Spiknutí pro odvody (Illutrated London News 26. dubna 1913)

April 26, 1913 The Conspiracy for Conscription
Liberální tisk (což znamená, jak ví i ten nejprostší latiník, svobodný tisk) nás všechny tento týden informoval o existenci velkého spiknutí. Sám pojem je to ohromující a se svými nekonečnými mnohoslabikami dokonce podněcuje imaginaci. Čtenář přemýšlí, jaké spiknutí by to mohlo být a dokonce si představuje věci, které být nemohou. Narušená imaginace si představuje demagogy, kteří ohluchnou jako despotové, idealistické horaly, jak v do očí bijící maškarádě tančí s kosmopolitními burzovními makléři. Roztočený mozek pomýšlí na veřejné zájmy použité ve prospěch zájmů privátních, soukromé jmění dodávající veřejné moci, otroky a vyděrače tahající za nitky státu, pány z Randu (Ranlords spíše ironické označení pro britské vlastníky a manažery zlatých dolů v africké Transylvánii, kde svým počínáním přispěli k vypuknutí búrské války pozn. překl.) pošlechtění radikály a vše o čem ani nedokážeme přemýšlet. Všechn naše rozruchy v tomto ohledu jsou ale zbytečné. Liberální tisk objevil spiknutí a rozhodně se je nebojí pojmenovat. Cituji povšechně z jeho stránek, když své čtenáře informuje, že spiknutí, které nyní svírá a drtí náš národ je spiknutí ve prospěch povinných vojenských odvodů.

To už můžeme rovnou mluvit o spiknutí ve prospěch pěkného počasí. Touhu po obecné národní obraně nelze označovat za konspiraci, leda v doslovném slova smyslu—že v tomto dýchají všichni lidé společně. Konkrétní forma odvodů anglických vojáků z celku běžné populace na krátká období má řadu argumentů pro—a proti. Nejsilnějším argumentem proti je, že Anglie je ze všech velkých evropských zemí tou, která působí nejlépe, když ukáže některé ze svých občanů a nejhůře, když předvede všechny svoje občany. Není iracionální, ani neodporuje anglickému instinktu, aby armáda byla malá a profesionální. Anglie sama je malá a profesionální—nebo jinými slovy poskládaná a poslepovaná. Není proti anglické tradici, aby armáda stála v národním životě jakoby sama o sobě a vypadal poněkud isolovaně a podivně. Není to nezvyklá vlastnost ve velmi národních věcech. Vidíme ji v prestiži, kterou si mezi novinami stále drží Timesy. Vidíme j v dalších paralelních institucích, které jsou soukromé a přitom málem oficiální—jako je „Bradshaw“ (zlidovělé označení dobového tištěného železničního jízdního řádu podle vydavatele pozn. překl.) nebo i knihovna pana Mudie. Je to zřejmé, z toho, když si jedna z oxfordských kolejí říká „The House“, jako kdyby na míle kolem žádné domy nebyly. Je to zřejmé, když si se jeden pluk označuje jako „Fighting Fifth“, jako by žádný jiný pluk nikdy nebojoval. Lze to vidět ve faktu, že různé koleje mají různá jména pro své nejvyšší hlavy—někde je Warden, jinde Master, a onde zase Mogul. Toto, pouhý argument z tradice, je nejspíš vůbec nejsilnější argument proti povinným odvodům. Odvody jsou ve velmi skutečném smyslu—nevíme jak hlubokém—neanglické. Nevíme proti jak starému, nebo jak hlubokému přílivu se obracíme, když k nim míříme. A je velmi působivým komentářem o filosofické marnosti stranického systému, tak jak nyní existuje, o nedostatku jakýchkoliv kořenů morální realit, pokud jde o známky a jména, že by to měla být právě konservativní strana, která se zdá být docela necitlivá k tomuto silnému konservativnímu trendu a autenticky konservativnímu argumentu. Konservativní strana jako by přišla o své instinkty, což je horší, přijít o důvtip. Zdá se, že ztratila schopnost jednat bez přemýšlení—což je dovednost pro konservativní stranu podstatná. Staří toryové měli tak silný anglický instinkt, že měli dokonce námitky proti stálé armádě. Noví Toryové popisují anglickou národní armádu, která je někdy stejně chimérická a nepřirozená jako universální mír jejich protivníků. Ani jedna ze stran už nepracuje ze srdce, nebo podle historických podnětů, které je vytvořily. Ba co víc, jsou s těmito historickými podněty v dosti bizarním protikladu. Nyní se zdá, jako by se toryové zcela oddali boření tradice a radikálové potlačování svobody.

Co je ale na celé věci podivné a osvětlující, je to, že jsme dospěli až k tomu, že to označujeme za spiknutí. Proč nemluvit o utajeném spiknutí s cílem zbavit velšskou církev postavení státní církve, tajné společnosti, která rozesílá starobní penze, muže v maskách, kteří se snaží Angličany nalákat do pasti, aby snášeli daň z příjmu, nebo divoká plán posílat spiklence, zvané „pošťáci“, aby klepali na naše dveře a pak utíkali pryč? Nedokážu si vzpomenout, kdyby za našeho života neexistovali obhájci povinné vojenské základní služby a nebylo jich, pokud si vzpomínám asi tolik, co dnes. Vždy se najdou docela humanitární a liberální osoby, které pro ni jsou: byli pro ni někteří z nejsilnějších socialistů. Vždy se našly docela patriotické a dokonce militantní osoby, které se stavěly proti ní: oponovali jí někteří z nejschopnějších vojáků. Člověk má právě tak málo důvodů, aby skrýval svůj názor na ni, jako má pro skrývání názorů na jarní počasí, není k tajnosti pohnut o nic víc, než fanoušek Oxfordu nebo Cambridge na závodě osmiveslic. Užívám to slovo s respektem a dalo by se použít pro každého nadšence, dokážu však pochopit, že někteří lidé si myslí, že Lord Roberts už s odvody nudí. Nedokážu pochopit, proč by ho někdo označoval za spiklence. To už byste mohli za spiklence ohledně Bible označovat zesnulého dr. Spurgeona. Takového politika jako je třena plukovník Seely můžete, nikoliv nerozumě, vinit, že skrývá své názory, a některých případech i z toho, že skrývá své plány. Ale vinit politika, že skrývá sám sebe je proti samotným prvním principům politiků. Zde znovu mluvím bez jakékoliv osobní neúcty k plukovníku Seelymu, který je, jak by se dohadoval, velmi dobrým ministrem války a není ani příliš vážným útokem na něčí osobu konstatovat, že není spiklencem. Co je ale velmi zvláštní, je braní těchto nejstarších a nejunavenějších politických frází a označování jich za pletichy a spiknutí. Co to značí, může být předmětem sporu, jistě tu ale jsou významy, které mohou být poněkud znepokojivé.

Tyhle plytké a teatrální řeči o spiknutí mohou samozřejmě znamenat, že žádné reálné konspirace nemáme. Může to znamenat, že náš veřejný život je tak nevinný, až je skoro infantilní. Může to znamenat, že jsem tak čistí a bezpeční před skandálem, tak neposkvrnění a jistí, že slovo konspirace používáme jen jako metaforu z dávné minulosti. Vzpomínáme si na takové věci, jako byly kšefty a keťasení, domluvy a křivení trhu, jen jako na staré, zapomenuté, vzdálené věci a bitvy starých časů. Ničí patriotismus není zasaženo odsuzováním Babylona. Ničí rodinné city nejsou raněny narážkami na vyhlazený klan Quahaile. Žádného vesnického duchovního, ať je sebevíc citlivý, se nedotkne neuctivost ohledně Neptuna. Stejně tak, dalo by se tvrdit, je naše politika nyní tak šťastně prostá vší korupce a pletich, že tyto pojmy lze používat, tak jak lze používat pohanské bohy, jako pouhé ozdoby mírnějších a menších témat. Zkrátka starý, horlivý a rytířský lord Roberts je to nejbližší, co se podobá spiklenci, co ze sebe dokážeme vydat. Může to tak být.

Ale také nemusí. Může to znamenat, ž jsme dorostli do mnohem většího cynismu a pohodlnosti, pokud jde o pravý význam slov, a také dalších věcí. Může to být dokonce tak, že někteří lidé užívají nereálné konspirace, aby zakryli skutečná spiknutí. Málokdo nyní popře, je tu dnes k nim více příležitostí, i kdyby jich ve skutečnosti nepřibývalo. Naše politické způsoby jsou zjevně volnější a tedy osobnější. I ti, kdo popírají, že by ve veřejném životě byly jednoznačné pletichy by nejspíš souhlasili přinejmenším s tím, že je ve veřejném životě příliš mnoho života soukromého. Je příliš mnoho politiků, kteří jsou přáteli a příliš mnoho přátel, kteří jsou oponenty. Při veřejných vyšetřováních se v politicých dopisech příliš často objevuje „Drahý Willi“ a „Milý Harry“. Není nic přirozenějšího, než by takoví mužové našli potěšení ve skandálu, který není skandálem a urážce, která nenajde cíl. Mohou o lordu Robertsovi říkat, že je spiklenec: protože každý ví, že spiklencem není. A to zdržuje lidi od toho, aby přemýšleli, zda jsou všichni naši veřejně činní muži prostí jako on.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 481-486, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s