Tolerování ostatních náboženství (The Illustrated London News 31. května 1913)

May 31, 1913
Tolerating Other Religions
Když jsem býval chlapec, za starých nepopsatelných časů, které mohu popsat jen jako velké dny Steadovy, potkala mě věc zvaná Parlament náboženství. Nesla s sebou všechny zla parlamentu. Vyznačovala se úzkou novostí, hluchou důstojností, hlubokou isolaci a nepopularitu, které parlament tak často drží. Poslanec musí být člověk, který si musí více myslet o lidech se kterými se pře, než o lidech za které se pře. Klub je mocnější než voliči. To vše lze vidět ve všech politických parlamentech, je notoricky známo, že ve všech takových shromážděních „ti, kdo jsou vzadu, volají kupředu a ti, kdo jsou vpředu, volají zpět.“ Prostí poslanci se perou, zatímco vládní a opoziční hodnostáři sjednávají mír.

Tohle vše, co platí pro politické parlamenty, bylo ještě trochu pravdivější pro nešťastný parlament náboženství. Každý člověk byl velmi kultivovaný zástupce velmi vzdáleného volebního obvodu. Je-li těžké udělat z někoho zástupcem Surrey nebo i Surbitonu, je ještě těžší udělat z něj zástupce plání střední Asie nebo nejodlehlejší japonské ostrovy. Proto, jak říkám, vypadal parlament náboženství skoro stejně zbytečně jako parlament ve Westminsteru.

Lidé tam nepřicházeli, aby své náboženství vysvětlili. Přicházeli je zamluvit. Na takovém shromáždění musí mít každý způsoby přímo hedvábné, zrovna tak jako musí každý mít (na některých společenských shromážděních) hedvábný klobouk. V parlamentu ve Westminsteru by bylo nepatřičné někomu shodit klobouk z hlavy. V parlamentu náboženství by bylo nespravedlivé někomu srazit hlavu. A přitom veškerým cílem a úkolem filosofie a theologie a čistého rozumu je srazit druhému člověku hlavu. V nynějším světě filosofie, a toho, jak si vede, je to spíše kompliment. Davem vážných moderních myslitelů může člověk projít, aniž by našel hlavu, která by se dala urazit.

A přesto jsem zrovna nedávno natrefil na knížečku od člověka, který skutečně hájil jednu z velkých světových filosofií a nepokoušel si jen omlouvat. Jeho kniha byla opravdovou obranou a ne omlouváním. Týkala se vyznání Zarathuštry, velkého perského mystika, který za sebou zanechal velkou sektu paršů. Vydal ji pan Dent a jméno autora na titulní straně zní Ardser Scrabjee N Wadia. Není to z mé strany vůči jejímu vysoce inteligentnímu autoru žádná rýpavost, když řeknu, že nemám potuchu, co z toho je jeho jméno, adresa, nebo kněžské tituly, připojené k jeho jménu. Jen tím oznamuji svou holou nevědomost o tomto tématu—a všech takových témat jako je Persie či paršové. „Wadia“ na konci jeho jména může být, co já vím, něco jako Esquire. N může být, co já vím, jeho telefonní číslo. Nevím nic o jeho národu, o jeho civilisaci, ani o něm samotném. Vím ale něco o jeho náboženství. Před pěti hodinami jsem to ještě nevěděl, a za to, co o něm vím, vděčím jemu. Jeho kniha je jednou z těch velmi mála knih o náboženstvích

Problém obecně vzato není v toleranci náboženství druhých lidí. Problém je tolerovat naše vlastní náboženství. Nebo, abychom mluvili přísněji a přesněji, přimět naše náboženství, aby tolerovalo nás. Intolerantních je poměně málo moderních náboženských lidí. Ale velká spousta moderních náboženských lidí je nesnesitelná. A nejsou to nijak zvlášť ti, kterým se říká bigotní, spíš to myslím bývá naopak. Zoufáme si z toho člověka, který nechápe naši víru, a přitom nesouhlasí ani se svou vlastní. Nu, autor oné knížky se svou vírou souhlasí. Jeho filosofie se ani v nejmenším nepodobá mojí, ale připadá mi jako jedna ze dvou nebo tří rozumných alternativ k té mé. Je to ona filosofie, která je zhruba, možná příliš zhruba, označována jako dualismus: tedy teorie, že dobro a zlo jsou, přinejmenším v jednom smyslu, ve vesmíru přesně vyvážené, tedy že přinejmenším v jednom smyslu jejich rovnováha vytváří vesmír. Samotný vzorec kosmu, abychom tak řekli,, je vzorcem zkřížených mečů. Život a smrt spolu na věky šermují a výsledek (znovu říkám, přinejmenším v jednom smyslu) je vždy sporný. Ve chvíli železného sebeovládání se tu zdržím vtipkování na téma dualista a duelista.

Autor píše jako člověk, který skutečně má ideje, protože ideje jsou vždy nejoriginálnější, když rostou ze starých náboženských počátků. Není to paradox ale velmi obyčejný fakt o lidské přirozenosti. Ideje člověka jsou tím víc jeho, čím víc pocházejí z vyznání jeho otce, namísto toho, aby je bral z knihy: zrovna tako jako je něčí zelí tím víc jeho, když pochází z pole jeho otce, než když je nakupuje v obchodě. A je cosi přesvědčivého dokonce i na divné prostotě, již autor projevuje a kterou často projevují lidé, kteří píší v jazyce jiné civilisace: jako když mluví o „našem ctihodném mistru— RUSKINOVI, jemuž náležím tak plně a oddaně, že vždy užívám jeho slova, výrazy a dokonce celé odstavce, jako by byly moje vlastní.“ Ocitám se tu na tenkém ledě a nevím, zda mám být chápán tak, že jej zbavuji obvinění u imitace nebo jej urážím obviněním ze špatné imitace, když řeknu, že si nemyslím, že by v jeho psaní byly nějaké pevné kusy Ruskina vůbec obsaženy. Jsou tam ale pevné kousky něčeho, co je pro anglického čtenáře mnohem zajímavější, skutečné ideje skutečného a zdatného věřícího v Zarathuštrovo vyznání.

Velkým principem zoroastrické filosofie se zdá být to, že pro růži je podstatný trn. Nebo, abychom to řekli přesněji, že lidský život je šachovnice, protože šach je královská hra—velká hra lidského intelektu. A pro šachy je nutné nejen to, aby byla černá a bílá, ale také to, že černá a bílá si musejí být rovny. Musí existovat vzorec černé a bílé a ten vzorec musí být přesný.

K celému jeho náhledu na život bych měl říct jen tolik, že šachovnice je jen vzorec a proto nemůže být obrazem. Černobílý umělec vždy jednu z barev používá jako pozadí. Umělec může čmárat černou po bílé, když ilustruje perem a inkoustem. Může čmárat bílou po černé, když je to školák kreslící učitelův nos na tabuli. Ale kreslíř perem ví, že než přijde pero s inkoustem je stránka bílá. Zlomyslný školák ví, že tabule je černá. A tak bychom my křesťané měli vždy věřit, že náš je svět je bílý s černými skvrnami, a ne černý s bílými skvrnami. Vždy bych měl věřit, že to, co je v něm dobrého, byl původní záměr. A vždy bych měl mít na paměti, že šachy pochází z Persie.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 500-503, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Nová jména pro naše strany (Illustrated London News 24. května 1913)

May 24, 1913
New Titles for Our Parties
Pro ty, kdo chtějí natrvalo, nebo po nějakou značnou dobu, provozovat stranický systém, by bylo moudré požívat tituly naprosto bez smyslu a významu. Boj mezi Jabberwocky a Snarky může docela dobře trvat věčně. A v dějinách bylo příkladů antagonismů mezi takovými libovolnými symboly, počínaje Modrými a Zelenými staré Byzance pro světle a tmavě modré závodu veslic, dost. Například označení whig a tory nejspíše vydrží mnohem déle, než nejspíš vydrží pojmy liberální a konservativní. Vydrží déle, protože méně znamenají. Ba co víc, vydržely déle, protože začaly znamenat téměř opak svého významu. Slovo whig původně znamenalo cosi, co je těžké přeložit do moderní angličtiny, nejbližší překlad je „kalvinistický potřeštěnec“. Slovo tory znamenalo původně něco, co se přesně překládá jako fenián. Whigové byli ti nejšílenější skotští puritáni, kteří se nemohli a nechtěli smířit s žádnou vládou, a cavaliers tedy své oponenty nazývali whigy, čímž se rozuměli beznadějí vzbouřenci. Toryové byli ti nejnesmiřitelnější z domorodých Irů, a whigové tedy své oponenty nazývali toryové čímž se rozumělo, že jsou to stejní zpátečníci jako papeženští barbaři. Víme, že se obě tyto provokace přijímaly jako tituly a víme, co nakonec znamenaly. Slovo whig nakonec značilo okázalou a dosti epikurejskou aristokracii, jejíž velkou chybou byla světskost a jejíž velkou slávou byla tolerance. Náboženství se pošklebovali, ale za katolickou emancipaci bojovali. Ale slovo whig stále zůstává a filologové jej budou odvozovat od „whey“ neboli kyselého mléka, na paměť kyselých fanatiků s bílou tváří, kteří by, ani nebudu mluvit o toleranci katolíků či anglikánů, ale kteří by ani nežili v jedné komunitě s nekorektním kalvinistou, pokud by ho mučením nepřivedli ke správnému kalvinismu.

Slovo tory začalo nakonec znamenat celý postoj protestantismu proti katolicismu, pro Jiřího III., který řekl, že by se raději nechal setnout nebo by se vrátil do Hannnoveru, než by toleroval katolíky, pro populárního kazatele, který poté, co se dozvěděl, že královna Viktorie souhlasila s tolerancí římských kněží ji veřejně srovnal s Jezábel a jejími Baalovými kněžími a naznačil, více či méně jemně, že i ji pořád ještě mohou sežrat psi. Nic než takové příklady nám nemůže jakoukoliv představu o mohutném násilí a děsivě bdělosti odporu, který tehdy vedli angličtí toryové proti toleranci katolicismu. Ale slovo tory pořád zůstává a pořád je to jméno místa: jeden ostrov u divokého irského pobřeží se pořád jmenuje Tory Island, na paměť oněch oněch zuřivých papženských feniků, kteří svedli poslední boj za katolické vyznání. V politice slova začala znamenat pravý opak toho, co značí v náboženství (té mnohem praktičtější záležitosti): a to je výhoda či nevýhoda užívání slov, které nemají význam, nebo alespoň slov, která nejsou chápána.

Hlavní potíž moderních jmen našich stran je v tom, že něco znamenají. Co znamenají je poněkud neurčité a v jednom případě je to součást volné a mylné filosofie. Znamenají ale právě dost k tomu, aby, aby přivedli do nepohodlí ty z nás, kdo jméno používají a dělají pravý opak věci. Od žádného anglického torye nelze příliš čekat, že by lordu Eldonovi připomínal, že když je tory, musí být také fenián. Jsou ale dosud inteligentní konservativci—například lord Hugh Cecil—kteří si vskutku myslí, že konservatismus by občas měl něco konservovat a ne o zlomkrk uhánět za novými zeměmi a novými kapitalismy v tempu udávaném ragtimovou melodií celní reformy. Žádný whigovský přívrženec nebude nejspíš lorda Hollanda napomínat, aby napravil kalvinismus své theologie, nebo trvat na tom, aby Jeho Lordstvo světilo neděli jako covenanter. Jsou ale pořád inteligentní liberálové—pan Wedgwood například—kteří lpí na představě, že liberalismus by měl mít nějakou vzdálenou spojitost se svobodou, a že pro liberála jsou pravidla pro censuru novin policistou nebo pro zavírání povalečů prostřednictvím lettre de cachet (trestní příkazy nařizující, bez možnosti soudní obrany, vězení, internaci nebo vypovězení pozn. překl.) je přinejmenším neliberální, když ne ilegální. i kdyby to neporušovalo zákony, protiví se to slovníku.

Ještě téměř silnější doklad lze najít v oznacích a sloganech hrabských voleb. Ty byly zavedeny v době, kterou by člověk mohl označit za roseberyovskou: kdy fabiáni „pronikali“ lidi a lidé se přinejhorším trochu zdráhali, aby byli proniknuti. Ti, kdo měli velmi rádi pana Sidney Webba ho chtěli ho mít takříkajíc víc a víc a říkali si progresisté. Ti, kdo našli odvahu jen k tomu, aby přiznali, že mají pana Sidney Webba rádi jen přiměřeně, naznačovali, že i málo pana Webba hodně zmůže a říkali si uměření. Ale tato matná poloshoda, tato povědomost, že všichni následujeme fabiánský ideál, pomalu či rychle, vybledla s vládou Roseberyho. Pod tlakem mnohem reálnějších otázek (protože to byly mnohem morálnější otázky), jako bylo válka v Jižní Africe, začalo být více a více zřejmé, že se všichni neshodujeme ani jen na obecném směru: tedy ne jen na relativní otázce rychlosti či pomalosti. Začal se šířit dokonce i děsivý šepot, že někteří lidé nemají pana Sidney Webba rádi vůbec. A objevili se otevření nepřátelé, nikoliv váhaví následníci, dvou velmi mocných postav fabiánského ideálu.

Jeden byl mnohem horší než fabiánský—byl to vlastně vskutku opovrženíhodný hejsek. Druhý byl mnohem lepíš než fabián—velmi se vlastně podobal anima naturaliter Christiana (duše přirozeně křesťanská pozn. překl.). Jak ale říkám, byly to obě mocné a mohutné postavy a jejich nechuť vůči progresismu byla nikoliv negativní, ale positivní. První, poněrně zlá osoba, byl podnikavý kapitalista odmítající regulaci bohatých. Druhý, čili poměrně lepší postava, byl nepodnikavý dělník, který odmítal regulaci chudých. Oba ale zjistili, že jim moc nevyhovuje, aby se presentovali pod starým poloprogresistickým jménem. Pokud dělník napadal radu hrabství, nebo se i označoval za uměřeného, obvykle před tím slovem předeslal jiné, pro revoluce vhodnější. Stejné bezprávný kapitalista mezitím říkal, že všechny kapitalisty je nutné pověsti, že radu hrabství je nutné rozstřílet dělostřelectvem a že pana Sidney Webba je nutno rozsekat na sto kousků. A pak, aby taková slova ospravedlnil, vysvětlit, že je uměřený.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 497-500, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Strach o anglickou svobodu (Illustrated London News 17. května 1913)

May 17, 1913 A Fear for English Freedom
Strach o anglickou svobodu, který začínají pociťovat i ty nejkonservativnější typy myslí, je vážná a platná věc. Nejde o to, že by Anglie nebyla uvyklá špatnému způsobu vlády, jde to, že každá země je uvyklá jistému způsobu špatného vládnutí a může být nebezpečně podrážděna zavedením jiného druhu. Prkno může lépe snášet šest štěpů ve směru vláken než jeden čistý lom napříč vlákny. Říká se, že každý národ má takovou tyranii, jakou si zaslouží, je pravda, že téměř každý národ má takového tyrana, jakého dokáže tolerovat. Za francouzské revoluce smetl občan rukou pěnu ze svého piva a řekl „A takhle bych to udělal se všemi králi.“ A velmi pravděpodobně mu na králích záleželo mnohem méně než na pivu: pivem si ale byl jistý. Robespierre a páni teroru měli dost síly, aby vzali životy knížatům národa. Nebyli by dost silní na to, aby občanovi sebrali jeho korbel piva. Pokud by se o to pokusili v jediném případě, pařížská populace by je zahnala do maison de sante. V Anglii by na druhé straně poprava krále populaci dnes šokovala stejně jako v lednu 1649. Ale populace v Anglii si nechává pivo odebírat, zadržovat nebo i výhledově rušit způsobem, který by Francouzovi říkal, že další na řadě ke zrušení může být chleba. Všude jinde, v Evropě, by státníkovi zničilo kariéru, kdyby byl i jen slyšen, že uvažuje o takové legislativě, jakou jsme aplikovali na obchod s lihovinami. Představme si duchaplného Gala nebo veselého Itala, jak přemýšlí o úředníkovi, který rozhodne, že hostinec nemůže mít trávník pro bowls, protože by to pak mohl být hezčí hostinec než dřív! Představte si ho, když by byl informován, že musí pustit svou maličkou dcerušku volně na špinavou ulici kvůli obavě, že by ji mohla pokazit konversace jejího otce s přáteli v baru! Představte si ho, jak naslouchá vznešeným principům nedělního zavírání a o tom, jak lze whisky pít ze sklenice od jedné do tří, ale od tří do šesti jen z lahve. Představte si ho, jak uvažuje nad pozoruhodnou postavou pocestného: muže, který dosud musel lhát o tom, že šel tři míle, ale nyní, po moudré reformě, bude muset lhát, že šel šest mil. Tyto zákony by Dantonovi nebo St. Justovi připadaly právě tak šílené, jako připadá vláda teroru nám.

A nebo srovnejte Anglii s jinou zemí. Rusko dovoluje, aby byli ruští žurnalisté censurováni policistou. Jsem si jist, že by Rusko nedovolilo, aby ruský tanec cesuroval hrabský radní. Co by řekl nějaký velký umělec, úrovně madame Pavlov, kdyby dva nebo tři členové staršovstva jakési hloupé sekty se vší vážností zkoumali její decollatege, jak tomu udělali se zády nešťastné „Zoeo“? Všichni žijící Rusové, od samotného cara po by k tomu měli mnohem větší odpor, než k censuře novin.

Nu, třebaže puritánské vměšování prostřednictvím rad a výborů je jak pošetilé, tak zlé, zvykli jsme si na ně a zařídili jsme se podle něj. Když se dobří občané nakonec pokojně smíří s nějakým zákonem, znamená to obyčejně, že našli dobrý způsob, jak se mu vyhýbat.

Konstáblovi člověk zpravidla snáz uteče, když je to farní konstábl. A jestliže tomu tak je s dosti nedávným a poněkud sektářským typem sociálního nařizování, které postihuje takové věci, jako je tanec či pivo, je tomu tak samozřejmě ještě víc se starším a tradičnějším anglickým právním systémem s jeho parukami a přípisy, zejména s onou vznešenou anglickou institucí oslavovávanou velkým anglickým básníkem jako „práva prodlení“. V poslední době ale panovala varující atmosféra spíše spěchu než prodlévání. Projevila se ve rychlém a divokém zatčení pana Toma Manna, který nespáchal nic horšího, než že mluvil o Tolstém a dodala horečnatý dotyk mnohému stíhání podle pojišťovacího zákona. Zdá se, že budeme dávat přednost preventivním metodám jak v politice, tak v eugenice. V obou případech preventivní metody znamenají jen zmocnění k libovůli.

A to není anglický způsob, jak být nespravedlivý. Anglický způsob nespravedlnosti znamená mít nekonečně dlouhý proces, nebo dva až tři procesy, věnovat celé týdny ne jen rituálu, ale opakování téhož rituálu, platit ohromné sumy peněz velice bohatým právníkům, z nichž někteří do soudní síně nestrčili nikdy ani nos, sekýrovat velké množství zcela nevinných svědků, vyprávět celý příběh třikrát nebo čtyřikrát a pak poslat do vězení špatného člověka. Nu, takhle to vypadá doma: to je něco jako anglický dubem nebo divoká růže v živém plotu. Pokud už musím jít do vězení, pak mě nechte do vězení jít místním, ležérním, dickensovským, stylem. Ať mě šidí Dodson a Fog, jejichž triky dobře znám a ne Fouché—natožpak Azeff. Ať upadnu do rukou seržanta Buzfuze a ne seržanta Sheridana. Jsem si totiž velice jist, že je pro národ špatné osvojovat si pochybné věci jiného národa, když se nijak nepřičinil, aby se zbavil svých vlastních pochybných záležitostí. Dvě černé nejenže nedělají bílou, ale nadělají nepořádek. Vždy jsem sám měl tento pocit, pokud šlo o to, co by se mohlo v Evropě nazývat opakem: mnohem větší svobodu lidí na kontinentě ve věcech umění či literatury. Necítím úplné a jisté pochopení pro ty, kdo se chtějí přičinit, aby naše literatura byla „umělečtější“ po konečném a smělém způsobu Latinů: kteří by dali anglické povídce všechnu jasnost a krutost povídky francouzské, kteří by anglickému románu dopřáli všechnu jemnou neslušnost francouzského románu. Mám o tom své pochybnosti. Myslím, že tihle dosti kosmopolitní kritici a umělci zapomínají na duši a účel, který byl jak za krásou francouzské fráze, tak ošklivostí francouzského tématu. Francouzi válčili se světem, který skutečně zestárl a nevěděl o tom, válčili s akumulací pověr, které skutečně dusily náboženství, válčili se sítí politik, které opravdu bránily politice. Jazyk, který útočí na takový stav věcí, musí být nadmíru srozumitelný. Musí být uhlazený—a zlý. Pokud ale anglické umělce napadlo pomoci oné vzpouře realismu, pak jdou s křížkem po funuse, nebo spíše po boji. Voltaire byl v Berlíně—a Napoleon též. Velicí francouzští realisté udělali vše dobré, co šklebem, který je ostrý jako meč, udělat mohli. Co je třeba nyní (jak i sami Francouzi cítí) je spíše obrana nejprostších lidských lásek a svobod.
To může docela dobře být úloha Angličanů, pokud si ovšem uchovají svůj tradiční druh svobody. Ale o tom lze již pochybovat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 493-497, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Ničemové dějin (Illustrated London News 10. května 1913)

May 10, 1913 The Villains of History
Myslím, že si jednoho dne udělám prázdniny a napíšu knížku plnou názorů, které nezastávám. Pak svět uvidí, co je to skutečný paradox, a moji nepřátelé budou zmateni. Druhy jsem si nadělal poznámky k několika úplným dokazováním věcí, kterým naprosto nevěřím, byly tak propracované a tak plné shod okolností jako jsou dokazování, že Shakespeara napsal Bacon. Další bylo o tom, že Nero byl křesťan. Nemám zde místo na to, abych zacházel do detailů. A kdybych řekl jen tolik, že Nero zapálil Řím proto, že byl křesťan, mohlo by mě tak eliptické vyjádření vystavit jistým nedorozuměním. Myslím, že můj příběh byl o tom, že vybízel k militantnějším metodám, které ostatní křesťané odmítli přijmout. To by vysvětlilo jak jeho zločin, tak ten, který byl připisován jim. Pak tu bylo samozřejmě to křesťanské děvče, otrokyně, které rozsypalo na jeho hrobě květiny. A byla ti ona obecná a skutečná sláva křesťanské církve, která je posledním útočištěm darebáka. Nevěřím, že byl Nero křesťan, ale argumenty pro to jsou ohromující. Občas jsem, ve své aroganci měl pocit, že mohu přesvědčit téměř každého, vyjma sebe.

Existuje fráze či vtip o takovém „bílení“ historických ničemů, abychom ale byli docela spravedliví, měla by existovat také nějaká fráze o „černění“. Pravda je totiž taková, že takové rehabilitace jsou dvou velmi odlišných druhů. Jedna je pouhé anarchistické nutkání zvrátit tradiční a všeobecný verdikt. Druhá je rozumnou žádostí odvolávající se proti spěšnému a sektářskému verdiktu. Jinak řečeno, obílení se můžeme dovolávat, pokud můžeme dokázat, že došlo k očernění. Omlouvání Jidáše Iškariotského je literární zábava. Podle vší lidské tradice je stejný, ať už si o příběhu, v němž vystupuje, myslíme cokoliv. Je stejný, ať už byl legendou nebo živým zrádcem. Je stejný bez ohledu na to, zda je lhář nebo lež. Je to prostý příběh. Obhajoba je fantastická. Jsou ale v dějinách lidé, které lze racionálně považovat za lepší, než se v dějinách jeví. A jsou tu tací, kteří byli, z důvodů docela zřejmých, očerněni hned po své smrti. V každém případě máme právo pochybovat, zda bylo nevyhnutelné (pro novou dynastii či režim), aby byl člověk, který byl mrtvý, také prokletý. V poslední době se objevily dva případy takové racionální rehabilitace. Americký autor napsal romantickou črtu o chápavém pohledu na Richarda III. Francouzský autor, jehož mimořádně zajímavé závěry jsou velmi zdatně shrnuty dr. Saroleaou v Everyman napsal učenou a historickou studii o chápavém pohledu na Napoleona. V obou případech je tu jeden a ten samý skutečný a intelektuální důvod k novému posouzení. Správně si pamatujeme, že tito vítězní vojáci byli vystaveni na milost svým konečným vítězům. Dá zdravý rozum, abychom se ptali, jaké asi příběhy budou vyprávět vítězové nad jedním po Bosworthu a vítězové nad druhým po Waterloo.

Shakespeare byl velmi anglickým druhem génia, ale to byl i Gilray. A lze docela férově říct, že Shakespearova verse Richarda je skoro taková jako Gilrayova verse Napoleona. Je to ďábelský trpaslík, mnohem méně zdrženlivý a příčetný než Quilp. Ale Richard z Glouchesteru nebyl trpaslík, ani fysicky, ani morálně. A Napoleon nebyl ďábel, ať už co do neuvěřitelného zločinu nebo co do neuvěřitelné kapacity. Udělal mnoho ústupků—a mnoho omylů. Jak velmi důrazně poukazuje dr. Sarolea, uspěla jeho normalita, ne nenormálnost. V té míře, v níž dobyl Evropu byl člověkem, ne nadčlověkem. Práva člověka formovala jeho jediné fungující a skutečné droits de seigneur. Mezi svými vojáky byl populární ne jen proto, že byl dobyvatelem, ale také proto, že byl vojákem. Francii vládl ne proto, že ji dobyl, ale protože přemohl její nepřátel. Velký francouzský spisovatel (zrovna jsem zapomněl který), vyslovil pravdu nepřívětivým způsobem, když řekl, že muži světa měli pro Napoleona porozumění, protože neměl žádný vnitřní život. Nemyslel o sobě, nebyl to žádný pokročilý myslitel, nějaký buddhista. Tvořil—tedy byl křesťanem. Neznal svůj vlastní portrét, dokud ho neviděl ve svých dílech.

Hříchy nadčlověka jsou neodpustitelné. Ale hříchů člověka je tolik, co vlasů na jeho hlavně. Nakolik považujeme Napoleona za nadčlověka, musíme všechny jeho krutosti považovat za chladnokrevné, všechnu jeho pýchu za rouhavost, všechnu jeho diplomacii za „černou bezdůvodnou dvojakost“ (jak řekl Stevenson o svém vlastním Pánu z Ballanreae), všechny jeho hříchy zkrátka, za hříchy proti Duchu svatému—a především všechny jeho nezdary a neúspěchy za zasloužené. Považujeme-li ho však za člověka, pak velmi brzy zjistíme, že všechny jeho hříchy byly hříchy sobeckého, prostého, velkorysého, obhroublého korsického důstojníka od dělostřelectva. Těch pár jeho krutostí bylo napůl zadržovaného druhu—toho druhu, kterého by se dopustilo dvacet dalších důstojníků artilerie, kdyby se ocitli v té samé díře. Jeho pýcha byla čirá marnivost: stejně nevinná a aktivní jako marnivost školákova. Jeho diplomacie byla současně méně tajná a méně zastrašující než všechny diplomacie před jeho dobou a po ní. Ve srovnání s Metternichem či Bicmarckem byl přímočarým, ale přesvědčivým člověkem. Na rozdíl od těchto dalších diplomatů se dovolával rozumu a svědomí dalších národů a králů. Nepokoušel se jen skrývat. Nepokoušel se jen usvědčit. Nepokoušel se ani jen dobývat a podmaňovat. Opravdu se pokoušel konvertovat—tedy přesvědčit. A pro všechny své nezdary si možná zasloužil, aby se mu říkalo Korsický zlobr, ale nikdy si opravdu nezasloužil, aby se mu říkalo muž osudu. Byla to pomluva, od níž by ho jeho nezdary měly navždy očistit.

To samé v mnohém platí, jak jsem už řekl, o posledním boji dávného Plantageneta na Bosworthu, když Jindřich Tudor vyjel do boje, jak nejlépe mohl, a šlechtický titul a rodokmen si vymýšlel cestu. Skutečný středověký král byl ten muž, který zemřel za výkřiků „Zrada“ a zatímco zabíjel muže všude kolem sebe. Richard III. dělal přesně to, co by se čekalo od Richarda I. Od Tudorů se ale nečekalo nikdy nic, vyjma neočekávaného. Byli to první angličtí vladaři, kteří byli sultány namísto králů. Jednali podle vrtochu ne podle kréda. Právě kvůli jejich krátkému a netrpělivému despotismu byla Anglie od té doby vždy vrtošivá a bez kréda. Člověk téměř vidí štíhlou, dlouhou tvář velškého usurpátora, jak jede s největšími šlechtici, kteří sběhli k jeho standartě, může vidět jeho úsměv, když vstupoval do Londýna a může se dohadovat, jaký asi příběh bude vyprávět o padlém králi.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 490-493, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Případ žaloby proti pomluvě v kauze vivisekcí (Illustrated London News 3. května 1913)

May 3, 1913 The Vivisection Libel Case
Konec žaloby pro pomluvu v kauze vivisekce má, vedle mnoha teoretických ponaučení, která implikuje, jedno ponaučení praktické. Měl by odrazovat od žalob pro pomluvu předkládaných jen kvůli vedení polemiky. Soudní dvůr by měl být místem, kde se rozhodují rozmíšky, ne názorové spory. Měl by být místo pro právní debaty, které (i kdyby na základně žalostné kalkulace a zkušenosti) přece jen jednou skončí. Nemělo by to být místo pro morální diskuse, které doopravdy neskončí do Soudného dne. Ve srovnání se zmatkem a falší pouhé partajní politiky a partajní žurnalistiky vypadají soudní dvory právě nyní poměrně realisticky a pracovně. Jak čtenáři těchto stránek možná vědí, ve velebení právníků si nelibuji. Opravdu si ale myslím, že advokáti se svými parukami u soudních dvorů jsou obyčejně prostší a upřímnější než titíž advokáti bez parku v Dolní sněmovně. Dnes už jsou policejní zprávy myslím mnohem poctivější části žurnalistiky než zprávy z parlamentu. Navzdory skutečně neohrabaným a zastaralým metodám, navzdory osobním vulgaritám a marnivostem, které jsou horší než cokoliv jen zastaralého, zůstává kolem soudního dvora jakási chuť reality, který z nejvyššího soudního dvora parlamentu již vyprchala. Případy před soudem s sebou stále nesou jakou vzpomínku na to, co znamenaly, když je lidé ve středověku vytvářeli. I civilní případy mají v sobě cosi z autenticity trestní věci. I žaloba pro pomluvu má být pořád stížností člověka, kterému bylo ublíženo podobně, jako je mu ublíženo, když je pobodán nebo okraden. Očekává se, že prokáže, jeho duše byla pobodána, jako by mohlo být pobodáno jeho tělo. Očekává se, že prokáže, že byl okraden o čest, jako kdyby mu byl okraden měšec. Pokud porovnáme soudní proceduru s parlamentní, musíme doznat, že dosud přinejmenším vykazují jisté stopy (a mělo by jich být víc) původní představy, že lidé mohou své prosté lidské stížnosti, nebo prostá lidská popírání přinést před spravedlnost královu.

Říkám to s o to větší svobodou, protože mé vlastní sympatie v osobním konfliktu jsou na straně slečny Lind—nebo dámy, kterou je mi takto nejvhodněji popsat. Nesdílím námitky ohledně délky její řeči, chovám ale nejsilnější námitky proti délce jejího jména. Sám jsem proti vivisekcím, i když někteří známí, kteří měli své důvody, ze mě udělali antivivisekcioniostu. Myslím, že antivivisekcionisté mají pravdu, i když se obyčejně staví špatně, ale i když se mýlí, pořád ještě musí mít víc pravdu než eugenici. Všichni máme víc pravdu než eugenici. Můj vlastní postoj je takový, že i když jsou zvířata nesmírně méně hodnotná než lidé, jsou lidem tak blízké stovkami lidským či podlidských způsobů, že pokud by si lidé zvykli páchat hrůzné věci na základě spekulací, pak budou páchat děsivé věci i ve svých lidských spekulacích. Je možná nerozumné říkat: „Mějte rádi mně, mějte rádi mého psa.“ Nemyslím, že by bylo příliš nerozumné říkat: „Mějte soucit s mým psem, nebo vyjdete ze zvyku mít soucit se mnou.“ Nemyslím, že by jakékoliv vylepšování mozkové chirurgie stálo za nebezpečí smrtícího intelektuálního zranění, které by spočívalo v rozdělení mozku, aby pravý lalok nevěděl, co dělá levý lalok, co dělá levý. Myslím, že všechna taková rozdělování mysli do vodotěsných oddělení je stejně nelidské jako umění pro umění. Pochybuji, že cokoliv, co může přiběhnout tak blízko, aby se to dalo hladit, může být tak cizí, abyto bylo možné podrobit pitvě za živa. To vše říkám proto, že nepostrádám porozumění pro poraženou stranu sporu, jelikož vůči vítězné straně chovám pravý opak sympatií. Slečnu Lind neodmítám. Neodmítám její filosofii. Neodmítám její proslov. Odmítám ale její žalobu pro pomluvu.

Byla to totiž žaloba podaná jen a pouze pro účely přednášení etického názoru. A soudní dvory nejsou ani vhodným ani spravedlivým místem pro přednášení takového názoru. Pokus přednést intelektuální kruciátu ve formě žaloby pro pomluvu je nefér vůči soudu zrovna tak jako vůči věci samotné. Kdyby dr. Saleeby řekl, že slečna Lind je skandinávská guvernantka propuštěná ze svého posledního místa, kvůli tomu, že zaměstnavatelův claret nalévala jeho kočce, pak bych řekl, že má nějaké důvody žalobu podávat. Kdyby ji dr. Saleeby vinil, že když byla skandinávskou učitelkou krmila svého oblíbeného tygra školačkami, pak bych mohl připustit, že je správné žalobu podat. Je dnes mnoho humanitárních filosofů, kteří by tvrdili, že na klaret má kočka právo nebo (což je pokud jde o příčetnost prakticky to samé), že na něj člověk vůbec žádné právo nemá. Existuje nepochybně mnoho žáku Zarašutrových, kteří budou tvrdit, že krásný pruhovaný tygr je hodnotnější, než mnoho školaček. Ovšem zákony jsou zralým a pevným plodem starodávné a uznávané etiky, a takové etické zprávy, které jsem naznačil, by jistě byly příčinou, aby dáma nebyla v oblibě. Ba co víc, kdyby dr. Saleeby někdy řekl, že dáma někdy někomu pádnou ranou způsobila monokl, nebo v zájmu své věci ukradla jedinou poštovní známku, pak bych myslil, že taková obvinění, byť by je bylo možné morálně připsat k dobrému, zaslouží příslušné právní kroky. Jenže chudák dr. Saaleby o slečně Lind nikdy nic neřekl. Nikdy nic neřekl ani o věci slečny Lind, vyjma toho, že byla udržována lživou kampaní. Nu, při této slavné a emotivní příležitosti jsem s dr. Saleebym smířen. Stojím s ním bok po boku. Objímám ho. Pokouším se jej krýt svým štítem, nebo svým tělem, což by mohlo být účinnější. V oné věci je totiž dr. Saleeby naprosto rozumný. Pokud my žurnalisté nebudeme smět říkat, že protivná stran vždy a stále vede lživou kampa%n, k čemu je pak vůbec dobré být žurnalistou? Četli jste ve své době mnohé noviny a časopisy: setkali jste se kdy vůbec s protivnou stranou, která by nevedla lživou kampaň? Obvinění takového druhu je naprosto nevyhnutelné, pokud má být ve veřejných polemikách vůbec nějaká upřímnost nebo duchovní vřelost. Správnou odvetou proti takové zbrani je použít v odpovědi tutéž zbraň. Slečna Lind se neměla obracet na soud kvůli tomku, že dr. Saleeby řekl odpůrci vivisekcí žijí ze lží. Měla odpovědět, že ze lží žijí eugenici.

Otázka, zda nějaký výrok má být podroben přezkoumání u soudu, nemá mít nic společného s agresivitou řeči. Má se věnovat jen poznatelnosti a konkrétnosti faktu. Člověku má být jistě dovoleno, aby směl barvu dámina šatu označit za démonickou. To je věc vkusu. Člověku má být jistě dovoleno označit historikovu theorii (řekněme) o ekonomických změnách v šestnáctém století za teorii špinavou a nechutnou. To je věc názoru. Všichni musíme mít právo člověka označit za zvíře, protože z knížek vykousává nevhodná místa. Musíme mít svobodu označit člověka za ďábla, protože vyznává theosofii. V takových případech je totiž naprosto jasné, že člověka neviníme z ničeho jiného, než z toho, k čemu se sám hlásí: vyjadřujeme jen svou vlastní osobní a neodpovědnou nelibost nad tím, k čemu se on sám hlásí. Netvrdíme nic, co by mohlo otřást jeho kreditem u jeho přátel, jen naznačujeme (jaksi jemně), že nejspíš nebude jedním z nás.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 486-489, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988