Nedpředvídatelnost lidstva (Illustrated London News 19. dubna 1913)

April 19, 1913 The Unpredictability of Humanity
Z jedné z jeho originálních a podnětných přednášek znovu vydaných ve formě brožury, vidím, že pan H. G. Wells stále krouží kolem myšlenky, že budoucí dějiny se mohou stát čímsi pevným a vypočitatelným, podobě jako pohyb hvězd. Vše, co pan Wells píše, má svou hodnotu, ale v tomto se věnuji toliko doktrináři a vůbec ne doktríně. Kdybych si myslel, že je to nauka pravdivá, musel bych ji mít v ohavnosti. Opovrhuji jí, třebaže ji toleruji, protože vím, že falešná. Pan Wells ale dokáže i falešnou nauku postavit tak, že se nabízí jako alternativa k pravému učení. Jako autor je velmi průhledný: a říkám to jako pochvalu, protože čiré a bezvadné sklo není lehké vyrobit. Když říká, že jednání říší nebo národů může být předvídatelné stejně, jako jsou předvídatelné chemické změny, bojuje velmi čestně, protože odpovědět mu je snadné. Kdyby byly chemické látky způsobilé volby, pak by nebylo možné mít jistotu, že se chemický pokus povede. Často se nepovede ani nyní. Kdyby byl chemický prvek kdykoliv ve stavu nerozhodnosti, bylo by nemožné předvídat, co provede. Kdyby se kyselina někdy modlila, aby nebyla uvedena do pokušení, chemie by nebyla exaktní vědou. O věcech můžeme prorokovat, protože jsou mrtvé. Nemůžeme prorokovat o dvaceti milionech lidí, kteří budou naživu, až my budeme mrtví. Budou mít smíšené motivy, náhlé reakce, nevědomé předsudky, zoufalé volby menšího ze dvou zel, které všichni známe ze svých soukromých životů—zkrátka, budou to lidské bytosti. Tak zní moje proroctví o nich. A po onom pozoruhodném prohlášení odkládám svou prorockou róbu. Myslím, že zdaleka nejvážnější kritiku o vědě a sociologii napsal onen velký sociolog pan Barry Pain v oné pečlivé, vědecké příručce „De Omnibus“. Cituji zpaměti, ale mám dojem, že jeden ateistický průvodčí v omnibusu se pokoušel vysvětlit zákon gravitace jednomu tradičněji smýšlejícímu omnibusovému průvodčímu a řekl: „Si představ, že bych pustil tuhle penny do tvé sklenice piva. Copak by se asi tak stalo? Spadla by na dno, ne?“ Tradičnější bytost odpoví: „Jo, to je jedna věc, která by se stala. A stalo by se eště cosi jinšího, páč bych ti jednu ubalil, kvůlivá tomu, co si dovoluješ s mým pitím.“ Nemohu ani vyslovit, jakým potěšením mi tohle podobenství bylo v hodinách duchovní úzkosti pod neustálým přívalem proroctví vědeckých fatalistů. Když říkají, že v moderních podmínkách strojů je nevyhnutelné, aby se kontrola soustředila v rukou organizující hrstky (čímž myslí sebe), pak se posiluji hlubší filosofií průvodčího z omnibusu. „Jo,“ říkávám si měkce a tiše zamyšleně sám pro sebe, „to je jedna věc, kerá se přihodí. Ta druhá bude, že jim nakopem ty jejich tlustý zadky, za to co si dovolujou na starodávné evropské svobody a důstojnost lidské bytosti.“.

I když si myslím, že je absurdní a neimaginativní tvrdit, že je nějaká oddělená a jistá věc, který se musí stát, nepovažuji za tak absurdní tvrdit, že jsou nějaké čtyři nebo pět věcí, z nichž jedna s největší pravděpodobností nastane. Lidský život není osud, ale drama. A i když drama je docela nedramatické, existuje-li jen jedna cesta z potíží, je zpravidla vůbec nejdramatičtější, když jsou takové cesty jen dvě nebo tři. Lidstvo v budoucnosti nebude jen postupovat po cestě pokroku, která je stejně pohanská jako a necitná jako bludiště bez srdce. Přijde ale také na rozcestí, které je křesťanské jako kříž. Skutečně jsou jisté věci, které všechny velmi pravděpodobné, žádná z nich není nemožná, žádná nevyhnutelná. Můžeme se stát otroky. Můžeme se, v poněkud prudší proměně, stát svobodnými lidmu. Můžeme mít nové náboženství. Můžeme se vrátit ke starému. Ale mezi všemi těmito možnostmi je jedna, která mnoho lidí upoutá jako vážnější než ty ostatní. Můžeme upadnout zpět do barbarství.

Opakuji docela vážně, že můžeme upadnout zpět do barbarství. Předpokládám, že by o mé vážnosti mmozí pochybovali, kdybych dával groteskní příklady. Jenže ony známky divošství jsou vždy právě grotestní. Použiji tedy nejgrotesknější příklady jaké znám. Vezmu nějakou starou knihu žertů nebo anekdot pocházejících z temných časů středověku nebo kterýchkoliv hrubších a nevzdělanějších historických meziher. Mezi známkami divošské prostoty najdete, mezi jinými, vždy tuto: že jakmile lidé začnou vyprávět příběh, nemohou přestat. Často jej dovypráví rovnou v titulu. V knížce takových barbarských příběhů bude titul jednoho z nich nejspíš znít nějak takhle: „O tom, kterak kouzelník Merlin dostal od krále Artuše příkaz, aby k večeři na svátek sv. Michaela obstaral sto prasat a o tom, jak snědl jen půlku jediného prasete a všechny ostatní použil na palivo.“ Tak zní titul. Není to skutečný, ale je to cosi takového. Pak příběh začíná: „I stalo se, že byl Merlinovi, který byl čarodějem na dvoře krále Artuše a jeho Kulatého stolu, uložen příkaz, aby snědl sto prasat o Slavnosti sv. Michalea a všech andělů, ale on, jsa mužem prohnaným, etc. etc.“ a tentýž příběh se vypráví v téměř stejné délce. Nu je zřejmé, že to vyžaduje velké dětinství a prostoty, ať je to k dobrému či zlému. Stejně zřejmé je, že nejmírněji řečeno, je tu jistý nedostatek literární subtilnosti v metodě. Stejně zřejmé je, že je to metoda všeobecně užívaná v nové americké či koloniální žurnalistice pod vlivem oné infantilní záležitosti zvané reklama. Článek v magazínu bude nazván, řekněme „Aeroplán na jižním pólu.“ Pak následuje jakási upoutávka, nebo vstupní odstavec: „Mysl vzrušující vyprávění o Silasi Pokeovi, velkém americkém aviatikovi, který nalezl jižní pól, když všechny námořní metody selhaly.“ Pak vyčerpaný příběh začíná znovu, právě tak jako v temných staletích středověku: „Silas Poke, z Filadelfie, byl dlouho přesvědčen, že námořní metody nikdy etc. etc.“ Necítíte těžkou ruku barbara: ztrátu jakékoliv zdrženlivosti nebo výběr, nebo jakékoliv dodatečné úvahy, ztrátu jakékoliv sebekontroly nebo umělcovy ironie?

Tento konkrétní případ mě vždy upoutává, ale mohl bych ukázat na stovky dalších. Cítíte jej v samotné reklamě, která je více nátlaková. Cítíte jej ve svinském potěšení nových boháčů, kteří nejsou ani dost aristokratičtí na to, aby se uškubovali. Cítíte to v pokoře stád. Kdybych byl sociolog, předvídal bych čiré divošství. Jako liberál navrhuji se mu postavit.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 478-481, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s