Případ žaloby proti pomluvě v kauze vivisekcí (Illustrated London News 3. května 1913)

May 3, 1913 The Vivisection Libel Case
Konec žaloby pro pomluvu v kauze vivisekce má, vedle mnoha teoretických ponaučení, která implikuje, jedno ponaučení praktické. Měl by odrazovat od žalob pro pomluvu předkládaných jen kvůli vedení polemiky. Soudní dvůr by měl být místem, kde se rozhodují rozmíšky, ne názorové spory. Měl by být místo pro právní debaty, které (i kdyby na základně žalostné kalkulace a zkušenosti) přece jen jednou skončí. Nemělo by to být místo pro morální diskuse, které doopravdy neskončí do Soudného dne. Ve srovnání se zmatkem a falší pouhé partajní politiky a partajní žurnalistiky vypadají soudní dvory právě nyní poměrně realisticky a pracovně. Jak čtenáři těchto stránek možná vědí, ve velebení právníků si nelibuji. Opravdu si ale myslím, že advokáti se svými parukami u soudních dvorů jsou obyčejně prostší a upřímnější než titíž advokáti bez parku v Dolní sněmovně. Dnes už jsou policejní zprávy myslím mnohem poctivější části žurnalistiky než zprávy z parlamentu. Navzdory skutečně neohrabaným a zastaralým metodám, navzdory osobním vulgaritám a marnivostem, které jsou horší než cokoliv jen zastaralého, zůstává kolem soudního dvora jakási chuť reality, který z nejvyššího soudního dvora parlamentu již vyprchala. Případy před soudem s sebou stále nesou jakou vzpomínku na to, co znamenaly, když je lidé ve středověku vytvářeli. I civilní případy mají v sobě cosi z autenticity trestní věci. I žaloba pro pomluvu má být pořád stížností člověka, kterému bylo ublíženo podobně, jako je mu ublíženo, když je pobodán nebo okraden. Očekává se, že prokáže, jeho duše byla pobodána, jako by mohlo být pobodáno jeho tělo. Očekává se, že prokáže, že byl okraden o čest, jako kdyby mu byl okraden měšec. Pokud porovnáme soudní proceduru s parlamentní, musíme doznat, že dosud přinejmenším vykazují jisté stopy (a mělo by jich být víc) původní představy, že lidé mohou své prosté lidské stížnosti, nebo prostá lidská popírání přinést před spravedlnost královu.

Říkám to s o to větší svobodou, protože mé vlastní sympatie v osobním konfliktu jsou na straně slečny Lind—nebo dámy, kterou je mi takto nejvhodněji popsat. Nesdílím námitky ohledně délky její řeči, chovám ale nejsilnější námitky proti délce jejího jména. Sám jsem proti vivisekcím, i když někteří známí, kteří měli své důvody, ze mě udělali antivivisekcioniostu. Myslím, že antivivisekcionisté mají pravdu, i když se obyčejně staví špatně, ale i když se mýlí, pořád ještě musí mít víc pravdu než eugenici. Všichni máme víc pravdu než eugenici. Můj vlastní postoj je takový, že i když jsou zvířata nesmírně méně hodnotná než lidé, jsou lidem tak blízké stovkami lidským či podlidských způsobů, že pokud by si lidé zvykli páchat hrůzné věci na základě spekulací, pak budou páchat děsivé věci i ve svých lidských spekulacích. Je možná nerozumné říkat: „Mějte rádi mně, mějte rádi mého psa.“ Nemyslím, že by bylo příliš nerozumné říkat: „Mějte soucit s mým psem, nebo vyjdete ze zvyku mít soucit se mnou.“ Nemyslím, že by jakékoliv vylepšování mozkové chirurgie stálo za nebezpečí smrtícího intelektuálního zranění, které by spočívalo v rozdělení mozku, aby pravý lalok nevěděl, co dělá levý lalok, co dělá levý. Myslím, že všechna taková rozdělování mysli do vodotěsných oddělení je stejně nelidské jako umění pro umění. Pochybuji, že cokoliv, co může přiběhnout tak blízko, aby se to dalo hladit, může být tak cizí, abyto bylo možné podrobit pitvě za živa. To vše říkám proto, že nepostrádám porozumění pro poraženou stranu sporu, jelikož vůči vítězné straně chovám pravý opak sympatií. Slečnu Lind neodmítám. Neodmítám její filosofii. Neodmítám její proslov. Odmítám ale její žalobu pro pomluvu.

Byla to totiž žaloba podaná jen a pouze pro účely přednášení etického názoru. A soudní dvory nejsou ani vhodným ani spravedlivým místem pro přednášení takového názoru. Pokus přednést intelektuální kruciátu ve formě žaloby pro pomluvu je nefér vůči soudu zrovna tak jako vůči věci samotné. Kdyby dr. Saleeby řekl, že slečna Lind je skandinávská guvernantka propuštěná ze svého posledního místa, kvůli tomu, že zaměstnavatelův claret nalévala jeho kočce, pak bych řekl, že má nějaké důvody žalobu podávat. Kdyby ji dr. Saleeby vinil, že když byla skandinávskou učitelkou krmila svého oblíbeného tygra školačkami, pak bych mohl připustit, že je správné žalobu podat. Je dnes mnoho humanitárních filosofů, kteří by tvrdili, že na klaret má kočka právo nebo (což je pokud jde o příčetnost prakticky to samé), že na něj člověk vůbec žádné právo nemá. Existuje nepochybně mnoho žáku Zarašutrových, kteří budou tvrdit, že krásný pruhovaný tygr je hodnotnější, než mnoho školaček. Ovšem zákony jsou zralým a pevným plodem starodávné a uznávané etiky, a takové etické zprávy, které jsem naznačil, by jistě byly příčinou, aby dáma nebyla v oblibě. Ba co víc, kdyby dr. Saleeby někdy řekl, že dáma někdy někomu pádnou ranou způsobila monokl, nebo v zájmu své věci ukradla jedinou poštovní známku, pak bych myslil, že taková obvinění, byť by je bylo možné morálně připsat k dobrému, zaslouží příslušné právní kroky. Jenže chudák dr. Saaleby o slečně Lind nikdy nic neřekl. Nikdy nic neřekl ani o věci slečny Lind, vyjma toho, že byla udržována lživou kampaní. Nu, při této slavné a emotivní příležitosti jsem s dr. Saleebym smířen. Stojím s ním bok po boku. Objímám ho. Pokouším se jej krýt svým štítem, nebo svým tělem, což by mohlo být účinnější. V oné věci je totiž dr. Saleeby naprosto rozumný. Pokud my žurnalisté nebudeme smět říkat, že protivná stran vždy a stále vede lživou kampa%n, k čemu je pak vůbec dobré být žurnalistou? Četli jste ve své době mnohé noviny a časopisy: setkali jste se kdy vůbec s protivnou stranou, která by nevedla lživou kampaň? Obvinění takového druhu je naprosto nevyhnutelné, pokud má být ve veřejných polemikách vůbec nějaká upřímnost nebo duchovní vřelost. Správnou odvetou proti takové zbrani je použít v odpovědi tutéž zbraň. Slečna Lind se neměla obracet na soud kvůli tomku, že dr. Saleeby řekl odpůrci vivisekcí žijí ze lží. Měla odpovědět, že ze lží žijí eugenici.

Otázka, zda nějaký výrok má být podroben přezkoumání u soudu, nemá mít nic společného s agresivitou řeči. Má se věnovat jen poznatelnosti a konkrétnosti faktu. Člověku má být jistě dovoleno, aby směl barvu dámina šatu označit za démonickou. To je věc vkusu. Člověku má být jistě dovoleno označit historikovu theorii (řekněme) o ekonomických změnách v šestnáctém století za teorii špinavou a nechutnou. To je věc názoru. Všichni musíme mít právo člověka označit za zvíře, protože z knížek vykousává nevhodná místa. Musíme mít svobodu označit člověka za ďábla, protože vyznává theosofii. V takových případech je totiž naprosto jasné, že člověka neviníme z ničeho jiného, než z toho, k čemu se sám hlásí: vyjadřujeme jen svou vlastní osobní a neodpovědnou nelibost nad tím, k čemu se on sám hlásí. Netvrdíme nic, co by mohlo otřást jeho kreditem u jeho přátel, jen naznačujeme (jaksi jemně), že nejspíš nebude jedním z nás.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 486-489, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

One comment on “Případ žaloby proti pomluvě v kauze vivisekcí (Illustrated London News 3. května 1913)

  1. Dayz Download napsal:

    This paragraph presents clear idea designed for the new viewers of blogging, that actually
    how to do running a blog.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s