Další zákony proti chudým (Illustrated London News 5. dubna 1913)

April 5, 191 3
More Laws against the Poor

Všímám si téměř jednomyslného hlasování konservativců, liberálů a socialistů v Leicesteru. Poučen zkušeností, že když se konservativci, liberálové a socialisti shodují, je čas, aby si větší a neškodnější část lidstva začala dávat pozor na kapsy, bude myslím dobré předložit zde základní fakta velké reformy takto jednomyslně schválené, spolu s několika dohady o jejím dalším rozšiřování.

Je schváleno, že jakákoliv osoba dostatečně chudá, aby platila méně než tři šilinky týdně za nevybavený pokoj, byla postižena pokutou pěti liber, pokud: 1) neuspokojí v kteroukoliv denní či noční hodinu vkus a nápady nějakého inspektora ohledně čistoty a úhlednost její vlastní soukromé místnosti; 2) se neshodne s inspektorovým úsudkem, v jakoukoliv denní či noční hodinu, v tom nakolik mají být otevřená nebo zavřená okna—téma, kvůli kterému se gentlemani ve vlacích často hádají a perou. Pakliže se praktické vedení domácnosti chudé osoby v nejmenší maličkosti liší od vysoce teoretického vedení domácnosti úředního činitele—nu, pak bude provinilec nucen vydat jednu z oněch mnoha pětilibrových bankovek, o kterých je dobře znáno, že jich lidé ubytovaní za méně než tři šilinky týdně mají plné kapsy. Pokud by ona chudá osoba, nějakou nepředstavitelnou náhodou někde ve své kapse nemohla žádnou pětilibrovku najít—nu, pak půjde řečená chudá osoba do vězení, zrovna tak, jako kdyby byla přistižena při vloupání do cizího okna, namísto toho, že prostě chtěla mít raději svoje okno zavřené.

Nebudu nyní komentovat tento vznešený a typický triumf konservativního, liberálního a socialistického státnictví, popravdě řečeno se mi jaksi nedostává slov. Podotknu jen, že on ne s’arrete pas dans un si beau chemin; (když se jednou někdo vydá na takovou cestu, nevzdává se pozn. překl.) a nemohu tedy pochybovat, že touto jednomyslnou radou budou provedeny i další aplikace reformy, když na ně nějaké pero tak skromné jako moje poukázalo a větším myslím byl poskytnut čas, aby je kodifikovaly a strávily. Zde předložím jen obecný obry sociologické kampaně. Podrobnosti nepochybně rozvine Statesman, ideový orgán, který brzy začnou vydávat pan a paní Webbovi.

Bude schváleno a nařízeno, že kterákoliv osoba, která si pronajímá dům za méně než 80 liber ročně bude potrestána pokutou 200 liber jestliže: 1) si, podle inspektorových hodinek, neponechá dostatek času na strávení snídaně, než poběží chytnou svůj městský vlak nebo 2) úspěšně odolává přání své choti jít do módní, ale osvěžující hospůdky, když zájmy nastupující generace vyžadují sprostou, ovšem vzpružující putyku. Všichni městští úředníci, kteří kvůli svému nesouhlasu s policistou nemohou ihned zaplatit dvě stě liber, budou samozřejmě vsazeni do vězení.

Bude také schváleno a nařízeno, že všechny osoby s příjmem nad 2000 liber ročně musí být zbaveny šesti milionů v případě, že 1) opomenout předložit menu každého svého jídla pozornosti inspektora, který lehkým škrtem pera odstraní takové věci, které považuje za nevhodné, nebo 2)umožní ženám nastupující generace šněrovat se pevněji, než se v policejních kruzích považuje za pohodlné. V případě jakéhokoliv absurdního předstírání, že někdo nemá v bance šest milionů, nebude nikdo znalý moderního světa pochybovat o tom, že značné množství gentlemanů pobírajících víc než 2000 liber ročně, bude hnáno k odpovědnosti jako tlupa zločinců.

Bude prosazeno a nařízeno, že jakákoliv osoba, již lze po právu označit za milionáře musí pustit inspektora do svého domu o půlnoci a podřídit se jakékoliv radě, kterou úřední činitel může chtít poskytnout o tom, zda dámy hrají bridge příliš dlouho do noci, než aby to prospívalo zachování jejich mládí a krásy, a zda má starý generál a dva mladí členové vládního kabinetu otevřít další lahev Prerrier-Jouet. Jakýkoliv projevu vyhýbání nebo pobuřování má být postižen pokutou. Aritmetikové ale ještě nedokázali přijít na sumu, který by pro milionáře byla tím, čím je pro leicesterkského chudého nájemníka 5 liber—je ostatně přirozené předpokládat, že milionáři půjdou ihned do káznic.

Takové jsou hlavní a základní obrysy velkého plánu na sociální reformu, v jejíž prospěch bude brzy po celé délce a šíři této země zahájena křížová výprava. Je skoro zbytečné říkat, že s opatřeními, která jsem právě předznačil, získala aktivní sympatie a těšila se praktické podpoře většiny bohatých a elegantních tříd, které jsou právě nyní tak dychtivé popírat pomluvy. A jistě není žádné pomluvy tak kruté, tak zjevně lživé a volající po tak okamžitém odmítnutí, jako jsou podlé náznaky (které se jaksi dostaly do oběhu), že tyto úřední inspekce domovů mají být uvaleny jen na lidi v chudinských příbytcích.

Neznám žádný jiný způsob, jak se k něčemu tak ohavnému a ukrutnému vyjádřit, vyjma ironie, nechci ale, aby čtenář předpokládal, že mé imaginární případy jsou pouhými parodiemi skutečného a originálního případu z Leicesteru. Ve vší vážnosti si myslím, že skutečný a originální případ z Leicesteru by neměl být parodován. Ne, myslím, že je obludnější a absurdnější, než kterékoliv z fantastických rozšíření, která jsem tu navrhl.

Obludnější a absurdnější je z tohoto zásadního důvodu: že totiž povinnosti ukládané bohatším lidem, třebaže jsou naprosto zoufalé a nepoužitelné, nemohou být nikdy přísně vzato nemožné. Podnikatel může svým sloužícím říct, aby ho volali ke snídani dříve, má na jízdenku do Margate, třebaže ho jeho manželka veze do Bournemouthu. Nájemník za půl koruny týdně nemá žádné sloužící a v tomto smyslu ani peníze. Člověk se dvěma tisíci příjmu ročně s potěšením předloží svých sedm chodů inspektorovi nebo bude přísněji dohlížet na toalety svých dcer. Velmi chudí často nemohou najít potěšení ani pro naléhavěji nutné věci. Milionář je dost mocný na to, aby od bridge odrazoval, nebo k partičce bridge zval, nebo aby šampaňské nalévat přestal i začal. Velmi chudí jsou ohledně své situace tak bezmocní, že špatné podmínky v jejich domech jsou často chybou právě tak jejich jako špatného počasí venku. V mých imaginárních případech inspektor jen žádá lidi, aby dělali to, co dělat nechtějí. V reálném případě po nich často bude chtít, aby dělali něco, co dělat nemohou.

Ve všech těchto sociálních reformách si můžete všimnout jednoho malého temného, špinavého tajemstvíčka. Zdá se, že nikdo z těch, kdo se zabývají chudobou, ji nechce učinit méně chudou. Velice jim záleží na tom, aby měli chudí čerstvý vzduch, což bohaté nic nestojí, a potíže s tím mají jen chudí. Pokud ale někdo přijde s návrhem dát chudým jakékoliv peníze, začnou docela vypjatě vřískat, že to je charita. A to je, jak všichni víme, hřích.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 471-474, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s