvídat, co provede. Kdyby se kyselina někdy modlila, aby nebyla uvedena do pokušení, chemie by nebyla exaktní vědou. O věcech můžeme prorokovat, protože jsou mrtvé. Nemůžeme prorokovat o dvaceti milionech lidí, kteří budou naživu, až my budeme mrtví. Budou mít smíšené motivy, náhlé reakce, nevědomé předsudky, zoufalé volby menšího ze dvou zel, které všichni známe ze svých soukromých životů—zkrátka, budou to lidské bytosti. Tak zní moje proroctví o nich. A po onom pozoruhodném prohlášení odkládám svou prorockou róbu. Myslím, že zdaleka nejvážnější kritiku o vědě a sociologii napsal onen velký sociolog pan Barry Pain v oné pečlivé, vědecké příručce „De Omnibus“. Cituji zpaměti, ale mám dojem, že jeden ateistický průvodčí v omnibusu se pokoušel vysvětlit zákon gravitace jednomu tradičněji smýšlejícímu omnibusovému průvodčímu a řekl: „Si představ, že bych pustil tuhle penny do tvé sklenice piva. Copak by se asi tak stalo? Spadla by na dno, ne?“ Tradičnější bytost odpoví: „Jo, to je jedna věc, která by se stala. A stalo by se eště cosi jinšího, páč bych ti jednu ubalil, kvůlivá tomu, co si dovoluješ s mým pitím.“ Nemohu ani vyslovit, jakým potěšením mi tohle podobenství bylo v hodinách duchovní úzkosti pod neustálým přívalem proroctví vědeckých fatalistů. Když říkají, že v moderních podmínkách strojů je nevyhnutelné, aby se kontrola soustředila v rukou organizující hrstky (čímž myslí sebe), pak se posiluji hlubší filosofií průvodčího z omnibusu. „Jo,“ říkávám si měkce a tiše zamyšleně sám pro sebe, „to je jedna věc, kerá se přihodí. Ta druhá bude, že jim nakopem ty jejich tlustý zadky, za to co si dovolujou na starodávné evropské svobody a důstojnost lidské bytosti.“.

I když si myslím, že je absurdní a neimaginativní tvrdit, že je nějaká oddělená a jistá věc, který se musí stát, nepovažuji za tak absurdní tvrdit, že jsou nějaké čtyři nebo pět věcí, z nichž jedna s největší pravděpodobností nastane. Lidský život není osud, ale drama. A i když drama je docela nedramatické, existuje-li jen jedna cesta z potíží, je zpravidla vůbec nejdramatičtější, když jsou takové cesty jen dvě nebo tři. Lidstvo v budoucnosti nebude jen postupovat po cestě pokroku, která je stejně pohanská jako a necitná jako bludiště bez srdce. Přijde ale také na rozcestí, které je křesťanské jako kříž. Skutečně jsou jisté věci, které všechny velmi pravděpodobné, žádná z nich není nemožná, žádná nevyhnutelná. Můžeme se stát otroky. Můžeme se, v poněkud prudší proměně, stát svobodnými lidmu. Můžeme mít nové náboženství. Můžeme se vrátit ke starému. Ale mezi všemi těmito možnostmi je jedna, která mnoho lidí upoutá jako vážnější než ty ostatní. Můžeme upadnout zpět do barbarství.

Opakuji docela vážně, že můžeme upadnout zpět do barbarství. Předpokládám, že by o mé vážnosti mmozí pochybovali, kdybych dával groteskní příklady. Jenže ony známky divošství jsou vždy právě grotestní. Použiji tedy nejgrotesknější příklady jaké znám. Vezmu nějakou starou knihu žertů nebo anekdot pocházejících z temných časů středověku nebo kterýchkoliv hrubších a nevzdělanějších historických meziher. Mezi známkami divošské prostoty najdete, mezi jinými, vždy tuto: že jakmile lidé začnou vyprávět příběh, nemohou přestat. Často jej dovypráví rovnou v titulu. V knížce takových barbarských příběhů bude titul jednoho z nich nejspíš znít nějak takhle: „O tom, kterak kouzelník Merlin dostal od krále Artuše příkaz, aby k večeři na svátek sv. Michaela obstaral sto prasat a o tom, jak snědl jen půlku jediného prasete a všechny ostatní použil na palivo.“ Tak zní titul. Není to skutečný, ale je to cosi takového. Pak příběh začíná: „I stalo se, že byl Merlinovi, který byl čarodějem na dvoře krále Artuše a jeho Kulatého stolu, uložen příkaz, aby snědl sto prasat o Slavnosti sv. Michalea a všech andělů, ale on, jsa mužem prohnaným, etc. etc.“ a tentýž příběh se vypráví v téměř stejné délce. Nu je zřejmé, že to vyžaduje velké dětinství a prostoty, ať je to k dobrému či zlému. Stejně zřejmé je, že nejmírněji řečeno, je tu jistý nedostatek literární subtilnosti v metodě. Stejně zřejmé je, že je to metoda všeobecně užívaná v nové americké či koloniální žurnalistice pod vlivem oné infantilní záležitosti zvané reklama. Článek v magazínu bude nazván, řekněme „Aeroplán na jižním pólu.“ Pak následuje jakási upoutávka, nebo vstupní odstavec: „Mysl vzrušující vyprávění o Silasi Pokeovi, velkém americkém aviatikovi, který nalezl jižní pól, když všechny námořní metody selhaly.“ Pak vyčerpaný příběh začíná znovu, právě tak jako v temných staletích středověku: „Silas Poke, z Filadelfie, byl dlouho přesvědčen, že námořní metody nikdy etc. etc.“ Necítíte těžkou ruku barbara: ztrátu jakékoliv zdrženlivosti nebo výběr, nebo jakékoliv dodatečné úvahy, ztrátu jakékoliv sebekontroly nebo umělcovy ironie?

Tento konkrétní případ mě vždy upoutává, ale mohl bych ukázat na stovky dalších. Cítíte jej v samotné reklamě, která je více nátlaková. Cítíte jej ve svinském potěšení nových boháčů, kteří nejsou ani dost aristokratičtí na to, aby se uškubovali. Cítíte to v pokoře stád. Kdybych byl sociolog, předvídal bych čiré divošství. Jako liberál navrhuji se mu postavit.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 478-481, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Daň z příjmu a sociální experiment (The Illustrated London News 12. dubna 1913)

April 12, 1913 The Income Tax as Social Experiment
Pro vznešeného torye (high tory) mám značný respekt a porozumění, zejména je-li oběšen—jak se stalo některým z hrstky poctivých mužů ve Velké Británii kolem roku 1745. A mám respekt pro to málo, co z takového postoje ještě zůstává—postoje, který nepředstírá, že věří v demokracii, jak věřím já, ale věří v jistou národní solidaritu pod otcovskou a patriotickou monarchií a hodnosti, kterou jsou sice libovolné, ale ne potupné. Vždy ale mám odpovídající opovržení k tomu, by co mohlo nazvat prostý tory (low tory), který se vysmívá panu Keitu Hardiemu za to, že nosí plátěnou čepici a který reaguje slovy „Prostě je sundejte, sestřelte“ na jakýkoli projev veřejného mínění od osob, s příjmy nižšími než tři stovky liber ročně. Nu, bývalo to tak, že o tenhle žalostný druh se přirozeně neprojevoval nijak jinak a víc, než neustálým skuhráním kvůli obecním poplatkům a šizením daně z příjmu, nevraživostí vůči penězům na obecní podniky a především úžasnou, okázalou lakotou, jako v případě pánů domácích, kteří se chlubili a pyšnili penězi, které nedávají na chudé. Ve své prosté republikánské duši jsem nikdy nebyl s to pochopit, jak se tak neskrývaná absence veřejného ducha snáší buď s aristokratickou theorií gentlemana, nebo demokratickou theorií občana.

Žijeme ale ve velmi podivné době, jejíž hlavní známou je, že věci se mění a převrací k horšímu tak rychle, že to co bylo ještě včera nejhorším násilím a zločinem je dnes poměrně mírnou anomálií. Jeden příklad jsem dal minulý týden v navrhované reformě Sněmovny lordů. Dokud bylo na vyšší šlechtě nejhorší to, že její tituly byly dědičné, měl jsem být, a byl jsem, na radikální straně sporu. Nyní je ale na vyšší šlechtě a jejích titulech nejhorší to, že je to upřímně řečeno obchodní artikl a obávám se, že pokud budu na radikální straně sporu, nepomůže mi to tuhle věc změnit. Trochu podobně ignorantská nespokojenost bohatých s takovými věcmi, jako je zdanění, začíná mít jakousi skrývanou omluvu a to ne skrze nějakou konkrétní změnu jejich zpozdilých intelektů k lepšímu, ale kvůli mimořádné změně daňové vědy k horšímu. Člověk, který se vždy považoval za Coriolaana, který zatvrzuje své srdce proti sentimentalitě chudinských odvodů, se ve svém stáří stává jakýmsi tribunem lidu proti tyranii pojišťovacího zákona. Zrovna tak, jak někdy mívá negramotná demokracie pravdu na základně instinktu oproti jedovaté a vyčerpané aristokracii, tak i negramotná plutokracie může mít někdy instinktivně pravdu v srovnání s poetičtějšími šílenci posedlými jedinou myšlenkou a popudlivými ješity. Starý toryovský skuhral byl jako zastavené hodiny, které mají pravdu jednou za den—a teď zrovna se zas tolik nemýlí.

Oficiální politika poslední doby v otázce daně z příjmu je velmi zajímavým příkladem dosti podivného trendu našich sociálních experimentů. Mohu dodat, že sám vůči placení daně z příjmů žádné světské námitky nemám, proto následující je jen nezaujatá poznámka ohledně sociologie. Ale naše sociální reforma má dnes všude tentýž přístup, a to jak správný, tak mylný. Vyznačuje se ochotou poskytovat výhody či pohodlí občanům, kteří se vzdají nějaké části své staré nezávislosti nebo isolace občana. Velkým příkladem je samozřejmě pojišťovací zákon, jímž stát slibuje uhladit a posílit svou ochranu proti určitým zlům, pokud se vzdá práva používat peníze, aby se ochránil od jiných zel. Stejný princip lze ale vysledovat i u daně z příjmu. Je pravda, jak všichni říkají, že úřední šetření je mnohem přísnější a protivnější, než tomu bývalo, ale není úplně férové říkat jen tohle. Je-li systém vyšetřování dováděn velmi daleko, je také pravda, že velmi daleko byl také doveden systém výjimek. Co narůstá, jak vyšetřováním, tak vyjímáním, je vědomost úředního činitele o soukromých záležitostech občana. Moderní výběrčí daní toho chce vědět tolik kvůli privátnímu faktu, že lékař dostal hodně velkou platbu. Jsou ale docela ochotni část z ní vrátit a to kvůli dalšímu privátnímu faktu—a to tomu, že se jej vydělal v motorovém voze. Nediskutuji zde o tom, zda je ta změna dobrá nebo špatná, říkám jen tolik, že poctivý člověk, který se přizná ke všem svým náhodným příjmům a přihlásí se ke všem výjimkám, poskytl vládě cosi jako drobný svazek své autobiografie. Vždycky se najdou komplikace čistě osobních důvodů, proč se to či ono nějakému živnostníkovi či podnikateli hodí. O vozíku pro poníka nebo o telefonu lze napsat celé stránky svěží prózy. V mém vlastním oboru jsou skutečné potíže v rozhodnutí, co je, a co není, skutečně nezbytné k profesionálním aktivitám. Nechť jsou všechny tyto komplikace vyloženy, jejich pro a proti, v dokumentu, který bude mít jaksi váhu a délku třísvazkového románu. Je jisté, že vyjma určitých okolností, může vzniknout horší článek, nebo neprodejný článek, nebo žádný článek. Popišme všechny tyto okolnosti literární a rozmáchlou rukou. Rád si představuji tvář daňového komisaře, když otevírá odvolání proti daňovému výměru a čte takové položky jako třeba: „Pět šilinků za jízdu drožkou nezbytný počet okruhů kolem Barnes Common. Tato položka může komisaře překvapit a vskutku nemožné, aby si uvědomili, jak nezbytné to pro literární průmysl bylo, pokud si neuvědomí atmosféru události. Slunko právě zapadlo, či spíše se právě vytrácelo za obzorem—protože obzor završoval a jakoby opevňoval nízký pruh měkce zbarvených leč těžkých mraků, vzduch, i když ne zcela prostý jistého tichého chladu, jako by volal po nějakém vzrušujícím etc. etc.“Tak by to nějakých pár stránek pokračovalo a triumfálně dokazovalo, že výsledkem byl článek prodaný za tři guineje místo dvou. Kdyby se činovník s jistou netrpělivostí obrátil k další položce, čekalo by ho „Jízdné do Turnbrige Wells. Zde je nutné vysvětlit, že jsem v té době byl zamilovaný a měl šanci se oženit, pokud se mi podaří uspokojit šéfredaktora New Nonconformist článkem na téma Vášně versus platonické lásky. Nebyl jsem zklamán ve svém očekávání, ž obnovený pohled na Aglavaine zvýší mé literární schopnosti k nejvyšší prodejní ceně.V protikladu, která by u každé jiné ženy vypadal bizarně, její vlasy a oči…“ a tak a tak dál.

Zdá se mi, že ti, kdo vedou vzpouru proti komisařům daní z příjmu, jim tímhle mohou způsobit docela dost potíží. Já se k nim ale přidávat nebudu, neb mám na práci jiné revoluce.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 475-478, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Další zákony proti chudým (Illustrated London News 5. dubna 1913)

April 5, 191 3
More Laws against the Poor

Všímám si téměř jednomyslného hlasování konservativců, liberálů a socialistů v Leicesteru. Poučen zkušeností, že když se konservativci, liberálové a socialisti shodují, je čas, aby si větší a neškodnější část lidstva začala dávat pozor na kapsy, bude myslím dobré předložit zde základní fakta velké reformy takto jednomyslně schválené, spolu s několika dohady o jejím dalším rozšiřování.

Je schváleno, že jakákoliv osoba dostatečně chudá, aby platila méně než tři šilinky týdně za nevybavený pokoj, byla postižena pokutou pěti liber, pokud: 1) neuspokojí v kteroukoliv denní či noční hodinu vkus a nápady nějakého inspektora ohledně čistoty a úhlednost její vlastní soukromé místnosti; 2) se neshodne s inspektorovým úsudkem, v jakoukoliv denní či noční hodinu, v tom nakolik mají být otevřená nebo zavřená okna—téma, kvůli kterému se gentlemani ve vlacích často hádají a perou. Pakliže se praktické vedení domácnosti chudé osoby v nejmenší maličkosti liší od vysoce teoretického vedení domácnosti úředního činitele—nu, pak bude provinilec nucen vydat jednu z oněch mnoha pětilibrových bankovek, o kterých je dobře znáno, že jich lidé ubytovaní za méně než tři šilinky týdně mají plné kapsy. Pokud by ona chudá osoba, nějakou nepředstavitelnou náhodou někde ve své kapse nemohla žádnou pětilibrovku najít—nu, pak půjde řečená chudá osoba do vězení, zrovna tak, jako kdyby byla přistižena při vloupání do cizího okna, namísto toho, že prostě chtěla mít raději svoje okno zavřené.

Nebudu nyní komentovat tento vznešený a typický triumf konservativního, liberálního a socialistického státnictví, popravdě řečeno se mi jaksi nedostává slov. Podotknu jen, že on ne s’arrete pas dans un si beau chemin; (když se jednou někdo vydá na takovou cestu, nevzdává se pozn. překl.) a nemohu tedy pochybovat, že touto jednomyslnou radou budou provedeny i další aplikace reformy, když na ně nějaké pero tak skromné jako moje poukázalo a větším myslím byl poskytnut čas, aby je kodifikovaly a strávily. Zde předložím jen obecný obry sociologické kampaně. Podrobnosti nepochybně rozvine Statesman, ideový orgán, který brzy začnou vydávat pan a paní Webbovi.

Bude schváleno a nařízeno, že kterákoliv osoba, která si pronajímá dům za méně než 80 liber ročně bude potrestána pokutou 200 liber jestliže: 1) si, podle inspektorových hodinek, neponechá dostatek času na strávení snídaně, než poběží chytnou svůj městský vlak nebo 2) úspěšně odolává přání své choti jít do módní, ale osvěžující hospůdky, když zájmy nastupující generace vyžadují sprostou, ovšem vzpružující putyku. Všichni městští úředníci, kteří kvůli svému nesouhlasu s policistou nemohou ihned zaplatit dvě stě liber, budou samozřejmě vsazeni do vězení.

Bude také schváleno a nařízeno, že všechny osoby s příjmem nad 2000 liber ročně musí být zbaveny šesti milionů v případě, že 1) opomenout předložit menu každého svého jídla pozornosti inspektora, který lehkým škrtem pera odstraní takové věci, které považuje za nevhodné, nebo 2)umožní ženám nastupující generace šněrovat se pevněji, než se v policejních kruzích považuje za pohodlné. V případě jakéhokoliv absurdního předstírání, že někdo nemá v bance šest milionů, nebude nikdo znalý moderního světa pochybovat o tom, že značné množství gentlemanů pobírajících víc než 2000 liber ročně, bude hnáno k odpovědnosti jako tlupa zločinců.

Bude prosazeno a nařízeno, že jakákoliv osoba, již lze po právu označit za milionáře musí pustit inspektora do svého domu o půlnoci a podřídit se jakékoliv radě, kterou úřední činitel může chtít poskytnout o tom, zda dámy hrají bridge příliš dlouho do noci, než aby to prospívalo zachování jejich mládí a krásy, a zda má starý generál a dva mladí členové vládního kabinetu otevřít další lahev Prerrier-Jouet. Jakýkoliv projevu vyhýbání nebo pobuřování má být postižen pokutou. Aritmetikové ale ještě nedokázali přijít na sumu, který by pro milionáře byla tím, čím je pro leicesterkského chudého nájemníka 5 liber—je ostatně přirozené předpokládat, že milionáři půjdou ihned do káznic.

Takové jsou hlavní a základní obrysy velkého plánu na sociální reformu, v jejíž prospěch bude brzy po celé délce a šíři této země zahájena křížová výprava. Je skoro zbytečné říkat, že s opatřeními, která jsem právě předznačil, získala aktivní sympatie a těšila se praktické podpoře většiny bohatých a elegantních tříd, které jsou právě nyní tak dychtivé popírat pomluvy. A jistě není žádné pomluvy tak kruté, tak zjevně lživé a volající po tak okamžitém odmítnutí, jako jsou podlé náznaky (které se jaksi dostaly do oběhu), že tyto úřední inspekce domovů mají být uvaleny jen na lidi v chudinských příbytcích.

Neznám žádný jiný způsob, jak se k něčemu tak ohavnému a ukrutnému vyjádřit, vyjma ironie, nechci ale, aby čtenář předpokládal, že mé imaginární případy jsou pouhými parodiemi skutečného a originálního případu z Leicesteru. Ve vší vážnosti si myslím, že skutečný a originální případ z Leicesteru by neměl být parodován. Ne, myslím, že je obludnější a absurdnější, než kterékoliv z fantastických rozšíření, která jsem tu navrhl.

Obludnější a absurdnější je z tohoto zásadního důvodu: že totiž povinnosti ukládané bohatším lidem, třebaže jsou naprosto zoufalé a nepoužitelné, nemohou být nikdy přísně vzato nemožné. Podnikatel může svým sloužícím říct, aby ho volali ke snídani dříve, má na jízdenku do Margate, třebaže ho jeho manželka veze do Bournemouthu. Nájemník za půl koruny týdně nemá žádné sloužící a v tomto smyslu ani peníze. Člověk se dvěma tisíci příjmu ročně s potěšením předloží svých sedm chodů inspektorovi nebo bude přísněji dohlížet na toalety svých dcer. Velmi chudí často nemohou najít potěšení ani pro naléhavěji nutné věci. Milionář je dost mocný na to, aby od bridge odrazoval, nebo k partičce bridge zval, nebo aby šampaňské nalévat přestal i začal. Velmi chudí jsou ohledně své situace tak bezmocní, že špatné podmínky v jejich domech jsou často chybou právě tak jejich jako špatného počasí venku. V mých imaginárních případech inspektor jen žádá lidi, aby dělali to, co dělat nechtějí. V reálném případě po nich často bude chtít, aby dělali něco, co dělat nemohou.

Ve všech těchto sociálních reformách si můžete všimnout jednoho malého temného, špinavého tajemstvíčka. Zdá se, že nikdo z těch, kdo se zabývají chudobou, ji nechce učinit méně chudou. Velice jim záleží na tom, aby měli chudí čerstvý vzduch, což bohaté nic nestojí, a potíže s tím mají jen chudí. Pokud ale někdo přijde s návrhem dát chudým jakékoliv peníze, začnou docela vypjatě vřískat, že to je charita. A to je, jak všichni víme, hřích.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 471-474, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988